Probudil jsem se chvilku před soumrakem a protáhl si ztuhlé kosti – co bych jen dal za poste, nebo aspoň za palandu! Pak jsem vyšel ven z jeskyně a prohlédl si pustinu, po které jsme putovali. Protože se přesunujeme v noci, moc šancí prohlížet si krajinu nemám. Jen v takových klidných chvilkách, jako je tahle, se můžu zastavit a všechno si uložit do hlavy.
Ještě jsme se nedostali na sněžné pláně ale už jsme za zády nechali většinu civilizace. Tady bylo lidí jako šafránu, země byla kamenitá a nehostinná. Dokonce i zvířat bylo pomálu, jen některá měla dost síly, aby si i tady našla ob živu – hlavně jeleni, vlci a medvědi.
Putovali jsme už týdny, možná měsíc. Přehled o čase jsem ztratil hned po prvních několika nocích. Kdykoli jsem se pana Hroozleyho vyptával, kolik kilometrů ještě musíme ujít, usmál se a odpověděl: „Ještě kus zbývá.“
Když jsme se dostali na drsnou půdu, hrozně jsem si pořezal nohy. Pan Hroozley mi chodidla potřel šťávou z léčivých bylin, které našel cestou, pár nocí mě nesl, než se mi šlapky zase zahojily (rány se mi vůbec hojí rychleji lež lidem), a od té doby už je to v pohodě.
Jednu noc jsem se zmínil, jaká je škoda, že jsou s námi Lidičkové protože nebýt toho, mohl by mě nést na zádech a míhat (Upíři totiž dovedou běhat úžasnou rychlostí, říká se tomu míhaní a je to něco jako kouzlo, protože u toho prokluzují prostorem jako úhoř sítí.) On mi řekl, že naše pomalé tempo nemá s Nárůdkem nic společného.
„Míhání je při cestě k Upíří hoře zakázané.“ vysvětlil, „Účelem cesty je vytřídit slabé od silných. Upíři jsou svým způsobem nemilosrdní. Myslíme si, že kdo si neumí pomoct sám, tomu pomáhat nestojí za to“
„To teda není moc pěkné,“ poznamenal jsem. „Co když je někdo starý nebo zraněný?“
Pan Hroozley pokrčil rameny. „Tak se buď o cestu nepokouší, anebo při ní zemře.“
„Pěkná hloupost,“ odsekl jsem. „Kdybych uměl míhat tak bych míhal. Nikdo to nevidí.“
Upír si vzdychl. „Pořad nechápeš naše zvyky. Co je vznešeného na tom, když oklameš svého druha? Jsme hrdí tvorové. Darrene, a žijeme jen díky tomu, že vyžadujeme dodržovaní pravidel. Podle nás je lepší ztratit život než čest.“
Par Hroozley mluvil často o hrdosti a vznešenosti a o dodržování pravidel. Tvrdil, že upíři jsou přísní a žijí v tak těsném sepětí s přírodou, jak to vůbec jde jejich život nebývá snadný a jim se to tak zamlouvá. „Život je těžká zkouška,“ řekl mi jednou, „a jen ten. kdo jeho výzvu přijme, opravdu ví, co znamená žít.“
Přivykl jsem si na Lidičky, kteří se vlekli po nocích za námi, tiše, opodál, přesní jako hodinky. Potravu si lovili sami. přes den, když my jsme spali. Když jsme se zase probudili, už byli najedení, pár hodin se prospali a mohli jít dál. Nikdy neměnili tempo. Šlapali jako roboti pěkně, pár metrů za námi. Myslel jsem si, že ten kulhavý s tím bude mít potíže, ale zatím nedal ani trochu najevo, že by ho to namáhalo.
My s panem Hroozleym jsme se krmili hlavně krví vysoké. Byla horká, slaná a dobrá. Taky jsme měli lahvičky s lidskou krví. Upíři totiž potřebují pravidelné dávky lidské krve, aby si udrželi zdraví, a i když raději pijí rovnou z cév mohou si krev i skladovat a nosit v nádobkách s sebou. Pili jsme z nich, ale jen vzácně a schovávali jsme si je na horší časy.
