Kdyby tam dopadla, zabořila by do mě kusadla a já bych byl po smrti. Jenže štěstí mi přálo, a tak místo aby přistála na kůži, odrazila se od konce flétny a sletěla stranou.
Přistála sbalená do kuličky a chvíli byla omámená. Zareagoval jsem rychle, protože jsem si uvědomoval, že na té rychlosti závisí můj život, vsunul jsem si flétnu mezi rty a hrál jsem jako šílený. V puse mi vyschlo, ale i tak jsem foukal a neodvažoval jsem se ani olíznout si rty.
Když Madame Okta uslyšela hudbu, naklonila hlavu. Vstala a začala se kývat ze strany na stranu, jako by byla opilá. Podařilo se mi ukrást krátké nadechnutí a pak jsem zahrál něco pomalejšího, od čeho se mi tolik neunaví prsty ani plíce.
„Dobrý den, Madame Okto,“ říkal jsem v duchu, se zavřenýma očima a velmi soustředěně. „Jmenuju se Darren Shan. Už jsem ti to říkal, ale nevím, jestli jsi slyšela. Nevím dokonce ani to, jestli mě slyšíš teď.
Jsem tvůj nový pán. Budu s tebou zacházet moc pěkně a budu tě krmit spoustou Jimyzu a masa. Ale jen když budeš hodná, budeš dělat všechno, co ti nakážu, a už na mě nebudeš útočit.“
Přestala se kolíbat a dívala se na mě. Nevěděl jsem jistě, jestli naslouchá mým myšlenkám, anebo jestli si neplánuje další skok.
„Chci, aby ses hned postavila na zadní nohy,“ nařídil jsem jí. „Chci, aby ses postavila na zadní nohy a trochu se uklonila.“
Pár vteřin se nedělo nic. Dál jsem hrál a vysílal myšlenky, žádal jsem ji, aby si stoupla, pak jsem jí to přikazoval a nakonec jsem o to žebral. A když už mi skoro docházel dech, konečně se vztyčila a stoupla si na dvě nohy, jak jsem chtěl. Pak se mírně uklonila a čekala uvolněně na další rozkaz.
Poslouchala mě!
Další příkaz byl, ať odleze zpátky do klícky. Vyhověla mi a tentokrát stačilo pomyslet na to jednou. Jakmile byla uvnitř, zavřel jsem dvířka, kecnul jsem sebou na zadek a flétna mi vypadla z úst.
Ten děs, když na mě skočila! Srdce mi tlouklo, až jsem měl strach, že mi vyletí krkem ven! Ležel jsem hrozně dlouho na podlaze, upřeně jsem se na pavoučici díval a přemýšlel jsem o tom, jak moc blízko jsem byl smrti.
To mě mělo varovat. Každý člověk se zdravým rozumem by už dvířka nechal zavřená a přestal by si s tak vražedným zvířetem pohrávat. Bylo to až příliš nebezpečné. Co kdyby se neodrazila od flétny? Co kdyby maminka přišla domů a našla mě mrtvého na podlaze? Co kdyby pak pavoučice napadla i ji nebo tatínka nebo Annii? Něco takového by riskoval jenom ten největší pitomec na světě.
Račte se seznámit – pan Darren Shan!
Byla to šílenost, ale nedokázal jsem si v tom zabránit. Kromě toho jsem to bral tak, že by nemělo smysl ji krást, kdybych ji pak nechával zavřenou v pitomé staré klícce.
Příště jsem byl o něco chytřejší. Dvířka jsem odemkl, ale neotevřel. Místo toho jsem zahrál na flétnu a přiměl jsem ji, aby do nich strčila a otevřela si. Poslechla mě, a když vylezla ven, chovala se neškodně jako kotátko a prováděla všechno, co jsem jí v myšlenkách vysílal.
Přiměl jsem ji provádět spoustu kousků. Skákat po pokoji jako klokan. Zavěsit se na stropě a vytvářet z vláken obrázky. Potom zase zdvihat činky (nebo spíš propisku a sirky a malé těžítko). A nato jsem jí poručil, ať nasedne do jednoho mého autíčka s dálkovým ovládáním. To jsem zapnul a ono to vypadalo, jako když v něm jezdí! Vrazil jsem s autíčkem do štosu knížek, ale poručil jsem jí na poslední chvíli vyskočit, takže si neublížila.
Hrál jsem si s ní přes hodinu a byl bych vesele pokračoval celé odpoledne, jenže pak jsem uslyšel, jak se maminka vrací domů, a bylo mi jasné, že kdybych zůstal v pokoji celý den, připadalo by jí to divné. A jestli jsem po něčem vůbec netoužil, tak po tom, aby ona nebo táta strkali nos do mých soukromých záležitostí.
A tak jsem Madame Oktu strčil s klecí zase do skříně, sešel jsem dolů a snažil jsem se tvářit jako by nic.
„Ty sis tam pouštěl cédéčko?“ optala se maminka. Přinesla čtyři tašky plné oblečení a klobouků a teď to s Annií rozkládali po kuchyňském stole.
