Stihl jsem dorazit domů asi dvacet minut před tím, než máma s tátou vstali. Klícku jsem schoval až dozadu do šatníku, pod haldu oblečení, ale nechal jsem Madame Oktě dost otvorů na dýchání. Tam bude pavoučice v bezpečí: máma nechává úklid v mém pokoji na mně a moc se mi sem nehrne.
Vlezl jsem si do postele a dělal, že spím. Táta na mě zavolal ve tři čtvrtě na osm. Oblékl jsem se do školního, sešel dolů a zíval jsem a protahoval se, jako kdybych se zrovna probudil. Snídani jsem do sebe rychle naházel a spěchal jsem se podívat nahoru, co dělá Madame Okta. Od chvíle, kdy jsem ji ukradl, se ani nepohnula. Maličko jsem klíckou zatřásl, ale zůstala bez hnutí.
Nejradši bych býval zůstal doma, abych ji měl na očích, ale to prostě nešlo. Máma vždycky pozná, když si hraju na nemocného. Je příliš chytrá, než aby se nechala obalamutit.
Den mi připadal jako týden. Vteřiny se vlekly jako hodiny, dokonce i polední přestávka ubíhala pomalu! Pokusil jsem se hrát fotbal, ale nedával jsem do toho srdce. Při hodinách jsem nebyl s to se soustředit a pořád jsem odpovídal hlouposti, i na ty nejjednodušší otázky.
Konečně bylo po všem a já jsem se mohl rozběhnout domů a vyletět do patra, k sobě do pokoje.
Madame Okta byla na stejném místě jako předtím. Měl jsem trochu strach, jestli není mrtvá, ale bylo vidět, že dýchá. A pak mi to došlo: čeká, kdy ji někdo nakrmí! V téhle poloze jsem už pavouky vídal. Vydrží takhle dřepět celé hodiny a čekat, až se objeví další chod.
Nebylo mi jasné, co bych jí měl dávat, ale odhadoval jsem, že se to nebude moc lišit od obvyklého pavoučího jídelníčku. Honem jsem vyběhl do zahrady, jen jsem se v kuchyni zastavil pro prázdnou sklenici od džemu.
Netrvalo mi dlouho, než jsem nasbíral pár mrtvých much, několik brouků a dlouhou žížalu; pak už jsem se zase řítil dovnitř a sklenici jsem schovával pod tričko, aby ji máma neuviděla a nezačala se vyptávat.
Zavřel jsem dveře pokoje a vzpříčil pod kliku židli, aby nikdo nemohl dovnitř, pak jsem klícku s Madame Oktou položil na postel a sundal z ní přehoz.
Při tom náhlém návalu světla sebou pavoučice škubla a přikrčila se. Už jsem chtěl otevřít dvířka a hodit krmení dovnitř, ale pak jsem si vzpomněl, že mám co do činění se smrtelně jedovatým pavoukem, který by mě dokázal dvěma kousanci zabít.
Přidržel jsem sklenici nad klecí, vzal jsem jednoho živého brouka a upustil jsem ho. Přistál na krovkách. Zamrskal nožičkama a pak se mu podařilo se převrátit na břicho. Začal lézt ke svobodě, ale daleko se nedostal.
Jakmile se pohnul. Madame Okta skočila. Vjednom okamžiku ještě stála uprostřed klícky nehybná jako zámotek, v dalším už se tyčila nad broukem a rozevírala kusadla.
Sežrala ho rychle. Normálnímu pavoukovi by vystačil na den dva, ale pro Madame Oktu to byla jen lehká přesnídávka. Vrátila se na původní místo a podívala se na mě, jako by chtěla říct: „Proč ne, to bylo fajn. Co máme jako hlavní chod?“
Skrmil jsem celý obsah sklenice. Žížala se prala jako divá, kroutila se a zmítala, ale Madame Okta ji překousla nejdřív na půlky a pak na čtvrtiny. Vypadalo to, že žížala jí chutnala nejvíc.
Něco mě napadlo, a tak jsem zpod matrace vyndal svůj deník. Je to můj nejvzácnější majetek, to proto, že jsem do toho sešitku zapsal úplně všechno. Většinu příběhu si pamatuju i tak, ale kdykoli se zaseknu, stačí se podívat do deníku a ověřit si fakta.
Otevřel jsem deník a zapsal jsem všechno, co vím o Madame Oktě: to, co o ní říkal pan Hroozley na představení, jaké kousky umí, jaké jídlo má ráda. Jednou jsem si zatrhl jídlo, které jí jede, a dvakrát to, po kterém se může utlouct (zatím jenom žížala). Tak přydu na to, jak ji nejlíp krmit a co jí mám dát jako pamlsek, když budu chtít, aby něco předvedla.
Příště jsem přinesl z lednice nějakou baštu: sýr, šunku, zelený salát a sekané hovězí. Snědla skoro všechno, co jsem jí dal. Vypadalo to, že budu mít napilno, jestli budu chtít tu ošklivku uživit!
Úterní noc byla příšerná. Přemýšlel jsem, co si asi pan Hroozley pomyslí, až se vzbudí a zjistí, že jeho pavoučice je pryč a místo ní má vzkaz. Odjede, jak jsem mu poradil, anebo přijde svého mazlíčka hledat? Třeba spolu dokážou telepaticky mluvit tak dobře, že ji bude s to vysledovat až sem!
