Po výstupu Rhamuse Pupkedua diváky obešli ti dva mrňavci v modrých hábitech s kápěmi a prodávali suvenýry. Měli pár opravdu senza věcí, třeba čokoládové repliky šroubů a matic, které požíral Rhamus, nebo gumové figurky Alexandra Lunta, které se daly ohýbat a natahovat. A taky ústřižky chlupů z vlčího muže. Jeden jsem si koupil: byl tvrdý jako drát a ostrý jako nůž.
„To zdaleka není všechno.“ oznámil pan Topol z jeviště, „neutratte veškeré peníze hned teď.“
„Kolik stojí ta skleněná soška?“ zeptal se Steve. Byla přesně toho druhu jako ty, které pojídal Rhamus Pupkeduo. Stvoření v modré kapuci neřeklo nic, jenom ukázalo papírek s napsanou cenou. „Neumím číst.“ namítl Steve. „Můžete mi říct, kolik to stojí?“
Zadíval jsem se na Steva a přemýšlel jsem, proč lže. Zpod kapuce se pořád nic neozývalo. Tentokrát to jen spěšně zavrtělo hlavou a odešlo, než se Steve mohl vyptávat dál. „Co to mělo být?“ vyzvídal jsem. Steve pokrčil rameny. „Chtěl jsem, aby to mluvilo. Abych zjistil, jestli to je člověk nebo ne.“
„Jasně že člověk,“ podivil jsem se. „Co jinýho?“
„Nevím,“ vzdychl si. „Proto jsem se taky ptal. Tobě nepřipadá divný, že si pořád schovávají obličeje?“
„Třeba jsou nesmělí,“ navrhl jsem.
„Třeba,“ ucedil, ale bylo vidět, že tomu nevěří.
Když skončil prodej suvenýrů, přišla na radu další zrůda. Byla to vousatá dáma – a já jsem si nejdřív myslel, že si z nás utahují, protože ta žena vůbec vousy neměla!
Za jejími zády stál pan Topol. „Dámy a pánové,“ prohlásil, „uvidíte cosi velmi zvláštního. Tady Truska je v naší rodině nová. Je jedním z nejfantastičtějších účinkujících, jaké jsem kdy viděl – její nadání je vskutku jedinečné.“
Pak pan Topol odešel. Truska byla moc hezká a měla na sobě splývavé šaty se spoustou rozparků a děr. V kině si hodně mužů začalo odkašlávat a vrtět se na židlích.
Truska popošla blíž k okraji scény, abychom ji líp viděli, a pak vydala cosi, co znělo, jako když štěká tuleň. Položila si ruce na obličej, na každou tvář jednu dlaň, a jemně se hladila. Pak si dvěma prsty chytila nos a druhou rukou se šimrala na bradě.
A stalo se něco prazvláštního: začaly jí růst vousy! Vyrašily nejdřív na bradě, pak i na horním rtu, potom na tvářích a konečně úplně všude. Byly dlouhé a plavé a rovné.
Poporostly o deset nebo jedenáct centimetrů a pak se zarazily. Pustila si nos z prstů, sestoupila z jeviště a vešla mezi diváky, aby ji mohli za vousy zatahat a pohladit si je.
1 za chůze jí rostly dál, nakonec jí sahaly až k patám! Když došla do nejzazší části sálu, otočila se a vracela se na jeviště. I když vevnitř nefoukal žádný vítr, vousy kolem ní divoce povlávaly a lechtaly kolem sedící diváky na tvářích.
Jakmile se vrátila na jeviště, pan Topol se zeptal, jestli někdo nemá s sebou nůžky. Hodně žen je mělo. Pan Topol jich několik pozval k sobě.
„Circc Mostruoso věnuje prut z masivního zlata tomu, komu se podaří ustřihnout Trusčiny vousy,“ ohlásil a zvedl ruku s malým žlutým odlitkem, aby dokázal, že nežertuje.
