Nejlepší doba na krádež pavoučice nastane hodně brzy zrána. Vystoupení se táhne dlouho do noci, takže tou dobou bude většina členů Circo Mostruoso nejspíš spát – jistě do osmi do devíti. Vplížím se do tábora, najdu Madame Oktu, čapnu ji a zdrhnu. Kdyby to nešlo, kdyby se v táboře něco dělo, tak se jednoduše vrátím domů a pustím to z hlavy.
Nejsložitější bylo vybrat si správný den. Ideální bude středa: večer před tím se koná poslední představení, potom cirkus se vší pravděpodobností do oběda odjede a přesune se na další štaci dřív, než se upír probudí a odhalí krádež. Co když ale z města odjíždějí hned po představení uprostřed noci? Pak by mi jedinečná šance unikla.
Musí to tudíž být zítra, v úterý. To znamená, že pan Hroozley bude mít na pátrání po své pavoučici celou úterní noc – to riziko ale budu muset podstoupit.
Na kutě jsem šel o něco dřív než obyčejně. Byl jsem unavený a chtělo se mi spát, ale zároveň jsem byl jako na jehlách a měl jsem dojem, že neusnu. Políbil jsem maminku na dobrou noc a s tátou jsem si potřásl rukou. Mysleli si, že se snažím, aby mi přece jen dali to kapesné, a přitom to bylo hlavně pro případ, že by se mi v kině něco stalo a já už je nikdy neviděl.
Mám rádio s budíkem, který jsem nastavil na pět ráno, pak jsem do rádia zapojil sluchátka a navlékl si je na hlavu. Tak se docela jistě probudím a neprobudím při tom nikoho jiného.
Usnul jsem rychleji, než jsem očekával, a spal jsem jako špalek až do rána. Ani si nevzpomínám, jestli se mi něco zdálo.
Příští, co jsem si uvědomil, bylo zazvonění. Zaúpěl jsem, převrátil jsem se na posteli, pak jsem se posadil a mnul jsem si oči. Chvíli jsem neměl jasno, kde jsem a proč se budím tak brzy. Pak jsem si vzpomněl na pavoučici a na svůj plán a vesele jsem se zakřenil.
Moc dlouho mi to veselí nevydrželo, protože mi došlo, že zvonění nevyšlo ze sluchátek. Asi jsem se ve spánku převaloval a vytáhl jsem šňůru! Přeskočil jsem postel a jednou ranou budík zamáčkl, pak jsem jen v časně ranní tmě seděl, srdce mi tlouklo a špicoval jsem uši.
Když jsem získal jistotu, že rodiče dosud spí, vyklouzl jsem z postele a co nejtišeji jsem se oblékl. Zašel jsem na záchod a užuž jsem spláchl, jenže pak mi došlo, jaký bych nadělal kravál. Ucukl jsem rukou od pá
ky a setřel jsem si pot z čela. To by určitě zaslechli! Taktak že jsem to nezkazil. Až budu v kině, musím být o hodně opatrnější.
Sešel jsem potichu dolů a vyšel ven. Sluníčko už stoupalo a vypadalo to, že bude jasný den.
Šel jsem svižně a pro pozvednutí morálky jsem si zpíval. Nervy jsem měl jako špagátky a několikrát jsem to málem otočil. Co, jednou jsem to opravdu otočil a šel zpátky, ale pak jsem si vzpomněl, jak pavoučice visela panu Hroozleymu na bradě a vůbec na všechny kousky, co prováděla, a zase jsem vyrazil.
Nedokážu vám vysvětlit, proč pro mě Madame Okta tolik znamenala, proč jsem vystavoval vlastní život takovému ohrožení, jen abych ji získal. Když na to vzpomínám, nevím úplně jistě, co mě pohánělo. Prostě to byla strašlivá touha, kterou jsem nemohl pominout.
Ve dne vypadala chátrající stará budova ještě děsivěji. Viděl jsem, jak se po průčelí táhnou trhliny, všiml jsem si děr vyhrabaných krysami a myšmi, pavučin na oknech. Rozklepal jsem se a pospíšil si okolo ní dozadu. Nikde nikdo. Pusté staré domy, šrotoviště, kupky smetí. Později tu pár lidí bude, ale v tuhle chvíli to vypadalo jako mrtvé město. Dokonce jsem nezahlédl ani kočku nebo psa Jak jsem si myslel, do starého domu se dalo vlézt leckudy. Vzadu si člověk mohl vybrat ze dvou dveří a spousty oken.
U budovy parkovalo několik aut a karavanů. Nevšiml jsem si žádných nápisů, ale věděl jsem jistě, že patří cirkusu. Najednou mě trklo, že v karavanech nejspíš spí zrůdy. Pokud se v jednom z nich zabydlil i pan Hroozley, je můj plán v háji.
Vkradl jsem se do kina, kde byla snad ještě větší zima než v sobotu večer, a po špičkách šel po dlouhé chodbě, pak po další a potom ještě po jiné. Uvnitř to bylo jako v bludišti a já jsem si začal dělat starosti, jak najdu cestu ven. Možná bych se měl vrátit a přinést si klubko provázku, abych si mohl značit cestu a –
Ne! Na to je pozdě. Kdybych odešel, nikdy bych nesebral odvahu se sem vrátit. Budu si prostě muset co nejlépe zapamatovat cestu a potichu se modlit, až bude časjít odsud.
