Jakmile se mě čepel dotkla, zkameněl jsem, ale pan Hroozley si toho vůbec nevšímal. Mírně nůž odstrčil od svého krku a pak mi hodil stříbrný křížek.
„Gavnere, Gavnere,“ vzdychl si. „Vždycky tě slyším přicházet nejmíň na kilometr.“
„Co to povídáš!“ štěkl hlas rozmrzele a čepel se odtáhla od mého hrdla. „Nemohl jsi mě slyšet.“
„Proč by ne?“ opáčil pan Hroozley. „Nikdo na světě tak hrozně nefuní jako ty. Dokázal bych tě poznat s páskou na očích v tisícihlavém davu.“
„Jedné noci. Lartene,“ cedil cizinec mezi zuby. „Jedné noci tě nachytám. Pak uvidíme, jak jsi chytrý.“
„Jestli na to dojde, okamžitě jdu s ostudou na odpočinek.“ zachechtal se pan Hroozley.
Pak si pobaveně všiml, že jsem ještě pořád strnulý a trochu vyplašený, a spiklenecky na mě mrkl. Mně už ale napůl došlo, že nejsme v nebezpečí.
„Styď se, Gavnere Zurči,“ prohlásil pan Hroozley. „Vyděsil jsi kluka.“
„Vypadá to,“ vrčel cizinec, „že k ničemu lepšímu už nejsem, než abych lekal děti a babičky.“
Pomalu jsem se obrátil a zadíval jsem se na muže jménem Gavner Zurč. Nebyl moc vysoký, ale zato urostlý, figuru měl jako zápasník. Místo obličeje jako by měl splet jizev a tmavých skvrn a kruhy okolo očí byly nesmírně tmavé. Hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko a oblečený byl dost obyčejně, do džin a plandavého bílého svetru. Usmíval se od ucha k uchu a nažloutlé zuby se mu blýskaly.
Zeje upír, to mi došlo, až když jsem se podíval na jeho prsty a na jejich koncích spatřil jizvy. Většina upírů vzniká právě takhle: upíří krev se do nich dostane měkkou tkání na bříškách prstů.
„Darrene, tohle je Gavner Zurč,“ představil nás pan Hroozley. „Starý a prověřený, i když poněkud neobratný přítel. Gavnere, tohle je Darren Shan.“
„Rád tě poznávám,“ prohlásil upír a potřásl mi pravicí. „Ty jsi mě přicházet neslyšel, že ne?“
„Neslyšel,“ přiznal jsem poctivě.
„No prosím!“ zahřímal upír hrdě. „Vidíš?“
„Gratuluji,“ ucedil pan Hroozley suše. „Kdybys měl někdy nepozorovaně proniknout do školky, půjde ti to jako po másle.“
Gavner se zašklebil. „Jak vidím, s věkem ti nepřibylo na zdvořilosti,“ utrousil. „Jsi stejně jízlivý jako vždycky. Jak dlouho jsme se neviděli? Čtrnáct let? Patnáct?“
„V únoru to bude sedmnáct,“ upřesnil to pohotově pan Hroozley.
„Sedmnáct!“ hvízdl Gavner. „Je to delší doba, než jsem si myslel. Sedmnáct let, a ty jsi pořád stejný mrzout.“ Rýpl mě do žeber. „Pořád ještě skuhrá jako stará nerudná baba, když musí vstát?“ optal se.
„Ano,“ uchechtl jsem se.
„Já z něj jaktěživ nedostal jediné optimistické slovo před půlnocí. Kdysi jsme museli celé čtyři měsíce spát v jedné rakvi.“ Při té vzpomínce se otřásl. „Delší čtyři měsíce jsem nezažil.“
„V jedné rakvi?“ ujišťoval jsem se nevěřícně.
„Jinak to nešlo,“ přikývl. „Pořádali na nás hon. Museli jsme se držet pohromadě. Podruhé bych to už neudělal. Radši bych vyšel na slunce a shořel.“
„Nebyl jsi jediný, kdo měl proč si stěžovat,“ zavrčel pan Hroozley. „To tvoje chrápání málem vyhnalo na slunce mě.“ V koutcích mu cukalo a mně bylo jasné, že má co dělat, aby se nerozesmál.
