V sobotu odpoledne ke mně zaskočil Steve. Celý týden jsme toho spolu moc nenamluvili a já jsem ho vůbec nečekal. Maminka ho pustila dovnitř a zavolala mě dolů. Spatřil jsem ho v půli schodů, zarazil jsem se a pak jsem na něj křikl, atjde nahoru.
Rozhlížel se po mém pokoji, jako kdyby tam nebyl měsíce. „Skoro jsem zapomněl, jak to tu vypadá.“ prohlásil.
„Nemluv hlouposti.“ ucedil jsem. „Je to pár tejdnů, cos tu byl.“
„Mně to připadá dávno.“ Posadil se na postel a zadíval se na mě. Tvářil se vážně a vypadal osaměle. „Proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se tiše.
„O čem to mluvíš?“ dělal jsem hloupého.
„Poslední dva tejdny se mi pořád klidíš z cesty,“ nedal se. „Nejdřív mi to nebylo tak jasný, ale den ode dne jsi se mnou byl kratší dobu. Dokonce sis mě ani nevybral, když jsme tuhle ve čtvrtek na těláku hráli basket.“
„Když ty basket moc dobře nehraješ.“ Byla to žalostná výmluva, ale na lepší jsem nepřišel.
„Nejdřív jsem nevěděl, co si mám myslet,“ pokračoval Steve. „Pak mi to ale došlo. Ty ses tu noc po představení v panoptiku neztratil, co? Ty jsi tam zůstal, nejspíš na balkoně, a viděl jsi, co se stalo mezi mnou a Vurem Horstonem.“
„Nic takovýhojsem neviděl.“ odsekl jsem honem. „Ne?“
„Ne,“ lhal jsem. „Neviděl jsi nic?“
„Ne.“
„Neviděl jsi mě mluvit s Vurem Horstonem?“
„Neviděl!“
„A nebyl jsi u toho, když –“
„Poslechni, Steve,“ skočil jsem mu do řeči. „co se stalo mezi tebou a panem Hroozleym, to je tvoje věc. Já tam nebyl a nic jsem neviděl a nevím, o čem mluvíš. A buď tak –“
„Nelži mi, Darrene.“
„Já nelžu!“ lhal jsem.
„A jak teda víš, že jsem mluvil o panu Hroozleym?“ ušklíbl se.
„Protože…“ kousl jsem se do jazyka.
„Říkal jsem, že jsem mluvil s Vurem Horstonem.“ usmál se Steve. „Nemůžeš vědět, že Vur Horston a pan Hroozley jsou jeden člověk, leda jestli jsi tam byl.“
Svěsil jsem ramena. Posadil jsem se vedle Steva na postel. „Nojo,“ vydechl jsem. „Uznávám, byl jsem na balkoně.“
„Kolik jsi toho viděl a slyšel?“ vyptával se Steve.
„Všechno. Neviděl jsem přes tebe, co dělá, když ti sál krev, a neslyšel jsem, co ti u toho říká. Ale jinak…“
„Jinak všechno.“ vzdychl si Steve. „To proto se mi vyhýbáš: protože řekl, že jsem zlý.“
„Tak napůl.“ přiznal jsem. „Ale hlavně kvůli tomu, co jsi říkal ty. Steve, vždyt ty jsi ho žádal, aby z tebe udělal upíra! Co kdyby ho z tebe opravdu udělal a ty jsi šel po mně? Většina upírů přece pronásleduje ty lidi, co nejdýl zná, nebo ne?“
„V knihách a ve filmech jo.“ kývl Steve. „Ale tohle je jiná. Tohle je skutečnost. Neublížil bych ti. Darrene.“
„No možná ne,“ utrousil jsem. „A možná že jo. Nějak se mi nechce čekat, co z toho. Nechci se s tebou už kamarádit. Mohl bys být nebezpečný. Co když potkáš jinýho upíra a ten ti vyhoví? Anebo co když měl pan Hroozley pravdu a ty jsi fakt zlý a –“
„Nejsem!“ zakřičel Steve a srazil mě na postel. Klekl si mi na prsa a zabořil mi prsty do tváře. „Odvolej to!“ hulákal. „Odvolej to, nebo ti urvu palici, ty –“
„Odvolávám! Odvolávám!“ vyjekl jsem. Steve mě mačkal a tvář měl zarudlou vzteky. Řekl bych cokoli, jen abych se ho zbavil.
