Padl jsem na kolena a nakukoval skrz mřížku. Dole byla tma, ale po několika chvilkách jsem zhruba rozeznal obrys tělnatého vampýra.
„Jakpak se to tvoje děvče jmenuje, co?“ vyptával se. „Anna? Beatrice? Cecílie? Diana? Elsa? Františka? Geraldina? Hana? Iveta? Jana?…“ zarazil se a já vycítil, že se mračí. „Ne, počkej, to jsem vypadl z abecedy, Yveta se píše s ypsilonem, ne s měkkým. Jak to, že mě nenapadá žádné dívčí jméno od I? Jak jsi na tom ty, Darrene Shane? Máš něco? Napadá tě něco?“ Moje křestní jméno vyslovoval divně, asi jako Darhééne.
„Jak jsi mě našel?“ zajíkl jsem se.
„Nic těžkého.“ Předklonil se, opatrně se vyhýbal slunečním paprskům, poklepal si na temeno hlavy. „Použil jsem rozum. Mladý pan Murlough má rozumu na rozdávání, to si piš. Zavázal jsem jazyk tomu tvému kamarádíčkovi. Evrovi Slepejšovi. Pověděl mi, kde je hotel. Utábořil jsem se před ním. Pozorně jsem se díval. Viděl jsem tě jít kolem s tou tvojí holkou, tak jsem vás sledoval.“
„Jak to, zavázal jazyk, snad rozvázal, ne?“ podivil jsem se.
Vampýr se rozesmál na celé kolo. „Jasně že zavázal. Je to přece had, ten má jazyk rozeklaný. Normálnímu člověku bych ho rozvázal, ale tomu tvému plazovi ho stačí zavázat. A pořádně utáhnout. Ha! Však ti říkám, že mám rozumu za dva. Hlupák by nevymýšlel tak rafinované, tak mazané vtipy. Ale kdepak mladý pan Murlough, ten si šel pro chytrost s tou největší naběračkou…“
„Kde je Evra?“ skočil jsem mu do řeči a zabušil na mřížku, abych tu jeho sebechválu ukončil. Zacloumal jsem s ní, jestli se nedostanu dolů k němu, ale držela pevně a bránila mi v cestě.
„Evra? Evra Fon?“ Murlough dole v polotmě udělal pár kroků, skoro jako by se snažil tancovat. „Evra je pěkně svázaný,“ oznámil mi. „A pověšený za nohy. Krev se mu hrne do hlavy. Piští jako vepř. Prosí, abych ho pustil.“
„Kde je?“ vyptával jsem se zoufale. „Je naživu?“
„Kdepak s tím svým upírem bydlíš?“ vybafl místo odpovědi. „Přestěhovali jste se do jiného hotelu, co? Proto jsem tě neviděl vycházet ven. A co jsi vůbec dělal na náměstí? Ne!“ vykřikl, než jsem stačil otevřít ústa k odpovědi. „Nic mi neříkej, nic neříkej! Nech chytrý mozek, ať se předvede. Mladý pan Murlough má rozumu na rozdávání. Div že mu mozek nevyskočí z hlavy ven, kolik hoje.“
Odmlčel se, očička mu šmejdila sem a tam, pak luskl prsty a zařičel. „Ta holka! Kamarádka našeho pana Darrena Shana! Bydlí na náměstí, co? Chtěl ses s ní sejít. Nic mi neříkej, nic neříkej! Já na to přijdu sám. Já si jí vystopuju. Vypadá náramně chutně. Spousta krve, no ne? Báječné slané krve. Už jako bych ji měl na jazyku.“
„Nech ji na pokoji!“ rozkřikl jsem se. „Jestli se k ní jenom přiblížíš, tak tě…“
„Zavři klapačku!“ štěkl vampýr. „A nevyhrazuj mi. Nenechám takového ubožáckého poloupíra, jako jsi ty, aby na mě držkoval. Ještě slovo, seberu se, půjdu a bude s panem Slepejšem konec.“
Ovládl jsem se. „Znamená to, že je ještě naživu?“ zeptal jsem se celý rozklepaný.
