Tři přítomní vládci upírů se jmenovali Pans Nebess, Mika Ver Leth a Šíp (Ten nepřítomný se jmenoval Vandža Pochod.)
Paris Nebess měl velice dlouhé šedé vousy, rovné bílé vlasy chybělo mu levé ucho a byl to nejstarší žijící upír vůbec. Bylo mu přes osm set let. Ostatní ho ctili nejen pro vysokánský věk a postavení, ale také pro jeho činy z mladších let. Podle bájí jako by Paris byl všude a u všeho.
Mnohé ty legendy byly až bizarní: prý se plavil s Kolumbem do Ameriky a zavedl upíry do Nového světa, bojoval po boku Johanky z Arku (údajně měla Panna orleánská s upíry sympatizovat) a poskytl Bramu Stokerovi inspiraci pro neslavně proslulý román Dracula. Bizarní ale ještě neznamená lživé: upíři jsou od podstaty bizarní bytosti.
Mika Ver Leth byl z knížat nejmladším, bylo mu jenom sto sedmdesát. Měl leskle černé vlasy a pichlavé oči jako havran a oblékal se celý do černého. Vypadal ještě prkenněji než pan Hroozley, na čele a kolem úst měl spoustu vrásek.
Získal jsem dojem, že pokud se vůbec kdy usmívá, tak moc a moc vzácně.
Šíp byl podsaditý a plešatý a na pažích a po stranách hlavy měl vytetované šípy. Byl to nebojácný válečník, jehož nenávist k vampýrům byla legendární. Než se stal generálem, byl ženatý, ale jeho lidskou družku zabil vampýr, který přišel bojovat s ním. Vrátil se k ostatním, byl zarputilý a nepřístupný, podstoupil výcvik a byl z něj generál. Od té doby se věnoval už jen práci a ničemu jinému.
Všichni tři byli robustní a svalnatí. Dokonce i starý Paris Nebess vypadal, jako by si dovedl jednou rukou přehodit býka přes rameno.
„Zdravím té, Lartene,“ řekl Paris panu Hroozleymu, pohladil si dlouhý vous a upřel na mého učitele laskavě oči.
„Rád tě opět vidím v Knížecí síni. Už jsem nevěřil, že zase spatřím tvoji tvář.“
„Přísahal jsem, že se vrátím.“ odpověděl pan Hroozley a poklonil se knížeti.
„O tom jsem nepochyboval,“ usmál se Paris. „Jen jsem si myslel, že nebudu naživu, abych tě tu přivítal. Už nejsem z nejmladších, starý příteli. Moje noci jsou sečteny.“
„Ty nás všechny přežiješ, Parisi,“ řekl pan Hroozley.
„Uvidíme,“ vzdychl si Paris. A zatímco pan Hroozley šel úklonou pozdravit druhé dva, zadíval se na mě. Když se upír vrátil ke mně, starý kníže se ozval. „Tohle je jistě tvůj pomocník, Darren Shan. Gavner Zurč o něm mluvil pochvalně.“
„Má dobrou krev a silné srdce.“ řekl pan Hroozley. „Dobrý pomocník, z něhož jedné noci bude výtečný upír.“
„Ale opravdu až jedné noci,“ odfrkl si Mika Ver Leth a sjel mě pohledem, který se mi vůbec nelíbil. „Je to teprve chlapec! Není doba na to, abychom do našich řad připouštěli děti. Co tě to posedlo, že jsi…“
„Prosím, Miko.“ přerušil jej Paris. „Nač hned zvyšovat hlas. Povahu Lartena Hroozleyno tu všichni známe. Musíme s ním jednat s úctou, jakou zaslouží. Ani já nevím, proč se rozhodl zasvětit krví dítě, ale jistě to dokáže osvětlit.“
„Prostě si jen myslím, že to je holé šílenství,“ zavrčel Mika Ver Leth a ztichl. Když skončil, Paris se otočil ke mně a usmál se.
„Musíš nám odpustit, Darrene Shane, pokud jsme nezdvořilí. Nejsme zvyklí na děti. Už dlouho jsme tu žádné neměli.“
„Já ale vlastně nejsem dítě.“ ucedil jsem. „Poloupírem jsem už osm let. Nemůžu za to, že moje tělo moc nestárne.“
„Správně!“ vybafl Mika Ver Leth. „Může za to upír, který tě zasvětil krví. To on…“
„Miko!“ okřikl jej Paris. „Tento upír šlechetné pověsti a jeho pomocník před nás předstoupili v dobré víře a chtějí se domoct našeho souhlasu. Můžou jej dostat a nemusejí, ale rozhodně si zaslouží, abychom s nimi jednali zdvořile a ne je neurvale napadali před jejich kolegy.“
Mika se vzpamatoval, povstal a uklonil se nám. „Omlouvám se,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Promluvil jsem mimo pořadí. Již to neudělám.“
Celou siní zašuměl šepot. Pochopil jsem, že je krajně nezvyklé, aby se někdo z knížat omlouval níže postavenému upírovi, zvláště tomu, který není generálem.
