3. kapitola

Napsal Jinny (») 22. 8. 2011 v kategorii Darren Shan - Krvavé chodby 3, přečteno: 660×

Rozhodl jsem se, že vystoupení s Madame Oktou, cvičenou pavoučicí pana Hroozleyho, odvedu sám. Uměl jsem to s ní dobře. Kromě toho mi připadalo legrační zasednout mu místo. Byl jsem s ním na prknech hodněkrát, ale vždycky jen jako jeho křoví.

Na řadu jsem přišel po Rudým von Ruka, muži, který dokázal uběhnout na rukou stovku pod osm vteřin, a skvěle jsem se bavil. Diváci mi moc tleskali a potom se povykujícímu obecenstvu prodaly spousty cukroví ve tvaru pavouka.

Po představení jsem byl u Evry. Vyprávěl jsem mu o Gavneru Zurčovi a optal jsem se, co ví o upíří generalitě.

„Moc toho není,“ krčil rameny. „Vím, že generálové existují, ale nikdy jsem žádného nepotkal.“

„A co ta Rada?“ zeptal jsem se.

„To je myslím veliký sraz, který pořádají každých deset nebo patnáct let,“ odpověděl. „Veliké sněmování, na kterém probírají různé věci.“

Víc mi toho říct nedokázal.

Pár hodin před úsvitem, když Evra pečoval o svou krajtu, se Gavner Zurč vynořil z dodávky pana Hroozleyho. Obyčejně upír raději spával ve sklepeních, ale stará továrna žádné vhodné podzemní prostory neměla. Upíří generál mě požádal, ať se s ním na chvilku projdu.

Kráčel zvolna, mnul si jizvy na obličeji, právě tak, jak to často dělával pan Hroozley, když byl zamyšlený.

„Baví tě být poloupírem, Darrene?“ zeptal se.

„Ani moc ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Zvykl jsem si na to, ale jako člověk jsem byl šťastnější.“

Přikývl. „Víš, že budeš stárnout pětkrát pomaleji než lidé? Smířil ses s tím, že tě čeká dlouhé dětství? Nevadí ti to?“

„Vadí,“ vzdychl jsem si. „Na to, že budu dospělý, jsem se docela těšil. Otravuje mě, že se to bude táhnout tak dlouho. Ale co s tím nadělám. Nemůžu z toho ven, tak co?“

„Nemůžeš,“ povzdychl si. „V tom je ta potíž se zasvěcením krví. Upíří krev prostě nejde vzít zpátky. Proto nezasvěcujeme krví děti, chceme jen lidi, kteří vědí, do čeho jdou, kteří si přejí zbavit se svého lidství. Larten tě zasvětit krví neměl. Byla to chyba.“

„Proto mluvil o tom, že ho budou soudit?“ zeptal jsem se.

Gavner přikývl. „Bude se ze svého pochybení muset zodpovídat. Bude muset generály a knížata přesvědčit, že to, co udělal, není na škodu. Pokud se mu to nezdaří…“ Gavner se zachmuřil.

„Zabijí ho?“ zeptal jsem se tichounce.

Gavner se usmál. „Pochybuji. Larten má velikou vážnost. Klepnou ho přes prsty, ale jeho hlavu asi nikdo požadovat nebude.“

„Tak proč jste ho nerozsoudil vy?“ chtěl jsem vědět.

„Každý generál má právo soudit upíry bez hodnosti,“ kývl.

„Jenže Larten je můj dávný přítel. Soudce by měl pokud možno být nezaujatý, i kdyby se Larten dopustil skutečného zločinu, bylo by mi zatěžko ho potrestat. Larten kromě toho není žádný obyčejný upír. Sám býval generálem.“

„Opravdu?“ Otočil jsem se po Gavneru Zurčovi, protože mě ta novinka ohromila.

„A navíc dost významným,“ dodal Gavner. „Když odstoupil, byl zrovna na nejlepší cestě, aby ho zvolili upířím knížetem.“

„Knížetem?“ zopakoval jsem skepticky. Nějak jsem si nedokázal představit pana Hroozleyho na trůně nebo ve vládcovském plášti.

