Když jsem přišel, Evra se díval na televizi. „Něco nového?“ zeptal jsem se. „Nic.“
„Pan Hroozley mě nesháněl?“
„Sotva si všiml, že tu nejsi. Poslední dobou se chová dost divně.“
„To jo,“ kývl jsem. „Měl bych se už napít lidské krve, ale ani se o tom nezmínil. A přitom jindy pořád vyvádí, že musím pít pravidelně.“
„Napiješ se bez něj?“ zajímal se Evra.
„Nejspíš. Pozdě v noci vklouznu do některého pokoje a vezmu si krev od někoho z hostů. Jehlou.“ Nedokázal jsem ještě scelovat řezné rány slinami, jak to umějí dospělí upíři.
Za rok jsem se dopracoval daleko. Není to tak dávno, co bych po příležitosti vynechat pití lidské krve nadšeně skočil. Teď jsem ji pil, protože jsem chtěl, ne protože mi to nakazovali.
„Ale dávej hodně pozor,“ varoval mě Evra. „Jestli tě přistihnou, pan Hroozley bude řádit.“
„Mě a přistihnout? Nesmysl! Dovnitř i ven se dostanu jako duch.“
A také jsem se dostal, asi ve dvě ráno. S mými schopnostmi to bylo lehké. Když jsem přiložil ucho ke dveřím a naslouchal, dokázal jsem určit, kolik lidí uvnitř je a jestli mají tvrdý nebo lehký spánek. Jakmile jsem našel nezamčený pokoj, kde spal jediný muž a chrápal u toho jako medvěd, vešel jsem dovnitř a vzal jsem si potřebné množství krve. A když jsem se zase vrátil k sobě do pokoje, přendal jsem ji ze stříkačky do sklenice a vypil.
„Tohle mi vystačí,“ prohlásil jsem, když byla sklenice prázdná. „Přinejmenším do zítřka, a to je hlavní.“
„Co je na zítřku tak zvláštního?“ zeptal se Evra.
Pověděl jsem mu, jak jsem potkal Debbii a jak jsme se dohodli, že spolu půjdeme do kina.
„Ty máš rande!“ rozesmál se nadšeně Evra.
„To není rande!“ odsekl jsem. „Jenom spolu jdeme do kina.“
„Jenom?“ ošklíbal se Evra. „U holek něco takového jako jenom neexistuje. Je to rande.“
„No dobře, tak je to něco na způsob randete. Nejsem hlupák. Vím, že se nesmím zaplést.“
„Proč ne?“ zajímal se Evra.
„Protože je to normální holka, ale já jsem člověk jenom napůl.“
„To ti ještě nemusí bránit, abys s ní chodil. Nepozná, že jsi upír, leda by ses jí zakousnul rovnou do krku.“
„Ha ha,“ utrousil jsem posměšně. „O to přece nejde. Jenže z ní bude za pět let dospělá žena, zato já budu vypadat pořád takhle.“
Evra zavrtěl hlavou. „Být tebou, staral bych se spíš, co bude příštích pět dnů, ne pět let. Asi se moc držíš u pana Hroozleyho, začínáš být stejný morous jako on. Rozhodně nemáš důvod nechodit s žádnou holkou.“
„Možná máš pravdu,“ vzdychl jsem si.
„Samozřejmě že mám pravdu.“
Nervózně jsem se hryzal do rtu. „Dejme tomu, že to opravdu je rande,“ začal jsem opatrně. „Co mám dělat? Nikdy jsem ještě na žádném nebyl.“
Evra pokrčil rameny. „Já taky ne. Ale asi stačí, když se budeš chovat normálně. Povídej si s ní. Řekni jí jeden dva vtipy. Chovej se k ní jako ke kamarádce. A pak…“
„A pak?“ pobídl jsem ho.
Našpulil rty. „Pak jí vlep pusanec!“ rozřehtal se.
Hodil jsem po něm polštář. „Že ti vůbec něco vykládám,“ vrčel jsem.
„Já si jenom dělal legraci. Ale něco ti povím,“ zvážněl. „Neříkej to panu Hroozleymu. Nejspíš by nás okamžitě přestěhoval do jiného města, nebo aspoň do jiného hotelu.“
„Máš pravdu.“ schválil jsem to. „Nebudu se před ním o Debbii šířit. Nic těžkého by to být nemělo, skoro ho nevídám. A když tu je, moc toho nenapovídá. Vypadá, jako by žil v nějakém jiném světě.“
Tehdy jsem to ještě nemohl vědět, ale součástí toho jiného světa jsme se měli s Evrou brzy stát… a Debbie taky.
