Když jsem se probral, zjistil jsem, že se dívám přímo na lidskou lebku. Ale ne na nějakou starou, na téhle pořád bylo maso a z jednoho důlku visela oční bulva.
Vykřikl jsem a pokusil jsem se odtáhnout, ale nešlo to. Podíval jsem se nahoru (nahoru? proč ne dolů?) na svoje tělo a zjistil jsem, že jsem pevně svázaný provazy. Po několika chvilkách absolutního zmatku a zděšení jsem si všiml dalšího provazu kolem kotníků a rozsvítilo se mi: visím hlavou dolů.
„Tam odsud určitě vypadá svět dost jinak, no ne?“ ozval se Murlough. Zakroutil jsem se (nemohl jsem hýbat rukama ani nohama, ale mohl jsem se houpat) a uviděl jsem ho sedět kousek od lebky. Okusoval si nehet. Vystrčil nohu a začal lebkou pohupovat. „Pozdrav přece kamaráda Evru.“ uchechtl se.
„Ne!“ vyjekl jsem, zhoupl jsem se dopředu, vycenil zuby a pokusil jsem se mu zahryznout hluboko do nohy. Provaz mě naneštěstí tak daleko nepustil. „Slíbil jsi, že ho před Božím hodem nezabiješ!“ řval jsem.
„To chceš říct, že Boží hod ještě není?“ zeptal se Murlough nevinně. „Jejda! Promiň. Maličko jsem to zvrtal, co?“
„Zabiju tě,“ vyhrožoval jsem. „Dostanu se…“
Okamžitě jsem zmlkl, protože se ozvalo zasténání. Otočil jsem se a zjistil, že tu nejsem sám. Někdo byl pověšený pár metrů ode mě.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se a najisto jsem věděl, že to bude pan Hroozley. „Kdo tam je?“
„D-D-Darrene?“ zaslechl jsem tenký hlásek.
„Evro…“ lapal jsem nevěřícně po dechu.
Murlough se rozesmál a zapnul výkonnou baterku. Trvalo pár chvil, než si moje oči na světlo přivykly. Když jsem zase viděl, rozpoznal jsem dobře známé rysy a postavu hadího chlapce. Vypadal vyhládle, vyčerpaně a vyděšeně – ale byl naživu.
Evra je naživu!
„Převezl jsem tě, co?“ pochechtával se Murlough a přišoural se blíž.
„Co tady děláš, Darrene?“ sténal Evra. Tvář měl pořezanou a omlácenou a na pravé paži a na rameni jsem zahlédl růžový flíček, kde mu Murlough surově oškubával šupiny. „Jak tě sem…“
„Stačilo, plaze!“ zavrčel vampýr a kopl do Evry, až se na provaze rozhoupal.
„Přestaň!“ rozkřikl jsem se.
„Pojď mě k tomu přinutit,“ vysmíval se Murlough. „A ty buď zticha,“ upozornil Evru, „protože jestli ještě promluvíš bez dovolení, budou to tvoje poslední slova. Rozuměl?“
Evra malátně přikývl – vampýr z něj všechnu bojovnost vymlátil. Byl to žalostný pohled. Ale aspoň že žije, to je hlavní.
Začal jsem si prohlížet okolí. Byli jsme ve veliké prostoře. Tma byla příliš velká, než aby se dalo poznat, jestli je komora přírodní nebo vyrobená člověkem. My dva s Evrou jsme viseli na ocelovém nosníku. Po podlaze se válely kostry. Odněkud jsem slyšel kapat vodu a v jednom koutě jsem zahlédl postel.
„Proč jsi mě sem přinesl?“ zeptal jsem se.
„Slepejšovi bylo smutno.“ odpověděl Murlough. „Tak mě napadlo, jestli bys mu nechtěl dělat společnost, no ne?“
„Jak jsi mě našel?“
„Nic těžkého,“ na to Murlough. „Nic těžkého. Slyšel jsem tebe a toho upíra, jak jdete, na sto honů. Sledoval jsem vás. Murlough tady ty chodby a kanály zná jako svoje boty, tak je to. Mladý pan Murlough je chytrý. Bydlí tu dole už dlouho a netočil si celou tu dobu jenom palci na břiše.“
„Proč jsi nás nenapadl?“ chtěl jsem vědět. „Já myslel, že chceš zabít pana Hroozleyho.“
„To chci,“ kýval Murlough. „Čekal jsem na pravou chvíli. Na pravý okamžik. Pak jsi ty celý vzteklý odběhl a usnadnil jsi mi to. Takový dáreček si mladý pan Murlough nemohl nechat ujít! Upíra dostanu potom, prozatím mi stačíš ty. Ty a tady Slepejš.“
„Pan Hroozley byl sám,“ dobíral jsem si ho. „Neměl baterku. Byl ve tmě. Ale ty ses rozhodl jít po mně. Jsi zbabělec. Na to, aby ses pustil do někoho stejně velkého, jako jsi sám, jsi měl moc strach. Jsi obyčejný…“
Murloughova pěst mi dopadla na bradu. Uviděl jsem hvězdičky.
„Řekni to ještě jednou a ušmiknu ti ucho,“ sykl.
Nenávistně jsem se do vampýra vpíjel pohledem, ale udržel jsem jazyk za zuby.
