Když jsem zavolal domů k Debbii, vzal to Jesse. Požádal jsem ho, jestli s ní můžu mluvit. „Mohl bys, kdyby byla vzhůru.“ zasmál se. „Víš vůbec, kolik je?“
Podíval jsem se na hodinky: pár minut před sedmou ráno. „A jo,“ utrousil jsem sklíčeně. „Promiň, mně to vůbec nedošlo. Vzbudil jsem tě?“
„Ne, musím zaskočit do práce, takže už jsem v plné polní. Vlastnější mě taktak chytil, když zazvonil telefon, byl jsem na půl cesty ke dveřím.“
„Ty pracuješ i na Štědrý den?“
„Hnusný zlozvyk, tahle pracovitost,“ smál se. „Ale jdu tam jenom na pár hodin. Jen co před vánočním volnem zachráním pár malérů a nedodělků. Přijdu dávno před obědem. Když jsme u toho, máme tě čekat, anebo ne?“
„Ano, a díky,“ odpověděl jsem. „Právě proto volám, říct, že přijdu.“
„Skvěle!“ Znělo to opravdu potěšené. „A co Evra?“
„Nemůže, ještě mu není dost dobře.“
„Škoda. Poslechni, nemám přece jen Debbii vzbudit? Můžu…“
„Ne, v pořádku,“ ozval jsem se honem. „Jen jí prosím tě vyřiď, že přijdu. Takže ve dvě?“
„To je ideální,“ řekl Jesse. „Zatím se měj pěkně, Darrene.“
„Na shledanou.“
Zavěsil jsem a šel jsem rovnou spát. Ještě pořád se mi hlava točila dokolečka od všeho toho povídání s panem Hroozleym, ale přinutil jsem se zavřít oči a myslet na samé pěkné věci. Chvilku nato jsem se únavou propadl do spánku a spal jsem jako dřevo až do jedné po poledni, kdy se ozval budík.
Vstal jsem. Bolela mě žebra a břicho jsem měl v těch místech, kam do mě Murlough vrazil hlavou, od modřin celé modročervené. Pár minut jsem to rozcházel a pak už to docela šlo, ale stejně jsem si dával pozor, abych nedělal žádné prudké pohyby, a předkláněl jsem se co nejméně.
Důkladně jsem se osprchoval, a když jsem se osušil, nastříkal jsem si všude deodorant – pachu kanálů se těžko zbavovalo. Oblékl jsem se a sebral jsem láhev vína, kterou koupil pan Hroozley, abych měl co vzít s sebou k Rulíkovým.
Zaklepal jsem u nich, na zadní dveře, jak mi poradil pan Hroozley. Otevřela Donna. „Darrene!“ přivítala mě a políbila mě na obě tváře. „Veselé Vánoce!“
„Veselé Vánoce,“ odpověděl jsem.
„Proč jsi nešel předem?“ chtěla vědět.
„Abych vám nezašpinil koberec,“ vysvětlil jsem a otíral jsem si boty na rohožce ležící hned za dveřmi. „Mám od té sněhové břečky mokré boty.“
„Hloupost,“ usmívala se. „Jako by se o Vánocích někdo staral o koberce. Debbie!“ zavolala do patra. „Přišel za tebou nějaký hezký pirát.“
Debbie sešla po schodech dolů. „Ahoj,“ i ona mě políbila na obě tváře. „Táta říkal, že jsi volal. Co je v tom sáčku?“
Vyndal jsem láhev vína. „K jídlu,“ hlásil jsem. „Dal mi ji táta, ať vám ji přinesu.“
„No ne, to je od tebe moc milé, Darrene,“ rozplývala se Donna. Vzala si láhev a zavolala na Jesseho. „Podívej, co přinesl Darren.“
„Vida, vínečko!“ Jessemu zahořelo v očích. „A jak koukám, mnohem lepší značka než to červené, co máme doma. Pozvali jsme toho pravého. Takoví by měli chodit častěji. Kde je vývrtka?“
„Tak moment,“ smála se Donna. „Jídlo ještě není hotové. Dám to do ledničky. Běžte všichni do obýváku. Až bude čas, křiknu na vás.“
Chvíli jsme čekali a pak se mě Debbie zeptala, jestli si to můj táta už rozmyslel s tím odjezdem. Řekl jsem, že ano a že odjíždíme dnes večer.
„Dneska?“ zatvářila se zdrceně. „Na Štědrý večer nikdo nikam nejezdí, leda domů. Mám sto chutí zajít do hotelu a vytáhnout ho ven a…“
„Jenže my právě jedeme domů,“ přerušil jsem ji. „Máma s tátou se zase sejdou, jenom na Boží hod, kvůli mně a Evrovi. Mělo to být překvapení, ale dneska ráno jsem zaslechl, jak to říká do telefonu. Proto jsem volal tak brzy – byl jsem celý bez sebe.“
„Aha.“ Bylo vidět, že Debbii ta novinka zdeptala, ale nasadila statečný výraz. „To je nádhera. Určitě je to ten nejlepší dárek, co jste si mohli přát. Třeba to zase dají dohromady a zůstanou spolu napořád.“
„Třeba.“
„Takže jsi u nás naposledy?“ poznamenal Jesse. „Osud oderval dvě mladé duše neurvale od sebe.“
„Tatiiii!“ Zaúpěla Debbie a šťouchla do něj. „Neříkej takový věci! Je to trapný!“
„Ale od toho právě otcové jsou,“ zubil se Jesse. „To je naše poslání, ztrapňovat dcery před jejich kluky.“
Debbie se na něj zamračila, ale bylo poznat, jak je ráda, že se jí věnuje tolik pozornosti.
