Pan Hroozley a Gavner mi odmítli vysvětlit význam Harkatovy zprávy hned, byli příliš ohromení, než aby dokázali mluvit, a tak z nich celý příběh vypadával po příští tři nebo čtyři noci po kousíčkách a většinu jsem se dozvídal od Gavnera Zurče.
Šlo o cosi, co pan Sudd řekl upírům před stovkami let, kdy se od nich odtrhli vampýři. Jakmile ustaly boje, navštívil knížata na Upíří hoře a oznámil jim, že vampýři nemají žádnou hierarchii (tenhle výraz použil pan Hroozley), což znamená, že nejsou žádní vampýří generálové ani knížata. Nikdo nevydává rozkazy a nikdo jinému neporoučí.
„To byl jeden z důvodů, proč se odtrhli,“ tvrdil Gavner. „Nelíbilo se jim Jak to mezi upíry chodí. Mysleli si, že je nespravedlivé, aby se obyčejní upíři zodpovídali generálům a generálové knížatům.“
Ztišil hlas, aby ho neslyšel pan Hroozley, a dodal: „Abych pravdu řekl. do určitě míry s tím souhlasím. Prostor pro změny tu je. Upíři systém funguje už stovky let, ale to neznamená, že je bez chyby.“
„Chcete říct, že byste se radši stal vampýrem?“ zeptal jsem se otřeseně.
„Samozřejmě že ne!“ zasmál se. „Jsou to zabijáci a dovolují šílencům, jako byl Murlough, aby Si pobíhali po světě a dělali, co chtějí. Být upírem je mnohem lepší. Jenže to neznamená, že některé jejích názory nestojí za úvahu. Tak například ten zákaz míhání cestou k Upíří hoře. To je k smíchu, ale změnit to můžou jen knížata – a ta nezmění nic, co změnit nechtějí, naprosto bez ohledu na názory všech ostatních. Generálové musejí udělat všechno, co jim knížata řeknou, a řadoví upíři musejí ve všem poslechnout generály.“
Ačkoli vampýři nevěřili na vůdce, pan Sudd předpověděl, že jednoho dne se mezi nimi vůdce objeví. Bude si říkat pán vampýrů a oni jej budou slepě následovat a udělají všechno, co jim řekne.
„A co je na tom tak zlého?“ zeptal jsem se.
„Počkej, až si poslechneš pokračování,“ odpověděl vážně Gavner. Nedlouho poté, co uchvátí moc, prý pán vampýrů povede svůj kmen do války proti upírům. A pan Sudd varoval, že to bude válka, kterou upíři nebudou s to vyhrát. Budou vyhlazeni.
„A je to pravda?“ zděsil jsem se.
Gavner pokrčil rameny. „Tuhle otázku si klademe už po sedm set let. O moci pana Sudda nikdo nepochybuje: prokázal, že dokáže viděl do budoucnosti. Jenže někdy vykládá lži. A je to mizerný, zlý červ.“
„Tak proč jste po vampýrech nešli a nevyhubili je?“
„Pan Sudd tvrdil, že pár by jich přežilo a pán vampýrů by se stejně zrodil, jak bylo předpovězeno. Kromě toho si i tak válka s vampýry vybrala těžkou daň. Lidé nás pronásledovali, mohl přijít náš konec. Bylo lepši smluvit příměří a nechat věci, jak jsou.“
„A nemohli by upíři vampýry přece jen nějak porazit?“ divil jsem se.
„Nevím jistě,“ odpověděl Gavner a drbal se na hlavě „Upírů je o dost víc než vampýrů a jsme stejně silní jako oni. takže nevidím důvod, proč bychom se s nimi nevypořádali. Jenže pan Sudd říkal, že na počtu nebude záležet“
Na chvilku se odmlčel. „Ale je tu jedna naděje,“ dodal pak. „Kámen krve.“
„To je co?“
„Uvidíš, až budeme na Upíří hoře. Je to magický předmět a pro nás je posvátný. Pan Sudd řekl, že když nedovolíme, aby padl do rukou vampýrům, jedné noci, dlouho poté, až bude bitva vybojována a prohrána, se naskytne možnost, že upíři povstanou z popela a znovu se jim bude dařit.“
„Jak to?“ vraštil jsem obočí.
