Pana Hroozleyho nepřekvapilo, že Murlough hlídal u hotelu, to tak trochu očekával, ale ohromilo ho, že jsem se vracel na náměstí. „Kam jsi dal rozum?“ štěkl na mě. „Neupozorňoval jste mě, ať tam nechodím,“ odpověděl jsem.
„Nenapadlo mě, že to bude potřeba,“ zoufal si. „Co tě to popadlo, že ses tam vracel?“
Usoudil jsem, že je načase mu povědět o Debbii. Dal jsem se do vysvětlování a on beze slova naslouchal.
„Takže dívka.“ prohlásil posléze a udiveně potřásal hlavou. „Proč sis myslel, že bych ti to zakazoval? Není žádný důvod, aby ses nepřátelil s lidskou dívkou. Dokonce i úplní upíři se někdy zamilovávají do lidí. Je to složité a většinou se to nedoporučuje, ale není na tom nic špatného.“
„Vy se nezlobíte?“ divil jsem se.
„Proč bych měl? Kam tě srdce táhne, to se mě netýká. Choval ses správně; nesliboval jsi nic, co bys nemohl splnit a nepřestal sis uvědomovat, že to může být jen dočasná záležitost. Na tvém vztahu s tím děvčetem mi jen působí starost, jak je napojený na tu záležitost s vampýrem.“
„Myslíte, že Murlough po ní půjde?“
„Pochybuji. Mám dojem, že se bude držet dál od náměstí. Víme teď, že tam byl, takže bude očekávat, že v budoucnu tu oblast budeme sledovat. Ale i tak bys měl být opatrný. Nescházej se s ní po setmění. Dovnitř chod zadem. A nepřibližuj se k oknům.“
„Ale jinak se s ní můžu scházet dál?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ usmál se. „Vím, že mě máš tak trochu za suchara, ale neudělal bych záměrně nic, z čeho bys byl nešťastný“
Vděčně jsem mu úsměv oplatil.
„A co Evra?“ zeptal jsem se. „Co bude s ním?“
Úsměv se vytratil. „Nevím jistě.“ Pan Hroozley si to nějakou dobu promýšlel. „Opravdu jsi odmítl vyměnit můj život za jeho?“ Znělo to, jako by se domníval, že jsem si to jen vymyslel, abych na něj udělal dojem.
„Opravdu,“ kývl jsem.
„Ale proč?“
Pokrčil jsem rameny. „Říkali jsme si, že už budeme jeden druhému důvěřovat, nebo jste zapomněl?“
Pan Hroozley se odvrátil a odkašlal si do dlaně. Když se zase podíval na mě, tvářil se, jako by se styděl. „Vážně jsem tě podcenil, Darrene,“ ozval se. „Už to neudělám. Bylo to moudřejší rozhodnutí, než jsem se domníval, když jsem si tě vybral, abys byl mým pomocníkem. Je to čest, mít tě po boku.“
Z té lichotky mi bylo maličko trapně, nebyl jsem totiž zvyklý, aby se mnou upír mluvil tak laskavě, a tak jsem se šklebil a pokoušel jsem se nevšímat si toho.
„Co tedy bude s Evrou?“ zeptal jsem se znovu.
„Musíme udělat všechno možné, abychom ho osvobodili,“ prohlásil pan Hroozley. „Je to smůla, že jsi odmítl vyměnit mě za něj. Kdybychom věděli, že Murlough s takovou nabídkou přijde, bývali bychom mu mohli nastražit past. Když jsi ale dal najevo, že mi zachováš věrnost, znovu ti to už nenabídne. Unikla nám nejlepší možnost, jak ho porazit.
Ale ještě máme naději,“ dodal. „Dnes je třiadvacátého. Víme, že Evru nezabije před pětadvacátým.“
„Leda by si to rozmyslel,“ upozornil jsem.
„Nepravděpodobné. Vampýři nejsou zrovna proslulí nerozhodností. Pokud řekl, že nezabije Evru před Božím hodem, pak ho zabije opravdu až ten den. Máme na pátrání po jeho doupěti celou dnešní noc a ještě tu zítřejší.“
„Ale může být kdekoli po celém městě!“ vykřikl jsem.