Seděl na mně ještě chvíli, pak zavrčel a skulil se stranou. Posadil jsem se, ztěžka jsem dýchal a mnul jsem si obličej na místech, kde do mě zatal prsty.
„Promiň,“ zahuhlal Steve. „Přehnal jsem to. Ale mám nervy v háji. To, co říkal pan Hroozley, mě zabolelo, a to, jak sis mě ve škole nevšímal, to taky. Jsi můj nejlepší kamarád. Darrene, a jedinej, s kým si můžu úplně otevřeně popovídat. Jestli se přestaneme přátelit, fakt nevím, co budu dělat.“
A dal se do pláče. Chvíli jsem ho pozoroval a zmítal jsem se mezi strachem a soucitem. Pak to lepší ve mně zvítězilo a já jsem mu položil ruku kolem ramen. „To bude dobrý,“ utěšoval jsem ho. „Jsem pořád tvůj kamarád. Nech toho, Steve, přestaň brečet, jo?“
Snažil se, ale nějakou dobu mu to trvalo. „Vypadám určitě jako pitomec,“ popotáhl potom.
„Nesmysl,“ namítl jsem. „Já jsem pitomec. Měl jsem stát při tobě. Jenže jsem byl srab. A nenapadlo mě představit si, co sis musel vystát. Myslel jsem jenom na sebe a na Madame –“ Zašklebil jsem se a zmlkl jsem.
Steve se na mě zvědavě podíval. „Cos to chtěl říct?“ zeptal se.
„Ale nic, jenom mi to ujelo,“ vymlouval jsem se.
Odfrkl si. „Ty vůbec neumíš lhát, Shane. Nikdy ti to nešlo. Tak mi pověz, co ti to málem uklouzlo.“
Díval jsem se mu pozorně do tváře a přemýšlel jsem, jestli mu to říct nebo ne. Věděl jsem, že bych neměl, že s tím budou jen trable, ale bylo mi ho líto. A taky jsem si s někým potřeboval popovídat. Potřeboval jsem se někomu pochlubit se svým báječným zvířátkem a ukázat mu, jaké senzační kousky umí.
„Udržíš jazyk za zuby?“ zeptal jsem se.
„Jasně,“ odfrkl si.
„Ale tohle je tajemství jako kláda. Nesmíš to říct nikomu, jasný? Jestli ti to řeknu, musí to zůstat mezi náma. Jestli to vykecáš –“
„…povíš zase ty o mně a panu Hroozleym,“ zašklebil se Steve. „Máš mě na háčku. Ať mi řekneš, co chceš, máš jistotu, že nebudu kecat, i kdybych chtěl. Tak co je to za velký tajemství?“
„Chvilku počkej.“ Seskočil jsem z postele a otevřel jsem dveře. „Mami?“ křikl jsem.
„Prosím?“ ozvala se z dálky odpověď.
„Ukážu Stevovi flétnu,“ hulákal jsem. „Začnu ho učit hrát, ale aby nás u toho nikdo nerušil, jo?“
„Tak jo,“ zavolala.
Zavřel jsem dveře a usmál jsem se lišácky na Steva. Tvářil se udiveně. „Flétnu?“ nechápal. „To tvý velký tajemství je flétna?“
„Tak trochu,“ připustil jsem. „Poslechni, pamatuješ si Madame Oktu, tu pavoučici pana Hroozleyho?“
„No jasně,“ kývl. „Když vystupovala, moc jsem si jí nevšímal, ale mám dojem, že na takovou potvoru se zapomenout nedá. Ty chlupatý nohy… brrr!“
Ještě než domluvil, otevřel jsem dveře šatní skříně a vyndal jsem klícku. Kdyžji uviděl, přimhouřil oči, ale pak je spíš vytřeštil. „Hele, není to to, co myslím, že ne?“ nadhodil.