„Tak říkáme našim vůdcům,“ vysvětlil Gavner. „Knížat je jen hrstka. Do té funkce se volí jen ti nejvznešenější a nejváženější upíři.“

„A pan Hroozley se knížetem málem stal?“ divil jsem se. Gavner přikývl. „Co se stalo? Jak to, že pak skončil u kočování s panoptikem zrůd?“

„Odstoupil,“ řekl mi Gavner Zurč. „Jen pár let ho dělilo od ordinariátu – tak se říká tomu, když někoho udělají knížetem –, ale jedné noci prohlásil, že toho má po krk a že s generály nechce mít nic společného.“

„Proč?“ vyzvídal jsem.

Gavner pokrčil rameny. „To nikdo neví. Larten toho moc neprozradil. Možná ho prostě jen všechen ten boj a zabíjení unavily.“

Už jsem se chtěl přeptat, s kým že to upíří generalita musí bojovat, ale v tu chvíli jsme minuli poslední domy města a Gavner Zurč se usmál a rozpřáhl ruce.

„Tady se dobře poběží,“ zabručel spokojeně.

„Už odcházíte?“ zeptal jsem se.

„Musím,“ přikývl. „Generálský program je nabitý. Zaskočil jsem jen proto, že jsem to měl při cestě. Rád bych zůstal a poklábosil s Lartenem o starých časech, ale nejde to. Stejně si myslím, že i Larten se brzy vydá na cesty.“

Našpicoval jsem uši. „A kam se vydá?“

Gavner zavrtěl hlavou a pousmál se. „Je mi líto. Kdybych ti to prozradil, stáhl by mi kůži zaživa. Už tak jsem ti toho pověděl víc, než jsem měl. Neřekneš mu, že jsem ti vykládal, jak býval generálem, že ne?“

„Jestli to nechcete, neřeknu mu to,“ slíbil jsem.

„Díky.“ Gavner se sehnul a podíval se zpříma na mě. „Larten je někdy docela otravný. Nemá rád, když mu někdo kouká do karet, a dostat z něj nějakou informaci, to je jako trhat zub žralokovi. Aleje dobrý upír, jeden z nejlepších. Příhodnějšího učitele jsi dostat nemohl. Důvěřuj mu, Darrene, a nebudeš chybovat.“

„Pokusím se,“ usmál jsem se.

„Tenhle svět je někdy pro upíra nebezpečný,“ prohlásil tiše Gavner. „Nebezpečnější, než tušíš. Drž se u Lartena a získáš lepší šance na přežití, než má velká část našeho rodu. Aby se někdo dožil takového věku jako on, musí mít v rukávě hodně velikou zásobu trumfů.“

„Jak starý vlastně je?“ chtěl jsem vědět.

„Nevím přesně. Řekl bych tak něco mezi sto osmdesáti a dvěma sty.“

„A kolik je vám?“ vyzvídal jsem.

„Míň, než jak se naparuju,“ usmál se Gavner. „Není to dlouho, co jsem překonal stovku.“

„Sto let?!“ Tiše jsem hvízdl.

„Na upíra to není nic moc.“ upozornil Gavner. „Když mě zasvětili krví, bylo mi ani ne devatenáct, a úplným upírem jsem se stal v pouhých dvaadvaceti. Když upíří bohové dovolí, mohl bych se dožít i pěti stovek.“

„Pěti sto…!“ Tak vysoký věk jsem si nedokázal představit.

„Jen si představ, jak se někdo pokouší sfouknout svíčky na takovém dortu!“ zakuckal se smíchem Gavner. Pak se narovnal. „Musím vyrazit. Před svítáním potřebuji urazit padesát kilometrů. Musím přehodit na rychloběh.“ Zašklebil se. „Nesnáším míhání. Vždycky je mi pak zle.“

„Uvidím vás ještě?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš ano,“ kývl. „Svět je malý. Naše cesty se jedné krásné temné noci určitě zas protnou.“ Stiskl mi ruku. „Zatím se měj dobře, Darrene Shane.“

„Někdy příště na shledanou, pane Zurči,“ oplatil jsem mu to.

„Na shledanou,“ kývl a vyrazil. Jen se párkrát zhluboka nadechl a vyběhl. Po chvilce přešel do trysku. Stál jsem na místě, pozoroval jsem, jak utíká, a potom přešel do míhání a v jediném okamžiku zmizel. Hned jsem se otočil a zamířil jsem zpátky do tábora.

