Pan Hroozley šel po schodech přede mnou a pak vyšel z budovy ven. Suverénně si vykračoval tmou. Měl jsem dojem, že vidím trochu líp, než když jsem přicházel, jenže to nemuselo být upíří krví v mých žilách, ale prostě jen tím, že jsem tmě přivykl.
Jen co jsme byli venku, pověděl mi, ať si mu vylezu na záda. „Chytni se mě rukama kolem krku.“ radil. „Nepouštěj se a nedělej žádné prudké pohyby.“
Když jsem si na něj vylézal, podíval jsem se dolů a všiml jsem si, že má na nohou bačkory. Přišlo mi to zvláštní, ale neřekl jsem nic.
A když jsem mu byl na zádech, dal se do běhu. Ze začátku jsem si nevšiml ničeho zvláštního, ale brzy mi došlo, jak rychle kolem nás míjejí budovy. Nepřipadalo mi, že by se nohy pana Hroozleyho míhaly nějak rychle. Spíš jako kdyby se rychleji pohyboval svět a my jen klouzali kolem něj!
Za dvě tři minutky jsme byli u nemocnice. Normálně by to trvalo dvacet minut, i kdyby člověk celou cestu běžel plnou rychlostí.
„Jak to děláte?“ zajímal jsem se a slézal jsem dolů.
„Rychlost je relativní hodnota,“ utrousil, přitiskl si rudý plást pevně k tělu a ucouvl do stínu, aby nás nikdo neviděl. Jiné odpovědi jsem se nedočkal.
„Ve kterém pokoji je tvůj kamarád?“ zeptal se.
Řekl jsem mu číslo Stevova pokoje. Zvedl hlavu, počítal okna, pak přikývl a nakázal mi, ať si mu zase vylezu na záda. Když jsem byl na místě, došel ke stěně, zul si bačkory a přiložil ke zdi prsty na rukou i na nohou. A pak zabořil nehty dopředu, přímo do cihlové zdi!
„Hmmm,“ zahučel. „Trochu se drolí, ale udrží nás. Kdybychom uklouzli, nepropadej panice. Na to, aby se upír zabil po pádu, musí sletět z hodně velké výšky.“
Lezli jsme po zdi tak, že zatínal nehty do cihel a vždycky posunoval nahoru ruku, pak nohu, pak druhou ruku a druhou nohu a tak dál. Pohyboval se rychle a za pár chvil jsme byli u Stevova okna, krčili jsme se na římse a nahlíželi dovnitř.
Nevěděl jsem jistě, kolik je, ale určitě bylo hodně pozdě. Kromě Steva uvnitř nikdo nebyl. Pan Hroozley zkusil okno. Bylo zavřené. Položil prsty jedné ruky na sklo za západkou a pak luskl prsty na druhé ruce.
Západka odskočila! Strčil do okna, otevřel je a vešel dovnitř. Slezl jsem mu ze zad. Než si prohlédl dveře, já jsem se podíval na Steva. Dýchal přerušovaněji než předtím a po celém těle měl víc trubiček napojených na výhružně vyhlížející přístroje.
„Jed působil rychle,“ prohlásil pan Hroozley, který se už na něj díval přes moje rameno. „Možná jsme přišli moc pozdě, než aby šlo ho zachránit.“ V okamžení jsem ztuhl jako kus ledu.
Pan Hroozley se sklonil a otevřel Stevovi jedno víčko. Pár dlouhých vteřin se na oko díval a držel Steva za pravé zápěstí. Pak zavrčel.
„Přišli jsme včas.“ prohlásil – a mně se srdce znovu rozbušilo. „Ale je moc dobře, že jsi nečekal déle. Ještě pár hodin a bylo by po něm.“
„Hlavně se do toho pustte a uzdravte ho,“ odsekl jsem, protože jsem vůbec nechtěl vědět, jak blízko smrti se můj kamarád ocitl.
Pan Hroozley sáhl do jedné ze svých početných kapes a vytáhl skleněnou lahvičku. Rozsvítil lampičku u postele, podržel si lahvičku proti světlu a prohlédl si sérum. „Musím dávat pozor,“ pověděl mi. „Tenhle protyed je skoro stejně vražedný jako sám jed. Dvě kapky navíc a…“ Dokončovat nemusel.
Naklonil Stevovu hlavu stranou a nařídil mi, ať ji tak držím. Jedním nehtem udělal Stevovi na krku maličký řez. Vytryskla krev. Ucpal ranku prstem, pak druhou rukou vyndal z lahvičky zátku.
Zvedl lahvičku k ústům a chystal se ji vypít. „Co to děláte?“ divil jsem se.
