To odpoledne jsem se Stevovi vyhýbal a upaloval jsem rovnou domů. Byl jsem zmatený. Proč jsem se na Alana vrhl? Nechci přece nikomu pít krev. Nehledám si oběti. Proč jsem ale po něm skočil jak divoké zvíře? A co když se to stane znovu? Co když příště nebude nablízku nikdo, kdo by mě zastavil, a já budu sát dál, dokud…
Ne, to je nesmysl. Pohled na krev mě zastihl nepřipraveného, to je celé. Nečekal jsem to. Poučím se z toho a příště se dokážu udržet.
Ještě pořád jsem v ústech cítil chut krve, a tak jsem zašel do koupelny, vypláchl jsem si několika sklenicemi vody a pak jsem si ještě vyčistil zuby.
Díval jsem se na sebe do zrcadla. Obličej mi připadal stejný jako vždycky. Zuby nebyly ani delší, ani ostřejší. Oči a uši se taky nezměnily. Pořád mám svoje staré tělo. Nepřibyly žádné svaly, nevyrostl jsem, nikde mi nerostou nové chlupy. Vidět byl jediný rozdíl, totiž nehty, které ztvrdly a ztmavly. Jenže proč se chovám tak divně?
Přejel jsem jedním nehtem po zrcadle a – zanechal tam dlouhý a hluboký škrábanec. Tak na tohle si budu muset dávat pozor, pomyslel jsem si.
Když vyloučím, jak jsem vyjel po Alanovi, nevypadá to tak zle. Čím víc jsem o tom přemítal, tím míň děsivé mi to připadalo. No dobře, dospět mi potrvá dlouho a kromě toho si budu muset dávat pozor při pohledu na čerstvou krev. To jsou minusy.
Ale jinak se mi bude žít skvěle. Jsem silnější než kdokoli v mém věku, a taky rychlejší a zdatnější. Můžu se stát atletem nebo boxerem nebo fotbalistou. Věk bude pracovat proti mně, ale když budu mít dost velké nadání, nesejde na tom.
No jen si představte: upír fotbalista! Vydělával bych miliony. Zvali by mě na kus řeči do televize, lidi by o mně psali knížky, natočili by o mně film, prosili by mě, ať nahraju písničku se slavnou skupinou. Třeba bych sehnal práci u filmu jako kaskadér. Anebo…
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Kdo je?“ zeptal jsem se.
„Annie,“ ozvalo se. „Už jsi skončil? Čekám tu sto let, než vypadneš z koupelny.“
„Pojď dál, už jsem hotovej,“ vybídl jsem ji.
Vešla. „Už zas se obdivuješ v zrcadle?“ popíchla mě.
„Samozřejmě,“ zazubil jsem se. „A proč ne?“
„Kdybych měla ksichtíkjako ty, držela bych se od zrcadel co nejdál,“ zakuckala se smíchy. Měla kolem krku ručník. Otočila kohoutky u vany a nastavila ruku, jestli voda není moc horká. Pak se posadila na kraji vany a prohlížela si mě.
„Vypadáš divně,“ řekla.
„Ale ne,“ bránil jsem se. A pak jsem se podíval do zrcadla. „Nebojo?“
„Jasně,“ kývla. „Nevím, čím to je, ale něco se s tebou stalo.“
„To se ti zdá,“ namítal jsem. „Jsem pořád stejný.“
„Nejsi,“ zavrtěla hlavou. „Jsi úplně…“ Vana se plnila, a tak Annie zmlkla, poodstoupila a zavřela kohoutky. A jak se předkláněla, padly mi oči na křivku její šíje – a najednou mi vyschlo v ústech.
„Jak říkám, vypadáš…“ začala a znovu se otočila ke mně.
Když uviděl moje oči, zarazila se.
„Darrene?“ zeptala se nervózně. „Darrene, co se –“
Zvedl jsem pravou ruku a ona ztichla. Oči se jí rozevřely, dívala se mlčky na prsty, kterými jsem pomalu mával ze strany na stranu a pak v malých kruzích. Nevěděl jsem pořádně, jak to dělám, ale hypnotizoval jsem ji!
„Pojď sem!“ zavrčel jsem hlubším hlasem než obyčejně. Annie vstala a poslechla. Sla jako náměsíčná, oči měla vytřeštěné a ruce a nohy ztuhlé.
Když se zastavila přede mnou, přejel jsem jí prsty po hrdle. Ztěžka jsem dýchal a viděl jsem ji jako skrze hustou mlhu. Jazykem jsem si pomalu olizoval rty a v břiše mi kručelo. Připadalo mi, že v koupelně je horko jako v peci, a viděl jsem, jak Annii stékají po tváři kapky potu.
Obešel jsem ji zezadu, ale nepřestal jsem se jí dotýkat. Hladil jsem ji po tepnách a cítil, jak pulzují, pak jsem stiskl jednu blízko spodní části krku a spatřil jsem, jak ještě víc vystupuje, je modrá a krásná a přímo žadoní, aby ji někdo rozerval a vysál do poslední kapky.