„Proč na vás pořádali hon?“ vyzvídal jsem.
„Na tom nesejde,“ vybafl pan Hroozley dřív, než mohl Gavner odpovědět, a pak sjel bývalého společníka pohledem.
Gavner nasadil úšklebek. „Od té doby uteklo už skoro šedesát let. Lartene.“ nadhodil. „Nedošlo mi, že by to mohlo být pořád tajné.“
„Chlapce minulost nezajímá,“ odtušil pan Hroozley rázně. (Mě ovšem zajímala, a jak!) „Kromě toho jsi ty návštěvou u mě, Gavnere, takže tě žádám, abys dodržoval moje požadavky.“
„Ty nevrlá stará kryso,“ zabručel Gavner Zurč, ale doprovodil to přikývnutím. „Tak co, Darrene, co děláš u Circo Mostruoso?“ zeptal se mě.
„Samé divné věci,“ hlásil jsem. „Sháním jídlo pro Nárůdek, pomáhám účinkujícím s přípravou na…“
„Nárůdek pořád cestuje s panoptikem?“ skočil mi do řeči Gavner.
„A je jich tu víc, než kdy dřív,“ odpověděl pan Hroozley. „Teď zrovna tu Lidičků máme dvacet.“ Upíři si vyměnili vědoucí letmé pohledy, ale nic víc už o tom neřekli. Podle toho, jak se jizvy na Gavnerově tváři shlukly do zarputilého výrazu, jsem poznal, že ho to znepokojilo.
„Jak to jde s generály?“ zajímal se pan Hroozley.
„Jako vždycky, všechno při starém,“ odpověděl Gavner.
„Gavner je upíří generál,“ vysvětlil mi pan Hroozley. To velice podnítilo můj zájem. O upíří generalitě jsem už něco slyšel, ale nikdo mi přesně nepověděl, co jsou zač a k čemu slouží.
„Promiňte,“ začal jsem, „ale co je takový upíří generál? Co vlastně dělá?“
„Nenápadně dohlíží na samotáře, jako je tenhle pán,“ zasmál se Gavner a šťouchl do pana Hroozleyho. „A dává na ně pozor, aby se nedostali do maléru.“
„Upíří generalita sleduje chování celého upířího klanu,“ dodal pan Hroozley. „Generálové dohlížejí na to, aby nikdo z nás nezabíjel nevinné a nepoužíval svoje schopnosti ke zlu.“
„A jak to provádějí?“
„Pokud najdou upíra, který se obrátil ke zlu, tak ho zabijí,“ oznámil suše pan Hroozley.
„Aha.“ Zadíval jsem se na Gavnera Zurče pozorněji. Na zabijáka nevypadal, ale když člověk uváží všechny ty jizvy…
„Většinou je to ale nuda,“ krčil Gavner rameny. „Jsem víc jako vesnický policajt než jako voják. Ten výraz upíří generál se mi nikdy nelíbil. Je to strašně nafoukané.“
„Generálové si ale nedošlápnou jen na zlé upíry,“ ozval se znovu pan Hroozley. „Jejich povinností je taky zatočit s hloupými a slabošskými upíry“ Vzdychl si. „Tuhle návštěvu jsem čekal. Gavnere, co takhle zajít ke mně do stanu a probrat ty záležitosti tam?“
„Ty jsi mě čekal?“ Gavner se zatvářil polekaně.
„Dřív nebo později se to muselo proslechnout,“ řekl pan Hroozley. „Nijak jsem se chlapce nesnažil skrývat a pravdu jsem nijak nemaskoval. Laskavě to vezmi na vědomí. Uvedu to u soudu, až mě povolají, abych se hájil.“
„U soudu? Hájit se? Kvůli klukovi?“ Gavner byl z toho celý pryč. Pak se podíval dolů na moje prsty, na bříškách zahlédl upíří znaky a klesla mu brada. „Ten kluk je upír?“ vyjekl.
