Všechny zvuky se začaly vytrácet, jakmile mě spustili do temné a vlhké jámy. Když rakev narazila na dno, drnclo to, pak se ozvaly zvuky podobné dešti – to začaly na víko dopadat první hrsti hlíny.
Nato bylo dlouho ticho a pak hrobníci začali zahazovat hrob lopatami.
První kusy hlíny padaly jako cihly. Hlučné tupé údery otřásaly rakví. Jak se hrob plnil a mezi mnou a světem tam nahoře se vršila země, zvuky ze světa živých slábly, až nakonec zněly vzdáleně a zdušené.
Nakonec se ozvaly tlumené dunivé zvuky, jak udusávali hlínu.
Pak nastalo hrobové ticho.
Ležel jsem v klidu a temnotě a naslouchal, jak si hlína sedá. Představoval jsem si, jak se ke mně zemí plazí červi. Myslel jsem si, že to bude děsivé, ale cítil jsem spíš mír. Spíš jsem se tu cítil v bezpečí, chráněný před světem.
Celou dobu jsem strávil přemýšlením o posledních několika týdnech, o plakátku zvoucím do panoptika zrůd, o zvláštní síle, která mě přiměla zavřít oči a naslepo sáhnout po lístku, o tom, jak jsem poprvé zahlédl ztemnělé kino, o promrzlém balkonu, odkud jsem sledoval Stevův rozhovor s panem Hroozleym.
Zásadně důležitých okamžiků bylo až příliš. Kdybych nechytil lístek, nebyl bych tady. Kdybych nešel na představení, nebyl bych tady. Kdybych nezůstal na číhané, co má Steve za lubem, nebyl bych tady. Kdybych neukradl Madame Oktu, nebyl bych tady. Kdybych odmítl nabídku pana Hroozleyho, nebyl bych tady.
Hotové moře samých kdyby, ale co na tom záleží? Co se stalo, stalo se. Kdybych se mohl vrátit v čase…
Jenže to jsem nemohl. Minulost byla pryč. Teď se nedalo dělat nic lepšího než přestat se ohlížet přes rameno. Bylo načase zapomenout na minulost a zabývat se přítomností a budoucností.
Hodiny ubíhaly a mně se vracela schopnost pohybu. Nejdřív se mi vrátila do prstů, které se sevřely do pěstí, pak mi ruce sklouzly z prsou, kde mi je složil pohřebák. Párkrát jsem si je pomalu protáhl, aby mě dlaně přestaly brnět.
Potom se mi otevřely oči, ale to mi nebylo k ničemu. Tady dole to bylo tak či onak pořád stejné: černočerná tma.
S citem přišla bolest. V zádech, na která jsem dopadl, mě píchalo. Bolely i plíce a srdce, které odvykly práci. V nohou jsem měl křeče a krk byl strnulý. Jedinou částí těla, která unikla bolesti, bylo pravé chodidlo!
A když jsem začal dýchat, začal jsem si taky dělat starosti, kolik mám v rakvi vzduchu. Pan Hroozley tvrdil, že v tomhle polovědomém stavu můžu přežít až týden. Nepotřebuju jíst, chodit na záchod ani dýchat. Když se mi ale dýchání obnovilo, uvědomil jsem si, jak málo vzduchu tu mám a jak rychle se spotřebovává.
Nepropadl jsem panice. Kvůli té bych jen víc lapal po dechu a spotřeboval víc vzduchu. Zůstal jsem klidný a dýchal jsem zvolna. A ležel jsem tak klidně, jak jen jsem dokázal: i kvůli pohybům bych potřeboval dýchat víc.
Neměl jsem žádnou možnost měřit čas. Pokusil jsem se v duchu počítat, ale pak jsem to popletl a musel jsem začít od začátku.
Potichoučku jsem si prozpěvoval a vyprávěl historky. Škoda že mě nepohřbili s televizí nebo s rádiem, ale mám dojem, že mezi mrtvými právě po tomhle zboží moc velká poptávka není.