Pana Hroozleyho jsem našel v jeho autě. Seděl u okna (bylo celé pokryté pruhy černé lepicí pásky, aby se přes den dovnitř nedostalo slunce) a rozladěně se díval do prázdna.

„Gavner odešel.“ ohlásil jsem.

„Ano.“ vzdychl.

„Moc dlouho se nezdržel,“ poznamenal jsem. „Je to upíří generál,“ na to pan Hroozley. „Není pánem vlastního času.“

„Líbil se mi.“

„Je to dobrý upír a spolehlivý přítel,“ ocenil pan Hroozley.

Odkašlal jsem si. „A říkal, že vy možná odejdete taky.“ Pan Hroozley si mě podezřívavě přeměřil. „Copak ještě říkal?“

„Ale nic,“ zalhal jsem honem. „Ptal jsem se, proč se nemůže zdržet, a on povídá, že není důvod, protože vy se stejně brzy nejspíš vydáte na cestu.“

Pan Hroozley přikývl. „Gavner mi přinesl nepříjemnou zprávu,“ vykládal opatrně. „Budu muset na čas odejít od panoptika.“

„A kam pojedete?“ zajímal jsem se.

„Do města,“ odpověděl hodně neurčitě.

„Co bude se mnou?“

Pan Hroozley si zamyšleně promnul jizvu. „Právě o tom jsem dumal,“ oznámil. „Raději bych tě s sebou nebral, ale mám dojem, že budu muset. Možná tě budu potřebovat.“

„Ale mně je tady dobře,“ postěžoval jsem si. „Já nikam jet nechci.“

„To já taky ne,“ odsekl pan Hroozley. „Jenže musím. A ty musíš se mnou. Nezapomeň, že nejsme žádní cirkusáci, jsme upíři. Circo Mostruoso je pro nás krytí, ne domov.“

„A jak dlouho budeme pryč?“ vyptával jsem se otráveně.

„Pár dnů. Pár týdnů. Pár měsíců. Sám nevím jistě.“

„Co když odmítnu odjet?“

Zlověstně si mě prohlížel. „Pomocník, který odporuje příkazům, není k ničemu dobrý,“ prohlásil klidně. „Pokud se nebudu moct spolehnout na tvoje přispění, podniknu kroky k tomu, abych se tvých služeb zbavil.“

„To jako že mi dáte padáka?“ usmál jsem se kysele.

„Je jeden jediný způsob, jak naložit se vzpurným poloupírem,“ odpověděl. A mně bylo jasné, v čem ten způsob vězí: kůlem rovnou do srdce!

„To je příšerný,“ skučel jsem. „Co budu dělat sám celé dny v cizím městě, až vy budete spát?“

„Co jsi dělal, když jsi byl člověk?“

„To bylo všechno jinak,“ namítl jsem. „Měl jsem kamarády a rodiče. Jestli odsud odejdeme, budu zase sám, jako tu první dobu, co jsem s váma odešel.“

„Bude to těžké,“ souhlasil soucitně pan Hroozley, „ale na vybranou nemáme. Musím odejít se soumrakem – odešel bych už teď, kdyby ráno nebylo tak blízko – a ty musíš se mnou. Jiná možnost prostě…“

Zarazil se, zřejmě ho něco napadlo. „Ovšem mohli bychom s sebou vzít ještě někoho,“ navrhl potom.

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se.

„Mohli bychom s sebou vzít Evru.“

Nakrčil jsem obočí a přemítal o tom.

„Jste přece dobří kamarádi, ne?“ chtěl se ujistit pan Hroozley.

„To jsme,“ řekl jsem, „ale nevím, jestli se mu bude chtít odjet. A kromě toho je tu jeho had, co s tím asi udělá?“

„Určitě by se mu tu o něj někdo postaral.“ soudil pan Hroozley, kterému se vlastní nápad zamlouval stále víc. „Evra by ti dělal příjemnou společnost. A je rozumnější, takže když bych nebyl po ruce, bránil by ti řítit se do malérů.“

„Já nepotřebuju, aby na mě někdo dohlížel!“ reptal jsem.

„Ne,“ souhlasil pan Hroozley, „ale taky ti to neuškodí. Máš ve zvyku zaplétat se do potíží, když se staráš jen sám o sebe. Vzpomínáš si, jak jsi ukradl Madame Oktu? A co ta patálie s tím lidským klukem, Samem… jak se jenom jmenoval dál?“

„To nebyla moje chyba!“ vřískal jsem.

