Celý poslední víkend jsem se tiše se vším loučil. Navštívil jsem všechna svoje oblíbená místa: knihovnu, bazén, kino, parky, fotbalový stadion. Někam jsem si zašel s maminkou a tátou, někam zase s Alanem Morrisem nebo s Tommym Jonesem. Rád bych strávil nějaký čas i se Stevem, ale neodvažoval jsem se mu jít na oči. Čas od času jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, a to mi vždycky vstaly chlupy na zátylku. Jenže kdykoli jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Nakonec jsem to připsal nervům a nevšímal jsem si toho.
Každou chvilku prožitou s rodiči a přáteli jsem bral, jako by to bylo něco neobyčejného. Dobře jsem si všímal jejich obličejů a hlasů, abych na ně nikdy nezapomněl. Věděl jsem, že je už nikdy neuvidím, a to mi rvalo srdce, ale muselo to tak být. Zpátky nevedla žádná cesta.
Ten víkend nemohli udělat nic, co by se mi nelíbilo. Mámino pusinkování mi nepřipadalo trapné, tatínkovy příkazy mi nevadily, Alanovy hloupé vtipy mě nerozčilovaly. Nejvíc času jsem strávil s Annií. Ta mi bude chybět nejvíc. Vozil jsem ji na koni a točil jsem ji za ruce ve vzduchu a vzal jsem ji s Tommym na fotbalový stadion. Dokonce jsem si i hrál s jejími panenkami!
Chvílemi mně bylo do pláče. Jen jsem se podíval na maminku nebo tatínka nebo na Annii, hned mi došlo, jak moc je mám rád a jak prázdný bude bez nich můj život. V takových chvilkách jsem se musel odvrátit a zhluboka dýchat. Párkrát ani to nepomohlo a já jsem musel utéct a vyplakat se o samotě.
Nejspíš vytušili, že se něco stalo. V sobotu večer za mnou do pokoje přišla maminka, zůstala strašně dlouho, ukládala mě do postele, vyprávěla mi a poslouchala, co vykládám já jí. Už roky jsme spolu takhle dlouho nebyli sami. Když odešla, začalo mi být líto, že jsme takových večerů neprožili víc.
Ráno se mě táta zeptal, jestli si s ním nechci o něčem promluvit. Říkal, že dospívám a že se ve spoustě věcí změním a že dobře chápe, když mívám proměnlivou náladu nebo chci být sám. Ale taky bych měl vědět, že mi je pořád nablízku a můžu si s ním kdykoli promluvit.
Ty tady budeš, ale já ne! chtělo se mi vyhrknout v slzách, ale mlčel jsem, jen jsem přikývl a poděkoval jsem mu.
Choval jsem se co nejvzorněji. Chtěl jsem zanechat výborný dojem, aby si mě pamatovali jako dobrého syna, dobrého bratra, dobrého kamaráda. Nerad bých, kdyby o mně někdo po mém odchodu mluvil ve zlém.
Táta nás chtěl v neděli vzít na oběd do restaurace, ale uprosil jsem ho, atjíme doma. Budu s nimi u stolu naposledy, takže jsem chtěl, aby to byla výjimečná příležitost. Abych po letech mohl vzpomínat, jak jsme byli pohromadě doma jako šťastná rodina.
Maminka uvařila moje oblíbené jídlo: kuřecí, pečené brambory, grilované mladé kukuřičky. K pití jsme si s Annií vymačkali čerstvé pomeranče. Maminka s tatínkem se podělili o láhev vína. Jako zákusek jsme měli jahodový koláč. Všichni měli dobrou náladu. Zpívali jsme si. Táta chrlil jeden dobrý vtip za druhým. Maminka zahrála písničku na dvě lžíce. Annie řekla básničku. Pak jsme si všichni hráli na hádanky.
Přál jsem si, aby ten den nikdy neskončil. Jenže všechny dny samozřejmě skončit musejí a sluníčko posléze jako vždycky kleslo a obloha se začala zatahovat do temna.
Po chvíli se táta podíval na nebe a potom na hodinky. „Je čas jít na kutě,“ ohlásil. „Oba máte ráno školu.“
Kdepak, pomyslel jsem si. Já ne. Já už do školy nikdy nepůjdu. Mělo by mě to možná rozveselit, jenže jsem nedokázal myslet na nic jiného než na tohle: Přyít o školu znamená taky přyít o pana Daltona, kamarády, fotbal, školní výlety.
Oddaloval jsem odchod do postele, jak to jen šlo. Celou věčnost jsem se svlékal a bral si pyžamo; a ještě delší dobu jsem si myl ruce a obličej a čistil zuby. A když už se tomu nedalo dál vyhýbat, sešel jsem do přízemí za tátou a mámou, kteří si zrovna povídali. Zvedli hlavy, překvapilo je, že mě vidí.
„Není ti nic, Darrene?“ zeptala se maminka.
