1. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 10. 2011 v kategorii Darren Shan - Upíří hora 4, přečteno: 838×

Z blížící se cesty jsem byl jako na jehlách: bude to výprava do neznáma a já cítil, že hladce určitě probíhat nebude, a tak jsem celý den usilovně bani sobě i panu Hroozleymu zavazadla, aby mi lip utekl čas. (Upíři by zemřeli, kdyby museli na víc než pár hodin být na slunečním světle, ale nám poloupírům to nevadí.) Protože jsem nevěděl, kam jdeme, nebylo mi jasné, co vzít a co tu nechat. Jestli je Upíří hora pokrytá ledem a fouká tam mrazivý vítr, budu potřebovat teplé oblečení a vysoké boty. Jestli je někde v tropech, tak by bylo lepší vzít trička a šortky.

Přeptal jsem se lidí z panoptika, ale nevěděli nic, až na pana Topola, který řekl, že si mám sbalit spíš na sever. Pan Topol je jeden z těch lidí, co jako by aspoň něco věděli o všem.

Evra s tím severem souhlasil. „To bych se dost divil, kdyby si upíři při tom svém strachu ze slunce udělali základnu někde v Karibiku!“ odfrkl si.

Evra Fon je hadí chlapec, místo kůže má šupiny. I když vlastně spíš býval hadí chlapec, teď je hadí muž. Za těch šest let vyrostl, je vyšší a širší v ramenou a vypadá dospěleji. To já ne. Jako poloupír stárnu pětkrát pomaleji než normální lidi. Takže i když od té doby. co mě pan Hroozley zasvětí: krví. uplynulo osm let, vypadám starší jen asi tak o rok a půl.

Strašně mě štvalo, že nemůžu stárnout normálně. Bývali jsme s Evrou nejlepší kamarádi, ale už to neplatí. Pořád jsme přátelé a spíme v jednom stanu, ale on už je mladý muž a víc se zajímá o lidi (a hlavně o ženy!) svého věku. Ve skutečnosti jsem jen o rok dva mladší než Evra. ale vypadám pořád jako kluk, takže je pro něj těžké jednat se mnou jako se sobě rovným.

Když je jeden poloupírem, má to svoje výhody – jsem třeba silnější a rychlejší než kterýkoli člověk a budu žít delší dobu. A přesto bych se všeho vzdal, jen kdybych mohl vypadat na svůj věk a žít normálně.

Ale i když jsme si s Evrou už nebyli tak blízko jako před tím, pořad to byl můj přítel a dělal si s tou mojí cestou k Upíří hoře starosti. „Podle toho. co vím, to nebude žádná legrace,“ varoval mě hlubokým hlasem, který získal před pár lety. „Možná bych měl jít s tebou.“

Hrozně rád bych po téhle nabídce skočil. ale vždyť Evra má vlastní život. Nebylo by fér odvléct ho z Circo Mostruoso někam pryč. „Kdepak.“ zavrtěl jsem hlavou. „Zůstaň tady a zahřívej mi pelech. Já to zvládnu. Kromě toho… hadi přece zimu neradí, no ne?“

„To je pravda,“ zasmál se. „Nejspíš bych usnul a zazimoval až do jara!“

Evra s námi nepůjde, ale pomohl m1 zabalit. Nebral jsem toho moc: rezervní oblečení, pořádné vysoké boty, speciální kuchyňské vybavení, které se dá složit, takže se dobře nosí. deník, protože ten se mnou putuje všude, a ještě pár dalších věcí. Evra mi poradil, ať si vezmu lano, že se může šiknout zvlášť kdyby bylo potřeba někam šplhat.

„Ale upíři dovedou šplhat skvěle sami!“ připomněl jsem mu.

„To já vím.“ připustil, „ale vážně se ti chce viset někde na úbočí hory za konečky prstů?“

„Ovšemže se mu chce!“ zahromoval někdo za námi, než jsem stačil odpovědět. „Upíry nebezpečenství jen posiluje.“

Otočil jsem se – a když jsem zjistil, že stojím tváří v tvář děsivému tvoru jménem pan Sudd. okamžitě jako by mi vnitřnosti ztuhly strachem.

