Pan Hroozley byl dost nabručený, protože nesnáší vstávání před soumrakem, ale když jsem mu vysvětlil, proč ho burcuju, přestal si stěžovat „Tak pan Sudd,“ vzdychl si a poškrábal se na dlouhé jizvě, která mu vedla po celé levé tváři. „To bych rád věděl, co ten mi chce.“
„Nemám ponětí“ odpověděl jsem. „Ale říkal, ať neodcházíte dokud si s ním nepromluvíte.“ Přešel jsem do šepotu. „Ale když sebou hodíme, můžeme se vytratit a nikdo si nás nevšimne.
Večer není daleko. Pokud se budeme držet ve stínu, tak hodinku dvě na slunci vydržíte, no ne?“
„Vydržel bych,“ souhlasil pan Hroozley. „kdybych měl to nadání utíkat odevšad jako pes se staženým ocasem. Jenže to já nedovedu. Promluvím si s Osmondem Suddem. Přines mi můj parádní plást, rád se předvádím návštěvám v tom nejlepším světle.“ Nic podobnějšího vtipu se od upíra nedalo čekat, neměl totiž valný smysl pro humor.
Hodinu poté, když slunce už zapadalo, jsme vykročili k dodávce pana Topola, kde pan Sudd bavil majitele Circo Mostruoso vyprávěním o tom, co viděl nedávno při jednom zemětřesení.
„Vida. Larten!“ rozkřikl se pan Suda. „Přesný jako vždy.“
„Dobrý den. Osmonde.“ odpověděl pan Hroozley škrobeně.
„Posad se u nás.“
„Díky, postojím.“ Všiml jsem si. že nikdo si v přítomnosti pana Sudda nesedá rád: pro případ, že by bylo potřeba honem vypadnout.
„Slyšel jsem, že se chystáte vydat k Upíří hoře,“ prohlásil pan Sudd.
„Vyrážíme ve chvilce,“ potvrdil to pan Hroozley.
„Je to první Rada, které se zúčastníš za dobrých padesát let, nemám pravdu?“
„Máš dobré informace,“ zavrčel pan Hroozley.
„Snažím se špicovat uši.“
Ozvalo se zaklepání a pan Topol vpustil dovnitř dva Lidičky Jeden trochu kulhal. Byl u panoptika skoro tak dlouho jako já. Říkal jsem mu Levák, ale byla to jenom přezdívka, nikdo z Nárůdku nemá jméno.
„Jste nachystaní, hoši?“ zeptal se pan Sudd. Lidičkové přikývli. „Výtečně!“ Usmál se na pana Hroozleyho. „Cesta k Upíří hoře je stejně riskantní jako vždycky, že?“
„Snadná není,“ přitakal pan Hroozley rezervovaně.
„A patrně je i nebezpečná pro někoho takového, jako je mladý pan Shan, co vy na to?“
„Darren se o sebe umí postarat.“ řekl pan Hroozley a já jsem se pyšně usmál.
„O tom nepochybuji.“ odpověděl pan Sudd. „ale nebývá zvykem, aby tuhle cestu podnikal někdo tak mladý, že?“
„To ne,“ na to pan Hroozley stručně.
„A proto s vámi posílám jako stráž tyhle dva,“ máchl pan Sudd rukou k Lidičkům.
„Stráž?“ štěkl pan Hroozley. „Žádnou nepotřebujeme. Já jsem tu cestu urazil mnohokrát. A o Darrena se postarám sám.“
„To jistě zvládneš,“ předl pan Sudd, „Ale pomocná ruka nikdy nezaškodí, že?“
„Budou nám překážet,“ vrčel pan Hroozley. „Nechci je s sebou.“
„Moji Lidičkové a překážet?“ Znělo to pohoršené. „Jsou na světě jen proto, aby sloužili. Budou jako pastýři, dohlédnou na vás dva, když budete spát“
„Nicméně,“ trval na svém pan Hroozley, „si nepřeji…“
„To není nabídka,“ skočil mu do řeči pan Sudd. Mluvil sice tlumeně, ale hrozba z jeho hlasu přímo čišela. „Jdou s vámi a bašta. Budou si lovit sami, a jak přespí, o to se taky postarají sami. Nemusíte dělat nic, jen dáte pozor, aby se někde na sněhových pláních ‚neztratili‘.“
„A až tam dorazíme?“ vztekal se pan Hroozley. „To čekáte, že je vezmu dovnitř? Je to zakázáno. Knížata to nedovolí.“
„Ale dovolí,“ nesouhlasil pan Sudd. „Nezapomínej, čí ruce Knížecí síň postavily. Paris Nebess i ostatní moc dobře vědí, komu vděčí za dar krve. Nic nebudou namítat.“
Pan Hroozley zuřil – co, přímo se vzteky třásl, ale jak se díval panu Suddovi do očí, uvědomoval si, že s tím mužíkem se nedá hádat, a zuřivost jej zvolna opouštěla. Nakonec jen přikývl a odvrátil zrak, protože se styděl, že se musel před požadavky toho otrapy sklonit.
