Murlough mi stáhl hlavu dozadu. Ucítil jsem, jak se mi čepel nože tiskne k měkké kůži na krku. Ztuhl jsem a čekal, kdy mě řízne. Nejradši bych křičel, ale nůž mi v tom bránil. A je po všem, pomyslel jsem si. Je konec. Proč musím zemřít zrovna takhle uboze a zbytečně?
Ale vampýr si se mnou jen pohrával. Pomaličku nůž odtáhl a zlomyslně se zasmál. Měl spousty času. Neměl pražádný důvod spěchat. Chtěl si s námi trochu pohrát.
„Neměl jsi sem chodit,“ ucedil Evra. „Byla to hloupost.“ Odmlčel se. „Ale i tak díky.“
„Ty bys mě tu nechal?“ zeptal jsem se. „Nechal,“ odpověděl, ale já jsem věděl, že lže. „Neboj se,“ pověděl jsem mu. „Přijdeme na to, jak se z toho dostat.“
„Dostat se z toho?“ zahřímal Murlough. „Nemluv hlouposti. Jak bys asi unikl? Překoušeš provazy? To by šlo, ovšem kdybys na ně dosáhl zuby, a to nedosáhneš. Přetrhneš je tou svojí úžasnou upíří silou? Kdepak! Na to jsou moc silné. Sám jsem je předem zkoušel, víme?
Přiznej si to, Darrene Shane, jsi v koncích! Nikdo ti nepřijde na pomoc. Tady dole tě nikdo nenajde. Dám si pěkně na čas a rozšmikám tě na takovéhle kousíčky a ty pak rozházím po celém městě jako konfety. Nic s tím nenaděláš, tak měj rozum!“
„Aspoň pusť Evru!“ žadonil jsem. „Dostal jsi mě, jeho nepotřebuješ. Představ si, jaká to pro něj bude hrůza, když ho pustíš: bude muset žít s vědomím, že jsem umřel místo něj. Takové hrozné břemeno. Bude to ještě horší než ho zabít.“
„Možná,“ zavrčel Murlough. „Ale já jsem jednoduchý tvor a mám rád jednoduchá potěšení. Nápad je to pěkný, ale já ho radši pomaličku a bolestivě rozšmikám, když dovolíš. Bude s tím míň starostí.“
„Prosím tě,“ vzlykl jsem. „Nech ho jít. Udělám všechno, co chceš. Třeba… třeba… dám ti pana Hroozleyho!“
Murlough se zasmál. „Ani náhodou. K tomu jsi už jednou příležitost měl. A promarnil jsi ji. Kromě toho mě teď k němu nemůžeš zavést. Určitě se zase přestěhoval. Možná dokonce utekl z města.“
„Musí přece být něco, co bych ti mohl dát!“ křičel jsem zoufale. „Musím se nějak…“ zarazil jsem se.
Bylo jasné, že Murlough našpicoval uši.
„Tak co je?“ zeptal se zvědavě po několika vteřinách ticha. „Co jsi chtěl říct?“
„Počkat!“ vyrazil jsem. „Musím si něco promyslet.“ Cítil jsem, jak se na mě Evra pozorně dívá, trochu s nadějí, ale víc smířený s tím, že zlému osudu ani jeden neujdeme.
„Pospěš si,“ pobídl mě Murlough a došel přede mě. V šeru podzemní komory nebyla jeho nachová tvář dobře vidět, a tak to vypadalo, jako když ve tmě visí tři rudé flíčky, jeho oči a rty. Bezbarvé vlasy se nad nimi vznášely jako netopýr. „Nemám čas celou noc,“ vztekal se. „Mluv, dokud můžeš.“
„Už to mám rozmyšleno,“ pospíšil jsem si. „Po tomhle brzy budeš muset odjet z města, že ano?“
„Odjet?“ zahulákal Murlough. „Opustit svoje báječné kanály? Nikdy! Mám to tu strašně rád. Víš, jak se tady dole cítím? Jako bych byl uvnitř těla města. Ty chodby jsou jako jeho žíly. Tahle komora, to je srdce, krev města teče do ní a zase ven z ní.“ Usmál se – a projednou to nebyl zlý úšklebek. „Chápeš to vůbec?“ nadhodil tiše. „Žít uvnitř těla, potulovat se svobodně a po libosti po žilách, po chodbách, kudy teče krev.“
„Jenže odejít prostě budeš muset,“ řekl jsem neomaleně.
„Co to má být za řeči?“ štěkl a dloubl do mě nožem. „Začínáš mě nudit.“
„Snažím se jen uvažovat věcně. Tady zůstat nemůžeš. Pan Hroozley ví, že tu jsi. Vrátí se.“
„Ten zbabělec? To bych se divil. Na to bude až moc…“
„A přivede si pomoc,“ skočil jsem mu do řeči. „Další upíry.“
Murlough se rozesmál. „To myslíš upíří generály?“
„Ano.“
„Nesmysl! Nemůžou po mně jít. Máme mezi sebou dohodu. Do ničeho se nám nepletou. A Hroozley není generál, no ne?“
„Není.“
„No tak vidíš!“ ječel Murlough vítězně. „A nemohl by po mně jít, ani kdyby generál byl. Pravidla, zákony, zvyky. Pro upíry jsou stejně důležité jako pro vampýry.“
„Jenže generálové stejně přijdou,“ trval jsem si na svém. „Předtím nemohli, ale teď můžou. Možná už dneska. Zítra určitě. Třeba to tak měl pan Hroozley v plánu od začátku.“
„O čem to blábolíš?“ Murlough se zatvářil nervózně.