„Musí to projít mými ústy,“ vysvětlil. „Lékař by to mohl píchnout, ale já se v těch jejich jehlách nevyznám.“
„A není to nebezpečné?“ zeptal jsem se. „Nenakazíte ho něčím?“
Pan Hroozley se zašklebil. „Jestli chceš zavolat doktora, nyak se neomezuj,“ vybídl mě. „Kromě toho bys mohl mít trochu důvěry v člověka, který tyhle věci dělal, ještě než se narodila tvoje babička.“
Nalil si sérum do úst a pak je převaloval z tváře do tváře. Sklonil se a přiložil ústa na ranku. Tváře se mu vyboulily a pak zase splaskly; vpravil sérum do Steva.
Když skončil, posadil se a otřel si ústa. Zbytek tekutiny vyplivl na podlahu. „Vždycky mám strach, abych trochu toho svinstva nespolkl,“ oznámil. „Jednou v noci se přihlásím na kurzy první pomoci a naučím se to dělat bezpečně.“
Zrovna jsem chtěl něco poznamenat, když vtom se Steve pohnul. Prohnul krk, pak otočil hlavu, zahýbal rameny. Paže sebou škubly a za chvíli sebou začaly cukat i nohy. Obličej se mu zvrásnil a on začal sténat.
„Co se děje?“ dostal jsem strach, jestli se něco nepokazilo.
„To je v pořádku,“ uklidnil mě pan Hroozley a schoval lahvičku. „Byl na pokraji smrti. Cesta zpátky není nikdy příjemná. Nějakou dobu bude mít bolesti, ale zůstane naživu.“
„A nezůstanou mu nějaké následky?“ zeptal jsem se. „Nebude třeba ochrnutý od pasu dolů nebo tak?“
„Rozhodně ne,“ slíbil pan Hroozley. „Bude úplně v pořádku. Bude trochu ztuhlý a snadno si užene rýmu, ale jinak to s ním bude stejné jako předtím.“
Steve najednou rychle otevřel oči a upřel je na mě a na pana Hroozleyho. Na tváři se mu objevil překvapený výraz a on se pokusil promluvit. Rty ho ale neposlouchaly a pak oči zase zeskelnatěly a zavřely se.
„Steve!“ volal jsem na něj a třásl jsem s ním. „Steve!“
„Takhle to proběhne ještě mnohokrát.“ ozval se pan Hroozley. „Celou noc se bude zmítat mezi vědomím a bezvědomím. Někdy k ránu se probudí a odpoledne se posadí a bude se dožadovat jídla. Tak pojď, jdeme pryč,“ dodal.
„Radši bych se ještě zdržel, jestli se probere,“ dožadoval jsem se.
„Chceš říct, že by ses rád ujistil, jestli jsem tě neoklamal,“ zasmál se pan Hroozley. „Zítra se vrátíme a ty uvidíš, že se mu vede dobře. A teď už opravdu musíme jít. Kdyby sem někdo –“
A tom okamžení se otevřely dveře a vešla sestra.
„Co se tady děje?“ rozkřikla se ohromeně, jen nás zahlédla. „Kdo proboha –“
Pan Hroozley neztratil ani chvilku: sebral Stevovi peřinu a hodil ji sestře přes hlavu. Když se jí snažila zbavit, do záhybů se jí zamotaly ruce a ona upadla.
„Poběž!“ sykl pan Hroozley a hnal se k oknu. „Musíme okamžitě odsud.“
Zadíval jsem se na ruku, kterou ke mně napřahoval, pak na Steva, potom na sestru a nakonec na otevřené dveře.
Pan Hroozley ruku spustil. „Chápu,“ řekl vyrovnaně. „Hodláš odstoupit od dohody.“ Zaváhal jsem, otevřel jsem ústa k řeči, ale pak jsem se – úplně bez rozmyšlení – otočil a vyřítil ke dveřím!
Myslel jsem, že mě zastaví, ale neudělal nic, jen za mnou zaskučel: „Jak je libo! Jen si běž, Darrene Shane! K ničemu ti to nebude. Jsi teď stvoření tmy. Jsi jeden z nás! Vrátíš se. Připlazíš se po kolenou a budeš prosit o pomoc. Jen si běž, hlupáku, běž si!“
A dal se do smíchu.
Smích mě následoval po chodbě, po schodech i ven z nemocnice. Při běhu jsem se pořád ohlížel přes rameno a čekal jsem, kdy se na mě shora vrhne, ale celou cestu domů jsem ho nezaslechl a neucítil a neuslyšel.
Zbyl z něj jenom smích, který mi ozvěnou zněl v lebce jako kdákavé kletby čarodějnice.
2024 ©