Příští den ubíhal pomalu. Byl jsem jako na jehlách. Musel jsem se napít ohřátého mléka, protože mě rozbolelo břicho. Evra mi na klidu zrovna nepřidal. V jednom kuse nahlas oznamoval čas: „Pět hodin do startu!“ A pak zas: „Čtyři hodiny do startu!“ – „Tři a půl…“
Naštěstí si nemusím lámat hlavu, co si vezmu na sebe. Mám ten jeden jediný oblek, a tak mám vybráno hned. Ovšem i tak jsem strávil pár hodin v koupelně a drbal ho, aby na něm nebyl ani flíček.
„Tak už se uklidni,“ vyzval mě po nějaké době Evra. „Vypadáš výborně. Jsem napůl v pokušení vyrazit si s tebou sám.“
„Sklapni, ty hňupe,“ vybafl jsem na něj, ale nemohl jsem si pomoct a usmíval jsem se.
„Mimochodem, chceš, abych se někam uklidil, než Debbie přijde?“
„Proč?“
„Třeba nebudeš chtít, abych tu byl,“ utrousil. „Chci tě představit. Ona si myslí, že jsme bratři. Kdybys tu nebyl, až přijde, vypadalo by to divně.“
„Jenomže… jaksi… jak jí to vysvětlíš?“ ošíval se Evra. „Co mám vysvětlovat?“
„Jak vypadám,“ odpověděl a promnul si šupinky na paži.
„A jo,“ rozsvítilo se mi konečně. Debbie přece neví, že Evra je hadí chlapec. Myslí si, že tu najde obyčejného kluka.
„Mohlo by ji to vylekat,“ pokračoval Evra. „Spousta lidí se vyplaší, když narazí na někoho, jako jsem já. Třeba by bylo lepší, kdybych…“
„Tak poslouchej,“ ozval jsem se rázně. „Jsi můj nejlepší kamarád?“
„No jasně,“ usmál se Evra nejistě. „Jenže…“
„Přestaň!“ štěkl jsem. „Žádné jenže! Debbie se mi moc líbí, ale jestli nedokáže snést, jak vypadáš, tak ať si jde.“
„Díky.“ špitl Evra.
Nastala tma a pan Hroozley vstal. Vypadal vyčerpaně. Přichystal jsem mu jídlo, slaninu, klobásku a vepřové kotlety, aby se najedl rychle a odešel dřív, než přijde Debbie.
„Není vám něco?“ zeptal jsem se ho a díval jsem se, jak hltá jako vlk.
„Ne, nic,“ odpověděl na půl úst.
„Vypadáte ale mizerně,“ oznámil jsem mu bez obalu, „Pil jste poslední dobou krev?“
Zavrtěl hlavou. „Neměl jsem čas. Snad dnes v noci.“
„Včera v noci jsem si vzal krev od jednoho hosta,“ oznámil jsem. „Vystačí mi to asi tak na týden.“
„Fajn,“ zamumlal roztržitě. Bylo to poprvé, co jsem si sehnal krev sám od sebe, a tak jsem očekával nějakou pochvalu, ale jemu jako by to bylo jedno. Jako by o mě ztratil všechen zájem.
Jakmile odešel, znovu jsem poklidil, pak jsem si sedl k Evrovi, díval jsem se na televizi a čekal jsem na Debbii.
„Ta asi nepřijde,“ ozval jsem se po době, která mi připadala jako dvě hodiny. „Pustila mě k vodě.“
„Jen klídek,“ rozesmál se Evra. „Čekáš teprve deset minut. Je ještě brzy.“
Mrkl jsem na hodinky – měl pravdu. „Já to nezvládnu,“ zaskučel jsem. „Ještě nikdy jsem nešel s holkou na rande. Zpackám to. Bude si myslet, že jsem idiot.“
„Nebuď tak našponovaný,“ radil Evra. „Chceš si s ní vyrazit a taky si s ní vyrazíš. Proč ty nervy?“
Už jsem se chystal odpovědět, ale v tu chvíli Debbie zaklepala. Rázem jsem zapomněl na nervozitu, vyskočil jsem a šel jsem jí otevřít.
2024 ©