„Věděl jsem, že pochopíš moje argumenty,“ rozzářil se pan Sudd a pak se začal věnovat mně. „Vyrostl jsi,“ poznamenal. „Uvnitř, tam. kde je to důležité. Boj s Vlčím mužem a s Murloughem tě zocelil.“
„Jak o tom víš?“ zalapal pan Hroozley po dechu. Že jsem se utkal se strašlivým Vlčím mužem, o tom se vědělo všeobecně, ale nikdo neměl ani tušení o našem utkání s Murloughem. Kdyby to vampýři někdy zjistili, štvali by nás až na konec světa a zabili by nás.
„Vím různé věci,“ pochechtával se Dan Sudd. „Tento svět pro mne nemá tajemství. Urazil jsi dlouhou cestu,“ oslovil zase mě, „ale ještě delší ti ujít zbývá. Cesta není snadná, a tu nemluvím jen o té, co vede k Upíří hoře. Musíš být silný a věřit si. Nikdy si nepřipusť porážku, ani kdyby se zdála byt nevyhnutelná.“
Takový projev jsem nečekal, a tak jsem jen ohromeně poslouchal a přemítal, proč se se mnou o podobná moudra dělí.
„To je vše, co jsem chtěl říct,“ zakončil to, vstal a pohladil své hodinky ve tvaru srdce. „Čas kvapí. Všichni máme místa, kde musíme byt. a schůzky, které nesmíme zmeškat. Půjdu. Zdravím vás, Gubernie, Lartene, Darrene.“ Podělil nás všechny kratičkými úklonami. „Jistě se zase uvidíme.“ Otočil se, vykročil ke dveřím, vyměnil si pohled s Lidičkami, pak si otevřel a vyšel ven. Nastalo ticho a my jsme se dívali jeden na druhého. Nebyli jsme schopni slova a přemítali jsme, co to má znamenat.
Pan Hroozley z toho nebyl vůbec nadšený, ale odchod odložit nemohl: řekl mi, že stihnout to před Radu včas je důležitější než cokoli jiného. Lidičkové už čekali venku před autem, a já jsem mu pomohl dobalit.
„S tímhle oblečením to nepůjde,“ ukázal na můj křiklavě barevný pirátský kostým, který se na mně po všech těch letech kupodivu pořád držel. „Tam, kam jdeme, bys hrozně bil do očí. Tu máš,“ hodil mi balíček. Uvnitř jsem našel světle šedý světí a kalhoty a k nim vlněnou čepici.
„Jak dlouho jste se na to chystal?“ zeptal jsem se.
„Už nějakou dobu.“ připustil a místo svého obvyklého rudého úboru si začal navlékat oblečení podobné tomu mému.
„A to jste mi o tom nemohl říct dřív?“
„Mohl,“ odtušil tím svým způsobem, co jednoho dovede tolik naštvat.
Vklouzl jsem do nového oblečení a pak jsem hledal po nožky a boty. Pan Hroozley si toho všiml a zavrtěl hlavou. „Žádná obuv,“ oznámil mi. „Jdeme naboso“
„Přes sníh a led?“ vyjekl jsem.
„Upíři mají tvrdší chodidla než lidé,“ odpověděl. „Chlad sotva ucítíš, hlavně při chůzi.“
„A co kameny a trní?“ reptal jsem.
„Díky nim ti šlapky ztvrdnou ještě víc,“ zašklebil se a zul si trepky. „To platí pro všechny upíry. Cesta k Upíří hoře není jenom cesta, je to také zkouška. Boty, bundy, lana… takové věci nejsou povoleny.“
„To m. připadá dost potrhlý,“ vzdychl jsem si, ale přece jen jsem z ruksaku vyndal lano, náhradní oblečení a vysoké boty. Když jsme byli hotovi, zeptal se pan Hroozley, kde je Madame Okta. „Tu s sebou přece neberete, že ne?“ zděsil jsem se. Věděl jsem totiž, na koho by padla povinnost se o ni po cestě starat a pan Hroozley to nebyl.
„Někomu ji chci ukázat.“ odpověděl.
„Doufám že někomu, kdo žere pavouky,“ odsekl jsem ale vytáhl jsem ji zpoza rakve, kam jsem ji dával mezi představeními. Když jsem klícku zvedl a vložil do ruksaku, chvíli lezla sem a tam, ale jakmile byla zase v temnu, uklidnila se.
Pak už byl čas jít. S Evrou jsem se rozloučí ještě předtím, protože ten večer vystupoval a musel se připravit a pan Hroozley se zase rozloučil s panem Topolem. Nikomu dalšímu nebudeme chybět.
„Můžeme?“ optal se upír. „Můžeme,“ vzdychl jsem si.
Opustili jsme bezpečí auta, zhasli za sebou, nechali dva tiché Lidičky, ať se zařadí za námi, a vyrazili jsme… kam? Na divoké, nebezpečím nabité dobrodružství do krajů chladných, cizích a nasáklých krví.