„Vůbec nic.“
„Není ti snad špatně?“
„Kdepak,“ ujistil jsem ji. „Jenom jsem vám chtěl popřát dobrou noc.“ Objal jsem tátu kolem krku a políbil jsem ho na tvář. Potom jsem políbil i maminku. „Dobrou noc,“ řekl jsem jim oběma.
„Kam to zapsat?“ smál se tatínek a mnul si tvář, kam jsem ho políbil. „Kdy nám naposled dal oběma pusu na dobrou noc, Angie?“
„Dávno,“ usmívala se maminka a pohladila mě po vlasech.
„Mám vás rád,“ pověděl jsem jim. „Vím, že jsem to neříkal moc často. Mám vás rád a vždycky budu.“
„My tě máme taky rádi,“ řekla maminka. „Vid, Dermote?“
„Samozřejmě,“ přidal se táta.
„Tak mu to pověz,“ nespokojila se s tím.
Tatínek si vzdychl. „Mám tě rád, Darrene,“ obrátil oči v sloup, což mě vždycky rozesmálo. Pak mě objal. „Ale doopravdy,“ řekl tentokrát vážně.
Odešel jsem. Ještě chvíli jsem stál za dveřmi a poslouchal, jak si povídají; prostě se mi nechtělo pryč.
„Co myslíš, že ho bere?“ nadhodila maminka.
„Znáš děti,“ odfrkl si táta. „Kdo ví, co se jim motá v hlavách?“
„Něco v tom bude,“ nedala se maminka. „Chová se divně už nějakou dobu.“
„Třeba si našel holku,“ navrhl tatínek.
„Třeba,“ řekla maminka, ale ne zrovna moc přesvědčeně.
Už jsem se zdržel moc dlouho. Měl jsem strach, že kdybych to protahoval dál, vběhnu dovnitř a povím jim, o co vlastně jde. A kdybych to udělal, zabránili by mi pokračovat v plánu pana Hroozleyho. Řekli by mi, že upíři neexistují, a vší silou by si mě i přes všechno nebezpečí snažili udržet.
Vzpomněl jsem si na Annii, na to, jak maličko chybělo, abych ji kousl, a věděl jsem, že tohle nesmím dovolit.
Dovlekl jsem se nahoru k sobě. Byla teplá noc a okno bylo otevřené. To bylo důležité.
Pan Hroozley na mě čekal v šatní skříni. Když uslyšel, jak zavírám dveře, vylezl ven. „Je tam těsno,“ stěžoval si.
„Chudák Madame Okta, že tam musela strávit tolik času a nemohla –“
„Mlčte,“ přerušil jsem ho.
„Nemusíš být tak nevychovaný,“ urazil se. „To byla jen poznámka.“
„Tak si je nechte,“ odsekl jsem. „Vám se to tu líbit nemusí, ale mně ano. Byl to můj domov, můj pokoj a můj šatník, co si pamatuju. A teď jsem tu naposledy. Tak si laskavě ušetřete tu kritiku.“
„Promiň,“ řekl.
Ještě jednou jsem si důkladně pokoj prohlédl a pak jsem ztrápeně vzdychl. Zpod postele jsem vytáhl tašku a podal jsem ji panu Hroozleymu. „Co to je?“ zeptal se podezřívavě.
„Pár mých věcí,“ vysvětlil jsem „Deník. Rodinná fotka. Par dalších takových maličkostí. Nic z toho nikdo nebude pohřešovat. Schováte mi to?“
„Dobrá.“
„Ale jenom pokud mi slíbíte, že si to nebudete prohlížet,“ ujišťoval jsem se.
„Upíři mezi sebou nemají žádná tajemství,“ namítl. Když ale viděl, jak se tvářím, krátce sykl a pokrčil rameny. „Dobře, ani to neotevřu,“ slíbil.
„Tak jo.“ pořádně jsem se nadechl. „Máte ten lektvar?“ Přikývl a podal mi tmavou lahvičku. Podíval jsem se dovnitř. Tekutina byla tmavá a hustá a příšerně smrděla.
Pan Hroozley mě obešel a položil mi ruce na krk.
„Víte určitě, že to zabere?“ ptal jsem se nervózně.
„Věř mi.“
„Vždycky jsem si myslel, že se zlomeným vazem už člověk nikdy nechodí a nehýbe se,“ utrousil jsem.
„Ne.“ namítl. „Na kostech páteře nesejde. Ochrnutí nastane, jen když se poruší mícha. Dám si záležet, abych ji nepoškodil.“
„Nebude doktorům připadat, že to je divné?“ zajímal jsem se.
„Nebudou si to ověřovat,“ odpověděl. „Lektvar zpomalí tvoje srdce tolik, že tě budou mít za mrtvého. Najdou zlomený vaz a dají si to dohromady. Kdybys byl starší, mohli by nařídit pitvu. Ale žádný lékař se rád nehrabe ve vnitřnostech dítěti.
