Sestry, co přijely se sanitkou, se maminky ptaly, jestli je Steve diabetik nebo epileptik. Nevěděla to jistě, ale myslela, že ne. Taky se vyptávaly na alergie a tak, a ona jim vysvětlila, že není jeho matka a neví to.
Myslel jsem, že nás do sanitky vezmou s sebou, ale řekly, že tam není dost místa. Napsaly si číslo ke Stevovi a jméno jeho matky, ta ale nebyla doma. Jedna ze sester se maminky zeptala, jestli by za nimi nemohla do nemocnice zajet a tam vyplnit co nejvíc formulářů, aby měly s čím začít. Maminka souhlasila a nacpala do auta i mě a Annii. Táta pořád doma nebyl, a tak jsem mu zavolal na mobil a vysvětlil jsem mu, kde budeme. Řekl, že tam hned pojede.
Cesta byla příšerně smutná. Seděl jsem vzadu a vyhýbal jsem se pohledem Annii, protože jsem věděl, že bych měl přiznat barvu, jenže na to jsem se moc bál. A ještě horší bylo, že – jak jsem dobře věděl – kdybych já byl v bezvědomí, Steve by okamžitě kápl božskou.
„Co se to tam stalo?“ zeptala se nás maminka přes rameno. Jela tak rychle, jakto jen šlo, aniž by překročila povolenou rychlost, proto se po mně nemohla ohlížet. Byl jsem za to rád: myslím, že přímo do očí bych jí lhát nedokázal.
„Nevím určitě,“ řekl jsem. „Povídali jsme si. Pak jsem musel na záchod. A když jsem se vrátil…“
„Nic jsi neviděl?“ ptala se dál.
„Ne.“ lhal jsem a přitom jsem cítil, jak mi uši rudnou hanbou.
„Nechápu to,“ ucedila maminka. „Je na dotyk tak ztuhlý a pokožka mu zmodrala. Myslela jsem si, že umřel.“
„Asi ho něco kouslo.“ ozvala se Annie. Skoro jsem ji dloubl pod žebra, ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že zachování mého tajemství záleží jen na ní.
„Kouslo?“ podivila se maminka.
„Měl kousance na krku.“ pokračovala Annie.
„Těch jsem si všimla,“ připustila maminka. „Ale to asi nebude ono, zlatíčko.“
„Proč ne?“ nedala se Annie. „Jestli dovnitř vlezl had nebo… nebo pavouk a kousl ho…“ Střelila po mně pohledem a mírně se začervenala, protože si vzpomněla na svůj slib.
„Pavouk?“ Maminka zavrtěla hlavou. „Kdepak, miláčku, pavouci nelezou do domů a nekoušou lidi tak, aby z toho omdleli, aspoň ne tady u nás.“
„Tak co to bylo?“ zeptala se Annie.
„Nevím určitě,“ pokrčila maminka rameny. „Třeba snědl něco zkaženého, anebo dostal infarkt.“
„Děti přece nemaj infarkty!“ odfrkla si Annie.
„Mají.“ nesouhlasila maminka. „Hodně vzácně, ale stává se to. Však oni na to v nemocnici přjjdou. Vědí o tom mnohem víc než my.“
Na nemocnice jsem nebyl moc zvyklý, a tak zatímco maminka a Annie vyplňovaly formuláře, nějakou dobu jsem se rozhlížel. Bělejší místo jsem nikdy v životě neviděl: bílé stěny, bílé podlahy, bílé oblečení. Moc rušno tu nebylo, ale přece jen se tu něco pořád dělo; bylo slyšet péra matrací a kašlání, předení přístrojů, cvakání nožů o talíře, tiché hovory lékařů.
Seděli jsme a moc jsme toho nenamluvili. Maminka řekla, že Steva přijali a že ho vyšetřují, ale přijít na to, co s ním není v pořádku, může nějakou dobu trvat. „Ale mluvili dost optimisticky,“ zakončila.
Annie měla žízeň, a tak mě s ní maminka poslala pro pití za roh, k automatu. Když jsem házel dovnitř mince, Annie se rozhlídla, jestli někdo neposlouchá.
„Jak dlouho chceš čekat?“ zeptala se.