„Nesouhlasím,“ na to pan Hroozley. „Není ve městě, je pod městem. Zahrabaný v kanálech. V chodbách. Ve stokách. Je tam ukrytý před sluncem a může si chodit, kam chce.“
„To nemůžete vědět jistě,“ namítl jsem. „Třeba byl dneska tam dole jen proto, že mě sledoval.“
„Pokud by tomu tak bylo, jsme v koncích,“ kývl pan Hroozley. „Ale pokud má základnu opravdu tam dole, stále máme šanci. Pod zemí není zase tak mnoho prostoru. A snadněji se tam zachycují zvuky. Nebude to lehké, ale šance tu stále je. Ještě včera jsme neměli ani tohle.
A pokud všechno selže,“ dodal, „a my budeme mít prázdné ruce…“ Výraz jeho obličeje ztvrdl. „Spojím se s naším zabijáckým bratránkem a nabídnu mu právě ten obchod, který jsi ty před nedávnem odmítl.“
„To jako…“
„Ano,“ řekl zachmuřeně. „Pokud nenajdeme Evru včas, vyměním svůj život za jeho.“
Pod městem bylo víc prostoru, než pan Hroozley předpovídal. Tam dole se rozkládalo nekonečné, kroutící se bludiště. Chodby vedly sem a zase tam, jako by je vybudovali naprosto náhodně. Některé byly tak velké, že se v nich dalo stát, jinými jste sotva prolezli. Mnoho jich bylo používaných, v těch do poloviny výšky tekla voda s odpadky. Jiné byly staré a vyschlé a popraskané.
Smrad tam byl úděsný. Jisté bylo, že i když třeba Murlougha nebo Evru uslyšíme nebo zahlédneme, rozhodně je nebudeme s to ucítit!
Byly tam spousty potkanů a pavouků a hmyzu. Brzy jsem ale zjistil, že když je člověk nechá na pokoji, chovají se k němu stejně.
„Nechápu, k čemu lidi potřebují tolik kanálů,“ mračil se pan Hroozley. To už jsme měli za sebou několik hodin marného pátrání. Měli jsme pocit, jako bychom byli na druhém konci města, ale když upír vystrčil hlavu nad zem, aby zjistil, kde jsme, uvědomil si, že jsme ušli jen necelé tři čtvrtě kilometru.
„Asi se v různých dobách razily pokaždé jiné stoky,“ řekl jsem. Můj tatínek kdysi pracoval pro stavební podnik a hodně mi toho o kanalizačním systému vysvětlil. „Po čase se místy rozpadají a obyčejně je jednodušší vyrazit nové chodby, než to prolézat a opravovat ty staré.“
„Takové plýtvání,“ drtil pan Hroozley mezi zuby pohrdavě. „Do tolika prostoru, co hoje v těch mizerných kanálech, by se dalo vmáčknout menší město.“ Rozhlédl se. „Připadá mi, jako by tu bylo víc děr než betonu. Divím se, že město ještě nespadlo na jednu hromadu.“
Po chvíli se pan Hroozley zastavil a zanadával.
„Chcete si udělat zastávku?“ nadhodil jsem.
„Ne,“ vzdychl si. „Musíme pokračovat. Je lepší hledat než sedět a čekat. Takhle se aspoň snažíme mít nějaký vliv na vlastní osud.“
Používali jsme v chodbách baterky. Nějaké světlo jsme potřebovali, protože ani upíři nevidí v naprosté tmě. Paprsky baterek zhoršovaly nebezpečí, že nás Murlough zahlédne dřív než my jej, ale tohle riziko jsme museli podstoupit.
