Stál jsem u okna a čekal jsem, že se snad promění v netopýra a rozletí se ke mně, ale on jenom mírně potřásal klíckou, aby získal jistotu, že Madame Okta je úplně v pořádku.
Dál se usmíval, otočil se a odešel. Ve chviličce ho pohltila tma a už nebyl vidět.
Zabouchl jsem okno, utekl jsem do bezpečí své postele a v hlavě se mi rojily samé otázky. Jak dlouho tam venku byl? Proč si Madame Oktu nevzal už dřív, když věděl, kde je? Myslel jsem si, že bude vzteky bez sebe, ale on se tvářil pobaveně. Proč mi nerozerval hrdlo, jak říkal Steve?
Spát prostě nešlo. Byl jsem teď vyděšenější než tu noc poté, co jsem pavoučici ukradl. Tehdy jsem si mohl namlouvat, že neví, kdo jsem, a že mě nemůže najít.
Přemýšlel jsem, jestli to nemám říct tátovi. Koneckonců upír ví, kde bydlíme, a má důvod být proti nám zaujatý. Tatínek by to měl vědět. Měl bych ho varovat a dát mu možnost, aby se bránil. Jenže…
Jenže by mi nevěřil. Zvlášt teď, když je Madame Okta pryč. Představil jsem si, jak se ho pokouším přesvědčit, že upíři opravdu existují, že jeden byl u našeho domu a možná se vrátí. Myslel by si, že mi přeskočilo.
Ukradl jsem si trochu dřímoty, až když se už rozbřeskovalo, protože jsem věděl, že za denního světla upír zaútočit nemůže. Spánek za moc nestál, ale i ta troška mi udělala dobře, takže jsem po probuzení byl s to jasně uvažovat. A když jsem to tak probíral, uvědomil jsem si, že nemám důvod se bát. Kdyby mě upír chtěl zabít, mohl to udělat minulou noc, když jsem na to nebyl připravený. Ale on z nějakého důvodu po mé smrti netouží, přinejmenším zatím ne.
Jakmile jsem se zbavil téhle obavy, mohl jsem se soustředit na Steva a na ten opravdický malér: na otázku, jestli mám odhalit pravdu nebo ne. Maminka zůstala v nemocnici celou noc, starala se o paní Leonardovou, obvolávala známé a sousedy, aby věděli o Stevově nemoci. Kdyby byla doma, mohl bych to říct jí, ale představa, jak to vykládám tatínkovi, mě naplňovala hrůzou.
Tu neděli byla u nás hodně tichá domácnost. Táta udělal ke snídani vajíčka a párky, spálil je, jako to udělá skoro vždycky, ale my jsme si nestěžovali. Házel jsem jídlo do sebe a skoro jsem necítil jeho chut. Neměl jsem hlad. Jedl jsem jen proto, aby to vypadalo, že je neděle jako každá jiná.
Když jsme dojídali, zavolala maminka. Mluvili s tátou dlouho. On toho moc neříkal, jen bručel a přikyvoval. Seděli jsme s Annií jako pěny a snažili jsme se zaslechnout, o čem naši mluví. Pak táta domluvil a šel zpátky a posadil se.
„Jak mu je?“ zeptal jsem se.
„Nic moc,“ vzdychl si tatínek. „Lékaři nevědí, co s tím. Vypadá to, že Annie měla pravdu: byl to jed. Ale žádný z těch, co znají. Poslali vzorky odborníkům do jiných nemocnic a doufají, že někde o tom někdo ví víc. Jenže…“ Zavrtěl hlavou.
„Umře?“ zeptala se tichounce Annie.
„Možná.“ připustil poctivě táta. Byl jsem mu za to vděčný. Dospělí dětem ve vážných věcech až příliš často lžou. Radši budu znát o smrti pravdu, než aby mi lhali.
Annie se rozplakala. Táta ji zvedl a posadil si ji na klín. „No tak, nemusíš plakat,“ konejšil ji. „Ještě není konec. Ještě je naživu. Dýchá a vypadá to, že mozek to vůbec nezasáhlo. Jestli přijdou na to, jak ten jed z těla vyhnat, může se uzdravit.“
„Kolik času mu zbývá?“ zeptal jsem se.
Táta pokrčil rameny. „V tomhle stavu by ho mohli na přístrojích držet naživu léta.“
„To jako v komatu?“ chtěl jsem vědět.
„Přesně tak.“
„A za jak dlouho ho budou muset dát na přístroje?“ vyptával jsem se dál.
„Prý tak za den dva,“ odpověděl tatínek. „Nevědí to jistě, hlavně proto, že netuší, o co jde, ale domnívají se, že uplyne ještě několik dnů, než začnou vypovídat respirační a koronární funkce.“
„Co to je?“ vyrazila Annie mezi vzlyky.
„Plíce a srdce.“ vysvětlil táta. „Dokud mu fungují, je naživu. Kvůli výživě musí být na kapačce, ale jinak je v pořádku. Opravdové potíže začnou… by začaly, až kdyby sám od sebe přestal dýchat.“
Den nebo dva. Moc času to není. Ještě včera měl před sebou celý život. Teď má den dva.