„Přijde na to,“ ucedil jsem a stáhl přehoz. „Jestli si myslíš, že to je smrtelně jedovatá cvičená pavoučice, tak máš pravdu!“
„Ježíšku na křížku!“ zasupěl a překvapením div nespadl z postele. „To je… je to… kde jsi… no teda!“
Byl jsem z jeho reakce nadšený. Stál jsem nad klíckou a usmíval jsem se jako pyšný otec. Madame Okta seděla na dně stejně klidně jako vždycky a mě ani Steva si nevšímala.
„Ta je příšerná!“ vyrazil Steve a přilezl blíž, aby ji viděl líp. „Vypadá úplně jako ta v cirkusu. To je k neuvěření, že jsi sehnal tak podobnou. Kde jsi k ní přišel? V obchodě? Máš ji ze zoo?“
Úsměv mi zmizel z tváře. „Mám ji samozřejmě z Circo Mostruoso,“ odpověděl jsem nervózně.
„Z obludária?“ zamračil se, až se mu nadělaly vrásky. „Oni prodávaj živý pavouky? Já je neviděl. Kolik stála?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Já ji nekoupil, Steve. Já… to na to nepřjjdeš sám? Copak ti to není jasný?“
„Co jako?“ divil se.
„To není podobná pavoučice. To je ta samá. Madame Okta.“
Zíral na mě, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Už jsem mu to chtěl zopakovat, ale pak promluvil. „Ta… ta samá?“ hlas se mu třásl.
Jasně.
„To chceš říct, že to je… že to je… Madame Okta? Právě ta Madame Okta?“
„No jo,“ a pobaveně jsem se nad jeho úžasem rozesmál.
„To je… to je pavouk pana Hroozleyho?“
„Co pořád máš. Steve? Kolikrát ti mám opakovat, že –“
„Tak počkej, počkej,“ vyštěkl a potřásal hlavou. „Jestli to je fakt Madame Okta, jak jsi k ní přišel? Našel jsi ji venku? Prodali ji?“
„Takovýho senzačního pavouka by nikdo neprodal.“ namítl jsem.
„Přesně to jsem si myslel,“ souhlasil Steve. „Tak jak jsi…“ nedořečená otázka zůstala viset ve vzduchu.
„Ukrad jsem ji,“ nafukoval jsem se pýchou. „V úterý brzy ráno jsem šel do toho kina, vplížil jsem se tam, zjistil jsem, kde ji má, a pak jsem s ní zmizel. Panu Hroozleymu jsem nechal vzkaz, atji nehledá, jinak nahlásím policii, že je upír.“
„Ty… ty…“ lapal po dechu Steve. Celý zbledl, až to vypadalo, že se složí. „Není ti něco?“ staral jsem se. „Ty… blbečku!“ zahromoval. „Ty šílence! Ty pitomče!“
„Tak hele!“ urazil jsem se.
„Idiote! Pako! Kreténe!“ vřískal. „Víš ty vůbec, cos proved? Máš vůbec ponětí, do jaký kaše ses dostal?“
„Hm?“ divil jsem se.
„On si ukradne upírovi pavouka!“ křičel Steve. „Ukradne něco jednomu z nemrtvých! Co si myslíš, že s tebou provede, až tě dostane, Darrene? Nařeže ti na zadek a nechá tě opisovat padesát řádek? Poví to rodičům a oni ti daj kasárníka? Je to upír, proboha! Rozerve ti krk a dá tě sežrat pavoukovi! Rozškube tě na kusy a –“
„Nerozškube,“ namítl jsem klidně.
„Jasně že jo,“ zoufal si Steve.