„To opravdu nebyla,“ kýval pan Hroozley. „Ale stalo se to, když na tebe nikdo nedohlížel.“

Zašklebil jsem se, ale neřekl jsem nic.

„Tak co, mám se ho optat, anebo ne?“ naléhal pan Hroozley.

„Zeptám se ho já,“ odsekl jsem. „Vy byste ho nejspíš tak postrašil, až by souhlasil, že pojede.“

„Ať je po tvém.“ Pan Hroozley vstal. „Zajdu za Hiberniem a dojednám to s ním.“ Hibernius bylo křestní jméno pana Topola. „Vrat se před svítáním, ať ti můžu dát pokyny. Rozhodně musíme být nachystaní na cestu, než se setmí.“

Evrovi rozhodování nějakou dobu trvalo. Nebyl nadšený z toho, že se bude muset rozloučit s přáteli z Circo Mostruoso – a se svou krajtou.

„Nebude to na věky,“ přemlouval jsem ho.

„Když já nevím,“ říkal nejistě.

„Ber to jako prázdniny,“ navrhl jsem.

„Vyjet si na prázdniny je fajn,“ připustil. „Ještě kdyby tak jeden věděl, kam se jede.“

„S překvapením je to někdy zábavnější,“ utrousil jsem.

„A někdy taky ne,“ ucedil Evra.

„Pan Hroozley bude celý den spát,“ připomněl jsem mu. „Budeme si moct dělat, co se nám zachce. Můžeme si prohlížet město, chodit do kina, na plovárnu, prostě cokoli.“

„Na plovárně jsem ještě nikdy nebyl,“ ohlásil Evra a podle toho, jak se zazubil, jsem pochopil, že už je rozhodnutý jet.

„Takže mám říct panu Topolovi, že jedeš s námi?“ zajímal jsem se. „A požádat ho, ať zařídí, aby bylo postaráno o tvoji krajtu?“

Evra přikývl. „Stejně nemá ráda zimu. Většinu jí prospí.“

„Paráda!“ rozzářil jsem se. „Budeme se mít báječně.“

„No to doufám, protože jinak je to naposledy, co s tebou na nějaké prázdniny jedu,“ pohrozil Evra.

Celý zbytek dne jsem balil a zase vybaloval. Bral jsem s sebou jen dvě malé tašky, jednu pro mě a jednu pro pana Hroozleyho, ale když nepočítám svůj deník, který s sebou nosím všude, pořád jsem se nemohl rozmyslet, co vzít a co ne.

Pak jsem si vzpomněl na Madame Oktu, tu přece s sebou brát nebudu, a honem jsem spěchal sehnat někoho, kdo se o ni postará. Nakonec mi to slíbil Rudy von Ruka, ovšem prohlásil, že z klece ji nepustí ani omylem.

Po hodinách shonu a zařizování – pan Hroozley to měl snadné, ten starý prohnaný mizera! – se konečně setmělo a byl čas vyrazit.

Pan Hroozley si prohlédl zavazadla a krátce přikývl. Pověděl jsem mu, že Madame Oktu jsem nechal u Rudyho von Ruky, a on to znovu schválil přikývnutím. Vyzvedli jsme Evru, rozloučili jsme se s panem Topolem a s pár dalšími a pak jsme ukázali táboru záda a vykročili jsme.

„Dokážete nás při míhání unést oba?“ zeptal jsem se pana Hroozleyho.

„Nemám vůbec v úmyslu míhat.“ ohlásil.

„Ale jak budeme cestovat?“

„Autobusy a vlaky,“ vysvětlil. Když jsem se zatvářil překvapeně, rozesmál se. „Upíři přece můžou jezdit veřejnou dopravou stejně jako lidé. Žádný zákon to nezakazuje.“

„No to asi ne,“ připustil jsem – a když jsem si představil, co by si asi pomysleli ostatní cestující, kdyby věděli, že s nimi jede upír, poloupír a hadí chlapec, usmál jsem se. „Takže jdeme?“ nadhodil jsem.

„Ano,“ odpověděl pan Hroozley prostě a pak jsme všichni tři vyrazili do města na vlak.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a nula