„Můžu za ním zajít?“ zeptal jsem se.
„Jestli se na to cítíš, tak dneska odpoledne.“
„Cítím.“ dušoval jsem se.
Tentokrát bylo v nemocnici rušněji, protože tu byla spousta návštěv. V životě jsem neviděl tolik bonboniér a kytek.
Každý měl v ruce to nebo ono. Rád bych v nemocničním obchodě taky něco koupil Stevovi, ale neměl jsem peníze.
Čekal jsem, že Steve bude na dětském oddělení, ale byl v samostatném pokoji, protože doktoři ho chtěli mít na očích, a taky protože nevěděli jistě, jestli nemá něco nakažlivého. Museli jsme si nasadit roušky a navléct rukavice a dlouhé zelené pláště, teprve pak nás pustili dál.
Paní Leonardová spala v křesle. Maminka nám pokynula, ať jsme zticha. Jednoho po druhém nás objala a pak oslovila tatínka.
„Zjiných nemocnic už přišlo pár výsledků,“ ozval se hlas ztlumený rouškou. „A všechny jsou negativní.“
„Někdo přece musí vědět, co to je.“ divil se tatínek. „Kolik různých druhů jedů existuje?“
„Tisíce,“ vzdychla si. „Poslali vzorky i do zahraničních nemocnic. Doufají, že v některé o tom jedu budou vědět, ale než se to vrátí zpátky, může to nějakou dobu trvat.“
Zatímco si povídali, prohlížel jsem si Steva. Byl úhledně zasílaný na posteli. V jedné paži měl kapačku a od prsou mu vedly drátky a tak. Měl vpichy po jehlách, jak mu lékaři odebírali krev. Obličej měl bledý a strnulý. Vypadal příšerně!
Začal jsem brečet a nedokázal jsem přestat. Maminka mě objala a pevně stiskla, ale tím to jen bylo horší. Snažil jsem se jí povědět o pavoučici, ale plakal jsem tolik, že mi nebylo rozumět. Maminka mě pořád objímala a líbala a konejšila, a já jsem toho nakonec nechal.
Přišla další návštěva, nějací Stevovi příbuzní, a maminka rozhodla, že je necháme s ním a jeho matkou samotné. Odvedla nás ven, sundala mi roušku a utřela mi ubrouskem slzy z obličeje.
„Ukaž, takhle to bude lepší.“ A usmála se na mě a polechtala mě a já jsem se na ni trošku usmál taky. „On se uzdraví,“ slibovala. „Vím, že vypadá hrozně, ale lékaři dělají, co můžou. Musíme jim věřit a doufat, že to dobře dopadne, víš?“
„Tak jo,“ vzdychl jsem si.
„Já myslím, že zas tak zle nevypadá,“ prohlásila Annie a stiskla mi ruku. Vděčně jsem se na ni usmál.
„Pojedeš teď domů?“ zeptal se tatínek maminky.
„Ani nevím,“ pokrčila rameny. „Myslím, že bych se měla ještě chvíli zdržet, pro případ, že by –“
„Angelo, už jsi toho udělala dost,“ prohlásil rázně táta. „Vsadil bych se, že jsi přes noc moc nespala, co?“
„Moc ne.“ připustila maminka.
„A kdybys zůstala dál, moc by ses nevyspala ani zítra. Tak pojď, Angie, pojedeme.“ Táta jí říká Angie, jen když se ji snaží k něčemu umluvit. „Na Steva a jeho maminku můžou dohlídnout jiní. Nikdo od tebe nečeká, že uděláš všechno sama.“
„Tak dobře.“ souhlasila. „Ale jestli mě bude potřeba, večer se sem vrátím.“
„Samozřejmě,“ kývl a šel před námi k autu. Moc dlouhá návštěva to nebyla, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem rád, že jsme venku.
Cestou domů jsem myslel na Steva, na to, jak vypadal, a hlavně proč tak vypadal. Myslel jsem najed, co má v žilách, a bylo mi vcelku jasné, že doktorům se to nepodaří vyléčit. Vsadím se, že žádný lékař na světě se ještě nesetkal s pavoučím jedem, jaký má Madame Okta.
Ale ať už Steve ten den vypadal jakkoli špatně, věděl jsem, že po dalším dnu nebo dvou bude vypadat ještě o moc hůř. Představil jsem si ho napojeného na dýchací přístroj, s maskou na obličeji, s trubičkami v ústech. Bylo to děsivé pomyšlení.
Steve se dal zachránit jedním jediným způsobem.
Existuje jeden jediný člověk, který by se mohl v tom jedu vyznat a vědět, jak jej přemoct. Pan Hroozley.
Když jsme zase sjeli z ulice k našemu domu a vystoupili z auta, byl jsem už rozhodnutý: najdu ho a přinutím ho, aby Stevovi pomohl, jak to jen půjde. Jakmile se setmí, vytratím se a najdu upíra, ať je kde je. A jestli to z něj nevymáčknu, jestli se nevrátím s lékem…
…Tak se nevrátím vůbec.
2024 ©