„Ne, nic takovýho. Protože mě nenajde. Ukradl jsem ji minulý úterý, takže měl na to, aby mě vystopoval, skoro dva tejdny, ale není po něm ani vidu. Odjel s cirkusem a už se nevrátí, aspoň teda jestli ví, co je pro něj lepší.“
„Když já nevím,“ ošíval se Steve. „Upíři mají výbornou pamět. Třeba se vrátí, až budeš dospělej a budeš mít děti.“
„Tak s tím si budu lámat hlavu až pak,“ utrousil jsem. „Zatím mi to prošlo. Nevěděl jsem to úplně jistě, chvíli jsem se bál, že si mě najde a zabije mě, ale nic se nestalo. Takže si nech ty nadávky, jo?“
„Ty jsi ale číslo,“ rozesmál se a vrtěl hlavou. „Já myslel, jakou nemám odvahu, ale ukrást upírovi jeho mazlíčka!? V životě bych nevěřil, že to v tobě je. Co tě k tomu přimělo?“
„Musel jsem ji mít,“ vzdychl jsem. „Jak jsem ji uviděl na jevišti, věděl jsem, že pro to udělám všechno. Pak jsem zjistil, že pan Hroozley je upír, a došlo mi, že ho můžu vydírat. Je to špatnost, jasně, ale on je upír, tak to není zas až taková špatnost, že ne? Okrást někoho špatného je svým způsobem dobrá věc, ne?“
Steve se zasmál. „Jestli je to špatná věc nebo dobrá, to nevím,“ prohlásil. „Zato vím, že jestli si pro tebe někdy přijde, nechtěl bych být v tvý kůži.“
Znovu si prohlédl pavouka. Přisunul se obličejem blízko ke klícce (ale ne tak blízko, aby po něm mohla seknout) a pozoroval, jak se jí zvedá a zase klesá břicho.
„Už jsi ji pouštěl z klece?“ chtěl vědět.
„Pouštím ji denně.“ A vzal jsem flétnu a foukl do ní. Madame Okta skočila o pár centimetrů dopředu. Steve vyjekl a padl na zadek. Zavyl jsem smíchy.
„Ty jí umíš poroučet?“ lapal po dechu.
„Umím jí poručit, aby udělala všechno, co s panem Hroozleym,“ snažil jsem se, aby to neznělo moc vychloubačně. „Je to docela jednoduchý. Dokud se soustředíš, je úplně neškodná. Kdyby ses ale v myšlenkách jenom na vteřinu někam zatoulal…“ Přejel jsem si prstem po krku a vydal jsem dávivý zvuk.
„Už jsi ji nechal, aby ti udělala přes pusu pavučinu?“ vyzvídal Steve.
„Toještě ne. Mám strach si ji pustit do pusy. Děsí mě ta představa, že mi klouže do krku. A kromě toho potřebuju někoho, kdo by ji ovládal, než pavučinu upřede, a zatím jsem byl sám.“
„Zatím,“ ušklíbl se Steve. „ale už nejsi.“ Vstal a zatleskal. „Takjdem na to. Nauč mě, jak se hraje na tu srandovní píštalu, a pak mi ji puč. Já si ji do pusy pustit nebojím. Tak jedem, jdem na to, na to, na to, na to, na to!“
Nemohl jsem ho v tom nadšení brzdit. Věděl jsem, že není rozumné zapojovat Steva do práce s pavoučicí tak brzy, že bych měl napřed dohlídnout, abyji líp poznal, ale nechal jsem hlas rozumu být a vyhověl jsem mu.
Pověděl jsem mu, že na flétnu bez trochy cviku hrát nemůže, ale že si může pohrát s Madame Oktou, až já ji budu ovládat. Probral jsem s ním všechny kousky, co jsme spolu dělali, a dal jsem si záležet, aby všechno dobře pochopil.
