30.kapitola

Napsal Jinny (») 10. 6. 2011 v kategorii Darren Shan - Madame Okta 1, přečteno: 1174×

Lékařům to netrvalo dlouho, než vynesli svůj verdikt. Nenacházeli žádný dech, ani srdeční tep, ani sebemenší pohyb. Co se jich týkalo, případ byl zcela jasný.

Nejstrašnější bylo, že jsem věděl, co se kolem mě děje. Litoval jsem, že jsem nepoprosil pana Hroozleyho, ať mi dá ještě jiný lektvar, který by mě uspal. Bylo strašné poslouchat, jak maminka s tátou pláčou a Annie se kvílivě dožaduje, abych se vrátil.

Po pár hodinách se začali trousit známí a příbuzní a vždy znovu vyvstal důvod k dalším nářkům a úpění.

Hrozně rád bych si tohle všechno ušetřil. Měl jsem radši jen utéct s panem Hroozleym do tmy, ale on mi vysvětlil, že to nejde.

„Kdybys jen utekl,“ tvrdil, „pronásledovali by tě. Všude by vylepili plakáty, dali by fotografie do novin a policii. Neměli bychom chvilku klidu.“

Jediným řešením bylo předstírat smrt. Když si budou myslet, že jsem mrtvý, získám volnost. Mrtvého nikdo nehledá.

Jak jsem tea* ale naslouchal tolika smutku, proklínal jsem pana Hroozleyho i sebe. Neměl jsem to dělat. Neměl jsem jim tohle způsobovat.

Jenže když se pokusím podívat se na to z té lepší stránky, aspoň bude brzy po všem. Budou nějakou dobu smutní, ale nakonec se s tím vypořádají (aspoň jsem doufal). Kdybych utekl, trápili by se roky: po zbytek života by třeba doufali, že se vrátím, pátrali by po mně a věřili by, že se jednou objevím.

Pak přijel pán z pohřební služby a všechny z pokoje vyhnal. Se sestřičkou mě svlékli a prozkoumali moje tělo. Některé ze smyslů se mi už vracely, a tak jsem cítil, jak se mě dotýká studenýma rukama.

„Je ve výborném stavu,“ poznamenal tiše k ošetřovatelce. „Tělo je pevné, vláčné a bez poškození. Budu s ním mít jen maličko práce. Postačí trocha růže, aby byl červenější ve tvářích.“

Otevřel mi víčka. Byl to buclatý človíček a vypadal spokojeně. Bál jsem se, aby mi na očích neuviděl, že jsem naživu, ale nic se nestalo. Jen mi jemně otočil hlavou párkrát sem tam, až polámané kosti páteře zapraskaly.

„Člověk je tak křehké stvoření,“ povzdychl si a pak pokračoval v prohlídce.

Večer mě zavezli zpátky domů a položili mě v obývacím pokoji na dlouhý stůl, přes který dali veliký přehoz, takže lidé mohli chodit a loučit se se mnou.

Bylo to divné, slyšet je všechny, jak o mně mluví, jako kdybych tu nebyl, jak si povídají o mém životě a o tom, jaký jsem byl jako maličký a jaký jsem byl fajn kluk a jaký by ze mě vyrostl báječný člověk, kdybych zůstal naživu.

Ti by koukali, kdybych vyskočil a křikl: „Bafl“

Táhlo se to. Nevíte, jak strašně nudné je ležet celé hodiny a nemoct se pohnout ani poškrábat. Nemohl jsem se dokonce ani dívat do stropu, protože jsem měl zavřená víčka!

Jak se mi vracel cit, musel jsem si dávat stále větší pozor. Pan Hroozley mi vyložil, že to tak bude, že mě to začne píchat a šimrat ještě dávno před tím, než se úplně proberu. Nemohl jsem se pohnout, ale kdybych se pořádně vynasnažil, mohl bych sebou maličko cuknout a bylo by po všem.