Po zrůdách nebylo ani stopy, až jsem si začal myslet, že jsem to celé popletl, že jsou všichni v karavanech nebo někde poblíž v hotelech. Hledal jsem už dvacet minut a nohy jsem měl pořádně uchozené. Možná bych toho měl nechat a na svůj šílený plán zapomenout.
Zrovna jsem to chtěl vzdát, když tu jsem našel schody vedoucí dolů do sklepa. Na jejich horním konci jsem celé věky čekal, kousal jsem se do rtů a kladl si otázku, jestli mám sejít. Viděl jsem dost hororů, aby mi bylo jasné, že tohle je nejvhodnější příbytek pro upíra, ale viděl jsem i haldu takových, kde hrdinu, který do podobného sklepa sešel, pěkně napadli a zavraždili a rozsekali ho na kaši!
Konečně jsem důkladně nabral vzduch a pustil jsem se dolů. Strašně mi vrzaly boty, proto jsem se zul a dál jsem pajdal jen v ponožkách. Zadřel jsem si spoustu třísek, ale byl jsem tak s nervy pryč, že jsem bolest ani necítil.
U dolního konce schodů stála veliká klec. Opatrně jsem se k ní došoural a podíval jsem se skrz mříže. Uvnitř byl vlčí muž, ležel na zádech, spal a chrápal. Zrovna když jsem se díval, škubl sebou a zaskučel. Odskočil jsem od klece. Kdyby se probudil, přivolá sem dolů svým vytím celé osazenstvo cirkusu během chvilky!
Potácel jsem se dozadu a nohou jsem štouchl do něčeho měkkého a hladkého. Pomalu jsem otočil hlavu a zjistil jsem, že stojím nad hadím chlapcem! Ležel rovnou na podlaze, hada měl omotaného kolem těla – a měl doširoka otevřené oči!
Nechápu, jak se mi podařilo nevykřiknout nebo neomdlít, ale bůhvíjak jsem zachoval klid a udržel se na nohou, což mě zachránilo. Hadí chlapec sice měl oči otevřené, ale tvrdě spal. Poznal jsem to podle toho, jak dýchal: zhluboka, těžce, nádech a výdech.
Snažil jsem se nemyslet na to, co by se stalo, kdybych na něj a na hada spadl a probudil je.
Měl jsem toho pomalu dost. Rozhlédl jsem se po sklepě a sliboval jsem si, že jestli hned nezahlédnu upíra, jdu pryč. Pár chvil jsem neviděl nic a už jsem se chystal vytratit, ale pak jsem si všiml, že u jedné stěny něco stojí, snad dlouhá bedna.
Mohla to být dlouhá bedna. Ale nebyla. Až moc dobře jsem věděl, co to je. Rakev!
Polkl jsem a opatrně jsem se k ní přiblížil. Byla asi dva metry dlouhá a osmdesát centimetrů široká. Dřevo bylo tmavé a samá skvrna. Místy rostly chomáčky mechu a v jednom rohu jsem zpozoroval rodinku švábů.
Moc rád bych tvrdil, že jsem hrdinně nadzvedl víko a nahlédl dovnitř, ale samozřejmě jsem nic nenadzvedl a nikam nenahlédl. Klepal jsem se jako osika jen při pomyšlení na to, že bych se rakve dotkl!
Začal jsem hledat klícku s Madame Oktou. Určitě nebude daleko od svého pána, říkal jsem si, a opravdu, stála na podlaze v hlavách rakve a byla přikrytá velkým kusem rudé látky.
Pro jistotu jsem pod něj nahlédl – byla tam, břicho se jí zvedalo a klesalo, osm nohou sebou škubalo. Takhle zblízka vypadala strašlivě a děsivě a já jsem na chviličku zvažoval, jestli ji tu nemám nechat. Najednou mi připadalo, že to je prachpitomý nápad, a pomyšlení, že bych se dotkl jejích chlupatých nohou nebo si ji pustil blízko k obličeji, mě naplňovalo hrůzou.
V takové chvíli by ale vycouval jen naprostý srab. A tak jsem vzal klícku a položil ji doprostřed sklepa. Klíček trčel ze zámku a na jedné straně byla k mřížím přivázaná jedna z fléten.
Vytáhl jsem vzkaz, který jsem včera napsal doma. Byl stručný, ale sesmolit ho mi zabralo fůru času. Kouskem žvýkačky jsem ho přilípl ria víko rakve a přečetl jsem si ho.
Pane Hroozley,
Vím, kdo a co jste. Vzal jsem si Madame Oktu a nechám si ji. Nesnažte se ji hledat. Jestli to uděláte, povím všem, že jste upír, takže vás začnou honit a zabijí vás. Nejsem Steve. Steve o tomhle nic neví. Budu se o pavoučici dobře starat.
Samozřejmě jsem to nepodepsal!
Nejspíš nebyl moc dobrý nápad zmiňovat se o Stevovi, ale věděl jsem najisto, že upír by na něj hned pomyslel, a tak bylo potřeba očistit jeho jméno.
Vzkaz byl na místě a bylo načase zmizet. Sebral jsem klícku a spěchal jsem nahoru po schodech, jak nejrychleji (a přitom co nejtišeji) to šlo. Zase jsem se obul a našel cestu ven. Bylo to lehčí, než jsem čekal: po šeru ve sklepě se mi chodby zdály být prosvětlenější. Vyšel jsem ven, zvolna jsem obešel budovu kina dopředu a pak jsem se rozběhl domů; skoro jsem se nezastavoval a kino a upíra a svůj strach jsem nechal daleko za zády. Nechal jsem za zády všechno – kromě Madame Okty!
2024 ©