„Asi není nějaká možnost dostihnout ho telepaticky, co?“ zeptal jsem se, když jsme si udělali přestávku. Všechno to lezení a hrbení se bylo dost vysilující. „Nedokážete najít jeho myšlenky?“
Upír zavrtěl hlavou. „Nemám s Murloughem žádné spojení. Naladit se na něčí duševní signály, to vyžaduje, aby se vysílalo na obou stranách.“ Podržel ukazováčky ve vzduchu asi metr od sebe. „Řekněme, že tohle jsem já,“ zahýbal pravým ukazovákem, „a tohle je pan Topol,“ pohnul tím levým. „Před mnoha lety jsme se naučili poznávat duševní vlny toho druhého. Když teď chci pana Topola najít, vyšlu sérii vln, asi jako z radaru.“ Ohýbal pravý ukazovák a zase ho narovnával. „Jakmile se signály dostanou k Hiberniovi, část jeho mozku automaticky vyšle signál zpátky, i když vědomá část o tom neví.“
„Takže ho můžete najít, i když třeba nechce, abyste ho našel?“
Pan Hroozley přikývl. „Proto většina z nás odmítá sdělit druhým svou vlnovou identifikaci. Odhalit ji můžeš jedině tomu, komu dokonale věříš. Na celé zemi je ani ne deset lidí, kteří mě takhle můžou najít – a které můžu najít já.“ Maličko se pousmál. „Asi nemusím dodávat, že ani jeden z té necelé desítky není vampýr.“
Ne že bych těm výkladům o duševních vlnách rozuměl úplně, ale docházelo mi to aspoň natolik, abych pochopil, že k nalezení Evry je pan Hroozley použít nemůže.
Další naděje, kterou si můžu škrtnout ze seznamu.
Přesto mě ale rozhovor přinutil přemýšlet. Určitě přece musí být nějaký způsob, jak naše šance vylepšit. Plán pana Hroozleyho, totiž šmejdit po chodbách a modlit se, ať na vampýra padneme, byl chabý. Copak nemůžeme dělat nic jiného? Copak nedokážeme vymyslet nějakou past a nalákat Murlougha do ní?
Soustředil jsem se v myšlenkách na pátrání, nechtěl jsem se nechat nachytat nepřipravený a s hlavou v oblacích, kdybychom na šíleného vampýra narazili. Ale část mozku pořád pracovala a přemýšlela.
Někde hluboko v něm mě hlodala nějaká drobnost, kterou vampýr řekl, jenže já nedokázal vyhmátnout, která to je. Znovu jsem si přehrával všechno, co mi povídal. Mluvili jsme o Evrovi a o panu Hroozleym a o Debbii a o tom obchodě a…
Debbie!
Popichoval mě, vykládal mi, že ji zabije a vypíjejí krev. Předtím jsem to nechával plavat a bral jsem to jako jalové hrozby. Čím víc jsem na to ale myslel, tím víc jsem si lámal hlavu, nakolik vážně se o ni zajímá.
Je někde hluboko dole a nejspíš má hlad. Je zvyklý krmit se pravidelně. My jsme mu nabourali rozpis. Tvrdil, že už se těší, až Evrovi vypije krev, ale je to tak opravdu? Upíři přece nemůžou pít hadí krev, a bůhví, jestli to neplatí i pro vampýry. Možná se ukáže, že je pro něj Evrova krev nepoživatelná. Třeba jej Murlough na Boží hod jen zabije, ale nedodrží, co říkal, a krev mu nevypije. A o tom, jak Debbie vypadá chutně, se zmínil hned několikrát. Nebyla to narážka na to, že Evra chutně nevypadá?
Čas ubíhal a já jsem si to přemílal v hlavě tam a zase zpátky. Když mi pan Hroozley řekl, že bychom se měli vrátit na povrch (jeho tělo fungovalo jako spolehlivé přírodní hodinky), neřekl jsem na to nic, pro případ, že by nás Murlough stopoval a slyšel každé naše slovo. Mlčel jsem dál, i když jsme už vylezli ze stoky a vlekli jsme se po ulici a pak zase vystoupali na střechy. Držel jsem jazyk za zuby, ještě když jsme proklouzli oknem do hotelu a utahaní, nešťastní a zachmuření jsme padli do křesel.
Pak jsem ale váhavě zakašlal, abych si získal upírovu pozornost. „Myslím, že bych měl plán,“ oznámil jsem a zvolna jsem mu to začal líčit.