Pan Sudd je malý, baculatý mužík s bílými vlasy, silnými brýlemi a v zelených holínkách. Často si pohrává s hodinkami ve tvaru srdce. Vypadá jako hodny starší strejda, jenže ve skutečnosti je to kruťas se srdcem černým jako smůla, který by vám dokázal vyrvat jazyk dřív, než byste řekli „dobrý den“. Nikdo toho o něm moc neví, ale všichni z něj mají strach. Křestním jménem je Osmond, a když z toho vezmete jen první písmeno a spojíte to s příjmením, dostanete pan O. Sudd. Pan Osud…

Naposledy jsem pana Sudda viděl krátce po tom, co jsme se přidali k Circo Mostruoso, ale slyšel jsem toho o něm hodné povídat: že jí batolata ke snídani, že je s to pálil město na prach, jen aby si zahřál nohy. Když jsem ho spatřil pouhých pár metrů od sebe, srdce se mi div nezastavilo; on jen pomrkával, ruce měl schované za zády a pošilhával po Evrovi a po mně.

„Upíři jsou prazvláštní tvorové,“ prohlásil a pokročil k nám, jako kdyby si s námi povídal už od začátku. „Miluj obtížné úkoly. Znal jsem jednoho, co vylezl na slunce a nechal se uškvařit ke smrti, a to jen proto, že se mu někdo posmíval, že dokáže chodit ven pouze v noci.“

Napřáhl ruku, a já, i když jsem se děsně bál, jsem mu ji mechanicky stiskl. Evra ne – když ji pan Sud napřáhl i k němu, hadí muž jen stál, klepal se a vztekle vrtěl hlavou. Pan Sudd se pousmál a ruku zase stáhl.

„Tak vy se chystáte k Upíří hoře,“ a bez dovolení zvedl můj ruksak a nakoukl dovnitř. „Přibal si sirky, mladý pane. Cesta je dlouhá a dny studené. Vítr, který fičí kolem Upíří hory, zaleze až do kostí i takovému odolnému mladíkovi s hroší kůží, jako jsi ty.“

„Díky za radu,“ kývl jsem.

Tohle mé na panu Suddovi hrozně mátlo vždycky byl zdvořilý a milý, takže i když jste dobře věděli, že by neuhnul před tím nejstrašnějším zlem nemohli jste si pomoct, stejně se vám aspoň občas a trochu zamlouval.

„Jsou tu někde moji Lidičkové?“ zeptal se. Lidičkové – nebo také Nárůdek – byli malí tvorečkovi, Kteří nosili modré pláště s kapucemi, nikdy nemluvili a jedli cokoli, co se hýbalo (včetně lidí!). Par těchhle záhadných bytost: vždycky jezdilo s panoptikem a teď jich tu zrovna bylo osm.

„Počítám, že budou u sebe ve stanu,“ odpověděl jsem. „Asi tak před hodinou jsem jim donesl něco na zub, takže teď budou nejspíš jíst.“ Jednou z mých povinností totiž bylo lovit pro Nárůdek. Dělával to se mnou i Evra, ale pak dospěl a dožadoval se míň špinavých úkolů. Takže teď mi s tím pomáhá pár dětí, jejichž rodiče pracují u panoptika jako pomocný personál.

„Výtečně,“ rozzářil se pan Sudd a vykročil. „Mimochodem,“ zarazil se ještě. „Pověz Lartenovi, ať neodchází, dokud si s ním nepromluvím.“

„Mám dojem, že dost spěcháme,“ namítl jsem. „Možná ani nevybyde čas…“

„Prosté mu pověz, ať se staví na slovíčko.“ přerušil mé. „Na mě si čas určitě udělá.“ Sklonil hlavu, zamžoural na nás přes okraj brýlí, zamával a šel. Vyměnil jsem si s Evrou znepokojený pohled, vzal jsem zápalky, strčil jsem je do ruksaku a spěchal jsem probudit pana Hroozleyho.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvanáct