V neděli jsem Stevovi ani nezavolal. Mamince a tatínkovi jsem řekl, že jsme se trochu pohádali a právě proto jsem přišel domů dřív. Moc radost neměli, zvlášt z toho, že jsem šel domů sám tak pozdě v noci. Táta řekl, že mi zarazí kapesné a měsíc budu mít tvrdý režim. Neprotestoval jsem. Bral jsem to tak, že jsem z toho ještě vyšel dobře. Jen si představte, co by vyváděli, kdyby se dozvěděli o Circo Mostruoso!
Annii se dárky hrozně moc líbily. Sladkosti okamžitě zhltala a s pavoukem si hrála celé hodiny. Přinutila mě, abych jí o představení všechno vyprávěl. Chtěla o všech zrůdách přesně vědět, jak vypadaly a co dělaly. Když jsem jí vylíčil vlčího muže a pověděl, jak ukousl té paní ruku, vytřeštila oči.
„Ty si děláš srandu,“ nevěřila. „To přece nejde.“
„Bylo to tak.“ dušoval jsem se. „Na tvou duši?“
„Na mou duši.“
„A na psí uši?“
„I na kočičí svědomí,“ ujištoval jsem ji. „Ať mě krysy sežerou, jestli lžu.“
„Týjo!“ vydechla. „Že jsem tam nebyla. Vezmeš mě, jestli někdy pudeš zas?“
„Jasně,“ slíbil jsem. „Ale mám dojem, že tenhle cirkus se moc často neukáže. Hodně se stěhujou.“
Nevykládal jsem Annii, že pan Hroozleyje upír a že se Steve chce upírem stát, ale přemýšlel jsem o těch dvou celý den. Chtělo se mi Stevovi zavolat, ale nevěděl bych, co mám říkat. Určitě by se zeptal, proč jsem se nevrátil k nim, a já jsem mu nechtěl přiznat, že jsem zůstal v bývalém kině a špehoval jsem ho.
Jen si to představte: opravdový upír! Kdysi jsem věříval, že skutečně existují, ale rodiče a učitelé mě pak přesvědčili, že to tak není. Co víc říct k moudrosti dospělých!
Přemítal jsem, jací asi upíři jsou a jestli umějí všechny ty věci, co vyvádějí v knihách a ve filmech. Viděl jsem, jak pan Hroozley přiměl židli letět vzduchem, a taky jak seskočil ze střechy sálu, a kromě toho jak se trochu napil Stevovy krve. Co ale umí ještě? Dokáže se měnit v netopýra, v oblak kouře, v krysu? Je ho vidět v zrcadle? Zabíjí ho sluneční světlo?
A stejně tolik jako na pana Hroozleyho jsem myslel na Madame Oktu. Znovu jsem zatoužil, abych si mohl podobného pavouka koupit, ovšem takového, který by mě poslouchal. Kdybych ho měl, mohl bych vystupovat v obludáriu, cestovat po světě a zažívat úžasná dobrodružství.
Neděle utekla jako voda. Díval jsem se na televizi, pomáhal jsem tátovi na zahradě a mámě v kuchyni (to byla součást trestu za to, že jsem šel domů v noci sám), odpoledne jsem si vyšel na dlouhou procházku a snil jsem o upírech a pavoucích.
A pak bylo pondělí a muselo se jít do školy. Cestou jsem byl nervózní a neměl jsem ponětí, co Stevovi řeknu a co bude on říkat mně. Taky jsem toho přes víkend moc nenaspal (ono se dost těžko usíná, když jste potkali skutečného upíra), a tak jsem byl unavený a malátný.
Když jsem přišel, Steve byl už na školním dvoře, což bylo dost nezvyklé. Obyčejně přicházím do školy dřív. Stál stranou od ostatních dětí a čekal na mě. Pořádně jsem se nadechl a pak jsem k němu přišel a opřel jsem se vedle o zed.
„Ahoj,“ začal jsem.
„Nazdar,“ kývl. Pod očima měl tmavé kruhy a vsadil bych se, že toho poslední dvě noci naspal ještě míň než já. „Kam jsi po představení zmizel?“ zajímal se.
„Šel jsem domů.“
„A proč?“ pozorně si mě prohlížel.
„Venku byla tma a já se pořádně nekoukal, kam jdu. Párkrát jsem špatně zahnul a ztratil jsem se. A když jsem konečně došel na místo, kde jsem to znal, měl jsem to blíž k nám než k tobě.“
Vynasnažil jsem se, aby ta lež zněla co nejpřesvědčivěji, a bylo mi jasné, že horečně přemýšlí, jestli říkám pravdu nebo ne.
„Určitě ti dali co proto.“ opáčil.
„To mi povídej.“ zaúpěl jsem. „Kapesné pryč, měsíc kasárníka a táta říká, že si to doma budu muset těžce odpracovat. Ale stejně to za to stálo, ne?“ zazubil jsem se. „No nebylo to Circo Mostruoso naprosto báječný?!“
Steve si mě chvilku prohlížel a pak asi usoudil, že mluvím pravdu. „To jo.“ usmál se taky. „bylo to skvělý.“
Pak přišli Tommy a Alan a my jsme jim museli všechno vyprávět. Moc pěkně jsme to se Stevem hráli, to vám řeknu. Ani by vás nenapadlo, že on nedávno mluvil s upírem a já jsem ho aspoň viděl. Den se vlekl a mně začínalo být jasné, že mezi mnou a Stevem už to nikdy nebude jako dřív. Uvěřil sice tomu, co jsem mu říkal, ale pořád v něm vězelo něco, co o mně pochybovalo. Čas od času jsem ho přistihl, jak po mně se zvláštním výrazem pokukuje, jako kdybych mu nějak ublížil.
A já jsem si ho zase nechtěl pouštět tolik k tělu. Vyděsilo mě to, co on říkal panu Hroozleymu, i to, co upír říkal jemu. Podle pana Hroozleyho je Steve zlý člověk. To mi dělalo starosti. Koneckonců sám vím, že se odhodlal být upírem a zabíjet kvůli krvi lidi. Jak se můžete s někým takovým dál přátelit?
Později odpoledne jsme si vykládali o Madame Oktě. Ani já, ani Steve jsme toho o panu Hroozleym a jeho pavoučici moc nenapovídali. Báli jsme se o nich mluvit, aby nám něco neuklouzlo. Jenže Tommy a Alan to z nás pořád páčili, a nakonec jsme jim tedy to vystoupení důkladně popsali.
„A co myslíte, jak tu pavoučici ovládal?“ vyptával se Tommy.
„Třeba to byla jenom pavouci atrapa,“ navrhl Alan.
„To teda nebyla.“ odfrkl jsem si. „Všechny ty zrůdy byly pravý. Proto to taky byla taková paráda. Bylo hned jasný, že všechno je doopravdy.“
„Tak jak ji teda ovládal?“ zeptal se znovu Tommy.
„Třeba ta flétna byla kouzelná.“ nadhodil jsem. „Anebo pan Hroozley umí hypnotizovat pavouky, jako Indové zaklínaj hady.“
„Jenže jste říkali, že ten pan Topol jí poroučel taky,“ připomněl Alan. „Když měl pan Hroozley Madame Oktu na puse.“
„A jo. Jasně. Já zapomněl,“ uznal jsem. „Tak to teda znamená, že používali kouzelný flétny.“
„Žádný kouzelný flétny.“ odsekl Steve. Většinu dne byl zticha a vyprávěl o představení o hodně míň než já, ale zdrtit někoho argumenty, to si nenechá ujít nikdy.
„A jak to teda dělali?“ zeptal jsem se.
„Telepáticky.“ odpověděl Steve.
„To je něco s telefonem?“ zajímal se Alan.
Steve se usmál a my s Tommym jsme se rovnou rozesmáli (i když jsem nevěděl tak docela jasně, co to ta telepatie je, a vsadil bych se, že Tommy taky ne). „Blbečku!“ chechtal se Tommy a hravě do Alana dloubl.
„Tak mu pověz, co to znamená, Steve,“ ozval jsem se.
„Telepatie je, když někomu čteš myšlenky,“ vysvětloval Steve. „Anebo když vysíláš myšlenky bez mluvení. Právě tak ovládali pavoučici – myšlenkama.“
„A k čemu teda ty flétny?“ namítl jsem.
„Buď jsou jenom pro parádu,“ soudil Steve, „nebo je spíš potřebujou, aby upoutali její pozornost.“
„To chceš říct, že by jí moh poroučet kdokoli?“ vyjevil se Tommy.
„Jasně, kdokoli, kdo má mozek,“ přikývl Steve. „Takže tyjseš ze hry venku, Alane,“ dodal, ale zašklebil se, aby bylo jasné, že to myslí v žertu.
„Bez kouzelný flétny a bez zvláštního výcviku a tak?“ nevěřil Tommy.
„Mám ten dojem,“ usoudil Steve.
Potom se hovor stočil k něčemu jinému, myslím k fotbalu, ale já jsem neposlouchal. Najednou mi totiž hlavou vířila nová myšlenka, která mi zažehovala mozek samými nápady. Zapomněl jsem na Steva a na upíry a na všechno.
„To chceš říct, že by jí moh poroučet kdokoli?“
„Jasně, kdokoli, kdo má mozek.“
„Bez kouzelný flétny a bez zvláštního výcviku a tak?“
„Mám ten dojem.“
Tommyho a Stevova slova se mi pořád honila hlavou, znovu a znovu, jako zaseknuté cédéčko.
Kdokoli ji může ovládat. A když kdokoli, tak i já. Kdybych se dokázal zmocnit Madame Okty a domluvil se s ní, mohla by být moje a já bych ji mohl ovládat a…
Kdepak. Hloupost. Třeba bych jí uměl poroučet, ale patřit mi nikdy nebude. Patří panu Hroozleymu a on se s ní ani za nic na světě nerozloučí, za žádné peníze nebo šperky nebo…
Řešení mě zasáhlo jako blesk. Vím, jak mu ji seberu. Jak se jí zmocním. Vydírání! Kdybych upírovi pohrozil, že na něj poštvu policii, třeba mi ji nechá.
Jenže mě děsilo už jen pomyšlení, že budu stát panu Hroozleymu tváří v tvář. Věděl jsem, že bych to nedokázal. Takže zbývala jedna jediná možnost: ukrást ji!
2024 ©