Jídlo bylo prostě skvělé. Donna zúročila všechnu svoji za roky nashromážděnou kulinářskou zkušenost. Krůta se šunkou se mi doslova rozpouštěla na jazyku. Pečené brambory jen křupaly a zelenina byla sladká jako cukrová vata. Všechno nádherně vypadalo, ale chutnalo ještě líp.
Jesse se vytasil s několika vtipy, nad kterými jsme se div nepotrhali smíchy, a Donna předvedla, jak umí balancovat rohlíkem na špičce nosu. Debbie si nabrala do pusy vodu a pak kloktavě předvedla nápěv písně Tichá noc. Byl jsem na řadě a musel jsem udělat něco pro pobavení společnosti.
„To jídlo bylo tak výborné, že bych nejradši snědl i příbor,“ liboval jsem si. Všichni se smáli, ale já jsem si vzal lžíci, ukousl jsem jí celou horní půlku, rozkousal jsem ji nadrobno a polkl.
Všem třem div nevypadly oči z důlků.
„Jak to děláš?“ vypískla Debbie.
„Když člověk jezdí od města k městu, posbírá toho víc než jenom nálepky na kufr,“ mrkl jsem na ni.
„Byla to falešná lžíce!“ rozkřikl se Jesse. „Napálil nás.“
„Dej mi tu svoji,“ vybídl jsem ho. Zaváhal, vyzkoušel si lžíci, aby měl jistotu, že je pevná, a pak mi ji podal. Moje upíří zuby s ní udělaly krátký proces a zanedlouho byla rozkousaná a polknutá.
„To je k neuvěření!“ lapal Jesse po dechu a tleskal jako pominutý. „Zkusíme sběračku.“
„Tak moment,“ rozkřikla se Donna a chytila ho za ruku, když se užuž napřahoval přes stůl. „Sběračka je od soupravy a náhradní kousky se těžko shánějí. Co blázníš, za chvíli bys mu dal rozkousat porcelán po babičce, ne?“
„A proč ne?“ popíchl ji Jesse. „Mně se ty staré talíře stejně nikdy nelíbily.“
„Tak bacha,“ varovala ho Donna a zakroutila mu nosem. „Nebo přinutím tebe sníst talíře.“
Debbie se usmívala, naklonila se ke mně a stiskla mi ruku.
„Nějak mi po těch lžících vyschlo v krku,“ prohlásil jsem žertem a vstal jsem. „Mám dojem, že přišel čas na to víno.“
„Zlatá slova!“ zaradoval se Jesse.
„Dojdu tam.“ nabídla se Donna a vstala.
„Ani nápad.“ jemně jsem ji zadržel a přiměl, aby se zase posadila. „Obsluhovala jsi celé odpoledne. Je načase, aby pro změnu někdo obsloužil tebe.“
„Slyšeli jste ho?“ Donna se rozzářeně obrátila k ostatním dvěma. „Mám dojem, že vyměním Debbii za Darrena. Ten by tu byl podstatně víc k užitku.“
„Můžeš si za to sama!“ odfrkla si Debbie. „Máš to zítra bez dárků!“
Zašel jsem do kuchyně, vyndal jsem víno z láhve a s potutelným úsměvem jsem sundal z hrdla čepičku z fólie. Otvírák byl ve dřezu. Opláchl jsem ho a pak jsem otevřel láhev. Přičichl jsem – o víně jsem toho moc nevěděl, ale tohle každopádně vonělo pěkně – a našel jsem čtyři čisté sklenky. Chvilku jsem šátral po kapsách a pak jsem se třem sklenkám trochu věnoval. Potom jsem nalil víno a vrátil jsem se ke stolu.
„Hurá!“ zaradoval se Jesse, když mě viděl přicházet.
„Proč ti to trvalo tak dlouho?“ popichovala mě Debbie. „Už jsme pro tebe chtěli poslat záchrannou výpravu.“
„Nějak jsem nemohl dostat ven zátku,“ vysvětlil jsem. „Nedělám to právě často.“
„Mohl jsi jednoduše uhryznout hrdlo,“ žertoval Jesse.
„To mě nenapadlo,“ kýval jsem vážně. „Příště to udělám. A díky za radu.“
Jesse se na mě nejistě zadíval. „Skoro mě dostal!“ rozesmál se najednou a hrozil mi prstem. „Skoro mě dostal!“
Kvůli tomu opakování jsem si na chviličku vzpomněl na Murlougha, ale rychle jsem si všechny myšlenky na vampýra vyhnal z hlavy a zvedl jsem sklenku.
„Připíjím na rodinu Rulíkovu,“ prohlásil jsem. „Jejich jméno připomíná jed, ale jejich pohostinnost je přímo úžasná. Na zdraví!“ přípitek jsem si předtím zkoušel – a opravdu všechno proběhlo, jak jsem doufal. Už si chtěli začít stěžovat, ale pak se rozesmáli, pozvedli sklenice a ťukli jsme si.
„Na zdraví,“ řekla Debbie.
„Na zdraví,“ přidala se Donna.
„Do dna!“ vybafl Jesse.
A napili jsme se.
2024 ©