Když jsem se vzbudil. Harkat stál vedle své rakve a zelené oči měl otevřené. Protáhl jsem se a popřál jsem mu dobré ráno. Chvíli mlčel, pak potřásl hlavou a podíval se na mě. „Dobré ráno,“ odpověděl.
„Jsi vzhůru už dlouho?“ zeptal jsem se.
„Teď jsem… vzbudil. Jak jsi… promluvil. Usnul jsem… vestoje.“
Nakrčil jsem obočí. „Ale měl jsi otevřené oči.“
Přikývl. „Vždycky… otevřené. Nemám víčka… ani řasy. Nemůžu je zavřít.“
Čím víc jsem se toho o Harkatovi dozvídal, tím divnější to bylo! „To znamená, že ve spaní normálně vidíš?“
„Ano, ale… nevnímám to.“
Ve vchodu se objevil Gavner. „Vstávat a cvičit, hoši.“ zahromoval. „Už je dávno noc. A my máme práci. Dá si někdo netopýří vývar?“
Řekl jsem, že než zajdeme na jídlo, odskočím si na záchod. Gavner mé zavedl ke dvířkům, na kterých bylo napsáno WC.
„Co to tu znamená?“ zeptal jsem se.
„To, co všude,“ opáčil a dodal: „Nespadni dolů.“
Myslel jsem si, že to je vtip, ale když jsem vešel, došlo mi, že to bylo vážně míněné varování. Na záchodě nebyla žádná mísa, jen kulatý otvor v zemi který vedl až kamsi k zurčící horské říčce. Nakoukl jsem do otvoru: nebyl dost velký, aby tam propadl dospělý, ale někdo mojí velikosti by proletět mohl. Dole u dna jsem zahlédl valící se tmavou vodu a otřásl jsem se. Moc se mi nechtělo nad tou dírou dřepět, ale nebylo na vybranou, tak jsem to nějak přežil.
„Všechny záchody vypadají takhle?“ zeptal jsem se, když jsem vyšel.
„Ano.“ Gavner se zasmál. „Je to nejsnazší způsob, jak se odpadu zbavit. Pod horou teče několik rek a záchody jsou nad nimi. Reky všechno spláchnou.“
Pak nás s Harkatem zavedl do Síně Chledona Lurta. Seba Nil mi ji ukázal už včera a říkal, že slouží jako jídelna. Taky mi trochu povyprávěl o Chledonu Lurtovi: prý to byl velmi významný generál, který se v boji s vampýry po jejich odtržení obětoval a zahynul, aby zachránil jiné upíry.
Upíři k smrti rádi vyprávějí příběhy o svých předchůdcích. Písemné záznamy si moc nevedou, raději si dějiny předávají ústně a vykládají si příběhy a legendy u ohně nebo kolem stolu, jednu generaci po druhé.
Stěny byly zakryté rudými závěsy, které visely až od stropu, a uprostřed síně stála velká socha Chledona Lurta. (Jako většina soch v hoře byla z kostí zvířat.) Síň osvětlovaly veliké pochodně. Když jsme přišli, byla už skoro plná. Gavner, Harkat a já jsme si sedli ke stolu k panu Hroozleymu, Sebovi a ke spoustě dalších upírů, které jsem neznal. Mluvilo se hlučně a chraplavě. Většina hovorů se tykala boje a pamětihodných projevů odolnosti.
Poprvé jsem měl možnost pořádně si prohlédnout takový dav upírů, a tak jsem asi víc očumoval než jedl. Upíři vypadali skoro stejně jako lide, až na to, že kvůli bojům a tvrdému životu byli samá jizva a ani jeden, jak taky jinak, nebyl opáleny.
Kromě toho dost zaváněli. Deodoranty nepoužíval, jen několik jich mělo na krku a na zápěstích šňůrky s navlečenými květinami nebo voňavými bylinami. Upíři se sice snaží mýt, když jsou ve světě lidí, protože pach by k nim mohl dovést lovce upírů, ale tady v hoře se s podobným luxusem málokdo obtěžoval. V Síních bylo tolik sazí a špíny, že bylo stejně nemožné udržet čistotu.
Neviděl jsem skoro žádné ženy. Po dlouhém pátrání jsem jednu našel, jak sedí u stolu v rohu, a další, jak roznáší jídlo. Jinak byli upíři samí muži. Zrovna tak tu bylo pramálo starých upírů: vypadalo to, že vyšší věk než Seba tu nemá nikdo. Zeptal jsem se ho na to.
„Velice málo upírů se dožije vysokého věku,“ odpověděl. „Žijeme sice o mnoho déle než lide, ale málokdo z nás to dotáhne až k upíří šedesátce nebo sedmdesátce.“
„Jak to myslíte?“
„Upíři měří věk dvěma způsoby – na pozemské roky a upíří roky,“ vykládal dál. „Upíří věk je věk těla. Třeba já jsem tělesně vzato osmdesátník. Pozemský věk zase vypovídá o tom, kolik let je upír naživu. Já jsem byl zasvěcen krví už jako mladík, a tak je mi sedm set let.“
Sedm set let! Neuvěřitelný věk!
„Ale i když hodně upírů žije stovky pozemských let.“ vykládal Seba, „většinou se nedočkají ani upíří šedesátky.“
„Proč to?“ divil jsem se
„Protože upíří život je tvrdý. Věčně se přepínáme, jdeme do krajností, podstupujeme řadu zkoušek síly, chytrosti a odvahy. Skoro nikdo si jen tak nesedí v pyžamu a trepkách a v klidu si nestárne. Když jsou upíři už moc staří, než aby se o sebe uměli samí postarat, většinou raději vyhledají smrt, než aby o ně museli pečovat jejich přátelé.“
„A jak to že vy jste se dožil tolika let?“ zeptal jsem se.