Hodiny a hodiny jsem proseděl na posteli a svíral jsem na prsou křížek. Nevěděl jsem určitě, jestli by zabral nebo ne. Ve filmech to funguje, to jsem věděl, ale taky jsem si vzpomněl, jak jsem jednou mluvil se Stevem a ten říkal, že kříž sám o sobě není dost. Tvrdil, že zabírá, jen když ho používá dobrý člověk.
Konečně jsem asi tak ve dvě v noci usnul. Kdyby pan Hroozley přišel, byl bych naprosto bezbranný, ale naštěstí jsem se probudil, nikde nenašel ani stopu po tom, že by se objevil, a Madame Okta byla na svém místě v šatní skříni.
Ve středu už jsem se cítil o hodně líp, zvlášť když jsem po škole zaskočil k bývalému kinu a zjistil, že Circo Mostruoso odjel. Auta a karavany zmizely. Po panoptiku zrůd nezbylo ani stopy.
Dokázal jsem to! Madame Okta je moje!
Oslavil jsem to tím, že jsem si koupil pizzu. Se šunkou a s feferonkami. Máma a táta se zajímali, co je ke slavení. Pověděl jsem jim, že se prostě jen tak dobře cítím, nabídl jsem jim i Annie po porci, a oni se dál nezajímali.
Zbytky jsem nakrmil Madame Oktu; chutnaly jí moc. Běhala po kleci a vylizovala všechny drobečky do posledního. „Jako obzvláštní pamlsek dávat kousek pizzy!“ poznamenal jsem si do deníku.
Příštích pár dnů jsem ji přivykal na nový domov. Z klícky jsem ji nepouštěl, ale nosil jsem ji po pokoji, aby si prohlédla všechny kouty a poznala to tu. Nechtěl jsem, aby byla nervózní, až ji posléze pustím.
Pořád jsem na ni mluvil, vykládal jsem jí o svém životě a o rodině a domově. Říkal jsem jí, jak moc ji obdivuju, jaké jídlo jí seženu a jaké kousky budeme dělat. Možná nerozuměla všemu, co jsem vyprávěl, ale aspoň tak vypadala.
Ve čtvrtek a v pátek jsem si po škole zašel do knihovny a přečetl jsem o pavoucích všechno, co jsem sehnal. Byla tam spousta věcí, co jsem vůbec nevěděl. Třeba jako že někdy mají až osm očí a že jejich vlákna jsou z lepkavé tekutiny, která na vzduchu tvrdne. Ani jedna kniha se ale nezmiňovala o cvičených pavoucích nebo o pavoucích s telepatickými schopnostmi. A nepodařilo se mi najít žádné obrázky pavouků, kteří by vypadali jako Madame Okta. Vypadalo to, že nikdo z lidí, co ty knížky napsali, nikdy podobného pavouka neviděl. Je to unikát!
Když přišla sobota, usoudil jsem, že je načase, abych ji pustil z klece a zkusil pár kousků. Cvičil jsem na flétnu a už jsem uměl docela dobře zahrát pár melodií. Hrozně těžké ale bylo při hře vysílat Madame Oktě myšlenky. Bude to šichta, ale cítil jsem, že to zvládnu.
Zamkl jsem dveře a zavřel okna. Byla sobota odpoledne. Táta byl v práci a máma šla s Annií na nákup. Byl jsem úplně sám, takže pokud by se něco stalo, bude to moje chyba a sám to taky odskáču.
Položil jsem klícku doprostřed místnosti. Od včerejšího večera jsem Madame Oktu nekrmil. Napadlo mě, že možná odmítá cvičit, když je dosyta najedená. Zvířata dokážou být líná stejně jako lidi.
Stáhl jsem přehoz, přiložil jsem si flétnu k ústům, otočil klíčkem a otevřel maličká dvířka. Odstoupil jsem a přikrčil jsem se, aby mě viděla.
Nějakou dobu Madame Okta nedělala nic. Pak dolezla ke dveřím, zastavila se a čenichala. Připadala mi moc tlustá, než aby se otvorem protáhla ven, a už jsem si myslel, jestli jsem ji nepřekrmil. Jenže jí se nějak povedlo zmáčknout se a protáhnout se dvířky.
Posadila se před klíckou na koberec a velké kulaté břicho se jí nadouvalo. Myslel jsem si, že možná obejde klec a prohlédne si pokoj, ale ona vůbec nedala najevo, že by ji místnost aspoň trochu zajímala.
Vpíjela se očima do mě!
Hlučně jsem polkl a snažil jsem se, aby nevycítila můj strach. Bylo to těžké, ale dařilo se mi neklepat se a nebulet. Když jsem si ji tak prohlížel, flétna mi poklesla pár centimetrů od úst, ale pořád jsem ji držel. Bylo načase začít hrát a tak jsem si ji přitiskl znovu ke rtům a nadechl jsem se.
A v tu chvíli se pohnula. Jedním obrovským skokem přeletěla přes pokoj. Svištěla dopředu a nahoru, kusadla měla rozevřená, chlupaté nohy sebou mrskaly – a letěla přímo na můj nechráněný obličej!
2024 ©