A nakonec, po době, která mi připadala jako několik staletí navršených jedno na druhém, ke mně dolehly zvuky kopání.
Kopal rychleji než jakýkoli člověk, dokonce tak rychle, až to vypadalo, že vůbec nekope, spíš zeminu odsává. Dostal se ke mně nejspíš v rekordním čase, ani ne za čtvrthodinku. Co se ale mě týkalo, mohlo to klidně být i dřív.
Třikrát zaklepal na víko rakve a pak je začal odšroubovávat. Trvalo mu to pár minut, ale konečně je sundal a já jsem se najednou díval do té nejnádhernější noční oblohy, jakou jsem kdy viděl.
Zhluboka jsem se nadechl, posadil jsem se a odkašlal si. Noc byla dost temná, ale po tom pobytu pod zemí mi připadalo, že je jasno jako ve dne.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se pan Hroozley.
„Jsem k smrti utahanej,“ usmál jsem se chabě.
Zasmál se tomu vtipu. „Vstaň, ať si tě můžu prohlédnout“ vyzval mě. Když jsem vstával, zašklebil jsem se; jako bych měl po celém těle zapíchané špendlíky a jehly. Přejel mi prsty jemně po zádech a pak po hrudi. „Měl jsi štěstí,“ oznámil. „Nic sis nezlomil. A těch pár podlitin za den dva zmizí.“
Vyšvihl se z hrobu ven, pak se natáhl dolů, podal mi ruku a pomohl nahoru i mně. Byl jsem pořád dost ztuhlý a obolený.
„Připadám si jako rozšlápnutý jehelníček,“ postěžoval jsem si.
„Bude trvat pár dnů, než pominou všechny dozvuky,“ poznamenal. „Ale nelam si hlavu, jsi na tom dobře. Máme štěstí, že tě pohřbili dneska. Kdyby ještě jeden den čekali, cítil by ses o hodně hůř.“
Skočil zase do hrobu a vrátil víko na rakev. Pak vylezl, chytil rýč a začal hlínu házet zpátky.
„Chcete pomoct?“ optal jsem se.
„Nechci. Jenom bys mě zdržoval. Jdi se projít, ať trochu rozchodíš tu ztuhlost. Až budeme moct vyrazit, zavolám tě.“
„Vzal jste tu moji tašku?“ chtěl jsem vědět.
Kývl k nedalekému náhrobku, ze kterého visela.
Vzal jsem si ji a podíval jsem se, jestli ji neprohledával. Nenašel jsem nic, co by svědčilo o tom, že by se mi hrabal v soukromí, ale s určitostí se to říct nedalo. Budu mu prostě muset věřit. A stejně na tom moc nesejde. V deníku není nic, co by tak jako tak nevěděl.
Procházel jsem se mezi hroby, zkoušel jsem ohebnost končetin, potřásal jsem rukama a nohama a těšil jsem se z toho. Jakékoli pocity, třeba i píchání a brnění, jsou lepší než žádné.
Měl jsem lepší zrak než dřív. Dokázal jsem číst jména a data na náhrobcích z několika metrů. Bylo to tou upíří krví, co jsem měl v sobě. Copak upíři neprožijí celý život ve tmě? Věděl jsem, že jsem upír jenom napůl, ale i tak –
A najednou, když jsem přemýšlel o svých nových schopnostech, se zpoza jednoho hrobu natáhla ruka, přitiskla se mi na ústa a pak mě strhla na zem, mimo dohled pana Hroozleyho!
Vykroutil jsem hlavu a už jsem otevíral ústa ke křiku, ale pak jsem spatřil něco, co mě okamžitě zadrželo. Neznámý útočník držel kladivo a dlouhý dřevěný kůl, jehož špička mi mířila přímo na srdce!
2024 ©