To šimrání mě skoro přivedlo k šílenství. Snažil jsem se nevšímat si ho, ale to prostě nešlo. Lechtalo mě všude, jako kdyby mi nahoru dolů po těle lezli maličcí pavoučci. Nejhorší to bylo kolem hlavy a krku, kde mi praskly kosti.

Konečně se lidé chystali k odchodu. Věděl jsem, že je hodně pozdě, protože pokoj byl prázdný a bylo v něm úplně ticho. Nějakou dobu jsem ležel a radoval se z toho klidu.

A pak jsem uslyšel zvuk.

Dveře místnosti se velice pomalu a tiše otevíraly.

Ozvaly se kroky, přešly přes pokoj a zastavily se u stolu. Zatrnulo mi, a nebylo to vinou lektvaru. Kdo to je? Chvilku jsem si myslel, že snad pan Hroozley, ale ten neměl proč se do domu vkrádat. Domluvili jsme se až na později.

Ať to byl kdokoli, pohyboval se – nebo se pohybovala – velice tiše. Několik minut se neozval vůbec žádný zvuk.

Pak jsem ucítil dotyk na tváři.

Neznámý mi zvedl víčka a posvítil mi do zornic maličkou baterkou. V pokoji bylo příliš tma, než abych poznal, kdo to je. Něco zavrčel, zase víčka spustil, pak mi otevřel ústa a položil mi něco na jazyk: něco jako kousek silného papíru, ale mělo to divnou hořkou chut.

Když tu věc zase vyndal ven, vzal mě za ruce a prohlížel si mé prsty. A pak se ozvalo cvakání, jak pořizoval fotografie.

Nakonec do mě zabodl něco ostrého, nejspíš jehlu. Dával si záležet, aby ji nezabodl nikam, odkud bych krvácel, a vyhýbal se důležitým orgánům. Smysly se mi vrátily jen zčásti, ne zcela, a tak mě píchnutí moc nebolelo.

Potom odešel. Slyšel jsem, jak se přes místnost vzdalují kroky stejně tiše jako předtím, nato se otevřely a zavřely dveře a bylo po všem. Návštěvník, ať už to byl, kdo chtěl, se vytratil – a zanechal mě tu zmateného a trochu vyděšeného.

Druhý den se ke mně hodně brzy ráno přišel posadit tatínek. Mluvil dlouho, povídal mi o všech věcech, co pro mě chystal, o tom, na jakou školu bych býval šel, jakou bych mohl dělat práci. Hodně u toho plakal.

Ke konci se k němu přišla posadit maminka. Plakali jeden druhému na rameni a pokoušeli se navzájem ukonejšit. Říkali si, že ještě mají Annii a možná by mohli mít další dítě nebo nějaké adoptovat. A aspoň že to bylo rychlé a nebolelo to. A že jim navždy zbudou vzpomínky.

Nenáviděl jsem se za to, že jsem jim způsobil tolik bolesti. Byl bych dal všechno na světě, jen kdybych je toho mohl ušetřit.

Přes den pak bylo dost rušno. Přivezli rakev a položili mě do ní. Přišel kněz, který poseděl s rodiči a jejich přáteli. Lidé proudili do místnosti a zase ven.

Zaslechl jsem, jak Annie pláče, jak mě prosí, abych přestal hloupnout a vstal. Bylo by pro ni mnohem jednodušší, kdyby ji odvezli, ale asi nechtěli, aby si později myslela, že jí sebrali možnost rozloučit se s bratrem.

Nakonec dali na rakev víko a přišroubovali je. Zvedli mě ze stolu a nesli do auta. Ke kostelu jsme jeli pomalu a já už jsem neslyšel moc z toho, co se říkalo. Pak, ještě než skončila mše, mě odnesli na hřbitov a tam už jsem slyšel do posledního slova pohřební proslov a taky vzlykání truchlících.

Potom mě pohřbili.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a čtyři