Jeden ze strážných v zeleném nás doprovodil do Síně Osky Velma, což byla uvítací síň. Většina síní nesla jména po slavných upírech. Tohle byla spíš menší jeskyně stěny měla boulovaté a černé od sazí a popela, co se tu nahromadily za desetiletí. Vytápělo a osvětlovalo ji několik krbů a vzduch od nich příjemné houstl kouřem, který pomalu odcházel přirozenými otvory a puklinami ve stropě.
Bylo tu několik hrubě tesaných stolů a lavic, kde si příchozí upíři mohli odpočinout a najíst se. Nohy stolů byly zhotoveny z kostí velkých zvířat. Na zdech visely ručně pletené koše plné bot, ze kterých si příchozí mohli vybrat. Krom? toho se tu každý mohl dozvědět, kdo už na Radu přišel: na jedné stěně byla veliká deska z černého kamene a do ní se ryla jména těch, kdo dorazili. Jak jsme seděli u dlouhého dřevěného stolu, spatřil jsem, že jeden upír leze na žebřík a vyrývá naše jména na seznam. Za Harkatovým jménem napsal v uvozovkách „z Nárůdku“.
V téhle klidné a kouřem vyuzené síni moc upírů nebylo. Kromě nás jen pár dalších, co přišli před nedávnem, a několik strážných v zelených stejnokrojích. Se dvěma soudky v rukou k nám přišel upír s dlouhými vlasy a bez pokrývky hlavy. Jeden soudek byl po okraj plný krajíců tvrdého chleba, druhý jen zpola naložený chrupavčitými kusy masa, syrového i vařeného.
Vzali jsme si k jídlu, kolik kdo chtěl, položili jsme si je na stůl (talíře tu žádné nebyly) a trhali jsme si rukama maso na menší kousky. Upír se vrátil se třemi velikými korbely. ve kterých byla lidská krev. víno a voda. Dožadovat jsem se menšino džbánku, ale Gavner mi řekl, že musím pít přímo z korbele. Bylo to těžké, napoprvé jsem si vodou pobryndal bradu i prsa, ale taky to bylo zábavnější než pit z hrnku.
Chléb byl oschlý, ale upír hned přinesl misky s teplým vývarem (misky byly udělané z lebek různých zvířat), a když jsme si chleba nalámali a pár vteřin ho v husté a tmavé polévce máčeli, docela to šlo. „Je výborná,“ huhlal jsem s pusou plnou třetího krajíce.
„Lepší být nemůže,“ souhlasil Gavner, který už likvidoval pátý krajíc.
„Proč vy si nedáte polívku?“ zeptal jsem se pana Hroozleyho, který chroupal chleba suchý.
„Nemám netopýří vývar moc rád.“ utrousil.
Ruka mi strnula na půli cesty k puse. Rozmočený kousek chleba mi z ní vypadl na stůl „Netopýří vývar?“ vyjekl jsem.
„No jistě,“ řekl Gavner. „Z čeho sis myslel, že je?“
Třešti jsem oči do tmavé tekutiny v misce V jeskyni bylo dost šero, ale když jsem teď zaostřil pořádně, zdálo se mi, že jsem zahlédl, jak z polévky trčí jedno tenké, blanité křídlo. „Asi mi bude zle!“ zaskučel jsem.
„Neplácej hlouposti,“ pochechtával se Gavner. „Když jsi nevěděl, z čeho je, jela ti náramně. Pěkně to dojez a mysli si, že je kuřecí. Než bude tvůj pobyt v Upíří hoře u konce, najíš se o moc horších věcí, než je netopýří vývar!“
Odstrčil jsem misku. „Díky, mam vlastně dost,“ zahuhlal jsem. „Víc nemusím.“ Zašilhal jsem. po Harkatovi, který už vytíral poslední kapky z misky chlebem. „Tobě nevadí jíst netopýry?“
Harkat pokrčil rameny. „Nemám… žádnou chuť. Jídlo je… pro mě… všechno stejné.“
„Ty necítíš vůbec nic?“ divil jsem se.