„Prosím. Lartene,“ řekl Paris a nechal nám přinést židle. „Posad se a pověz nám, co s tebou bylo od našeho posledního setkání.“
Jakmile jsme se usadili, pan Hroozley začal líčit celý náš příběh. Pověděl knížatům o svém pobytu v Circo Mostruoso. o tom. kde s ním byl a jaké lidi potkal. Když se dopracoval až k Murloughovi, požádal, aby mohl mluvit s knížaty soukromě. Šeptem jim pak podal zprávu o šíleném vampýrovi a o tom, jak jsme jej zabili. Ta novinka je zneklidnila.
„Znepokojivé.“ zamyslel se nahlas Paris. „Kdyby to vampýři zjistili, mohli by to použít jako záminku k rozpoutání války.“
„Jak by mohli?“ namítl pan Hroozley. „Nejsem už součástí klanu.“
„Kdyby se hodně rozzuřili, mohli by to přehlédnout.“ řekl Mika Ver Leth „Pokud jsou ty řeči o pánu vampýrů pravdivé, musíme teď s našimi krevními bratranci jednat velice opatrně.“
„Nemyslím si nicméně, že by Larten pochybil.“ To poprvé přispěl k rozhovoru Šíp. „Něco jiného by bylo, kdyby byl generálem, ale je volný a není vázán našimi zákony.
Kdybych byl v jeho postavení, udělal bych totéž. Navíc jednal diskrétně. Myslím, že tohle mu vytýkat nemůžeme.“
„Ne,“ souhlasil Mika. „Tohle ne,“ dodal a doprovodil to letmým pohledem na mě.
Když byla ta věc s Murloughem za námi, vrátili jsme se na židle a začali jsme mluvit zase nahlas, aby to slyšela celá síň.
„Je na čase vrátit se k záležitosti tvého pomocníka,“ prohlásil s vážným výrazem Paris Nebess. „Všichni víme, že v posledních stoletích se svět nesmírně změnil. Lidé lépe chrání jeden druhého a zákony mají přísnější než dřív, obzvláště co se týká jejich dětí. Proto už tak mladé lidi krvi nezasvěcujeme. Ba i v minulosti jsme jich zasvěcovali pramálo. Je to už devadesát let, co do našich řad přibylo dítě. Pověz nám, Lartene, proč ses rozhodl tuto novější tradici porušit.“
Pan Hroozley si odkašlal, podíval se knížatům do očí. jednomu po druhém, a skončil u Miky. „Neměl jsem žádný rozumný důvod,“ oznámil klidně, načež se Síní rozlehl hluk, tlumené výkřiky a hovor.
„V Síni musí být klid!“ rozkřikl se Paris a všichni okamžitě zmlkli. Když se nejstarší kníže zase podíval na nás, tvářil se znepokojeně. „Laitene, nezahrávej si s námi. Přece bys toho chlapce nezasvětil krví jen z rozmaru. Nějaký důvod jsi mít musel. Zabil jsi snad například jeho rodiče a usoudil jsi, že se o něj musíš starat?“
„Jeho rodiče žijí,“ oznámil upír.
„Oba?“ vybafl Mika.
„Ano.“
„Takže po něm pátrají?“ zeptal se Paris.
„Ne. Předstírali jsme jeho smrt. Pohřbili ho. Myslí si, že je mrtev.“
„Aspoň to že jsi provedl správně,“ ucedil Paris. „Ale proč jsi ho vlastně zasvěcoval krví?“ Když pan Hroozley neodpovídal, otočil se starý upír ke mně. „Darrene? Ty víš, proč se k tomu rozhodl?“
Skočil jsem po možnosti dostat svého učitele z maléru. „Zjistil jsem, kdo je, takže možná se zčásti chtěl chránit: asi mu došlo, že mě musí bud zabít, nebo ze mě udělat svého pomocníka.“
„To je rozumná omluva,“ poznamenal Paris.
„Ale není to pravda.“ vzdychl si pan Hroozley. „Nikdy jsem neměl strach, že mě Darren odhalí. Po pravdě řečeno, na to, kdo jsem, přišel jen proto, že jsem se pokusil zasvětit krví jeho stejně starého kamaráda.“
V Síni propukl takový ruch, že knížatům trvalo několik minut, než upíry utišili. Když zase panoval klid, Paris se vrátil k výslechu a byl neklidnější než předtím. „Ty ses pokusil zasvětit krví ještě dalšího chlapce?“
Pan Hroozley přikývl. „Jenže jeho krev byla poskvrněná zlem. Nebyl by z něj dobrý upír.“
„Tak si to shrňme,“ zavrčel Mika. „Zkusil jsi zasvětit krví jednoho kluka, ale nešlo to; jeho kamarád na to přišel, a tak jsi místo toho zasvětil jeho?“
„Zhruba tak to bylo.“ přikývl pan Hroozley. „Navíc jsem ho zasvětil ve spěchu a neodhalil jsem mu celou pravdu o našem životě, což je neomluvitelné. Na svou obhajobu uvedu, že než jsem ho zasvětil dlouho jsem jej zkoumal a přesvědčil jsem se o jeho poctivosti a charakterové síle.“
„Co tě přivedlo k tomu prvnímu, k tomu se zlou krví?“ zajímal se Paris.