„Než povědí, co zjistili,“ odpověděl jsem jí. „Počkáme, až ho vyšetřej. Při troše štěstí na to přjjdou, o jaký jed jde, a dokážou ho uzdravit sami.“
„A když ne?“
„Tak jim to řeknu.“ slíbil jsem.
„Co když pak umře?“ optala se přiškrceně.
„Neumře.“
„Ale co když –“
„Neumře!“ vyrazil jsem. „Tak nemluv. A vůbec na to nemysli. Musíme doufat, že to dobře dopadne. Musíme věřit, že se z toho dostane. Máma a táta nám pořád říkají, že pozitivní myšlenky pomáhají nemocným s uzdravením, no ne? Potřebuje, abysme mu věřili.“
„Víc potřebuje pravdu,“ procedila mezi zuby, ale pak už se k tomu nevracela. Donesli jsme si kelímky k lavičce a mlčky jsme pili.
Zanedlouho přijel tatínek, ještě byl v pracovním. Políbil maminku a Annii a mně stiskl chlapsky rameno. Měl špinavé ruce a mně na tričku zůstaly fleky, ale nevšímal jsem si toho.
„Něco nového?“ zeptal se.
„Zatím nic,“ oznámila maminka. „Vyšetřují ho. Může to trvat i hodiny, než se něco dozvíme.“
„Co se mu vlastně stalo. Angelo?“ chtěl vědět tatínek.
„Ještě nevíme. Musíme počkat, pak se uvidí.“
„Nesnáším čekání,“ zavrčel tatínek, ale protože nic jiného na vybranou neměl, musel čekat jako my ostatní.
Pak se nic nedělo asi dvě hodiny, až přijela Stevova matka. Měla obličej stejně bledý jako Steve a pevně svírala rty. Šla rovnou ke mně, chytila mě kolem ramen a pořádně se mnou zatřásla. „Cos mu udělal?“ vypískla. „Ublížil jsi mýmu chlapečkovi? Zabil jsi ho?“
„No tak! Přestaňte!“ hrozil se tatínek.
Stevova maminka si ho nevšímala. „Cos mu udělal?“ zakřičela znovu a cloumala se mnou ještě víc. Pokoušel jsem se říct, že nic, ale jen mi cvakaly zuby. „Cos to udělal? Cos to udělal?“ opakovala pořád, ale pak se mnou najednou přestala třást, pustila mě, zhroutila se na podlahu a vzlykala jako dítě.
Maminka vstala z lavičky a přiklekla k ní. Hladila paní Leonardovou po vlasech a konejšivěji něco šeptala, pak jí pomohla vstát a posadila ji vedle sebe. Paní Leonardová plakala dál, a ještě navíc začala bědovat, jaká že byla špatná matka a jak moc ji Steve nenáviděl.
„Běžte si oba někam hrát,“ nakázala Annii a mně maminka. Vyrazili jsme. „Darrene!“ zavolala mě maminka zpátky. „Neber si to, co říkala. Ona tě neobviňuje. Jenom se bojí.“
Sklíčeně jsem přikývl. Co by asi maminka říkala, kdyby věděla, že paní Leonardová má pravdu a že mě opravdu je z čeho obviňovat?
Našli jsme si s Annií nějaké hrací automaty a zabavili jsme se. Myslel jsem si, že hrát vůbec nedokážu, ale za pár minut jsem zapomněl na Steva a na nemocnici a zabral jsem se do hry. Bylo fajn na chvíli uklouznout všem starostem skutečného světa; myslím, že kdyby mi nedošly mince, zůstal bych tam celou noc.
Když jsme se vrátili zpátky, už uklidněná paní Leonardová někam šla s maminkou vyplňovat formuláře. My dva jsme se posadili a znovu začalo čekání.
Kolem desáté začala Annie zívat a mě to nakazilo taky. Mamince stačil jediný pohled na to, aby nás poslala domů. Začal jsem protestovat, ale okamžitě mě zarazila.
„Tady k ničemu nejsi,“ prohlásila. „Jen co se něco dozvím, zavolám vám, i kdyby to bylo v půlce noci, ano?“
Zaváhal jsem. Možná mám poslední možnost zmínit se o pavoučici. Už už jsem se to chystal vyzvonit, ale byl jsem unavený a nedokázal jsem najít slova. „Tak jo,“ kývl jsem zamračeně a odešli jsme.
