Pan Hroozley (nebo Vur Horston, pokud to bylo jeho skutečné jméno) se usmál. „Vida,“ pokrčil rameny. „Odhalen. Nemělo by mě to tak překvapovat. Jednou se to stát muselo. Pověz, chlapče, kdo tě poslal?“
„Nikdo.“
Pan Hroozley se zamračil. „Ale no tak, chlapče,“ zavrčel. „Nehraj si se mnou. Pro koho pracuješ? Kdo tě na mě nasadil a co chce?“
„Já nepracuju pro nikoho,“ nedal se Steve. „Mám doma fůru knížek a časopisů o upírech a příšerách. A v jedné byl váš obrázek.“
„Obrázek?“ zeptal se podezřívavě pan Hroozley.
„Obraz,“ opravil se Steve. „Malba z roku 1903 z Paříže. Žil jste tam s nějakou bohatou paní. Psali tam, že jste se málem vzali, ale ona přišla na to, že jste upír, a dala vám kopačky.“
Pan Hroozley se usmál. „Každý důvod jí byl dobrý. Její přátelé si mysleli, že si vymýšlí fantastické historky, aby vypadala zajímavější.“
„Ale vymyšlená historka to nebyla, že ne?“ chtěl vědět Steve.
„Nebyla,“ souhlasil pan Hroozley. „To tedy ne.“ Vzdychl si a pak se na Steva pevně zadíval. „I když pro tebe by asi bylo lepší, kdyby byla!“ zahromoval.
Na Stevově místě bych v tu chvíli pádil pryč. Steve ale ani nemrkl.
„Vy mi neublížíte,“ prohlásil.
„Pročpak?“ zajímal se pan Hroozley.
„Kvůli mýmu kamarádovi,“ vysvětlil Steve. „Všechno jsem mu o vás pověděl, a jestli se mi něco stane, poví to policii.“
„Nebudou mu věřit,“ odfrkl si pan Hroozley.
„Asi ne,“ připustil Steve. „Ale jestli mě pak najdou mrtvého nebo jestli zmizím, stejně to budou muset vyšetřovat. A z toho moc radost mít nebudete. Přyde fůra policajtů, budou se vyptávat, navíc sem přijdou ve dne…“
Pan Hroozley znechuceně potřásl hlavou. „Ty děti!“ štěkl. „Nesnáším děti. Tak co chceš? Peníze? Šperky? Práva na otištění mého životního příběhu?“
„Chci se dát k vám,“ řekl Steve.
Div jsem nespadl z balkonu. Dát se k němu?
„Co to má znamenat?“ zeptal se pan Hroozley stejně ohromeně jako já.
„Chci se stát upírem,“ vyrazil Steve. „Chci, abyste ze mě udělal upíra a všechno mě naučil.“
„Ty ses zbláznil!“ rozkřikl se pan Hroozley.
„Ne, nezbláznil.“ bránil se Steve.
„Nemůžu udělat upíra z dítěte,“ prohlásil pan Hroozley. „Kdybych to udělal, upíří generalità by mě nechala oddělat.“
„To je co, upíří generalità?“ zeptal se Steve.
„Nestarej se. Tobě bude stačit vědět, že to nejde. Děti prostě krví nezavazujeme. Je z toho příliš problémů.“
„Tak mě neměňte hned,“ nedal se Steve. „To nevadí. Nevadí mi počkat. Můžu být váš učedník. Vím, že upíři si často berou na zaučení pomocníky, co jsou napůl lidi a napůl upíři. Udělejte ze mě takového pomocníka. Budu makat a vyznamenám se, a až na to budu mít věk…“
Pan Hroozley si Steva prohlížel a promýšlel si to. Při tom luskl prsty a z první řady se na jeviště vznesla židle! Posadil se na ni a přehodil si nohu přes nohu.
„Proč chceš být upírem?“ optal se. „Není to moc velká zábava. Ven můžeš jenom v noci. Lidi nás nenávidí. Musíme přespávat na špinavých místech, jako je tenhle dům. Nikdy se nemůžeme oženit a mít děti a usadit se. Je to příšerný život.“
„Mně je to jedno,“ postavil si hlavu Steve.
„Je to proto, že chceš žít věčně?“ nadhodil pan Hroozley. „V tom případě ti musím vysvětlit, že věčně nežijeme. Žijeme o hodně delší dobu než lidé, ale stejně dřív nebo později umíráme.“
„Mně je to jedno,“ zopakoval Steve. „Chci jít s vámi. Chci se od vás učit. Chci se stát upírem.“
„A co tvoji kamarádi?“ upozornil ho pan Hroozley. „Už je nikdy neuvidíš. Budeš muset opustit školu a domov a nikdy se tam nevrátit. Co rodiče? Nebudou ti chybět?“
Steve jen žalostně potřásl hlavou a díval se do země. „Táta s náma nežye,“ pípl. „Skoro ho nevídám. A máma mě nemá ráda. Její fuk, co dělám. Nejspíš si ani nevšimne, že jsem zmizel.“
„Proto chceš pryč? Protože tě matka nemiluje?“
„Zčásti,“ uznal Steve.
