Steve okamžitě po kousnutí ztuhl. Křik mu v hrdle odumřel, rty zmodraly, oči se rozevřely. Nějakou dobu (nemohlo to být víc než čtyři vteřiny, ale mně to připadalo jako věčnost) se vstoje potácel. A pak se složil na podlahu jako hadrový panák.
Ten pád ho zachránil. Madame Okta ho prvním kousnutím jen ochromila, jako to udělala v Circo Mostruoso s kozou, a nezabila ho. Než padl, zahlédl jsem, jak mu pavoučice leze po krku, hledá správné místo a připravuje se na druhé a smrtící kousnutí.
Pád ji ale vyrušil. Spadla Stevovi z krku a trvalo jí pár vteřin, než mohla vylézt zpátky. Víc času jsem nepotřeboval.
Byl jsem v šoku, ale když jsem zahlédl, jak mu vylézá zpoza ramene jako nějaké pavoukovité sluníčko zpoza hory, probralo mě to k životu. Chmátl jsem po flétně, vrazil jsem si ji div ne až do krku a zadul jsem nejsilnější notu v životě.
„Stůj!“ řval jsem uvnitř hlavy – a Madame Okta nadskočila snad půl metru vysoko.
„Zpátky do klece!“ přikazoval jsem – a ona seskočila ze Stevova těla a pelášila po podlaze. Jakmile proběhla skrz mříže, sklonil jsem se a zabouchl jsem dvířka.
Jen co o ni bylo postaráno, začal jsem se věnovat Stevovi. Annie ještě pořád ječela, ale dokud jsem se nepodíval na otráveného kamaráda, nemohl jsem se starat i o ni.
„Steve?“ promluvil jsem mu zblízka do ucha a modlil jsem se, aby mi odpověděl. „Jsi v pořádku. Steve?“ Odpověď žádná. Dýchal, takže jsem věděl, že je naživu, ale to bylo všechno. Nemohl mluvit ani pohybovat rukama. Nedokázal ani mrknout.
Najednou jsem si uvědomil, že za zády mi stojí Annie. Přestala ječet, ale cítil jsem, jak se třese.
„Je… je… je mrtvej?“ pípla.
„Jasně že ne!“ vyrazil jsem. „Přece vidíš, že dýchá, ne? Podívej se mu na břicho a na prsa.“
„Ale… ale proč se nehejbe?“
„Ochrnul.“ vysvětlil jsem. „Pavoučice do něj vypustila jed, kvůli kterému nemůže ničím hýbat. Jako kdyby usnul, až na to, že mozek mu pořád funguje a on všechno vidí a slyší.“
Nevěděl jsem, jestli je to pravda. Doufal jsem, že ano. Pokud se jed vyhnul plicím a srdci, mohl vynechat i mozek. Ale jestli se mu do hlavy dostal…
To bylo příliš úděsné pomyšlení, než abych se jím zabýval.
„Steve, pomůžu ti vstát.“ oznámil jsem mu. „Když se budeme hýbat, třeba ten jed vyženeme.“
Objal jsem ho rukama kolem pasu a vytáhl jsem ho na nohy. Byl těžký, ale toho jsem si nevšímal. Tahal jsem ho po pokoji, hýbal jsem mu rukama a nohama, při tom jsem na něj mluvil, říkal jsem, že mu zase bude dobře a že vjednom kousnutí nebylo dost jedu, aby ho to zabilo, že se uzdraví.
Po deseti minutách se nic nezměnilo a já jsem byl příliš utahaný, než abych ho vláčel dál. Položil jsem ho na postel a pak jsem ho pečlivě urovnal, aby ležel pohodlně. Víčka měl otevřená. Oči vypadaly zvláštně, děsily mě, a tak jsem víčka zavřel, jenže to vypadal jako mrtvola, a tak jsem je zase otevřel.
„Dostane se z toho?“ zeptala se Annie.
„Jasně že dostane.“ prohlásil jsem s předstíranou jistotou. „Jed se za nějakou dobu vyplaví a on bude zase jako rybička. Je to jenom otázka času.“
Asi mi nevěřila, ale neřekla nic, jen seděla na kraji postele a sledovala Stevovu tvář jako ostříž. Už mi vrtalo hlavou, proč maminka nezašla nahoru zjistit, co se děje. Dokradl jsem se k otevřeným dveřím a z kraje schodů jsem se zaposlouchal. Uslyšel jsem, jak dole v kuchyni lomozí pračka. Tím se to vysvětlilo: naše pračka je stará a dělá rámus. Když se rozjede a vy jste v kuchyni, neslyšíte vůbec nic.
Když jsem se vrátil, Annie už na posteli neseděla. Klečela na podlaze a prohlížela si Madame Oktu.
„To je ten pavouk z obludária, že jo?“ podívala se na mě.
„Je,“ přiznal jsem.
„Ten jedovatěj?“
„Ano.“
„Kde jsi k němu přišel?“
„Na tom nesejde,“ zrudl jsem.
„A jak se dostal ven?“ chtěla vědět Annie.
„Pustil jsem ji.“
„Co že jsi?“
„Nebylo to poprvé,“ omlouval jsem se. „Mám ji už skoro dva tejdny. Hodněkrát jsem si s ní hrál. Když nikdo nedělá hluk, je to úplně neškodný. Kdybys sem tak nevrazila, ani by se –“
„To teda ne,“ zavrčela. „Na mě to nehodíš. Proč jsi mi o ní neřek? Kdybych to věděla, tak bych sem tak nevrazila.“
„Chtěl jsem. Čekal jsem, až budu vědět jistě, že se nic nemůže stát. A pak přišel Steve a…“ nedokázal jsem pokračovat.