Pan Hroozley mi nedovoloval rozdělávat v otevřené pří rodě oheň, abychom na sebe neupozorňovali, ale na odpočívadlech to možné bylo. Odpočívadla se říkalo jeskyním a štolám, kde byly uložené láhve s lidskou krví a rakve. Na těchhle místech si mohli upíři den dva oddechnout. Moc jich ale nebylo, dostat se od jednoho odpočívadla ke druhému zabralo tak týden, a navíc některá od té doby, co tudy pan Hroozley šel posledně, zabrala nebo zničila zvířata. „Jak to, že jsou dovolená odpočívadla, když nikde nesmí mít boty ani lano?“ zeptal jsem se jednou, Když jsem si ohříval nohy u ohně a ládoval jsem se opečeným srnčím (Jinak jsme ale většinou jedli maso syrové).
„Odpočívadla vznikla před sedmi sty lety, po naši válce s vampýry.“ vysvětloval. „V boji s vampýry jsme ztratili mnoho členů klanu a lidé jich zabili ještě víc. Náš počet hrozivě poklesl. Odpočívadla se zřídila, aby bylo snazší se dostat k Upíří hoře. Někteří upíři jsou proti nim a nepoužívají je, ale většina je přijímá.“
„Kolik vlastně je upírů?“ zeptal jsem se.
„Mezi dvěma a třemi tisíci,“ odpověděl. „Možná o pár stovek více nebo méně.“
Hvízdl jsem. „To je spousta!“
„Tři tisíce nejsou skoro nic,“ odfrkl si. „Vzpomeň si na ty miliardy lidí.“
„Je to víc, než jsem čekal,“ upřesnil jsem.
„Kdysi nás bývalo víc než sto tisíc,“ řekl pan Hroozley. „A tehdy velíce dávno to bylo opravdu obrovské množství.“
„Co se se všemi stalo?“ zajímal jsem se.
„Pobili je,“ vzdychl si. „Lidé s kůly. Nemoci. A boj, upíři boj milují. Než se odtrhli vampýři, takže jsme měli skutečného nepřítele, bojovali jsme staletí mezi sebou a mnoho nás zemřelo v soubojích. Téměř jsme vyhynuli, ale udrželi jsme se, i když jen tak tak.“
„A kolik je upířích generálů?“ vyzvídal jsem zvědavě.
„Mezi třemi a čtyřmi stovkami.“
„A vampýrů?“
„Snad dvě stě padesát, tři sta… nedokážu to určit přesně.“
Zrovna když jsem si na tenhle rozhovor vzpomněl, pan Hroozley vyšel za mými zády z jeskyně a zadíval se na zapadající slunce Mělo stejnou barvu jako jeho nakrátko ostříhané, oranžové vlasy. Upír byl v báječné formě: jak jsme se blížili k Upíří hoře, noci se prodlužovaly, takže mohl chodit venku víc než obvykle.
„Vždycky mi udělá radost, když vidím, jak zalézá.“ To mluvil o slunci.
„Já myslel že se na sníh dostaneme dřív,“ poznamenal jsem.
„Brzy budeš mít sněhu až dost,“ odpověděl. „Na pláně nejspíš dojdeme ještě tenhle týden.“ Podíval se na moje nohy. „Dokážeš překonat tu krutou zimu?“
„Zatím to zvládám, ne?“
„To byla ta snadná část,“ usmál se, ale když uviděl, jak ulekaně se tvářím, poplácal mě po zádech. „Nestrachuj se, bude to v pořádku. Ale kdyby ses zase pořezal, dej mi vědět. Podél cesty rostou velmi vzácné keře, jejichž šťávy dovedou kůži vyhojit.“
Z jeskyně vyšli Lidičkové s kápěmi staženými do tváří. Ten, co nekulhal, nesl mrtvou lišku.
„Přípraven?“ optal se mě pan Hroozley.
Přikývl jsem a hodil si ruksak na záda. Rozhlédl jsem se po skalnaté krajině a položil jsem obvyklou otázku: „Je to ještě daleko?“
Pan Hroozley se usmál vykročil a odpověděl přes rameno:
„Ještě kus zbývá.“
Ucedil jsem nějakou nadávku, loupl jsem očima po poměrně pohodlné jeskyni, pak jsem se otočil a vyšel za upírem. Lidičkové se za nás zařadili a po chvilce jsem uslyšel křupání a praskání, jak začali překusovat liščí kosti.
