„Vy jste se zbláznil!“ ječel jsem a potácel jsem se dozadu. „Já vaším pomocníkem rozhodně nebudu! Muselo vám přeskočit, že vás to jenom napadlo!“
Pan Hroozley pokrčil rameny. „V tom případě Steve Leopard zemře,“ prohlásil prostě.
Přestal jsem ustupovat. „Prosím,“ žadonil jsem. „Musí existovat jiné řešení.“
„O téhle záležitosti nemůže být žádná debata,“ trval na svém. „Jestli chceš svého kamaráda zachránit, musíš se přidat ke mně. Pokud odmítáš, nemáme se už o čem bavit.“
„A co kdybych –“
„Neplýtvej mým časem!“ štěkl a uhodil do stolu. „Bydlím už dva týdny v téhle špinavé díře, kde jsou jen mouchy a švábi a vši. Jestli tě moje nabídka neláká, klidně mi to řekni a já odjedu. Neplýtvej ale mým časem řečmi o jiných možnostech, protože žádné nejsou.“
Pomaličku jsem přikývl a o kousek jsem zase popošel. „Povězte mi něco víc o tom, co je to být upírovým pomocníkem.“
Usmál se. „Budeš mě provázet na cestách,“ začal vysvětlovat. „Procestuješ se mnou svět. Přes den budeš mýma očima a rukama. Budeš mě střežit, zatímco budu spát. Když budu mít málo potravy, budeš ji pro mě vyhledávat. Budeš nosit moje šaty do prádelny. Budeš mi čistit boty. Budeš se starat o Madame Oktu. Zkrátka mi budeš naprosto k ruce. Na oplátku tě naučím, jak být upírem.“
„A to se musím stát upírem?“ zeptal jsem se.
„Posléze,“ přikývl. „Zpočátku budeš mít jen některé upíří schopnosti. Udělám z tebe poloupíra. To znamená, že se budeš moct volně pohybovat přes den. K přežití nebudeš potřebovat příliš krve. Získáš určité schopnosti, ale ne všechny. A stárnout budeš jen pětinovou rychlostí, ne plnou desetinovou jako upíři.“
„Co to znamená?“ vyzvídal jsem zmateně.
„Upíři nežijí věčně,“ objasnil. „Ale žijí o mnoho déle než lidé. Stárneme oproti nim asi tak desetinovou rychlostí. To znamená, že za každých uplynulých deset let zestárneme o jeden rok. Ty jako poloupír zestárneš o rok za pět let.“
„To myslíte vážně, že vždycky, až uplyne pět let, budu jenom o rok starší?“ nevěřil jsem.
„Přesně tak.“
„Když já nevím.“ huhlal jsem. „Mně to připadá nebezpečný.“
„Musíš si sám vybrat,“ odtušil. „Nemůžu tě nutit, aby ses stal mým pomocníkem. Jestli usoudíš, že se ti to nezamlouvá, můžeš si svobodně odejít.“
„Ale když to udělám, Steve umře!“ křikl jsem.
„Ovšem,“ souhlasil. „Buď se staneš mým pomocníkem, nebo on přijde o život.“
„To není zrovna velký výběr,“ ucedil jsem.
„To není,“ připustil. „Nic jiného ti ale nabídnout nemohu. Přijímáš?“
Promyslel jsem si to. Nejradši bych odmítl, utekl pryč a nikdy se nevrátil. Pak by ale Steve umřel. Stojí mi jeho život za to? Cítím vinu dost silně, abych nabídl vlastní život za jeho? Odpověď byla jasná.
Ano.
„Tak dobrá.“ vzdychl jsem si. „Vůbec se mi to nelíbí, jenže mám svázané ruce. Chci vám ale na rovinu říct jednu věc: jakmile se mi naskytne šance vás zradit, udělám to. Když se objeví možnost všechno vám oplatit, využyu jí. Nikdy mi nebudete moct věřit.“
„V pořádku,“ přikývl.
„Myslím to vážně.“ varoval jsem ho.
„Já přece vím.“ řekl. „Proto tě chci. Upírův pomocník musí mít odvahu. Jsi bojovník a právě to mě k tobě přitahuje. Určitě budeš pěkně nebezpečný společník, ale zrovna tak jistě vím, že až se v boji dostaneme do úzkých, bude z tebe dobrý spojenec.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Jak to uděláme?“
Vstal a odstrčil stůl. Pokročil dopředu, až byl asi půl metru ode mě. Připadal mi vysoký jako dům. Táhl z něj podivný pach, kterého jsem si předtím nevšiml – pach krve.