„Murlough se nebojí ničeho!“ vybafl na mě. „Obzvlášť ne roztřeseného starého upíra, jako je Hroozley. Co je to za upíra, že se bratříčkuje s dětmi, no ne? Nestojí mi za to, abych se s ním obtěžoval. Dojdu si pro něj potom. Ty máš víc kuráže. Jsi horkokrevnější.“ Murlough se sklonil a štípl mě do tváře. „Horkou krev mám rád,“ oznámil mi tiše.
„Mně krev pít nemůžeš,“ namítl jsem. „Jsem poloupír. Je to zakázané.“
„Možná jsem už se všemi zákazy a příkazy skoncoval. Jsem na volné noze. Nikomu se nezodpovídám. Tady dole mě zákony vampýrů netrápí. Dělám si, co chci.“
„Je to jed,“ zajíkal jsem se. „Upíří krev je pro vampýry jedovatá.“
„Opravdu?“
„Ano. A hadí taky. Ani jednomu z nás krev pít nemůžeš.“
Murlough se zašklebil. „S tou hadí krví máš pravdu,“ zabručel. „Trošku jsem si od něj vzal, čistě na zkoušku, chápeš, čistě na zkoušku, a pak jsem hodiny zvracel.“
„Však to říkám!“ vyrazil jsem vítězně. „Nejsme ti k ničemu. Naše krev je na nic. Nemůžeš ji pít.“
„To máš pravdu,“ cedil skrz zuby Murlough. „Ale vypustit vám ji můžu. A i když vás nemůžu vysát, můžu vás oba zabít a sníst.“ Začal do nás strkat, takže jsme se brzy bláznivě rozhoupali. Bylo mi zle.
Pak se Murlough pro něco vydal. Po chvíli se vrátil se dvěma velikými noži. Když je Evra uviděl, začal tiše kvílet.
„Vida! Slepejš si pamatuje, na co jsou,“ rozesmál se zle Murlough. Přejel jednou čepelí po druhé, takže se ozval ostrý skřípavý zvuk, až jsem se otřásl. „Ale že jsme si s nimi užili zábavy, co, ještěrko?“
„Promiň, Darrene,“ vzlykal Evra. „Přinutil mě, abych mu řekl, kde bydlíte. Nemohl jsem si pomoct. Řezal mi šupiny a… a…“
„To nic,“ prohlásil jsem klidně. „Není to tvoje chyba. Já bych promluvil taky. A stejně mě nechytil kvůli tomu. Přestěhovali jsme se z hotelu dřív, než ho našel.“
„Ale asi jste zapomněli přestěhovat mozek,“ ozval se Murlough. „To sis vážně myslel, že si můžeš přiskotačit sem, do mého doupěte, zachránit toho hada a zase si vesele odběhnout? Vůbec tě nenapadlo, že v téhle říši jsem vládcem já a že udělám všechno, co je v mojí moci, abych ti v tom zabránil?“
„To mě napadlo,“ řekl jsem tiše.
„A i tak jsi přišel?“
„Evra je můj kamarád,“ odpověděl jsem prostě. „Udělal bych první poslední, abych mu pomohl.“
Murlough zavrtěl hlavou a odfrkl si. „To je ta lidská část v tobě. Kdybys byl dospělý upír, měl bys víc rozumu. Překvapuje mě, že pan Hroozley s tebou došel tak daleko, než vzal do zaječích.“
„Nevzal do zaječích!“ rozkřikl jsem se.
„Ale ano, ale ano,“ posmíval se Murlough. „Sledoval jsem ho nahoru. Proto jsem si pro tebe nemohl přijít dřív, no ne? Upaloval, jako by měl samo slunce za zády.“
„Lžeš.“ odsekl jsem. „On by neutekl. Neopustil by mě.“
„Že ne?“ zubil se vampýr. „To ho neznáš tak dobře, jak si myslíš, kluku. Zmizel. Sbalil to. Teď už je nejspíš na půl cesty tam, odkud sem přijel, upaluje jako psisko se staženým ocasem.“
Murlough bez varování skočil a švihl mi noži proti obličeji z obou stran. Vykřikl jsem, zavřel jsem oči a čekal, kdy vytryskne krev. On se ale zarazil pár milimetrů ode mě, brnkl mi noži o uši a zase se odtáhl.
„To byla jenom zkouška,“ oznámil. „Chtěl jsem zjistit, kolik máš odvahy. Moc ne, co? Moc ne. Slepejš začal křičet až tak na počtvrté nebo na popáté. Bude s tebou míň zábavy, než jsem si myslel. Možná se ani nebudu obtěžovat s mučením. Možná tě zabiju rovnou. Byl bys rád, poloupíre? To by bylo nejlepší: žádná bolest, žádné utrpení, žádné zlé sny. Slepejš, ten má zlé sny. Pověz mu, co se ti zdá, ještěre! Pověz mu, jak se najednou probudíš, křičíš a vzlykáš jako malé dítě.“ Evra stiskl rty a neřekl nic.
„Hohó!“ pitvořil se Murlough. „Vrací se ti před tvým přítelíčkem odvaha? Někde jsi ji zas vyštrachal, co? No jen se neboj, nebude to dlouho trvat, než ji z tebe znovu vytlučeme.“
Skřípal o sebe noži a přecházel nám za zády, abychom ho nemohli vidět. „Tak se kterýmpak začneme?“ dumal a podupkával. „Tak myslím… že si vyberu…“ Úplně ztichl. Cítil jsem, jak mi vstávají vlasy na zátylku.
„Tebe!“ zahulákal najednou a vrhl se… na mě.