Tak. Je ti naprosto jasné, co se bude dít a jak se musíš chovat?“ pokračoval.
„Ano.“
„Nesmíš udělat žádnou chybu.“ varoval mě. „Jestli selžeš jednou jedinkrát, naše plány jsou v troskách.“
„Nejsem žádný hlupák! Vím, co mám dělat!“ štěkl jsem. „Tak to udělej,“ kývl. A já jsem to udělal.
Jediným zuřivým pohybem jsem do sebe hodil obsah lahvičky. Zašklebil jsem se nad tou chutí a pak jsem se roztřásl, protože mi tělo začalo tuhnout. Moc to nebolelo, ale kostmi a žilami se mi rozlézal mráz. Rozcvakaly se mi zuby.
Trvalo asi deset minut, než jed vykonal své vražedné dílo. Na konci té doby jsem už nemohl ničím hýbat, nepracovaly mi plíce (tedy pracovaly, ale strašně pomalu) a zastavilo se mi srdce (tedy také ne úplně, ale dost na to, aby se jeho činnost nedala zjistit).
„Teď zlomím vaz,“ oznámil pan Hroozley, trhl mi hlavou na stranu a já jsem zaslechl, jak to křuplo. Necítil jsem nic, všechny smysly odumřely. „Hotovo,“ hlásil. „To by mělo stačit. Teď tě vyhodím z okna.“
Donesl mě k němu, chvíli jen stál a nadechoval se nočního vzduchu.
„Musím tě hodit dost rázně, aby to vypadalo opravdově,“ prohlásil. „Tím pádem si možná zlámeš pár kostí. Po pár dnech, až se jed vyplaví, tě to začne bolet, ale potom to spravím. Jdeme na to!“
Zvedl mě, chvilku stál a pak mě svrhl dolů.
Padal jsem rychle, dům kolem mě rozmazaně proletěl, pak jsem ztěžka dopadl na záda. Oči jsem měl otevřené a zjistil jsem, že zírám do deštového odtoku u domu.
Nějakou dobu si mého těla nikdo nevšiml, a tak jsem tam ležel a naslouchal nočním zvukům. Nakonec si mě všiml soused, co šel kolem, a podíval se zblízka. Neviděl jsem mu do tváře, ale když mě otočil a zjistil, že tu ležím bez života, zaslechl jsem, jak se zajíkl.
Vyřítil se k průčelí domu a začal bušit na dveře. Slyšel jsem, jak křičí na maminku a tátu. Pak jejich hlasy a kroky, když šli za ním. Mysleli si, že si z nich utahuje nebo se spletl. Tatínek kráčel nazlobeně a něco si huhlal.
Když obešli roh a uviděli mě, kroky se zastavily. Dlouhou a děsivou chvíli bylo naprosté ticho. Pak se maminka s tatínkem rozběhli jako o život a zvedli mě.
„Darrene!“ vykřikla máma a přitiskla si mě k sobě.
„Pust ho, Angie,“ křičel tatínek, vyrval mě z jejího náručí a zase mě položil na trávu.
„Co se mu stalo, Dermote?“ kvílela maminka.
„Nevím. Asi spadnul.“ Táta vstal a zadíval se k otevřenému oknu mého pokoje. Spatřil jsem, jak se mu ruce zataly v pěsti.
„Nehýbe se,“ prohlásila maminka tiše, pak mě chytla a třásla se mnou. „Nehýbe se!“ zakřičela. „Nehýbe se. On se ne…“
Tatínek jí znovu odtrhl ruce. Kývl na souseda a maminku mu předal. „Vezměte ji dovnitř,“ nakázal mu tiše. „A zavolejte sanitku. Zůstanu tady, u Darrena.“
„Je… je mrtvý?“ zeptal se soused. Jakmile to řekl, maminka nahlas zasténala a přikryla si tvář dlaněmi.
Tatínek mírně zavrtěl hlavou. „Není,“ a mírně mamince stiskl rameno. „Je jenom ochrnutý jako jeho kamarád.“
Maminka dlaně zase odtrhla. „Jako Steve?“ zeptala se s trochou naděje.
„Ano,“ pousmál se tatínek. „A taky se z toho jako on dostane. Tak už běžte zavolat tu pomoc, ano?“
Maminka přikývla a pak se sousedem odspěchali. Tatínek se vydržel usmívat, dokud mu nezmizeli z dohledu, pak se ke mně sklonil, podíval se mi do očí a zkusil mi na zápěstí nahmatat tep. Když nenašel žádné známky života, položil mě zase na zem, odhrnul mi pramínek vlasů z čela… a pak udělal něco, co jsem nikdy nečekal, že uvidím.
Rozplakal se.
Tak jsem vstoupil do nové, ubohé fáze svého života, která se jmenovala… smrt.
2024 ©