„Věděl, kdo jsem. Uviděl můj portrét ve staré knize, portrét z dob, kdy jsem si říkal Vur Horston. Dožadoval se toho, abych z něj udělal svého pomocníka.“
„Tys mu nevysvětlil, jak žijeme?“ zeptal se Mika. „Neobjasnil jsi mu, že nezasvěcujeme krvi děti?“
„Snažil jsem se, ale…“ Pan Hroozley lítostivě zavrtěl hlavou. „Jako bych nad sebou ztratil vládu. Věděl jsem. že to není správné, ale byl bych ho zasvětil i tak, nebýt té jeho zlé krve. Nedokážu vysvětit, proč to tak bylo, sám to nechápu.“
„Měl by sis přichystat lepší argumenty,“ varoval ho Mika.
„Nemůžu,“ řekl pan Hroozley tiše. „Žádné nemám.“
Za našimi zády se ozvalo tiché odkašlání a dopředu popošel Gavner Zurč. „Mohu promluvit namísto svého přítele?“ požádal.
„Rozhodně ano,“ kývl Paris. „Vítáme tvůj příspěvek, pokud pomůže to vše objasnit.“
„Nevím, jestli to dokážu,“ začal Gavner, „ale rád bych poznamenal, že Darren je mimořádný chlapec. Vykonal cestu k Upíří hoře, což je na hocha jeho věku nemalý výkon, a po cestě přemohl v boji medvěda otráveného vampýři krví. A o jeho nedávném souboji s Arrou jste jistě slyšeli“
„Ovšem,“ zasmál se Paris.
„Je bystrý a odvážný, má pevnou vůli a je přímý. Myslím, že je na dobré cestě stát se skvělým upírem. A když dostane tu možnost, vyznamená se. Je mladý, ale i mladší upíři než on dosáhli nemalých poct. Vy sám jste byl jen dva roky stár, když jste byl zasvěcen krví, nemýlím-li se, že, pane?“ oslovil Parise.
„To je zcela nepodstatné!“ rozkřikl se Mika. „I kdyby z toho kluka rostl druhý Chledon Lurt, nic to ani v nejmenším nemění. Fakta jsou fakta. Upíři už nezasvěcují krví děti. Kdybychom to nechali být a nic nepodnikli, bude z toho nebezpečný precedens.“
„Mika má pravdu.“ ozval se tiše Šíp. „Chlapcova odvaha ani schopnosti nejsou předmětem jednání Larten se zachoval nedobře, když jej zasvětil krví, a tím se musíme zabývat.“
Paris zvolna přikývl. „Oba říkají pravdu, Lartene. Bylo by od nás chybou to nechat být. Kdybys ty byl v našem postavení, sám bys nemohl takové porušení pravidel pominout.“
„To vím,“ vzdychl si pan Hroozley. „Také nežádám odpuštění, pouze ohledy. Žádám jedině, aby se trest nijak nedotkl Darrena. Chyby jsem se dopustil já a jen já bych měl být potrestán.“
„Proč hned mluvit o trestu?“ zavrtěl se Mika nervózně na trůnu. „Nechci z tebe dělat odstrašující případ. To poslední, po čem bych toužil, je vláčet tvoje jméno bahnem.“
„To si nepřeje nikdo z nás,“ souhlasil Šíp. „Ale jaké máme možnosti? Udělal chybu a my to musíme nějak řešit.“
„Nicméně milosrdně.“ poznamenal Paris.
„Žádnou milost nežádám,“ řekl pan Hroozley strojeně. „Nejsem mladý upír, který by pochybil z nevědomosti. Pokud rozhodnete, abych byl popraven, přijmu ortel bez stížností. Pokud…“
„Přece vás nemůžou kvůli mně zabít!“ vyjekl jsem.
„Pokud rozhodnete, abych prošel zkouškou,“ pokračoval můj učitel, jako by můj výbuch ani neslyšel, „pak budu čelit jakémukoli nebezpečí, před které mě postavíte, a bude-li třeba, zahynu.“
„Žádné zkoušky,“ vybafl Paris.
„Zkoušky jsou určeny těm, kdo se ještě neosvědčili v boji. Znovu opakuji, že tvoje dobrá pověst je nezpochybnitelná.“
„Možná…“ ozval se váhavě Šíp, pak ale zase zmlkl. Pár vteřin nato si to rozmyslel. „Myslím, že to mám. Přivedlo mě na to, jak jste mluvili o zkouškách. Vím o způsobu, jak věc rozřešit, aniž bychom našeho přítele zabili či pošpinili jeho dobré jméno.“ Namířil prstem na mě a řekl chladně: „Zkoušky podstoupí chlapec.“
2025 ©