Po mojí nechutné nabídce se rozhostilo ohromené ticho. Jako první je prolomil Evra. „Ne!“ vyrazil. „To nedělej! To nemůžeš!“
„Debbie místo Evry,“ nevšímal jsem si jeho proseb. „Co ty na to?“
„Debbie?“ Murlough se pomaličku škrábal na tváři. Trvalo mu pár chvil, než si vzpomněl, o kom se to zmiňuji. Pak mu to došlo. Usmál se. „Aha! Debbie! Chutná přítelkyně pana Darrena Shana.“ V očích mu při vzpomínce zablýskalo.
„Ta ti bude víc k užitku než Evra,“ vykládal jsem. „Můžeš jí vypít krev. Říkal jsi přece, že to bys rád. Říkal jsi, že určitě má dobrou krev.“
„Říkal.“ kývl Murlough. „Slanou. Šťavnatou.“ Poodstoupil od Evry. „Ale proč si mám vybírat?“ zauvažoval nahlas. „Proč si nevzít oba? Teď zabiju hada, Debbii vypiju krev potom. Nebude těžké ji najít. Můžu zítra pozorovat náměstí, zjistím, kde bydlí, a jen co přijde tma…“ Zašklebil se.
„Tolik času nemáš,“ namítl jsem. „Musíš ještě tuhle noc odjet z města. Čekat nemůžeš.“
„Co pořád žvaníš, že mám odjet?“ vztekal se Murlough. „Přesvědčil jsi mě, že tě mám nechat jít, a když tě nechám, nikam odjíždět nemusím.“
„Ale musíš,“ odporoval jsem. „Upírům nějakou dobu potrvá, než přijdou na to, že jsem naživu. A až generálové přijedou, zamíří rovnou sem do chodeb. Nakonec zjistí, že žiju, ale pokud tě zabijí ještě předtím…“
„To by se neodvážili!“ vřeštěl Murlough, „To by znamenalo válku!“
„Jenomže to by oni nevěděli. Mysleli by si, že jsou v právu. Za tu chybu by pak těžce zaplatili, ale to by pro tebe asi nebyla moc velká útěcha. Musíš odjet, a to co nejdřív. Za pár týdnů se klidně můžeš vrátit, ale jestli se tu teď zdržíš, koleduješ si o pohromu.“
„Mladý pan Murlough nechce odjet,“ trucoval vampýr. „Tady je mi dobře. Nechci pryč. Ale máš pravdu,“ vzdychl si. „Musím vypadnout, aspoň na pár nocí. Najít si tmavý, opuštěný sklep. Schovat se. Nevystrkovat hlavu.“
„Proto by Debbie byla lepší než Evra,“ dál jsem vykládal. „Určitě máš hlad. Budeš se před odchodem chtít nakrmit, že ano?“
„No ovšem,“ kýval Murlough a hladil si vypouklé břicho.
„Jenže krmit se neplánovaně, to je nebezpečné. Upíři jsou na to zvyklí, ale vampýři ne, nemám pravdu?“
„Ne, my jsme chytřejší než upíři,“ chlubil se Murlough. „Myslíme dopředu. Plánujeme. Napřed si jídlo označujeme.“
„To teď ale udělat nemůžeš,“ připomněl jsem. „Potřebuješ se rychle najíst, abys měl z čeho žít, až budeš schovaný. Dohodni se se mnou a já tě zavedu k Debbii, Dostanu tě snadno dovnitř a zase ven a nikdo nic neuvidí.“
„Darrene! Přestaň!“ rozkřikl se Evra. „Tohle já nechci! Nemůžeš přeci…“
Murlough ho praštil do břicha, takže zmlkl.
„Proč bych ti měl věřit?“ sykl vampýr. „Kde vezmu jistotu, že mě nepodvedeš?“
„Jak asi?“ odsekl jsem. „Nech mi ruce svázané za zády. Drž mi nůž u krku. Evru nech, kde je… vrátím se pro něj potom, až se nakrmíš a odjedeš. Kdybych si něco zkusil, oba bych nás odsoudil k smrti. Nejsem hlupák. Vím, co je v sázce.“
Murlough si to promýšlel a nemelodicky si u toho pobrukoval.
„To nesmíš,“ skučel Evra.
„Jinak to nejde,“ odpověděl jsem tiše.
„Já nechci vyměnit svůj život za její,“ tvrdil. „Radši umřu sám.“
„Uvidíme, jak to budeš brát zítra,“ odsekl jsem. „Jak to můžeš udělat?“ ptal se. „Jak mu ji můžeš dát, jako by byla jenom… jenom…“
„Člověk,“ dořekl jsem stručně. „Já jsem chtěl říct zvíře.“
Pousmál jsem se. „Pro upíraje to totéž. Jsi můj nejlepší kamarád, Evro. Debbie je jenom člověk, pro kterého jsem měl slabost.“
Evra potřásl hlavou. „Vůbec tě nepoznávám,“ pronesl smutně a odvrátil se.
„No dobře.“ Murlough dospěl k rozhodnutí. Napřáhl ruce s noži a švihl jimi dopředu. Škubl jsem sebou, ale on jen přeťal provaz kolem mých kotníků. Spadl jsem na podlahu jako žok. „Uděláme to, jak navrhuješ,“ prohlásil vampýr. „Ale jediný krok vedle a…“
„Neboj se,“ slíbil jsem a zvedl se. „A teď mi dej slovo.“
„Cože?“
„Ještě jsi mi ho nedal. Bez něj nikam nejdu.“
Vampýr se zazubil. „Chytrý chlapec,“ utrousil. „No dobře. Dávám ti slovo – holku za Slepejše. Debbii za Evru. Stačí ti to?“
Zavrtěl jsem hlavou, „Řekni, že až skoncuješ s Debbii, necháš mě jít. Že mi nezabráníš přijít sem pro Evru. Že nám dvěma ani potom nijak neublížíš.“
Murlough se rozesmál. „To jsme ale najednou chytří! Skoro jako mladý pan Murlough. No proč ne. Pustím tě. Nijak ti nebudu bránit, aby ses sem vrátil, a jakmile budete oba na svobodě, nijak vám neublížím.“ Zvedl prst. „Ale jestli se do tohohle města vrátíš nebo jestli na sebe někdy v budoucnu narazíme, je po tobě. Je to jenom odklad, nezaručuju nic napořád. Jasný?“
„Jasný.“
„Výborně. Vyrazíme?“
„Nepovolíš mi trochu ty provazy?“ navrhl jsem. „Takhle skoro nemůžu chodit.“
„Skoro nemůžu znamená, že přece jenom trochu můžu,“ smál se Murlough. „To ti stačí a já s tebou nebudu nic riskovat. Začínám mít pocit, že ty si žádnou šanci nenecháš ujít.“ Rázně mě praštil do zad. Klopýtl jsem, ale udržel jsem se na nohou a pak jsem vykročil.
Ohlédl jsem se přes rameno po Evrovi. „Nebudu pryč dlouho,“ slíbil jsem. „Budu tu zas ještě před ránem a oba se vrátíme domů do panoptika, jo?“
Neodpověděl. Dokonce se na mě ani nepodíval.
Vzdychl jsem si, otočil se a vyšel jsem z doupěte. Murlough mě vedl chodbami, rázoval vedle mě, zpíval si nějaké příšerné písničky a vykládal mi, co provede s Debbii, až se mu dostane do ruky.
2024 ©