Čekal jsem, že se vyfintí, ale měla na sobě džíny a plandavý svetr a přes to dlouhý silný kabát. Všiml jsem si, že má červené rukavice. „Tys je našla?“ ukázal jsem na ně. Zašklebila se. „Celou tu dobu byly u mě v pokoji.“ zaúpěla. „Spadly za radiátor. A samozřejmě že jsem je našla až po tom, co jsem mámě přiznala, že jsem chodila venku bez nich. Co tvůj tatínek a bratr, jsou doma?“
„Pan H… to jest tatínek doma není. Ale Evra ano.“ Odmlčel jsem se. „O Evrovi ti něco musím povědět,“ začal jsem. „Copak?“
„Není jako ostatní lidi.“
„A jaký je?“ zasmála se.
„Víš, Evra totiž…“ pustil jsem se do vysvětlování.
„Hele,“ skočila mi do řeči, „mně nesejde na tom, co je za unikát. Vezmi mě dovnitř a představ mě.“
„Tak jo.“ Rozechvěle jsem se pousmál a pokynul jsem jí, ať jde dál. Debbie se sebevědomě vhrnula dovnitř jako první. Udělala pár kroků do místnosti, zahlédla Evru a zastavila se.
„No teda!“ vykřikla. „To je převlek?“
Evra se neklidně pousmál. Stál před televizí a ruce měl strnule založené.
„Debbie,“ začal jsem, „to je můj bratr Evra. On totiž…“
„To jsou šupiny?“ zajímala se Debbie a hrnula se k němu.
„Hmm,“ zahučel Evra.
„Můžu si sáhnout?“ dovolila se Debbie.
„Jasně,“ schválil to Evra.
Přejela mu prsty po levé paži – měl na sobě tričko s krátkými rukávy – nahoru a zase dolů.
„No tohle!“ lapala po dechu. „Takhle vypadáš odjakživa?“
„Ano,“ odpověděl Evra.
„Je hadí chlapec,“ vysvětlil jsem.
Debbie se do mě rázně pustila. „Neříkej takové ošklivosti!“ vybafla. „Nemáš co mu nadávat jen proto, že vypadá jinak.“
„Já mu přece nena…“ snažil jsem se, ale nepustila mě ke slovu.
„Jak by se asi tobě líbilo, kdyby si někdo utahoval z toho legračního kostýmu, co v něm chodíš?“ soptila. Podíval jsem se na svoje šaty „No tenhle myslím, tenhle! Mohla bych ti toho o té potrhlé maškarádě říct spoustu, ale neřekla jsem. Protože to beru tak, že když chce někdo vypadat, jako kdyby vypadl ze Sandokana, tak je to jeho věc.“
„To nevadí,“ ozval se tiše Evra. „Já opravdu jsem hadí chlapec.“ Debbie se na něj nejistě zadívala. „Mám spoustu hadích vlastností. Svlékám kůži, mám studenou krev a taky hadí oči.“
„Ale stejně to není vychované, přirovnávat někoho k hadovi,“ trvala na svém Debbie.
„Když má hady rád, tak ano,“ zasmál se Evra.
„Jo tak.“ Debbie se zase podívala na mě, tentokrát trochu provinile. „Promiň.“
„Nic se neděje,“ mávl jsem rukou a potajmu jsem se radoval, že se zachovala právě takhle a prokázala, že nemá žádné předsudky.
Debbie byla z Evry u vytržení a pořád se ho na něco vyptávala. Co vlastně jí? A jak často? Umí mluvit s hady? Po chvilce jsem ho požádal, ať jí ukáže jazyk – měl tak neuvěřitelně dlouhé jazýčisko, že si ho dokázal vsunout až do nosu.
„To je ta nejnechutnější a nejbezvadnější věc, co jsem kdy viděla!“ výskala Debbie nadšeně, když jí Evra předvedl, jak si umí prolíznout nosní dírky. „To bych chtěla taky umět. Ve škole by přede mnou všichni padali strachem.“
Pak už byl čas vypravit se do kina.
„Nevrátím se moc pozdě,“ slíbil jsem Evrovi.
„Kvůli mně se neštvi.“ mrkl na mě.