Vycenil jsem zuby a s rozevřenými čelistmi jsem se naklonil.
V posledním okamžiku, když už jsem se rty dotýkal jejího krku, jsem ale koutkem oka zachytil v zrcadle vlastní odraz – a to naštěstí stačilo, abych přestal.
V zrcadle jsem uviděl pokřivenou, cizí masku, zarudlé oči, ostré vrásky a zlovolný škleb. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se pozorněji. Byl jsem to já, ale zároveň jsem to já nebyl. Jako bychom se o jediné tělo dělili dva, obyčejný lidský chlapec a divošský obyvatel temnot.
A jak jsem se tak díval, ohavná tvář mizela a s ní i nutkání napít se krve. Zhrožené jsem se zadíval na Annii. Málem jsem ji kousl! Byl bych sál krev vlastní sestře!
S výkřikem jsem se od ní odpotácel a ve strachu z toho všeho, co bych mohl spatřit v zrcadle, jsem si přikryl tvář dlaněmi. Annie se také odpotácela a pak se omámeně rozhlédla po koupelně.
„Co se děje?“ zeptala se. „Je mi nějak divně. Přišla jsem se vykoupat, ne? Mám už natočenou vodu?“
„Máš,“ odpověděl jsem tiše. „Už to máš nachystané.“
A já jsem byl nachystaný taky. Nachystaný stát se upírem!
„Zůstaň si tu, já jdu pryč,“ oznámil jsem jí a vyšel ven.
Na chodbě jsem se opřel o zed, zhluboka jsem dýchal a pěkných pár minut mi trvalo, než jsem se uklidnil.
Nedá se to ovládat. Žízeň po krvi je taková, že ji nebudu s to přemoct. Tentokrát jsem dokonce ani nemusel vidět prolitou krev. Stačilo na ni jen pomyslet a už se ve mně probudila příšera.
Dopotácel jsem se k sobě do pokoje a zhroutil se na postel. Ležel jsem tam a plakal, protože jsem věděl, že můj lidský život dospěl ke konci. Už nemůžu žít jako starý dobrý Darren Shan. Ten upír ve mně se nedá ovládat. Dřív nebo později by mě přiměl provést něco strašného a nakonec bych snad zabil maminku nebo tátu nebo Annii.
To nesmím dopustit. Nesmím. Na mém životě už nezáleží, zato záleží na životech mých přátel a příbuzných. Kvůli jejich bezpečí musím odjet někam daleko, na místo, kde jim nebudu moct nijak ublížit.
Počkal jsem, až se setmí, a pak jsem se vykradl ven.
Tentokrát jsem se nezdržel, než rodiče usnou. Neodvažoval jsem se, protože jsem věděl, že před spaním by jeden z nich zašel ke mně. Živě jsem to viděl. Maminka se ke mně sklání, chce mě políbit na dobrou noc, ale zažije nejhorší překvapení svého života, protože ji kousnu do krku.
Nenechal jsem vzkaz a nic jsem si s sebou nevzal. Nedokázal jsem na takové věci myslet. Věděl jsem jedno jediné – že se musím dostat ven, a čím dřív, tím líp. Cokoli, co by můj odchod oddálilo, by bylo špatné.
Šel jsem rychle a brzy jsem se ocitl u bývalého kina. Už mi nepřipadalo děsivé. Přivykl jsem. A kromě toho se upíři nemají tmy a strašidelných domů co bát.
Pan Hroozley na mě čekal hned za hlavními dveřmi.
„Slyšel jsem, jak přicházíš,“ začal. „Vydržel jsi ve světě lidí delší dobu, než jsem očekával.“
„Sál jsem krev jednomu ze svých nejlepších kamarádů,“ vysvětlil jsem mu. „A málem jsem kousl svoji mladší sestru.“
„Vyvaroval ses toho velice snadno,“ namítl. „Hodně upírů stihne zabít někoho blízkého dřív, než jim dojde, k čemu jsou odsouzeni.“
„Žádná cesta zpátky není, že ne?“ nadhodil jsem smutně. „Žádný kouzelný nápoj ze mě nemůže udělat zase člověka a zabránit mi, abych napadal lidi.“
„Jediné, co by ti v tom teď mohlo zabránit.“ Odtušil, „je starý dobrý prostředek: rána kolíkem do srdce.“
„No dobrá,“ vzdychl jsem si. „Nelíbí se mi to, ale asi nemám na vybranou. Jsem váš. Už neuteču. Dělejte si se mnou, co chcete.“
Zvolna přikývl. „Možná tomu nebudeš věřit,“ prohlásil, „ale vím, co si prožíváš, a je mi tě líto.“ Potřásl hlavou. „Ale na tom teď stejně nesejde. Čeká nás práce a nemůžeme si dovolit plýtvat časem. Pojď. Darrene.“ vzal mě za ruku. „Než zaujmeš své právoplatné místo jako můj pomocník, musíme toho ještě hodně vykonat.“
„Například?“ zeptal jsem se zmateně.
„Nejdřív ze všeho,“ prohlásil s potměšilým úsměvem, „tě budeme muset zabít.“
2024 ©