Gavner se usmál. „S touhle otázkou si upíři lámou hlavu už od začátku. Kdybys náhodou přišel na odpověď, hned mi dej vědět.“ Ušklíbl se a ukončil rozhovor.
Týden nato jsme došli k Upíří hoře.
Nebyl to nejvyšší vrcholek v kraji, ale hora byla strmá a skalnatá a působila dojmem, že bude naprosto nemožné na ni vyšplhat. „Kde je ten palác?“ vyzvídal jsem a mžoural jsem ke sněhové čepičce která jako by ukazovala přímo na měsíc ve třetí čtvrti.
„Palác?“ podivil se pan Hroozley.
„Co v něm žijou upíří knížata.“ Pan Hroozley s Gavnerem se rozesmáli. „Co je tu k smíchu?“ vybafl jsem
„Jak dlouho bychom podle tebe asi unikali odhalení, kdybychom postavili palác přímo na úbočí hory?“ povídá pan Hroozley.
„Tak ale kde…“ Najednou mi svitlo. „Je uvnitř hory!“
„Jak jinak,“ usmíval se Gavner. „Celá hora je jedno obrovské mraveniště z jeskyní a komor a chodeb. Uvnitř je ve skladech všechno, co si upír múze přát. rakve kádě s lidskou krví, jídlo a víno. Venku upíry zastihneš, jedině když přicházejí nebo odcházejí nebo jdou na lov.“
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zajímal jsem se.
Pan Hroozley si poklepal na nos. „Dívej se a uvidíš.“
Došli jsme ke skalám na úpatí hory. Pan Hroozley a Gavner byli náramně rozrušení, ale jen Gavner to dával najevo. Starší upír se choval chladně jako vždy, jen když si myslel, že se na něj nikdo nedívá, se občas zazubil a mnul si v očekávání ruce.
Došli jsme k asi tak šest sedm metrů široké říčce; tekla rychle, jen se hrnula dolů na rovinu. Jak jsme se plahočili proti jejímu proudu, kus od nás se objevil osamělý vlk. Zavyl. Šmouha a ostatní vlci se okamžitě zastavili. Šmouha vzpřímil uši, chvilku poslouchal a pak zavytím odpověděl. Podíval se na mě a vrtěl ocasem.
„Loučí se.“ oznámil pan Hroozley, ale mně už to došlo samotnému.
„Musejí odejít?“ zeptal jsem se.
„Kvůli tomuhle sem přišlí. Aby se setkali s ostatními vlky. Bylo by kruté chtít po nich, aby zůstali s námi.“
Zamračené jsem přikývl, natáhl jsem se a podrbal Šmouhu za ušima. „Moc rád jsem tě poznal. Šmouho.“ Pak jsem poplácal Rudiho. „Budeš mi scházet, ty potvoro mrňavá.“
Dospalí vlci vykročili od nás. Rudi váhal, díval se chvíli na mě a chvíli na odcházející vlky. Na okamžíček jsem si myslel, že se snad rozhodne zůstat u mě, pak ale zaštěkal, otřel si vlhký nos o moje holé nohy a vyběhl k ostatním.
„Však ho ještě uvidíš,“ slíbil Gavner „Až půjdeme odsud, koukneme se po nich.“
„Jasně,“ popotáhl jsem a dělal jsem, jako že je mi to fuk. „Mně nic není. Stejně je to jenom pár hloupejch vlků. Koho to štve.“
„Ovšem, ovšem,“ usmíval se Gavner.
„Tak jdeme,“ vyzval nás pan Hroozley a vykročil proti proudu říčky. „Nemůžeme tu zůstat celou noc a fňukat nad pár ošuntělými vlky.“ Loupl jsem po něm očima a on si nejisté odkašlal. „Víš,“ dodal tišeji, „vlk nikdy nezapomene žádnou tvář. Ten mladý si tě bude pamatovat, i když už bude starý a šedivý.“
„Vážně?“
„Ano.“ Pak se otočil a šel dál. Gavner a Harkat se zařadili za něj. Já jsem se naposledy letmo podíval přes rameno za mizejícími vlky. odevzdaně jsem si vzdychl, zvedl ruksak a šel jsem.
2024 ©