Hodně lidí to nažhavilo, a tak se dalších deset minut skoro všichni, co v kině byli, pokoušeli ustřihnout nebo uříznout Trusčiny vousy. Jenže to nešlo! Vousy vousaté dámy nedokázalo oddělit nic, dokonce ani zahradní nůžky, se kterými se vytasil pan Topol. Legrační ale bylo, že i tak se pořád zdály být měkké, úplně jako obyčejné vousy nebo chlupy!
Když si všichni přiznali, že prohráli, pan Topol vyprázdnil jeviště a Truska si znovu stoupla do jeho středu. Začala si hladit tváře jako předtím, jenže tentokrát jí vousy zarůstaly zpátky! Trvalo asi tak dvě minuty, než všechny zmizely uvnitř, a potom už vypadala stejně, jako když se objevila poprvé. Odešla za obrovského potlesku a další účinkující přišel téměř okamžitě po ní.
Jmenoval se Rudy von Ruka. Začal vyprávěním o svém otci, který se narodil bez nohou. Rudyho otec se naučil chodit po rukou tak dobře, jako ostatní lidé chodí po nohou, a do svých tajemství zasvětil i své děti.
Nato se Rudy posadil, zdvihl nohy a omotal si je kolem krku. Postavil se na ruce, procházel se po nich sem tam po jevišti, pak seskočil dolů a čtyři náhodně vybrané muže vyzval, ať s ním běží o závod. Oni mohou běžet po nohou, on bude utíkat na rukou. Slíbil zlatý prut každému, kdo jej porazí.
Místo běžecké dráhy použili uličky mezi sedadly a Rudy i přes svou nevýhodu všechny čtyři snadno porazil. Tvrdil, že umí na rukou uběhnout sto metrů za osm vteřin, a nikdo z obecenstva o tom nepochyboval. Pak Rudy předvedl pár působivých gymnastických prvků, čímž dokázal, že člověk se dokáže pohybovat stejně dobře bez nohou jako na nich. Jeho vystoupení nebylo nyak vzrušující, ale zato bylo zábavné.
Po Rudyho odchodu nastala krátká přestávka a pak se objevil pan Topol. „Dámy a pánové,“ oslovil diváky, „i naše příští číslo je jedinečné a ohromující. Také může být dosti nebezpečné, a tak vás žádám, abyste nedělali žádný hluk a netleskali, dokud vám neoznámíme, že je to bezpečné.“
Celý sál ztichl. Po tom, co se na začátku stalo s vlčím mužem, už nikdo nepotřeboval říkat dvakrát!
Když bylo dostatečné ticho, odešel pan Topol ze scény. Na odchodu křikl jméno dalšího čísla, ale jen tlumeně. „Pan Hroozley a Madame Okta!“
Světla pohasla a na jeviště vešel děsivě působící muž. Byl vysoký a štíhlý, měl velice bledou kůži a na temeni hlavy mu rostl jen ježek oranžových vlasů. Po levé tváři se mu táhla dlouhá jizva. Sahala až ke rtům, takže to vypadalo, jako kdyby se ústa ušklíbala na jednu stranu.
Na sobě měl temně rudé šaty a v ruce nesl dřevěnou klícku, kterou si odložil na stolek. Jen co se nachystal, obrátil se tváří k nám. Uklonil se a usmál se. Když se usmíval, vypadal snad ještě děsivěji – jako šílený klaun z jednoho hororu, který jsem kdysi viděl. Pak začal vysvětlovat, v čem spočívá jeho výstup.
První část výkladu mi ušla, protože místo na scénu jsem se díval na Steva. Když totiž pan Hroozley vešel na jeviště, nastalo naprosté ticho a ozval se jen jeden jediný zvuk. Jediný člověk se hlučně zajíkl.
Steve.
Zvědavě jsem se na kamaráda podíval. Byl skoro tak bledý jako pan Hroozley a celý se třásl. Dokonce upustil gumovou figurku Alexandra Lunta, kterou si předtím koupil.
Vpíjel se očima do pana Hroozleyho, jako by k němu byl pohledem přilepený, a jak jsem ho pozoroval, napadlo mě jedno jediné: „Vypadá, jako kdyby spatřil ducha!“
2025 ©