Zvedl pravou ruku a ukázal mi její hřbet. Nehty neměl obzvlášt dlouhé, ale vypadaly ostře. Pak zvedl i levou ruku a zabořil nehty pravačky do měkkých bříšek prstů na levačce. Pak ruce vystřídal a stejně nabodl i prsty na pravé ruce. Při tom se ušklíbal.
„Zvedni ruce,“ zaskučel. Díval jsem se, jak mu z prstů odkapává krev, a neposlechl jsem. „Dělej!“ vyjekl, chytil mě za ruce a trhnutím je zvedl.
Zabodl nehty do měkké tkáně na bříškách mých prstů, do všech deseti najednou. Vykřikl jsem bolestí, ucouvl jsem, strčil jsem si ruce do podpaží a mnul jsem si je o bundu.
„Nechovej se jako malé dítě!“ rozkřikl se a zase mi ruce uvolnil. „To bolí!“ skučel jsem.
„Samozřejmě že to bolí,“ rozesmál se. „Mě to bolí taky. To sis myslel, že stát se upírem bude lehké? Zvykej si na bolest. Čeká tě jí ještě hodně.“
Vložil si několik mých prstů do úst a vysál trochu krve. Díval jsem se, jak ji pak převaluje v puse a ochutnává. Konečně přikývl a polkl. „Dobrá krev,“ utrousil. „Můžeme pokračovat.“
Přitiskl prsty na moje, vždycky ranku na ranku. Chvíli jsem na konečkách cítil strnutí. Pak jako by se hnala voda – došlo mi, že z mého těla proudí krev levou rukou do jeho těla a jeho krev zase vstupuje do mě mojí pravačkou.
Byl to zvláštní, rezavý pocit. Cítil jsem, jak mi jeho krev putuje pravou paží a pak po pravé straně těla doleva. Když se mi dostala k srdci, ucítil jsem bodavou bolest a málem jsem se zhroutil. Totéž se ale dělo s panem Hroozleym; viděl jsem, jak skřípe zuby a potí se.
Bolest trvala, dokud krev pana Hroozleyho nevtekla do mojí levé paže a nezačala proudit zpátky do jeho těla. Zůstali jsme spojeni ještě pár chvilek, on pak vykřikl a odtrhl se. Padl jsem pozadu na podlahu. Motala se mi hlava a bylo mi zle.
„Ukaž prsty,“ vyzval mě pan Hroozley. Podíval jsem se na něj a zjistil jsem, že si olizuje ty vlastní. „Moje sliny ty rány zahojí. Jinak vykrvácíš a zemřeš.“
Střelil jsem pohledem po svých rukách a spatřil jsem, že krev pořád teče. Natáhl jsem paže a dovolil jsem upírovi, aby si prsty vložil do úst a přejel mi drsným jazykem po bříškách.
Když mi ruce pustil, krev přestala téct. Zbylou jsem si utřel hadrem. Prohlížel jsem si prsty a všiml jsem si, že přes bříška mi vede deset tenkých jizviček.
„Takhle poznáš upíra,“ pověděl mi pan Hroozley. „Jsou i jiné metody, jak změnit člověka v upíra, ale přes prsty je to nejjednodušší a nejméně bolestivé.“
„To je všechno?“ zeptal jsem se. „Teď jsem poloupír?“
„Ano.“
„Necítím žádný rozdíl,“ pověděl jsem mu.
„Potrvá několik dnů, než začne být účinek poznat. Vždycky nastává období přizpůsobování. Jinak by byl šok příliš velký.“
„Jak se stanu úplným upírem?“ zajímal jsem se.
„Stejně,“ vysvětlil, „jen bude spojení trvat delší dobu, takže ti do těla vejde víc upíří krve.“
„Co budu s těmi novými schopnostmi moct dělat?“ chtěl jsem vědět. „Budu se umět proměňovat v netopýra?“
Od jeho smíchu se roztřásla celá místnost. „V ne-to-pýra!“ halasil. „Snad na tyhle pitominy nevěříš? Jak by se propána tvor tak velký jako já nebo ty mohl proměnit v maličkého létajícího hlodavce? Mysli hlavou, chlapče. V netopýry, krysy nebo v kouř se neumíme proměňovat o nic víc než v lodě, letadla nebo opice!“
„Tak co budu umět?“
Podrbal se na bradě. „Na vysvětlování je toho trochu moc. A my se teď musíme postarat o tvého kamaráda. Jestli nedostane protijed do zítřejšího rána, sérum nezabere. Kromě toho budeme mít na debaty o tajemných schopnostech spoustu času,“ zazubil se. „Dokonce by se dalo říct – obrovské spousty času.“
2024 ©