Čtyři noci nato jsme dospěli do vysokého sněhu Dalších pár nocí jsme se vlekli krajinou, kterou tvořila jedna jediná, ničím neporušená, bílá a promrzlá duchna, kde nic nežilo pak se ale zase začaly objevovat stromy, rostliny, zvířata.
Plahočili jsme se sněhovým příkrovem a já mži místo nohou dva kusy ledu. ale zatínal jsem zuby a snažil jsem se vyhnat chlad z těla námahou. Nejhorší bylo večer vstát protože přes den jsem spal s nohama složenýma pod sebou. Po probuzení mě vždycky tak hodinu dvě mravenčilo v prstech u nohou, až jsem měl pocit, že každou chvíli upadnou. Pak se ve mně rozproudila krev a bylo zase dobře… do dalšího večera.
Spát venku bylo úděsně nepohodlné. Lehli jsme si k sobě oblečení (nesundali jsme šaty od té doby, co jsme vešli na sníh) a přetáhli Si přes sebe hrubé deky, které jsme si udělali z jeleních kůží. Madame Okta to měla jednoduché, ta si spala pěkné uvelebená v klícce, jen každých pár dnů se milostivě nechala nakrmit. Kolikrát mě napadlo, jak rád bych si to s ní vyměnil.
Pokud Lidičkům byla zima, nijak to nedali najevo. S přikrýváním se neobtěžovali, když chtěli spát, proste si lehli pod keř nebo vedle skály.
Skoro tři týdny po tom, co jsme se naposledy zastavili na odpočívadle, jsme došli k dalšímu, Nemohl jsem se dočkat, až si zase sednu k ohni a najím se pečeného masa. Dokonce jsem se i těšil na to, jak se vyspím v rakvi, všechno bylo lepší než tvrdá a promrzlá zem! Tohle odpočívadlo byla jeskyně ve skalní stěně, nad pasem stromů a širokým potokem. My dva s panem Hroozleym jsme zamířili přímo k němu – cestu nám osvětloval plný měsíc na čistém nočním nebi – a Lidičkové vyrazili na lov. Výstup nám zabral pouhých deset minut. Když jsme se už blížili k ústí jeskyně, dral jsem se dopředu, abych co nejdřív rozdělal oheň, ale on mi najednou položil ruku na rameno. „Počkej,“ řekl tiše.
„Cože?“ odsekl jsem. Po třech týdnech mizerného spánku na tvrdém jsem byl nabroušený.
„Cítím krev.“ prohlásil.
Zarazil jsem se, nasál vzduch a po pár vteřinách jsem ten závan zachytil taky, a silně a nechutně.
„Drž se blízko mě.“ špitl pan Hroozley. „A bud přichystaný k útěku, jakmile k tomu dám příkaz.“ Poslušně jsem přikývl a coural jsem se za ním. On se doplížil ke vchodu a vklouzl dovnitř.
Uvnitř bylo temno, hlavně po tom jasném měsíčním světle venku, vešli jsme tam pomaličku a dávali očím čas, aby se přizpůsobily. Jeskyně byla hluboká, zatáčela se doleva vedla dál ještě asi dvacet nebo víc metrů. Uprostřed stály na podstavcích tři rakve, jedna ale ležela na zemi, víko viselo nakřivo na zem, a další rakev se válela vpravo od nás u kamenné stěny, o kterou ji někdo rozbil na třísky.
Stěna za rozbitou rakví a podlaha vedle ní byly tmavé od krve. Nebyla čerstvá, ale podle pachu nemohla být víc než pár nocí stará. Propátrali jsme zbytek jeskyně, abychom měli jistotu, že jsme sami, pak pan Hroozley popošel opatrně ke krvi, sklonil se k ni a začal ji zkoumat. Zabořil do zaschlé loužičky prst a ochutnal.
„Tak co?“ sykl jsem, on vstal a mnul si ukazováček o palec.
„Je to krev upíra,“ prohlásil tiše.
Sevřel se mi žaludek: doufal jsem, že to bude krev divokého zvířete. „A co myslíte, že…“ Otázku jsem nedořekl, protože najednou jsem uslyšel zašustění. Silná paže mě objala kolem pasu, hrubá ruka mě chytila za krk a než mi pan Hroozley střelhbitě skočil na pomoc, útočník stačil vítězně vybafnout:
„Ha!“
2024 ©