„Samozřejmě,“ mračil se pan Hroozley „Ty to ale jistě víš.“
„Já nevěděl vůbec nic!“ protestoval Gavner Zurč. Podíval se mi do očí a velice se soustředil. „Krev je v něm slabá,“ oznámil výsledek. „Je to jen poloupír.“
„Přirozeně,“ kýval pan Hroozley. „Nepatří k našim zvykům dělat z pomocníků úplné upíry.“
„Zrovna tak ale ne dělat si pomocníky z dětí!“ štěkl Gavner Zurč a najednou mluvil panovačnějším tónem než předtím. „Co tě to napadlo?“ dorážel na pana Hroozleyho. „Vždyť je to malý kluk! Kdy se to stalo? Proč jsi nikoho neinformoval?“
„Zasvětil jsem Darrena krví téměř před rokem a půl,“ odpověděl pan Hroozley. „A proč jsem to udělal, to je na dlouhé povídání. Snadnější bude odpovědět na otázku, proč jsem to nikomu neoznámil. Jsi první z našeho rodu, kterého potkávám. Kdybych dřív nenarazil na generála, zavedl bych ho na Radu. Teď to nebude nutné.“
„To tedy bude, ke všem čertům!“ odfrkl si Gavner.
„Proč?“ zeptal se pan Hroozley. „Můžeš rozsoudit, co jsem udělal, a vydat rozhodnutí.“
„Já? Já že mám rozsoudit tebe?“ rozesmál se Gavner. „Díky, ale ne. Přenechám tě Radě. Jestli po něčem vůbec netoužím, tak zaplést se do podobné polízanice.“
„Nezlobte se,“ vmísil jsem se znovu do řeči, „ale o čem vlastně mluvíte? A co je zač ta Rada?“
„Vysvětlím ti to jindy,“ odehnal mě mávnutím ruky pan Hroozley. Zaujatě si prohlížel Gavnera Zurče. „Když tu tedy nejsi kvůli chlapci, proč jsi přišel? Mám dojem, že když jsme se viděli naposledy, vyjádřil jsem to dost jasně. Nechci už s generalitou nic mít.“
„Dokonale jasně,“ souhlasil Gavner. „Třeba jsem si jen přišel popovídat o starých časech.“
Pan Hroozley se cynicky usmál. „Sedmnáct let po tom, co jste mě nechali, ať si poradím sám? To asi ne, Gavnere.“
Upíří generál si diskrétně odkašlal. „Klube se nám jistý malér. S generalitou to nemá nic společného,“ dodal rychle. „Zcela osobní věc. Přišel jsem, protože mám pocit, že bys to měl vědět.“ Odmlčel se.
„Tak dál,“ vybídl ho pan Hroozley.
Gavner se podíval po mně a odkašlal si. „Nic nenamítám proti tomu, abych mluvil před Darrenem,“ prohlásil, „ale když jsme se před chvilkou bavili o starých časech, zdálo se mi, že ty sám se usilovně snažíš určitým tématům vyhnout. Takže i to, co ti musím říct, možná nebude pro jeho uši.“
„Darrene,“ ozval se pan Hroozley okamžitě. „Budeme s Gavnerem pokračovat v debatě u mě a sami. Zajdi prosím za panem Topolem a pověz mu, že dnes večer nemůžu vystupovat.“
Moc mě to nepotěšilo, chtěl jsem si poslechnout, co mu Gavner přišel říct. Byl to kromě pana Hroozleyho první upír, kterého jsem poznal. Jenže podle přísného výrazu jsem pochopil, že je pevně rozhodnut. Sebral jsem se tedy a šel pryč.
Pan Hroozley mě ještě zavolal zpátky. „Darrene, vím, že jsi od povahy zvědavý, takže tě varuji: nepokoušej se poslouchat. Pokud to uděláš, budu se zlobit.“
„Za koho mě máte?“ hájil jsem se. „Chováte se ke mně, jako bych…“
„Darrene!“ štěkl. „Žádné špehování!“
Zakaboněně jsem přikývl. „Jasně.“
„Hlavu vzhůru,“ křikl na mě Gavner Zurč, když jsem celý sklíčený odcházel. „Já ti to vyklopím, jen co se ke mně Larten obrátí zády.“
Pan Hroozley se svižně otočil a v očích se mu vztekle blýskalo. Upíří generál honem zvedl ruce a rozesmál se: „Jenom si dělám legraci!“
2024 ©