Ke kinu to byl pěšky kousek, a tak když jsme dorazili, měli jsme ještě do začátku hodně času. Koupili jsme si praženou kukuřici a pití a šli jsme dovnitř. Při reklamách a upoutávkách na jiné filmy jsme si povídali.
„Tvůj bráška se mi zamlouvá,“ povídá Debbie. „Mám dojem, že je trošku zakřiknutý, ale to asi bude tím, jak vypadá.“
„Určitě,“ přikyvoval jsem. „Neměl to v životě zrovna snadný“
„Je ještě někdo v rodině jako had?“ vyzvídala.
„Ne, jedině Evra.“
„Na vaší mamce není nic zvláštního?“ Navykládal jsem Debbie, že rodiče jsou rozvedení a že jsme s Evrou u každého půl roku. „Nebo na tatínkovi?“
Usmál jsem se. „Táta je taky něco extra,“ odpověděl jsem, „ale ne jako Evra.“
„Seznámíš mě s ním?“
„Určitě,“ lhal jsem. Debbie se pro hadího chlapce okamžitě nadchla, ale co by asi dělala tváří v tvář upírovi? Měl jsem pocit, že z pana Hroozleyho by tak odvázaná nebyla, rozhodně ne, kdyby se dozvěděla, co je zač.
V kině dávali přihlouplou romantickou komedii. Debbie se smála víc než já.
Pak jsme vyšli ven a šli k náměstí a povídali jsme si o filmu. Dělal jsem, že se mi líbil víc, než jak to doopravdy bylo. Když jsme procházeli setmělou uličkou, Debbie se mě chytila za ruku, aby se nebála, už se nepustila a mně to dělalo náramně dobře.
„Ty se nebojíš tmy?“ zeptala se.
„Nebojím.“ Pro můj výkonný upíří zrak bylo v uličce světla až dost. „Čeho bych se taky měl bát?“
Zachvěla se. „Já vím, že to je hloupost,“ prohlásila, „ale já mám vždycky trochu strach, že odněkud vyskočí upír nebo vlkodlak a vrhne se na mě.“ Zasmála se. „Komický, co?“
„Jo,“ zasmál jsem se taky, ale jen krátce a bez nadšení. „Komický.“ Kdyby tak věděla…
„Máš docela dlouhý nehty,“ poznamenala.
„Je mi líto.“ Nehty jsem měl neuvěřitelně tvrdé. Nůžkami se nedaly ustřihnout. Aby mi nepřerostly, musel jsem si je okusovat.
„Nemusíš se omlouvat.“
Vyšli jsme z uličky a já jsem si všiml, že si mě ve světle lamp prohlíží. „Co na mně hledáš?“ zeptal jsem se.
„Je na tobě něco zvláštního, Darrene,“ ozvala se zamyšleně. „Ale nemůžu ani za nic přijít na to, co to je.“
Pokrčil jsem rameny a pokusil jsem se to zlehčit. „Asi to, že jsem tak úžasnej fešák.“
„Kdepak,“ odpověděla naprosto vážně. „Je to něco uvnitř. Občas ti to vidím na očích.“
Uhnul jsem pohledem. „Přivádíš mě do rozpaků,“ zadrmolil jsem.
Stiskla mi ruku silněji. „Na tohle si věčně stěžuje táta. Prý že jsem až moc zvídavá. Mozek mi pořád šrotuje a co se mi v něm vylíhne, to hned řeknu. Že prý bych se měla naučit být zticha.“
Došli jsme na náměstí a já jsem Debbii doprovodil ke dveřím jejich domu, nejistě jsem postával u zápraží a nevěděl jsem, co mám dělat dál.
Debbie to vyřešila za mě.
„Chceš se stavit?“ zeptala se.
„A nejsou rodiče doma?“ nadhodil jsem.
„V pohodě, těm to vadit nebude. Povím jim, že jsi kamarád jedné mojí kamarádky.“
„No… tak dobře,“ utrousil jsem. „Jestli teda myslíš…“
„Myslím,“ kývla, usmála se, pak mě vzala za ruku a otevřela dveře.
Když jsem vcházel do domu, byl jsem skoro stejně nervózní jako tu noc, co jsem se v rodném městě vplížil do sklepa starého kina a ukradl jsem spícímu panu Hroozleymu Madame Oktu!
2024 ©