O Štědrém večeru pozdě k noci, dole v kanálech.
Pátrali jsme už pět hodin, ale zdálo se to být ještě déle. Byli jsme zpocení a samá špína a nohy a nohavice jsme měli zmáčené smradlavou vodou. Postupovali jsme tak rychle, jak se dalo, a dělali jsme při tom hodně hluku. Ze začátku mě bolelo v žebrech, ale pak jsem to překonal, dál jsem se krčil a otáčel a bodavé bolesti jsem si skoro nevšímal.
„Zpomal!“ sykl pan Hroozley několikrát. „Jestli budeš takhle upalovat, uslyší nás. Musíme být opatrnější.“
„Do háje s opatrností!“ rozkřikl jsem se. „Máme poslední šanci ho najít. Musíme toho projít co nejvíc. Je mi jedno, kolik hluku naděláme.“
„Ale jestli nás Murlough uslyší…“ začal pan Hroozley.
„Tak mu usekneme hlavu a vycpeme ji česnekem!“ vrčel jsem a vydal jsem se dál ještě rychleji a dělal jsem ještě víc randálu.
Brzy jsme se dostali do obzvlášť rozměrné chodby. Ve většině stok byla dnes voda výš než včera, protože nahoře tál sníh, ale tahle chodba byla suchá. Snad to byla nouzová stoka pro případ, že by ostatní byly přeplněné.
„Tady si odpočineme,“ řekl pan Hroozley a svalil se na zem. Pátrání pro něj bylo těžší než pro mě, protože byl vyšší a musel se víc shýbat.
„Na odpočinek není čas,“ odsekl jsem. „Myslíte, že Murlough odpočívá?“
„Darrene, musíš se uklidnit,“ řekl pan Hroozley. „Chápu, že jsi znepokojen, ale zmatkováním Evrovi nepomůžeme. Jsi unavený stejně jako já. Pár minut sem nebo tam, v tom není žádný rozdíl.“
„Je vám to jedno, co?“ vybafl jsem nevrle. „Evra tu někde vězí, tamten ho možná mučí nebo si ho vaří, ale vy se nestaráte o nic než o svoje unavené staré nožičky.“
„Jsou staré.“ zavrčel pan Hroozley. „A unavené také, ostatně předpokládám, že stejně jako ty tvoje. Posad se a přestaň se chovat dětinsky. Jestli je nám souzeno Evru najít, najdeme ho. Jestli ne…“
Dokráčel jsem až těsně k upírovi a nenávistně jsem po něm vyjel: „Dejte mi baterku,“ a snažil jsem se mu ji vyrvat z ruky. Ta moje mi předtím upadla a rozbila se. „Půjdu napřed. Vy si tu seďte a odpočívejte, najdu si Evru sám.“
„Přestaň,“ rozzlobil se pan Hroozley a odstrčil mě. „Jsi nesnesitelný. Uklidni se a…“
Vztekle jsem škubl a baterka vyletěla panu Hroozleymu z rukou. Vyklouzla i mně a rozbila se na kousky o stěnu chodby. Upadli jsme do naprosté tmy.
„Ty pitomče!“ zahřímal pan Hroozley. „Teď budeme muset jít zpátky pro jinou. Přijdeme o spoustu času. Říkal jsem ti, že se něco takového stane.“
„Buďte zticha!“ zaječel jsem a strčil jsem upíra do prsou. Dopadl ztěžka na zem a já jsem se poslepu odpotácel.
„Darrene!“ křikl pan Hroozley. „Co to děláš?“
„Jdu najít Evru.“
„To nesmíš! Nesmíš jít sám! Vrat se a pomoz mi vstát, vyvrkl jsem si kotník. Vrátíme se se silnějšími baterkami a pátrání nám půjde rychleji. Bez světla hledat nemůžeš.“
„Ještě slyším,“ odsekl jsem. „A mám hmat. A můžu křičet. Evro!“ zahulákal jsem jako na důkaz. „Evro! Kde jsi? To jsem já!“
„Přestaň! Murlough tě uslyší. Vrat se a zmlkni!“
Uslyšel jsem, jak upír pracně vstává. Pořádně jsem se nadechl a utekl jsem. Řítil jsem se daleko pryč po chodbě, pak jsem zpomalil a našel jsem si menší kanál vedoucí stranou. Vklouzl jsem do něj a lezl dál. Křik pana Hroozleyho víc a víc slábl. Pak jsem se dostal k dalšímu kanálu a spěchal jsem po něm. Nato jsem zabočil do jiného. A do dalšího. Za pět minut jsem upíra setřásl.