„Před chvílí jsi řekl zajímavou věc,“ pokračoval jsem. „Jak tě překvapilo, že pan Hroozley šel sem dolů se mnou. Já o tom tehdy nepřemýšlel, ale když si to teď probírám, vidím, že budeš mít pravdu: bylo to od něj zvláštní. Myslel jsem si, že chce pomoct mně a Evrovi, ale teď mám dojem…“
„Že co?“ zavřískal Murlough, když jsem nepokračoval dál. „Pověz, co si myslíš. Ven s tím, jinak…“ Výhružně zvedl nože.
„Ta dohoda mezi upíry a vampýry –“ začal jsem honem. „Říká, že nebudou jedni druhým škodit, je to tak?“
„No jasně,“ ozval se Murlough.
„Ovšem můžou se bránit nebo vykonat pomstu.“
Murlough přikývl. „Tak to je.“
Pousmál jsem se. „Tobě to nedochází? Jsem poloupír. Pokud mě zabiješ, generálové budou mít důvod tě dostat. Pan Hroozley to určitě měl v plánu od počátku.“ Zhluboka jsem se nadechl a zadíval jsem se Murloughovi do očí. „Nechal tě, abys mě našel. Chtěl, abys mě dostal. Potřeboval, abys mě zabil.“
Murlough vytřeštil oči. „Ne, to by neudělal,“ zasípal.
„Je to upír,“ připomněl jsem mu. „Ovšemže by to udělal. Jsme v jeho rodném městě. Já jsem jen jeho učeň. Co ty by sis vybral a obětoval?“
„Ale… ale…“ Vampýr se nervózně škrábal na obličeji. „Já jsem si nezačal!“ zařval pak. „Vy jste šli po mně!“
Zavrtěl jsem hlavou. „Pan Hroozley po tobě šel. Já jsem v tom nevinně. Nijak tě neohrožuju. Jestli mě zabiješ, poženou tě k odpovědnosti. Generálové se na tebe vrhnou a žádný vampýr jim v tom nebude bránit.“
Murlough mlčel a přežvýkával si, co jsem mu řekl, pak začal skákat na místě a vztekle nadávat. Nechal jsem ho chvilku běsnit. „Ale není pozdě,“ povídám potom. „Nech mě jít. Evru pust taky. Uteč z města. Pak na tebe nebudou moct ani sáhnout.“
„Ale já mám tyhle chodby moc rád,“ skučel Murlough.
„Máš je rád tolik, abys kvůli nim zemřel?“
Přimhouřil oči. „Jsi náramně chytrý, co?“ zavrčel.
„Ani ne. Kdybych byl, nešel bych sem dolů. Ale dokážu poznat pravdu, když ji mám přímo před nosem. Jestli mě zabiješ, Murloughu, podepíšeš si rozsudek smrti.“
Svěsil ramena a já věděl, že mi dál nic nehrozí. Teď jsem se musel bát už jen o Evru…
„A co Slepejš?“ pronesl Murlough hrozivě. „Ten přeci upír není. Takže mi nic nebrání, abych ho zabil, no ne?“
„Ne!“ zařval jsem. „Jestli ublížíš Evrovi, zajdu osobně ke generálům a povím jim…“
„Copak jim povíš?“ přerušil mě Murlough. „Myslíš, že jim na něm záleží? Myslíš, že by riskovali válku kvůli nějakýmu plazovi?“ Zasmál se. „Mladý pan Murlough má chuť někoho zabít. Možná nemůžu mít prťavého poloupíra, ale nepřechytračíš mě, abych přišel i o Slepejše. Dívej se, Darrene Shane. Dívej se, jak vyříznu hadovi jednu tlamu navíc – na břiše!“
Chytil provazy, kterými byl Evra svázaný a levou rukou si ho přitáhl. V pravé ruce napřáhl nůž a chystal se mého kamaráda říznout.
„Počkej!“ rozkřikl jsem se. „Nedělej to! Nedělej to!“
„Proč ne?“ sykl Murlough.
„Vyměním si to s ním!“ ječel jsem. „Mě za Evru!“
„To zrovna,“ vrtěl hlavou. „Jsi poloupír. Ani náhodou.“
„Dám ti někoho jiného! Někoho mnohem lepšího!“
„A koho?“ smál se Murlough. „Koho bys ty mi tak mohl dát, Darrene Shane?“
„Dám ti…“ nasucho jsem polkl, zavřel jsem oči a zašeptal jsem ta hrozná slova.
„Co to?“ zeptal se Murlough a podezřívavě se zarazil. „Mluv nahlas, neslyšel jsem.“
„Říkal jsem, že…“ olízl jsem si rty a znovu, tentokrát hlasitěji jsem to ze sebe vymáčkl. „Že ti dám svoji dívku. Když ušetříš Evru, dám ti… Debbii.“
2024 ©