Prošli jsme nad otvorem, kterým říčka vytékala z hory ven. Dunělo to, až uši zaléhaly, obzvlášť supercitlivé uši upíra. A tak jsme spěchali, co nejvíc to šlo. Kameny klouzaly a na některých místech jsme museli udělat, řetěz. Na jednom hodně ledovaném místě jsme s Gavnerem uklouzli. Já byl vepředu, držel jsem se pana Hroozleyho, ale po pádu to škublo tolik, že jsem se pustil. Naštěstí se Harkat Gavnera udržel a oba nás vytáhl zpátky.
K ústí chodby jsme došli asi po čtvrthodině. Moc vysoko jsme nevylezli, ale když jsem se podíval dolů, stejně to byl pěkný padák. Byl jsem rád, že nemusíme šplhat nikam výš.
Pan Hroozley vstoupil dovnitř první. Já šel za ním. Uvnitř chodby byla tma. Už jsem se chtěl upíra zeptat, jestli nezastavíme a nezapálíme pochodně, ale pak mi došlo, že s každým krokem do nitra hory je v chodbě jasněji.
„Co vydává to světlo?“ zeptal jsem se.
„Luminiscenční lišejník,“ na to pan Hroozley.
„To je co, jazykolam, anebo odpověď?“ remcal jsem.
„To je druh houby prorostlé řasou a dohromady to vydává světlo“ vysvětlil Gavner. „Roste v některých jeskyních a taky někde na dně oceánu.“
„Aha. A tady v hoře to je všude?“
„Všude ne. Kde lišejník není, používáme pochodně.“ Zepředu se ozvalo zaklení a pan Hroozley se zastaví. „Co se děje?“ zeptal se Gavner.
„Zaval,“ vzdychl si starší upír. „Tudy to nepůjde.“
„To znamená, že se dovnitř nedostaneme?“ Pomyšlení, že jsem se celou tu cestu plahočil marně a zbytečně a že to před koncem budu muset otočit zpátky, mě poděsilo.
„Jsou i jiné cesty.“ pokrčil Gavner rameny. „Hora je prošpikovaná chodbami. Musíme jenom jít zpátky a najít si jinou.“
„Ale musíme si pospíšit, ráno se rychle blíží,“ dodal pan Hroozley.
Dovlekli jsme se stejnou cestou zpátky a Harkat šel tentokrát první. Venku jsme co nejrychleji, jak jsme mohli (což vzhledem z tomu. jak to podkluzovalo, moc rychle nebylo), došli k ústí další chodby, jen chvíli poté co vykouklo slunce a začalo stoupat. Druhá chodba nebyla tak široká jako ta první a oba dospělí upíři museli jít v předklonu. Harkatovi a mně stačilo sehnout hlavu. Luminiscenční lišejník tu moc hustě nerostl, ale pro naše obrovsky citlivé oči to docela stačilo.
Po chvíli jsem si všiml, že místo aby cesta stoupala, svažuje se dolů. Zeptal jsem se na to Gavnera. „Tahle chodba je tak vyražena.“ krčil rameny. „Pak zase začne stoupat.“
Asi po půl hodině jsme zastavili. Chodba opravdu stoupat začala, dokonce se změnila ve skoro kolmou šachtu, takže nás čekal obtížný výstup. Stěny byly stísněné a já jsem určitě nebyl jediný, komu nervozitou vyschlo v puse. Zakrátko se ale chodba zase srovnala, dostali jsme se do malé jeskyně a uvelebili se k odpočinku. Slyšel jsem, jak nám ne až tak hluboko pod nohama hučí říčka, kterou jsme předtím minuli.
Z jeskyňky dál vedly čtyři chodby. Zeptal jsem se Gavnera, podle čeho pan Hroozley pozná, kterou se máme vydat. „Správná chodba je označená,“ odpověděl, dovedl mě k nim a ukázal mi drobounkou šipku vyrytou do stěny jedné chodby až nízko u země.
„Kam vedou ty ostatní?“
„Některé jsou slepé, jiné ústí do jiných chodeb, další vedou do Síni.“ Tak se říká těm částem jeskynní soustavy v Hoře, kde žijí upíři. „Hodně chodeb nikdo nikdy neprozkoumal a mapy se žádné nevedou. Určitě se tu sám netoulej,“ varoval mě. „Náramně lehko by ses mohl ztratit.“
Zatímco ostatní odpočívali, podíval jsem se na Madame Oktu, jestli nemá hlad. Většinu cesty pavoučice prospala, protože nemá ráda zimu, jen sem tam se budila a jedla Když jsem z její klícky sundával látku, všiml jsem si, že k nám leze po zemi pavouk. Tak veliký jako Madame Okta nebyl, ale stejné vypadal nebezpečně.
„Gavnere!“ zavolal jsem a odstoupil od klece.
„Co se děje?“
„Pavouk.“
„A tak,“ ušklíbl se. „Nelam si s tím hlavu, hora je jich plná“
„Jsou jedovatí?“ Sklonil jsem se, že si pavouka prohlédnu, dokud se tak zaujatě věnuje obhlídce klícky.