Strčil jsem klícku zpátky do šatníku, abych se na Madame Oktu nemusel dívat. Vlezl jsem si k Annii na postel a prohlížel jsem si Stevovo nehybné tělo. Seděli jsme mlčky skoro hodinu a jen jsme se dívali.
„Myslím, že se neprobere.“ ozvala se konečně.
„Ještě chvíli počkáme,“ žadonil jsem.
„To asi nepomůže,“ nedala se. „Kdyby se měl probrat, musel by se už hejbat aspoň trošku.“
„Co ty o tom víš?“ zpražil jsem ji. „Jsi malá. Nevíš nic!“
„To jo.“ uznala klidně. „Ale ty o tom přece nevíš o nic víc než já, že ne?“ Nešťastně jsem zavrtěl hlavou. „Tak přestaň dělat, že se v tom vyznáš.“
Položila mi ruku na rameno a statečně se usmála, aby mi dokázala, že se nesnaží mě vyvádět z míry. „Musíme to povědět mamince,“ prohlásila. „Musíme ji sem přivést. Třeba bude vědět, co dělat.“
„A když ne?“
„Tak ho musíme nechat odvézt do nemocnice.“ usoudila Annie.
Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem to celou dobu. Jenom jsem si to nechtěl připustit.
„Ještě čtvrthodinku.“ řekl jsem. „Jestli se nepohne ani pak, zavoláme ji.“
„Čtvrt hodiny?“ zopakovala nejisté.
„Ani o minutu víc.“ slíbil jsem.
„Tak jo,“ kývla.
Zase jsme mlčky seděli a pozorovali našeho kamaráda. Myslel jsem na Madame Oktu a na to, jak to asi vysvětlím mamince. A policii! Budou mi věřit, až jim začnu vykládat, že pan Hroozleyje upír? O tom jsem pochyboval. Budou si spíš myslet, že lžu. Mohli by mě posadit i do vězení. Mohli by říct, že za to můžu, protože pavouk patří mně. Mohli by mě obvinit z vraždy a zavřít!
Mrkl jsem na hodinky. Ještě tři minuty. Stevův stav se vůbec neměnil.
„Annie, musím tě o něco poprosit,“ začal jsem.
Podezřívavě si mě prohlédla. „A o co?“
„Nechci, abys mluvila o Madame Oktě,“ prohlásil jsem.
„Zbláznil ses?“ křikla. „A jak asi jinak vysvětlíme, co se stalo?“
„Já nevím,“ uznal jsem. „Řeknu jim, že jsem tu zrovna nebyl. Ty stopy po kusadlech jsou mrňavé. Vypadají jako od včely a pořád se to zmenšuje. Doktoři si jich možná ani nevšimnou.“
„To nemůžeme udělat,“ namítala Annie. „Třeba budou potřebovat toho pavouka prozkoumat. Třeba –“
„Annie, kdyby Steve umřel, bude to na mně,“ upozornil jsem ji tiše. „Jsou v tom ještě i jiné věci, které ti nemůžu říct a které nemůžu říct vůbec nikomu. Můžu ti povědět jenom to, že když to dopadne hodně zle, možná si to odsedím. Víš, jak dopadne takovej vrah?“
„Na to, aby tě odsoudili za vraždu, nejsi dost starej.“ namítla, ale neříkala to právě jistě.
„Ne, to nejsem.“ uznal jsem. „Taky by mě nedali do opravdovýho vězení. Pro děti jsou speciální lapáky. V jednom takovým by mě drželi, dokud by mi nebylo osmnáct, a pak… Prosím, Annie.“ Dal jsem se do pláče. „Já za mříže nechci.“
Rozplakala se taky. Objali jsme se a buleli jako dvě malé děti. „Já taky nechci, aby tě odvedli,“ škytla. „Nechci o tebe přyít.“
„Tak slibuješ, že to nepovíš?“ zeptal jsem se. „Vrátíš se do ložnice a budeš dělat, jakouže jsi nic neviděla a neslyšela?“
Smutně přikývla. „Ale nechám toho, kdyby bylo jasný, že pravda ho může zachránit,“ dodala. „Kdyby doktoři řekli, že ho uzdravěj, jen když přijdou na to, co ho kouslo, tak jim to povím, jasný?“
„Jasný,“ souhlasil jsem.
Vstala a šla ke dveřím. Uprostřed pokoje se zastavila, otočila se, vrátila se zpátky a dala mi pusu na čelo. „Mám tě ráda, Darrene,“ šeptla, „ale byla to hloupost, přinést k nám toho pavouka, a jestli Steve umře, myslím, že za to opravdu můžeš ty.“
Pak se rozplakala a vyběhla ven.
Chviličku jsem počkal, držel jsem Steva za ruku a doprošoval jsem se, ať se sebere, ať aspoň trošku ožije. Když moje modlitby vyšly naprázdno, vstal jsem, otevřel okno (to aby se vysvětlilo, kudy se dovnitř dostal záhadný hmyzí útočník), pořádně jsem se nadechl a pak jsem se rozběhl do přízemí a volal jsem maminku.
2024 ©