„Ne.“
„Měla jsem dojem, že slyším muziku.“ poznamenala. „Hrál jsem na flétnu,“ snažil jsem se vysvětlit co nejlhostejněji.
Přestala vybalovat. „Ty?“ podivila se. „Tyjsi hrál na flétnu?“
„Umím to. Naučila jsi mě to, když mi bylo pět, pamatuješ?“
„Pamatuju,“ zasmála se. „Ale taky si vzpomínám, jak jsi mi v šesti řekl, že flétny jsou pro holky. A dušoval ses, že už na ni v životě nesáhneš!“
Pokrčil jsem rameny, jako by to byla naprostá maličkost. „Rozmyslel jsem si to. Včera cestou ze školy jsem našel flétnu a napadlo mě, jestli na ni ještě umím hrát.“
„A kdes ji našel?“ zajímala se.
„U cesty.“
„Doufám, že jsi ji umyl, než sisji dal do pusy. Bůh ví, komu to patřilo.“
„Umyl,“ lhal jsem.
„Tak to je příjemné překvapení.“ usmála se. Pak mi pocuchala vlasy a vlepila mi velikou uslintanou pusu.
„Nech toho!“ rozkřičel jsem se.
„Teď z tebe uděláme Mozarta.“ prohlásila. „Už to vidím jako na dlani: hraješ na klavír ve velikém koncertním sále, na sobě máš nádherný bílý oblek, my s tátou sedíme v první řadě…“
„Vzpamatuj se, mami,“ zakuckal jsem se smíchy. „Je to jenom flétna.“
„I košatý dub musí vyrůst z maličkého semínka.“ namítla.
„Darren má už teď z toho dubu aspoň dubovou palici,“ zahihňala se Annie.
Místo odpovědi jsem na ni vyplázl jazyk.
Následující dny byly senzační. Hrál jsem si s Madame Oktou, kdy to jen šlo, krmil jsem ji každé odpoledne (potřebovala jenom jedno jídlo denně, ovšem pokud bylo pořádné). A se zamykáním dveří jsem se nemusel obtěžovat, protože jsme se s maminkou a tatínkem dohodli, že když budu cvičit na flétnu, nebudou chodit dovnitř.
Uvažoval jsem, jestli mám Annii o Madame Oktě povědět, ale pak jsem se rozhodl, že ještě počkám. Vycházel jsem s pavoučicí dobře, ale když byla blíž ke mně, pořád jsem cítil, že je trochu nejistá. Nechtěl jsem Annii vodit dovnitř, dokud nebudu mít jistotu, že nehrozí nebezpečí.
Příští týden se zlepšily moje výsledky ve škole a začal jsem dávat i víc gólů. Od pondělka do pátku jsem jich nastřílel dvacet osm. Dokonce i pana Daltona to ohromilo.
„Při těch dobrých známkách a dovednosti na hřišti.“ utahoval si ze mě, „by se z tebe mohl stát první profesionální fotbalista a zároveň univerzitní profesor na světě! Něco mezi Pelem a Einsteinem!“
Věděl jsem, že si mě dobírá, ale stejně se to od něj dobře poslouchalo.
Strašně dlouho mi trvalo, než jsem sebral odvahu a nechal Madame Oktu, aby mi lezla po těle a přes obličej, ale v pátek odpoledne jsem to konečně zkusil. Hrál jsem to, co jsem nejlíp uměl, a nedovolil jsem jí začít dřív, než jsem jí hodněkrát zopakoval, co po ní chci. Když jsem měl dojem, že to půjde, pobídl jsem ji a ona mi začala šplhat po nohavici.
Bylo to fajn, ale jen než mi dolezla ke krku. Při dotyku těch chlupatých tenkých nohou jsem div neupustil flétnu. Kdyby se to stalo, bylo by po mně, protože byla na ideálním místě, kde se mohla zakousnout. Naštěstí mě nervy nezradily a já jsem hrál dál.
Přes levé ucho mi vylezla na vršek hlavy. Pod vlasy mě to lechtalo, ale měl jsem dost rozumu, abych se nesnažil podrbat. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a zaculil jsem se. Vypadala jako ta francouzská čepice, baret se to myslím jmenuje.
Nakázal jsem jí, ať mi sleze po tváři a zůstane na jednom vláknu viset z nosu. Do úst jsem si ji nepustil, ale nechal jsem ji, aby se houpala sem tam, jako to dělala s panem Hroozleym, a aby mě šimrala nohama na bradě.
Ale zase ne moc, abych se náhodou nerozesmál a neupustil flétnu!
Když jsem ji v pátek večer zahnal zpátky do klícky, cítil jsem se jako král. Měl jsem pocit, že se mi nemůže stát nic zlého, že celý můj život bude bez chybičky. Dařilo se mi ve škole i v fotbale a měl jsem ochočené zvíře, za které by každý kluk dal první poslední. Slastnější bych nemohl být, ani kdybych vyhrál v loterii nebo dostal továrnu na čokoládu.
A pak se všechno samozřejmě zkazilo a mně se zbortil před očima celý svět.
2024 ©