„Darrene!“ okřikl mě pan Hroozley a probodl mě pohledem.
„Neumravňuj ho,“ usmál se Seba. „Tak nepokrytá zvědavost je osvěžující. Dožil jsem se takového věku díky své funkci,“ odpověděl mi. „Před mnoha desítkami let mne požádali, abych se stal hlavním ubytovatelem v Upíří hoře. To postavení není zrovna záviděníhodné, protože nutí žít tady uvnitř, skoro se nedostanu ven na lov nebo za bojem. Ale ubytovatelé jsou nesmírně důležití a vážení. Bylo by nezdvořilé to odmítnout. Kdybych byl volný, už dávno bych byl po smrti, ale kdo se tolik nenamáhá, může žít déle.“
„Mně to připadá jako pitomost.“ utrousil jsem. „Proč si tolik dáváte do těla?“
„Je to náš zvyk,“ pokrčil Seba rameny. „Kromě toho máme víc času než lidé, takže pro nás není tak vzácný. Pokud někoho zasvětí krví ve dvaceti a pak žije do upíří šedesátky, je na světě přes čtyři sta let. Když má jeden tolik času, život ho znaví.“
Snažil jsem se vidět to jejich očima, ale šlo to ztuha. Snad změním názor, až tu budu století nebo dvě!
Gavner vstal, než ostatní dojedli, a oznámil, že musí jít. Požádal Harkata, ať ho doprovodí.
„Kam jdete?“ zeptal jsem se.
„Do Knížecí síně. Musím se ohlásit u knížat a povědět jim o objevu mrtvého upíra a vampýra. Taky jim chci představit Harkata, aby mohl předat zprávu. Myslím, že bude dobré udělat to co nejdřív.“
Když odešli, zeptal jsem se pana Hroozleyho, proč jsme nešli s nimi. „Nemáme právo sami předstupovat před knížata,“ vysvětlil. „Gavner je generál, může o slyšení požádat. My musíme jako obyčejní upíři čekat, kdy nás pozvou.“
„Ale vy jste býval generálem,“ připomněl jsem mu. „Určitě by jim nevadilo, kdybyste zaskočil na slovíčko no ne?“
„Jistěže vadilo,“ ušklíbl se pan Hroozley, pak se otočí k Sebovi a vzdychl si. „Tak pomalu se učí našim zvykům.“
Seba se zasmál. „A ty se zase pomalu učíš, jak být učitelem. Zapomínáš, jak dychtivě jsi sám napadal naše způsoby, když jsi byl zasvěcen krví. Vzpomínám si, jak jsi jedné noci vtrhl ke mně do pokoje a zaklínal ses, že se nikdy nestaneš generálem. Tvrdil jsi, že generálové jsou zaostalí pitomci a že bychom se měli dívat do budoucnosti a ne trčet v minulosti.“
„To jsem nikdy neřekl!“ zajíkl se pan Hroozley.
„Ovšemže řekl,“ trval si na tom Seba. „A kdyby jen to! Byl jsi výbušný mladík a já si někdy myslel, že se nikdy nezklidníš. Často jsem byl v pokušení tě propustit, ale neudělal jsem to. Nechal jsem tě, ať se vyptáváš a vybíjíš si vztek, a ty jsi po čase pochopil, že nemáš tu nejmoudřejší hlavu na světě a že staré způsoby někdy opravdu mohou být nejlepší.
Žáci si nikdy neváží svých učitelů, dokud se u nich učí. To až později, když poznají lepe svět, pochopí, za co vše vděčí těm, kdo jím radili. Dobrý učitel neočekává od mládeže ani chválu, ani lásku. Počká si na ně – vždyť časem opravdu přijdou.“
„Musíš mě takhle peskovat?“ ošil se pan Hroozley.
„Ano,“ pousmál se Seba. „Jsi výborný upír, Lartene, ale musíš se toho ještě moc naučit o učení. Nespěchej tolik s kritikou. Smiř se s Darrenovými otázkami i s jeho tvrdohlavostí. Odpovídej trpělivě a neplísni ho za jeho názory. Jen tak vyspěje a rozvine se, stejně jako ty.“
Dělalo mi docela radost dívat se, jak pan Hroozley dostává za uši. Měl jsem ho dokonce rád, ale jeho nadutost mi někdy brnkala pěkně na nervy. Byla to legrace, být u toho, když pro změnu jeho plácnou přes ruku!
„Přestaň se křenit!“ vybafl na mě, když uviděl můj výraz.
„Ale ale ale,“ pokáral jsem ho. „Slyšel jste co pan Nil říká. Máte být trpělivý a snažit se mě pochopit.“
Pan Hroozley se už nadechoval, že mě okřikne ale Seba si diskrétně odkašlal. Upír se podíval po očku na svého starého učitele, zase vydechl a maličko se usmál. Místo vynadání mě zdvořile požádal, ať mu podám krajíc chleba.
„S radostí, Lartene,“ odpověděl jsem jízlivě a všichni tři jsme se tiše zasmáli. Ostatní upíři v Síni Chledona Lurta kolem nás dál rámusili a vyprávěli si historky a košilaté vtipy.
2024 ©