„Nejsou. Nekousnou tě hůř, než když třeba bodne včela.“
Sundal jsem látku, protože jsem byl zvědavý, co udělá Madame Okta, až uvidí cizího pavouka. Vůbec si ho nevšímala, jen si seděla a ten druhy pavouk lezl kolem klícky.
Vím toho o pavoucích dost, když jsem byl menší, přečetl jsem pěkných pár knížek a koukal se na hodně přírodovědných pořadů, ale podobného jsem ještě neviděl. Byl chlupatější, než pavouci bývají, a měl divně nažloutlou barvu.
Když si šel po svých, dal jsem Madame Oktě sežrat nějaký hmyz a položil látku zpátky na klícku. Lehl jsem si k ostatním a pár hodin jsem se prospal. Jednu chvíli se mi zazdálo, že jsem z jedné z chodeb uslyšel dětské hihňání. Posadil jsem se a našpicoval uší, ale už se to neozvalo.
„Co máš zase?“ zabručel Gavner tlumeně a pootevřel jedno oko.
„Ale nic,“ řekl jsem nejisté a pak jsem se ho zeptal, jestli v hoře žijou nějaké upíří děti.
„Ne,“ odpověděl a zase oko zavřel. „Pokud vím, ty jsi jediné dítě zasvěcené krví.“
„Tak to se mi asi něco zdálo.“ zívl jsem a znovu jsem si lehl. Pro jistotu jsem ale spal jenom na jedno oko.
Po nějaké době jsme vstali a vyrazili jsme po chodbách označených šipkami dál do nitra hory. Zdálo se mi to jako příšerně dlouhá doba, ale konečně jsme došli k velikým dřevěným dveřím, které přehrazovaly chodbu. Pan Hroozley se upravil a pak hlučně zaklepal holými klouby na ruce. Neozvala se hned žádná odpověď. a tak zaklepal znovu a ještě jednou.
Konečně se ze druhé strany ozvaly nějaké zvuky a dveře se otevřely. Zevnitř k nám proniklo světlo pochodní. Po tak dlouhé cestě chodbami nás oslepilo, přikrývali jsme si oči, dokud si nepřivykly.
Ven vyšel štíhlý upír v tmavozeleném a pozorně si nás prohlédl. Když uviděl Harkata a mě, zakabonil se a pevněji sevřel dlouhé kopí, které třímal v ruce. Viděl jsem za ním další všichni byli v zeleném a všichni měli zbraně.
„Hlaste se u brány!“ štěkl na nás. Upíři mi říkán, že právě takhle stráže vítají nově příchozí.
„Jsem Larten Hroozley a přišel jsem na Radu.“ začal můj učitel. I to byla zavedená odpověď.
„Jsem Gavner Zurč a přišel jsem na Radu,“ řekl Gavner.
„Jsem Darren Shan a přišel jsem na Radu,“ oznámil jsem strážnému.
„Jsem… Harkat Mulds… přišel… na Radu.“ vymáčkl ze sebe Harkat.
„Lartena Hroozleyho vpouštíme do brány,“ pravil strážný. „Vpouštíme i Gavnera Zurče. Ale ti další dva…“ Ukázal na nás kopím a zavrtěl hlavou.
„Jsou to naši společníci na cestách,“ prohlásil pan Hroozley. „Chlapec je můj pomocník, poloupír.“
„Zaručuješ se za něj?“ zeptal se strážný.
„Zaručuji.“
„Pak tedy i Darrena Shara vpouštíme do brány.“ Špička kopí se teď bez zachvění přesunula k Harkatovi „Jenže tohle není upír. Co má co dělat na Radě?“
„Jmenuje se Harkat Mulds. Patří k Nárůdku. Nese…“
„K Nárůdku!“ Strážný zalapal po dechu a sklonil kopí. Přidřepl si a neomaleně si prohlédl Harkatovu tvář (kápi si Harkat sundal, jen co jsme vešli do chodeb, aby dobré viděl). „Dost ošklivý tvor, co?“ poznamenal strážný. Kdyby neměl to kopí, byl bych se do něj za tu nevychovanost pustil.
„Já myslel, že Lidičkové nemluví.“
„To jsme si mysleli všichni,“ kývl pan Hroozley.
„Oni to dovedou. Tedy přinejmenším tenhle. Má zprávu pro knížata a musí ji vyřídit osobně.“
„Zprávu? A od koho?“ Strážný se začal drbat špičkou kopí na bradě.
„Od Osmonda Sudda.“ odpověděl pan Hroozley.
Strážný zbledl, postavil se do pozoru a honem oddrmolil. „Mrňavce známého jako Harkat Mulds vpouštíme do brány. Síně jsou vám všem otevřeny. Vstupte a buďte vítáni.“
Ukročil stranou a nechal nás projít. Po chvilce se dveře za námi zavřely a naše cesta k Upíří hoře byla u konce.
2024 ©