„Netopýr… pes… bláto… všechno jedno. Nemám ani… čich. Proto… nemusím mít… nos.“
„Vidíš, chtěl jsem se tě zeptal,“ povídá Gavner „Když nemáš čich, a proto ani nos, jak to že slyšíš, když nemáš uši?“
„Já mám… uši,“ na to Harkat. „Jsou pod… kůží.“ Ukázal na dvě místa po obou stranách kulatých zelených očí. (Kápi měl pořád sundanou.)
Gavner se naklonil přes stůl a Harkatovy uši si prohlížel. „Už to vidím!“ vybafl, načež jsme se naklonili a podívali všichni. Harkatovi to nevadilo, měl pozornost rád. Jeho „uši“ vypadaly jako dvě sušeně datle a pod šedivou kůži byly taktak, vidět.
„Slyšíš, i když přes ně máš kůži?“ divil se Gavner.
„Docela dobře.“ kývl Harkat. „Ne tak dobře… jako upíři. Ale líp… než lidi.“
„Jak to že máš uši, ale nemáš nos?“ zeptal jsem se.
„Pan Sudd… mi nos nedal. Nikdy jsem se… neptal proč. Možná kvůli vzduchu. Potřeboval bych… další masku… na nos.“
Bylo to divné pomyšlení, že Harkat necítí zakouřený vzduch v síni ani chuť netopýří polévky. Pak se není co divit, že si Lidičkové nikdy nestěžovali, když jsem jim nosil staré, hnijící, smradlavé zdechliny zvířat!
Už jsem se chystal dál Harkata vyptávat na jeho omezené smysly, když tu se proti panu Hroozleymu posad i staře vypadající upír v červeném. „Už jsem tě čekal dávno,“ prohlásil s úsměvem. „Co tě tak zdrželo?“
„Sebo!“ rozkřikl se pan Hroozley, vyrazil kolem stolu a staršího upíra objal. Překvapilo mě to, ještě nikdy jsem totiž neviděl, že by se k někomu choval tak vřele. Když upíra pustil, obličej mu přímo zářil. „Tak hrozně dlouho jsme se neviděli, starý příteli.“
„Až moc dlouho,“ souhlasu starý upír. „Často jsem po tobě v duchu pátral a doufal jsem, že jsi někde poblíž. Když jsem vycítil, že přicházíš, skoro jsem se tomu neodvažoval věřit.“
Pak se starý upír zadíval na Harkata a na mě. Byl samá vráska, scvrklý věkem, ale v očích mu jiskřilo jako někomu mnohem mladšímu. „Představíš mi svoje přátele, Lartene?“
„Ovšemže,“ pospíšil si pan Hroozley. „Gavnera Zurče znáš.“
„Zdravím tě, Gavnere,“ pokývl upír.
„I já tebe. Sebo.“ odpověděl Gavner.
„Tohle je Harkat Mulds.“
„Patří k Nárůdku,“ poznamenal Seba. „Žádného z nich jsem neviděl od té doby, co nás navštívil pan Sudd, a to jsem byl chlapec. Vítám tě, Harkate Muldsi.“
„Děkuji,“ odpověděl Harkat.
Seba zamrkal. „On mluví?“
„Počkej, až si poslechneš, kvůli čemu mluví,“ odtušil pan Hroozley zamračené. Pak se otočil ke mně. „A tohle je Darren Shan, můj pomocník.“
„Vítám tě, Darrene Shane,“ usmál se na mě Seba. Pak se zvláštně podíval na pana Hroozleyho. „Ty, Lartene, a máš pomocníka?“
„Však já vím,“ odkašlal si můj učitel. „Vždycky jsem tvrdil, že si nikdy žádného nevezmu.“
„A navíc tak mladého,“ zašeptal Seba. „To se knížatům nebude líbit.“
„Nejspíš ne,“ souhlasil pan Hroozley utrápeně. Pak ale špatnou náladu setřásl. „Darrene, Harkate – tohle je Seba Nil, hlavní ubytovatel Upíří hory. Nenechte se oklamat jeho věkem. Pořád je stejně mrštný, vychytralý a rychlý jako vždycky, a umí si došlápnout na každého, kdo by si na něj vyskakoval.“
„Jak víš z vlastní zkušenosti.“ zasmál se krátce Seba. „Pamatuješ, jak jsi mi jednou chtěl ukrást sud nejlepšího vína a nahradit ho nějakou mizernou značkou?“
„Prosím tě.“ mávl pan Hroozley zahanbeně rukou. „Byl jsem mladý a hloupý. Nemusíš mi to připomínat.“
„Co se stalo?“ vyptával jsem se, protože mi dělalo dobře, jak se můj učitel ošívá.
