Debbie se jmenovala Rulíková a příšerně to příjmení nesnášela. „To je věc, jmenovat se skoro jako nějaká jedovatá rostlina!“ zuřila.
„Tak zlý to není,“ namítal jsem. „Mně se to docela líbí.“
„To je vidět, jakej máš vkus,“ přisadila si.
Debbie se sem přistěhovala s rodiči teprve nedávno. Žádné sourozence neměla. Její tatínek byl odborník na počítače a pravidelně lítal služebně po celém světě. Od té doby, co se narodila, se stěhovali už popáté.
Když jsem jí řekl, že já jsem na stěhování zvyklý taky, zaujalo ji to. O panoptiku zrůd jsem jí nevykládal, jen jsem řekl, že tatínek je obchodní cestující a hodně s ním jezdím.
Debbie se zajímala, proč mého otce na náměstí nikdy nezahlédla. „Viděla jsem tebe i bratra,“ (usoudila, že jsme s Evrou sourozenci, a tak jsem jí to nevyvracel), „a hodněkrát, ale tvého tatínka nikdy.“
„Je to ranní ptáče,“ lhal jsem. „Vstává před ránem a většinou se domů vrací až za tmy.“
„To vás nechává samotné v hotelu?“ Našpulila rty a přemýšlela o tom. „A co škola?“ zajímala se.
„Nejsou tohle ty rukavice, co sháníš?“ uhnul jsem otázce a vzal jsem z regálu červené rukavice.
„Skoro,“ prohlížela si je. „Ty moje byly o fous tmavší.“
Zašli jsme do jiného oddělení a prohlédli jsme si spousty CD přehrávačů. Neměl jsem s sebou moc peněz, a tak jsem nekoupil nic.
„Po Vánocích samozřejmě budou slevy,“ vzdychla si Debbie, „ale co s tím. Když budeš čekat, budeš vypadat jako lakomec.“
„Peníze mi starosti nedělají,“ namítl jsem. Pan Hroozley by mi prostě nějaké dal.
Prošli jsme ještě dva tři obchody, ale ty pravé rukavice jsme nenašli, a tak jsme se chvíli procházeli a dívali jsme se, jak se nad ulicemi a v oknech rozsvěcují světla.
„Takhle před večerem to mám ve městě nejradši,“ řekla Debbie. „Jako by jedno město šlo spát a jiné se probouzelo.“
„Město nočních tvorů,“ utrousil jsem a vzpomněl jsem si na pana Hroozleyho.
„Hmmm.“ Zvláštně se na mě podívala. „Odkud jsi? Nějak to nemůžu poznat podle přízvuku.“
„Tak všelijak,“ mávl jsem rukou. „Odleckde.“
„Ty mi to nechceš říct?“ uhodila na mě zpříma.
„Táta nemá rád, když to lidem povídám,“ prohlásil jsem.
„Proč?“ naléhala dál.
„To ti nemůžu říct.“ Chabě jsem se pousmál.
„Aha,“ ucedila tiše, ale nechala to tak. „Jak je u vás v hotelu? Asi dost nuda, ne?“
„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Bydleli jsme na hodně horších místech. Když si hrajeme na chodbě, personál nás nehoní pryč. A co se hostů týče…“ Pověděl jsem jí o tom člověku, co po hotelu chodí nahatý.
„No ne!“ vypískla. „Ty si děláš srandu!“
„Na mou duši,“ přísahal jsem. „A to ho nevykopnou?“
„Platí jim. Takže ho nechávají, ať se producíruje, jak se mu líbí.“
„Někdy bych k vám měla zaskočit a okouknout to,“ zakřenila se.
„Klidně, kdy chceš,“ usmál jsem se. „Jenom ne přes den,“ dodal jsem rychle, jen co jsem si vzpomněl na vyspávajícího pana Hroozleyho. Jestli jsem po něčem netoužil, tak aby Debbie narazila na spícího upíra.
Zamířili jsme zpátky k náměstí a dávali jsme si na čas. Bylo mi s Debbií dobře. Věděl jsem, že bych se neměl přátelit s lidmi, že to je moc nebezpečné, ale nedokázal jsem se utrhnout. Od té doby, co jsem se stal poloupírem, jsem nebyl s nikým v mém věku, když nepočítám Evru.
„Co povíš rodičům o těch rukavicích?“ optal jsem se, když jsme už stáli před jejich domem.
Pokrčila rameny. „Pravdu. A až jim to budu říkat, rozkašlu se. Při troše štěstí mě začnou litovat a nebudou se vztekat tolik.“
„To je ale kulišárna,“ rozesmál jsem se.
„Co bys taky čekal od někoho, kdo se jmenuje po rulíku?“ upozornila. „Nechtěl bys na chvilku zajít k nám?“
Podíval jsem se na hodinky. Touhle dobou už bude pan Hroozley vzhůru a nejspíš i odešel z hotelu. Neměl jsem chuť nechávat Evru moc dlouho samotného, kdyby si myslel, že ho zanedbávám, mohl by se naštvat a rozhodnout se, že se vrátí do panoptika. „Radši ne,“ oznámil jsem. „Je pozdě. Už mě čekají.“
„Jak je libo,“ kývla Debbie. „Ale klidně se ukaž zítra, jestli chceš. Nebo prostě někdy, jsem pořád doma.“
„Nebudeš ve škole?“
Zavrtěla hlavou. „Prázdniny jsou už tak blízko, že podle mámy nemá cenu chodit tam, stačí až po Novém roce.“
„Ale shánět rukavice tě pustila?“
Debbie se rozpačitě kousla do rtu. „Neví, že si chodím venku,“ přiznala se. „Odjela jsem taxíkem a řekla jí, že jdu za kamarádkou. Vrátit jsem se měla taky taxíkem.“
„No vida!“ vybafl jsem „To je mi pěkná šance pro nás vyděrače.“
„Jen si zkus!“ odfrkla. „Uvařím si čarodějný lektvar a proměním tě v žábu.“ Vytáhla z kabelky klíč a odmlčela se. „Ale určitě přijdeš, že jo? Takhle sama se strašně nudím. Zatím jsem si tu neudělala moc kamarádů.“
„Já přijdu klidně,“ slíbil jsem, „ale jak vysvětlíš matce, kde jsi ke mně přišla? Těžko jí můžeš napovídat, že jsme se potkali v taxíku.“
„To máš pravdu,“ přimhouřila oči. „To mě nenapadlo.“
„Nejsem jenom hezký, jsem i chytrý.“
„To zrovna, ty krasavce!“ rozesmála se. „A co kdybych já přišla do hotelu?“ navrhla. „Pak můžeme jít do kina a mámě povím, že jsme se seznámili tam.“
„Tak dobře,“ kývl jsem a pověděl jsem jí číslo pokoje. „Ale ne moc brzy,“ varoval jsem ji. „Počkej do pěti nebo do šesti, až se setmí.“
„Tak jo.“ Poklepávala nohou po zápraží. „A dál?“ nadhodila.
„Co dál?“ nechápal jsem.
„Co řekneš dál?“
„Co bych jako měl?“
„Nepozveš mě do toho kina?“
„Ale ty jsi před chvilkou…“
„Darrene,“ vzdychla si. „holky nemůžou kluky zvát.“
„Že ne?“ divil jsem se.
„Ty jsi docela vedle, co?“ zahihňala se. „Tak do toho, pozvi mě do kina.“
„No dobře.“ zasténal jsem. „Debbie, nechtěla bys se mnou jít do kina?“
„Rozmyslím si to,“ prohlásila, odemkla dveře a vklouzla dovnitř.
Ty holky!
2024 ©