Domů nás zavezl tatínek. Přemítal jsem, co by asi udělal, kdybych mu pověděl o pavoučici, panu Hroozleym a tom ostatním. Určitě by mě potrestal, ale já jsem nemlčel jen kvůli tomu: nic jsem mu neříkal hlavně proto, že bych se určitě hrozně styděl, jak jsem lhal a dal přednost vlastnímu prospěchu před Stevovým zdravím. Bál jsem se, že mnou bude pohrdat.
Když jsme dojeli domů. Annie už spala. Táta ji zvedl ze zadního sedadla a odnesl do postele. Pomali
ku jsem došel k sobě do pokoje a svlékl jsem se. Pořád jsem si pod vousy nadával.
Když jsem uklízel šaty, nakoukl tatínek dovnitř. „Nic ti není?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. „Steve se uzdraví,“ sliboval. „Určitě. Doktoři vědí, co dělají. Dostanou ho z toho.“
Znovu jsem jenom přikývl, protože jsem si netroufl odpovídat. Táta ještě chvilku postával ve dveřích, pak si vzdychl, otočil se a ztěžka sešel po schodech k sobě do pracovny.
Pověsil jsem si do skříně kalhoty a teprve v tu chvíli jsem si všiml klícky s Madame Oktou. Pomaličku jsem ji vytáhl ven. Ležela uprostřed, zvolna dýchala a byla klidná jako vždycky.
Prohlížel jsem si tu barevnou pavoučici, ale už mě nefascinovala. Byla jasně zbarvená, to ano, ale taky hnusná a chlupatá a zlá. Začínal jsem ji nenávidět. To ona je ten pravý lotr, to ona bezdůvodně kousnula Steva. A já ji krmil a staral jsem se o ni a hrál jsem si s ní! Pěkně se mi odvděčila.
„Ty vrahounská zrůdo!“ zavrčel jsem a zatřásl klíckou. „Ty obludo nevděčná!“
Zase jsem klecí zacloumal. Pevně se přichytila nohama mříží. To mě ještě víc rozzuřilo, a tak jsem klíckou hrubě mával sem tam, snažil jsem se přimět ji, aby se pustila, a doufal jsem, že si ublíží.
Protočil jsem se dokola a klícku jsem při tom držel za rukojet. Klel jsem, nadával jsem jí, jak nejhůř jsem uměl, přál jsem si, aby byla mrtvá, abych ji nebyl nikdy spatřil, abych měl dost odvahy a vyndal ji ven a rozdrtil.
A nakonec, když můj vztek dostoupil vrcholu, jsem od sebe klícku odhodil co nejdál. Nedíval jsem se, kam ji házím, a ohromilo mě, když jsem spatřil, jak prolétá otevřeným oknem a mizí ve tmě.
Sledoval jsem, jak letí, a pakjsem se za ní vrhl. Měl jsem strach, že se po nárazu na zem otevře. Věděl jsem totiž, že doktoři třeba nedokážou Stevovi pomoct jen tak, zato s pomocí Madame Okty možná ano: když ji prozkoumají, snad zjistí, jak ho uzdravit. Jenže když uteče…
Zkrátka jsem se vrhl k oknu. Na to, abych klícku chytil, bylo ovšem pozdě, ale snad aspoň zahlédnu, kam dopadla. Díval jsem se, jak letí pryč ode mě a dolů, a modlil jsem se, aby se nerozbila. Zdálo se mi, že padá věčnost.
A chviličku před tím, než dopadla na zem, vystřelila ze tmy ruka rychlá jako šipka a v letuji chytila. Ruka?
Rychle jsem se vyklonil, abych viděl líp. Noc byla temná a já jsem nejdřív neviděl, kdo to tam je. Pak ten člověk ale pokročil kupředu a všechno bylo jasné.
Nejdřív jsem spatřil vrásčitou ruku, jak drží klícku. Pak dlouhé rudé šaty. Nato nakrátko ostříhané oranžové vlasy. Potom dlouhou a ošklivou jizvu. A nakonec úsměv ze samých ostrých zubů. Byl to pan Hroozley. Upír.
Díval se nahoru a usmíval se na mě.
2024 ©