Byl jsem sám. Ve tmě. Pod zemí.
Roztřásl jsem se, pak jsem si připomněl, kvůli čemu tu jsem a co je v sázce. Začal jsem hledat rozměrnější chodbu, šátral jsem prsty před sebou.
„Evro,“ zavolal jsem tiše. Odkašlal jsem si a tentokrát jsem se ozval hlasitěji. „Evro! To jsem já! Darren! Slyšíš mě? Přišel jsem pro tebe. Jestli mě slyšíš, zakřič. Evro. Evro? Evro!“
Křičel jsem a volal a postupoval jsem dál s rukama napřaženýma před sebe, špicoval jsem uši, jak jen to šlo, oči mi nebyly k ničemu – byl jsem ideální terč pro všechny zlé duchy ukryté ve tmě.
Nevím jistě, jak dlouho jsem tam dole byl. V chodbách a kanálech se nedalo nijak sledovat, jak plyne čas. Nijak jsem se taky nedokázal orientovat. Klidně je možné, že jsem chodil dokola. Prostě jsem jen postupoval, volal na Evru, rukama šátral po stěnách a cítil, jak od chladu a vlhka pořád víc ztrácím cit v nohou.
Někdy mě na nose polechtal závan vzduchu, jako by mi chtěl připomenout, že nade mnou je svět. Kdykoli jsem ucítil vzduch, přidal jsem do kroku, protože jsem měl strach, že kdybych se zastavil a nadechl, ztratím odvahu.
Šel jsem dolů, dostával jsem se hlouběji do soustavy kanálů a chodeb. Napadlo mě, kolik lidí tu asi za všechny ty roky bylo. Moc ne. Jsem možná první člověk (vlastně poločlověk), který se v některých starších částech kanalizace ocitl za dlouhá desetiletí. Kdybych měl čas, byl bych se zastavil a vyškrábal do zdi iniciály.
„Evro! Slyšíš mě? Evro!“ opakoval jsem.
Zatím se neozývalo nic. Ani jsem vlastně nic neočekával. I kdybych na doupě náhodou narazil, dalo se se značnou jistotou čekat, že Murlough Evrovi zalepil ústa páskou. Vampýr nepatřil mezi ty, kdo podobné drobnosti přehlížejí.
„Evro!“ krákal jsem hlasem poznamenaným únavou. „Jsi tu? Můžeš…“
Najednou, bez varování, mě do zad uhodila nějaká ruka tak rázně, až jsem sletěl na zem. Bolestí jsem vykřikl, převalil jsem se a poulil oči do smolně černých hlubin tmy.
„Kdo je to?“ zeptal jsem se rozklepaně. Ozvalo se suché zasmání. „Kdo je to? Pane Hroozley? To jste vy? Vy jste mě sledoval až sem? Nebo…“
„Kdepak, ten to není,“ zašeptal mi Murlough přímo do ucha. Rozsvítil baterku a namířil mi jí rovnou do očí.
Světlo mě oslepilo. Zajíkl jsem se a zavřel jsem oči. Myšlenky na to, že bych se mohl bránit, mě úplně přešly. Právě na to vampýr čekal. Než jsem stačil zareagovat, přiklekl ke mně, otevřel ústa a dýchl na mě… dech nemrtvých… plyn, který omračuje.
Pokusil jsem se odtáhnout hlavu, ale bylo pozdě. Už jsem plyn vdechl. Hnal se mi nosem a krkem dovnitř, zaplavoval mi plíce, až jsem se musel ohnout v pase a zběsile, křečovitě kašlat.
Poslední, na co si vzpomínám, bylo, jak jsem se hroutil dopředu, padal jsem k Murloughovým holým nachovým nohám a ty byly pořád větší a větší…
A pak… nic. Jen tma.
2024 ©