„Hlavní je být potichu,“ vysvětloval jsem. „Nic neříkej. Ani nahlas nepískej. Jestli přerušíš moje soustředění a já ji přestanu ovládat…“
„Nojo, jasně,“ vzdychl Steve. „Já vím. Neboj se. Umím bejt jako myška, když chci.“
Když jsme se připravili, odemkl jsem klícku Madame Okty a začal jsem hrát. Vyšla na můj rozkaz ven. Slyšel jsem, jak se Steve sykavě nadechl, protože jakmile se ocitla venku, dostal trochu strach, ale njjak nenaznačil, že toho chce nechat, a tak jsem foukal dál a začal jsem s cviky.
Dost dlouho jsem ji nechal cvičit samotnou a teprve pak jsem jí dovolil přiblížit se ke Stevovi. Za asi tak poslední týden jsme si začali náramně rozumět. Pavoučice si přivykla na moje myšlenky a naučila se provádět moje rozkazy skoro ještě dřív, než jsem je z hlavy vyslal. A já jsem zjistil, že umí reagovat na ty nejkratší příkazy: abych ji přiměl k činu, stačilo mi pár slov.
Steve naše číslo pozoroval naprosto mlčky. Párkrát málem zatleskal, ale vzpamatoval se dřív, než ruce pleskly o sebe a mohly nadělat hluk. Místo toho mi ukazoval vztyčený palec a naznačoval jen rty Paráda a Super a Senzace a tak.
Když už bylo načase, aby se do představení zapojil i Steve, dal jsem mu domluvené znamení. Polkl, pořádně se nadechl a pak na mě kývl taky. Vstal a popošel, ale po boku, aby neztrácel Madame Oktu z očí. Potom si klekl a čekal.
Zahrál jsem jinou melodii a vyslal jsem další soubor rozkazů. Když věděla, co po ní chci, začala lézt ke Stevovi. Všiml jsem si, že se chvěje a olizuje si rty. Už jsem to chtěl zarazit a poslat pavoučici zpátky do klece, ale Steve se najednou třást přestal a uklidnil se, a tak jsem pokračoval.
Trochu sebou škubl, když mu začala šplhat po nohavici, ale to bylo přirozené. I se mnou to ještě někdy cuklo, když jsem na kůži ucítil její chlupaté nohy.
Přiměl jsem Madame Oktu, aby mu vylezla zezadu na krk a pošimrala ho nohama na uších. Tichounce se zasmál a poslední zbytky strachu ho opustily. Teď, když se uklidnil, jsem cítil víc sebedůvěry, a tak jsem mu pavoučici poslal horem na obličej, ona mu utkala maličké pavučiny přes oči a sklouzla mu na nose a odrazila se mu od rtů.
Steve se náramně bavil a já taky. Teď, když nejsem sám, budu moct provádět fůru nových kousků.
Madame Okta mu seděla na pravém rameni a chystala se sklouznout dolů po paži, když vtom se otevřely dveře a dovnitř vešla Annie.
Obyčejně ke mně nikdy nevchází bez zaklepání. Je to fajn holka, žádný spratek, jako holky v jejím věku bývají, a skoro vždycky zdvořile zaklepe a čeká na dovolení. Ten večer ale ke vší hrozné smůle rovnou vtrhla dovnitř.
„Hele, Darrene, nevíš, kde mám –“ začala, ale nedořekla. Uviděla Steva, jak má na rameni obludného pavouka, kterému se lesknou kusadla, jako by se chystal kousnout, a tak udělala to nejpřirozenější.
Zaječela.
Ten zvuk mě vyplašil. Otočil jsem hlavu, flétna mi klesla od rtů, soustředění opadlo. Spojení s Madame Oktou se porušilo. Potřásla hlavou, několika rychlými kroky došla Stevovi ke krku a pak rozevřela kusadla, až to vypadalo, jako když se šklebí.
Steve strachem zařval a vyskočil. Máchl po pavoučici rukou, ale přikrčila se a on ji netrefil. A než to mohl zkusit znovu. Madame Okta sklonila bleskurychle hlavu a zabořila mu jedovatá kusadla hluboko do krku!
2024 ©