„Když pár let počkáš, budeš dost starý, abys mohl odejít sám,“ řekl pan Hroozley. „Já nechci čekat.“
„A co kamarádi?“ vrátil se pan Hroozley k předchozí otázce. Pořád z něj šla hrůza, ale v té chvíli vypadal i trochu přátelsky. „Bude ti chybět ten chlapec, se kterým jsi sem přišel?“
„Darren?“ zeptal se Steve. Pak přikývl. „Ano, kamarádi mi chybět budou a Darren obzvlášt. Ale to je jedno. Chci být upírem víc, než mi na nich záleží. A jestli mě nevezmete, povím to policii a až vyrostu, stanu se lovcem upírů!“
Pan Hroozley se nezasmál. Místo toho vážně přikývl. „Máš to důkladně promyšlené?“ optal se. „Ano.“
„A víš zcela jistě, že právě tohle chceš?“
„Ano,“ ozvalo se znovu.
Pan Hroozley se zhluboka nadechl. „Pojď blíž,“ vyzval Steva. „Musím si tě nejdřív vyzkoušet.“
Můj kamarád si stoupl až k panu Hroozleymu. Neviděl jsem přes Steva na upíra dobře, a tak nevím, co se dělo dál. Vím jen, že mluvili strašně potichu, a potom se ozval zvuk – asi jako když kočka chlemtá mléko.
Spatřil jsem, jak se Steve kymácí, a myslel jsem si, že upadne, ale nějak se mu podařilo zůstat vestoje. Nedokážete si vůbec představit, jak mě ta podívaná děsila. Nejradši bych vyskočil a vykřikl „Ne, Steve, to ne!“
Jenže jsem se strachy nedokázal pohnout a bál jsem se, že kdyby pan Hroozley zjistil, že tu jsem, nic by mu nebránilo zabít a sníst mě i Steva.
A najednou začal upír kašlat. Odstrčil Steva od sebe a potácivě se narovnal. Ke své hrůze jsem uviděl, že má ústa rudá, samou krev, a honem ji vyplivuje.
„Co to se mnou je?“ zeptal se Steve, který předtím padl na zem a teď si tiskl ruku.
„Máš špatnou krev!“ rozkřikl se pan Hroozley.
„Co to znamená?“ divil se Steve. Hlas se mu třásl.
„Jsi zlý!“ řval pan Hroozley. „Cítím v tvé krvi hrozbu. Jsi divoch.“
„To je lež!“ vyjekl Steve. „Odvolejte to!“
A rozběhl se proti panu Hroozleymu a pokusil se ho udeřit, jenže upír ho jednou rukou hravě srazil na zem. „Tvoje krev je špatná. Nikdy z tebe upír nebude!“
„Proč ne?“ chtěl vědět Steve. Začal natahoval moldánky.
„Protože upíři nejsou zlé příšery ze strašidelných povídaček.“ vysvětloval pan Hroozley. „Vážíme si života. Ty máš zabijáčky instinkt, ale my zabijáci nejsme.
Upíra z tebe neudělám.“ trval na svém pan Hroozley. „Musíš to pustit z hlavy. Běž domů a dál si žij jako dřív.“
„Ne!“ vykřikl Steve. „Nic z hlavy pouštět nebudu!“ Vstal, zapotácel se a roztřeseným prstem ukázal na vysokého a hrozivého upíra. „Za tohle tě dostanu.“ slíbil. „Je mi jedno, jak dlouho to potrvá. Horstone, za to, že jsi mě odmrštil, tě jednoho dne najdu a zabiju.“
Seskočil z jeviště a rozběhl se k východu. „Jen počkej!“ hulákal přes rameno a pak jsem zaslechl, jak se při běhu směje jako šílenec.
Potom zmizel a já jsem s upírem osaměl.
Pan Hroozley dlouho zůstal sedět tam, kde byl, hlavu měl v dlaních a po troškách vyplivoval na jeviště krev. Prsty a potom i velikým kapesníkem si otřel zuby.
„Děti!“ vyštěkl s odporem, nato vstal, dál si utíral zuby, naposledy se rozhlédl po hledišti (já jsem ze strachu, aby mě nespatřil, zapadl až k zemi), otočil se a zašel do kulis. Viděl jsem, jak mu při chůzi ukapává od rtů krev.
Zůstal jsem na místě hrozně, hrozně dlouho. Bylo to drsné. Takovou příšernost jako tenkrát na tom balkoně jsem nezažil ještě nikdy. Nejradši bych vyběhl z kina ven tak rychle, jak jen by mně nohy stačily.
Jenže já tam zůstal. Přinutil jsem se čekat, dokud jsem neměl jistotu, že se okolo nepotlouká nikdo ze zrůd nebo z personálu, a pak jsem se pomalu odkradl z balkonu, dolů po schodech, do chodby a nakonec ven do tmy.
Chvíli jsem stál před kinem, díval jsem se na měsíc a nahlížel mezi stromy, až mi bylo jasné, že nikde mezi větvemi se neschovává žádný upír. Pak jsem co nejtišeji, jak jsem dovedl, upaloval domů. K nám domů, ne ke Stevovi. Se Stevem jsem se nechtěl vidět hned. Měl jsem z něho skoro takový strach jako z pana Hroozleyho. Propána, chtít se stát upírem! Jaký šílenec si může přát být upírem?