„Povez mu to, Lartene,“ vyzval ho Seba – a pan Hroozley rozmrzele jako kluk poslechl.
„Seba se dostal k vinu první,“ vysoukal ze sebe. „Vyprázdnil sud a nalil tam ocet. Vypil jsem snad půl láhve, než mi to došlo. Zbytek noci mi bylo špatně“
„Ne!“ rozesmál se na celé kolo Gavner.
„Byl jsem mladý,“ zavrčel pan Hroozley. „Neměl jsem rozum.“
„Ale já jsem tě vychoval, vid, Lartene?“ poznamenal Seba
„Ano,“ usmál se upír. „Seba byl mým rádcem. Většinu toho, co znám, jsem se naučil díky němu.“
Tři upíři si začali povídat o starých časech a já seděl a naslouchal. Většina toho, o čem mluvili, mi šla jedním uchem tam a druhým ven, samá neznámá jména lidí a míst, nic mi to neříkalo. Po chvíli jsem se jen otupěle rozhlížel po jeskyni, díval jsem se do poskakujících plamenů v krbech a prohlížel jsem si kroutící se patvary sloupů dýmu ve vzduchu. Že dřímám, to jsem si uvědomil, až když se mnou pan Hroozley mírně zatřásl a já sebou trhl a probral se.
„Chlapec je unavený,“ poznamenal Seba
„Tohle byla jeho první cesta,“ kývl pan Hroozley. „Není na takové těžké zkoušky zvyklý.“
„Pojďte,“ povstal Seba. „Najdu vám pokoje. Darren není jediný, kdo si potřebuje odpočinout. Popovídáme si zítra.“
Jako vrchní ubytovatel Upíří hory měl Seba na starosti pokoje a sklady. Jeho úkolem bylo starat se, aby bylo pro všechny dost jídla a pití a krve a aby každý upír měl kde spát. Pracovali pro něj další upíři, ale on byl ten hlavní. Pokud nepočítáme Knížata, byl Seba nejváženější upír z celé hory.
Když jsme kráčen ze Síně Osky Velma k pokojům, vybídl mě, ať jdu vedle něj. Ukazoval pak na různé síně, které jsme míjeli, a říkal mi, jak se jmenují – většinu jsem neuměl ani vyslovit, natož abych si je zapamatoval – a k čemu slouží.
„Bude nějakou dobu trvat, než si zvykneš,“ utrousil, když si všiml mého skelného pohledu. „Pár prvních noci se asi budeš cítit ztracený. Ale postupně se s horou sžiješ.“
Sít chodeb. Které spojovaly Síně s obytnou částí, sice osvětlovaly pochodně, ale stejně tu bylo vlhko a zima. Zato v pokojících vlastně komůrkách vysekaných ve skále, bylo jasno a teplo a každou osvětlovala jedna veliká pochodeň. Seba se zeptal, jestli chceme jednu velkou místnost pro všechny, anebo jestli dáme přednost odděleným pokojům.
„Odděleným,“ odpověděl okamžitě pan Hroozley.
„Gavnerova chrápání jsem si dost užil po cestě.“
„Milý jako vždy‘“ vybafl Gavner.
„My s Harkatem můžeme klidně bydlet spolu, ne?“ navrhl jsem, protože se mi nějak nezamlouvala představa, že budu na takovém divném místě sám.
„Mně to… taky vyhovuje,“ souhlasil Harkat.
Ve všech pokojích byly místo postelí rakve, ale když Seba uviděl, jak se na to tvářím, zasmál se a řekl, že jestli chci můžu dostat závěsné lůžko. „Zítra ti pošlu někoho ze svých lidí,“ slíbil. „Povíš mu, co chceš, a on to zařídí, tady se o hosty umíme postarat!“
„Díky,“ kývl jsem a byl jsem rád, že nebudu muset spát v rakvi natrvalo.
