Murloughovy nože proťaly vzduch, proletěly jím do míst, kde by Debbie bývala měla hrdlo, a pak se zaťaly do měkké látky polštářů a matrace. Do Debbie ale ne. Debbie tam totiž nebyla.
Murlough vytřeštil oči na zvíře uvázané k posteli, které mělo nohy a čumák svázané stejně pevně jako já.
„To je… to je…“ Třásla se mu brada. Nedokázal se přimět, aby to vyslovil.
„To je koza,“ dokončil jsem za něj a přísně jsem se usmál.
Murlough se pomaličku otočil a na obličeji měl výraz naprostého zmatku. „Ale… ale… ale…“
Zatímco drmolil a pokoušel se přijít na to, co se děje, otevřely se dveře jednoho šatníku a ven vylezl pan Hroozley.
Upír vypadal ještě pochmurněji než vampýr, protože měl na sobě krvavě rudý plást, na hlavě nakrátko ostříhané oranžové vlasy a na tváři ohavnou jizvu.
Když Murlough pana Hroozleyho spatřil, strnul. Rudé oči se vypoulily a nachová kůže o nějaký ten odstín zbledla, protože mu z obličeje mizela krev.
Podle filmů, co jsem viděl, jsem očekával dlouhý a vzrušující boj. Myslel jsem si, že ti dva se budou nejdřív častovat urážkami, pak pan Hroozley vytáhne nůž nebo meč a budou dělat výpady a zase je odrážet a pobíhat při tom po celé místnosti a v prvních fázích se jen tak oťukávat a teprve pak se propracují k vážnějším zraněním.
Tak to ale nebylo. Byl to souboj mezi dvěma nočními dravci rychlými jako blesk, kteří netoužili udělat dojem na obecenstvo bažící po napětí, ti prostě chtěli zabít. Stačily jim k tomu pouhé čtyři kroky a ve dvou rozmazaných a zuřivých vteřinách bylo po všem.
První krok udělal pan Hroozley. Z jeho pravice švihem vyletěl krátký nůž. Ten zasáhl Murlougha do horní levé části hrudníku, jen o pár centimetrů výš, než kam mířil. Nad srdce. Vampýr couvl a nabral dech k výkřiku.
Než to ale stihl, pan Hroozley skočil. Stačil mu jeden dlouhý skok a už byl u strany postele, na dobrém místě, aby mohl s vampýrem bojovat tváří v tvář.
To byl druhý krok souboje.
Třetí udělal Murlough – a byl to jeho jediný. Nervózně máchl rukou a hodil po panu Hroozleym nůž z levé ruky. Ostří se zalesklo a zbraň vyletěla děsivou rychlostí. Kdyby bývala zasáhla cíl, bylo by po upírovi. Jenže to se nestalo. Nůž prosvištěl dobrých šest centimetrů nad upírovou hlavou.
Murlough vložil do hodu dost síly, jeho levice se vymrštila vpřed, ale tím způsobil trhlinu ve své obraně a pan Hroozley toho využil. Smrtící ránu zasadil neozbrojenou pravou rukou. Držel ji s dlaní naplocho, takže tvrdé nehty čněly jako pětice ostrých nožů, a zabořil ji do Murloughova břicha.
A když říkám zabořil, tak myslím zabořil.
Murlough zalapal po dechu a mrtvolně znehybněl. Druhý nůž mu vypadl z ruky a on se za ním podíval. Ruka pana Hroozleyho zmizela ve vampýrově břiše až po předloktí.
Chvilku ji tam nechal, pak ji rázně vyškubl, až se ven vyhrnula střeva a s nimi proud tmavorudé krve.
Murlough zaskučel a padl na kolena, div při tom nerozmačkal kozu, ale pak se svalil na podlahu, tam se převalil na záda a pokoušel se uzavřít díru v břiše slinami, které si rychle naplival do dlaní.
Rána ale byla příliš veliká. Hojivé vampýří sliny nebyly k ničemu. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl ji uzavřít a zabránit ztrátě své vzácné krve. Byl vyřízený.
Pan Hroozley od umírajícího vampýra odstoupil, vzal si prostěradlo a otřel si z ruky krev. Ve tváři neměl žádný výraz citu. Nezdálo se, že by ho to, co udělal, potěšilo nebo rozesmutnilo.
Po několika vteřinách si Murlough uvědomil, že jeho situace je beznadějná. Převrátil se na břicho, zadíval se na mě a začal se ke mně plazit. Bolestí skřípal zuby.
„Pane Hroozley?“ vyrazil jsem roztřeseně.
Pan Hroozley si prohlédl plazícího se vampýra a pak zavrtěl hlavou. „Neboj se. Ten ti už neublíží.“ Abychom ale vůbec nic neriskovali, došel ke mně, osvobodil mě z pout a stoupl si mi po bok, aby v případě potřeby mohl znovu zasáhnout.
Vampýr se plazil dlouho a v bolestech. Skoro mi ho bylo líto, ale stačilo vzpomenout si na svázaného Evru a na to, co se chystal udělat Debbii, abych si uvědomil, že jen dostal, co zasloužil.
Několikrát se zastavil a já už jsem si myslel, že umře na půli cesty, ale zřejmě byl pevně odhodlán mít poslední slovo a trápil se dál, i když musel vědět, že urychluje vlastní smrt.
U mých nohou se zhroutil na obličej a trhaně dýchal do koberce. Krev se mu hrnula z úst a já jsem věděl, že konec už není daleko. Zvedl roztřesený prst a kývnul jím na mě, ať se k němu skloním.
Tázavě jsem se podíval na pana Hroozleyho.
Upír pokrčil rameny. „Je teď neškodný. Jak chceš.“
Rozhodl jsem se poslechnout si, co má umírající vampýr na srdci. Sklonil jsem se a nahnul jsem se k jeho ústům. Zbývala mu už jen chvilka.
Rudé oči se bezcílně převalovaly v důlcích. Pak s neskutečnou námahou zaostřil pohled na mě a naposledy nasadil úšklebek. Zvedl hlavu tak vysoko, jak dokázal, a zašeptal něco, čemu jsem nerozuměl.
„To jsem nezaslechl,“ oznámil jsem mu. „Musíš víc nahlas.“ A přitiskl jsem ucho blíž k jeho ústům.
Murlough si olízl rty, aby se zbavil trochy krve a mohl se nadechnout. Pak, s posledním výdechem, vyslovil to, co pro něj bylo tak důležité.
„Chy… chr… chy… trý… chl… chr…chl…chlapec, no ne?“ pronesl bublavě, pak se chabě pousmál a padl dopředu. Byl mrtvý.
2024 ©