Seba se chystal k odchodu. „Počkej ještě,“ zadržel ho pan Hroozley. „Něco ti chci ukázat.“
„Hm?“ pousmál se Seba.
„Darrene, podej mi Madame Oktu.“
Když Seba Nil uviděl pavoučici, zajíkl se a prohlížel si ji jako očarovaný. „Lartene, to je ale krása,“ vydechl. Vzal si ode mě klícku, opatrně si jí přidržel a otevřel dvířka. „To ne!“ vybafl jsem. „Nepouštějte ji ven, je jedovatá!“
Seba se jen usmál a sáhl do klícky. „Ještě jsem nepotkal pavouka, na kterého by neplatilo moje kouzlo.“
„Ale…“ snažil jsem se.
„To je v pořádku, Darrene.“ uklidňoval mě pan Hroozley. „Seba ví, co dělá.“
Starý upír vzal pavoučici do prstů a vytáhl ji z klícky Madame Okta se mu pohodlně usadila v dlani. Seba k ní sklonil obličej a tiše pískl. Pavoučice zahýbala nohama a podle jejího dychtivého výrazu jsem poznal, že s nim duševně komunikuje.
Seba přestal pískat a Madame Okta mu vykročila po paži nahoru. Došla k rameni, někde u brady se zastavila a udělala si pohodlí. Nevěřil jsem vlastním očím! Já vždycky musel pořád pískat, a ne pusou, na flétnu, a urputně se soustředit, aby mě nekousla. U Seby ale byla úplně milá a krotká.
„Je přímo zázračná,“ řekl Seba a pohladil ji. „Až bude příležitost, musíš mi o ní povykládat Myslel jsem, že znám všechny existující pavouky, ale tohle je pro mě novinka.“
„Říkal jsem si, že se ti bude líbit.“ rozzářil se pan Hroozley. „Proto jsem ji přinesl. Chtěl bych ti ji darovat.“
„Ty by ses vzdal tak nádherného pavouka?“ divil se Seba.
„Pro tebe všechno, příteli.“
Seba se usmál na pana Hroozleyho a pak se podíval na Madame Oktu. Nato lítostivě vzdychl a zavrtěl hlavou. „Musím to odmítnout. Jsem starý a už nejsem tak mrštný, jako jsem býval. Práce, která pro mě kdysi byla hračkou, mě teď hodně zaměstnává. Nemám čas starat se o tak exotickou potvůrku.“
„Určitě?“ ujišťoval se pan Hroozley zklamaně.
„Nesmírně rád bych si ji vzal, ale nejde to.“ Upír vrátil Madame Oktu do klícky a podal mi ji. „Jen mladí mají dost sil, aby se postarali o všechny potřeby pavouků takového významu. Starej se o ni, Darrene. Je krásná a vzácná.“
„Já na ni dohlídnu,“ slíbil jsem. Kdysi jsem si taky myslel, že je nádherná, ale pak kousla mého nejlepšího kamaráda a já se kvůli tomu musel stát polovičním upírem.
„A teď už musím jít,“ řekl Seba. „Nejste jediní, kdo jste sem dorazili. Mějte se dobře než se zase uvidíme.“
Pokojíky neměly žádné dveře. Pan Hroozley a Gavner nám popřáli dobrou noc a pak zamířili ke svým rakvím. My s Harkatem jsme vešli do své komůrky a prohlíželi si ty svoje truhly.
„Pochybuju, že by ti to moc vyhovovalo,“ utrousil jsem.
„To… nevadí. Můžu spát… na zemi.“
„Tak nashle ráno.“ Rozhlédl jsem se po jeskyni. „Anebo večer? Tady to není poznat.“
Lezl jsem s nechutí do rakve a utěšoval jsem se tím, že je to jen pro jednou. Lehl jsem si na záda, víko jsem nechal odklopené a díval jsem se do šedého kamenného stropu. Myslel jsem si, že po příchodu do Upíří hory a po všem tom vzrušení mi bude trvat věky, než usnu, ale za chvilinku jsem byl v limbu a spal jsem tak tvrdě, jako bych byl ve svém visutém lůžku v Circo Mostruoso.
2024 ©