Murlough se zazubil a poklepal si na nos. „Možná je, možná není. Nemáš jak to zjistit, co?“
„Pan Hroozley říkal, že vampýři musí držet slovo,“ já na to. „Když mi dáš slovo, že je naživu, budu to vědět.“
Murlough zvolna přikývl. „Je naživu.“
„Dáváš mi na to slovo?“
„Dávám ti na to slovo. Slepejš je naživu. Sešněrovaný a pověšený. Kvičí jako vepřík. Schovávám si ho na Vánoce. Budu ho mít na Boží hod k obědu. Slepejš místo krůty. Myslíš si, že jsem krutý?“ Rozesmál se. „No tohle! Krůty-krutý! No, už jsem vymyslel fikanější slovní hříčky, ale pro tebe je dobrá dost. Slepejš se mým vtipům směje. Slepejš udělá, co mu řeknu. Ty bys v jeho postavení poslouchal taky, kdybys visel za nohy. A kvičel jako vepřík.“
Murloughův zvyk neustále se opakovat byl velice rozčilující.
„Poslechni,“ pokusil jsem se ho přemluvit. „Nech Evru jít. Nijak ti neublížil.“
„Překážel mi a naboural mi rozvrh!“ zavřískl vampýr. „Už jsem se měl nakrmit. Měla to být úplná hostina. Měl jsem vysát toho tlouštíka a zaživa ho stáhnout z kůže a jeho mršinu pověsit k ostatním v chladíme. Udělal bych tak z nějakých nic netušících nešťastných lidiček kanibaly. To by byla náramná zábava, no ne?“
„Evra ti nijak nepřekážel,“ namítal jsem. „Bylo to mezi mnou a panem Hroozleym. Evra jen čekal venku.“
„Venku nevenku, můj přítel to rozhodně není. Ale i když byl možná venku, brzy bude vevnitř.“ Murlough si olízl krvavě rudé rty. „Vevnitř tady v bříšku. Hadího chlapce jsem ještě neměl. Možná do něj dám nádivku, než mu vypiju krev. Aby to mělo správnou vánoční atmosféru.“
„Zabiju tě!“ rozeřval jsem se a znovu jsem zaškubal mřížkou. Přestal jsem se ovládat. „Najdu si tě a roztrhám tě pěkně pomaličku na kusy!“
„Jejda jejda!“ posmíval se Murlough a předstíral zděšení. „Krindapána! Prosím, neubližujte mi, strašlivý pane poloupíre. Mladý pan Murlough už bude hodný. Hlavně mu slibte, že ho necháte na pokoji!“
„Kde je Evra?“ zuřil jsem. „Okamžitě ho sem přiveď, nebo…“
„A dost,“ štěkl Murlough. „To už stačí! Nepřišel jsem za tebou, abys na mě řval, to tedy ne! Kdybych toužil po tom, aby na mě někdo hulákal, můžu si vybrat ze spousty jiných míst, no ne? Takže sklapni a poslouchej.“
Musel jsem se strašlivě snažit, než jsem se nakonec přece jen uklidnil.
„Výborně,“ zavrčel Murlough. „To už je lepší. Nejsi tak pitomý jako většina upírů. Pan Darren Shan trošku rozumu přece jenom má, no ne? Není tak chytrý jako já, ovšemže není, ale kdo taky je? Mladý pan Murlough má rozumu na… ale počkat.“
Zaťal nehty do stěny pod mřížkou a popolezl o pár metrů výš. „Teď špicuj uši.“ Najednou mluvil rozumně. „Nevím, jak jste mě našli, Slepejš to nechtěl povědět, ani když jsem mu pěkně šmikal šupinky jednu po druhé. Je mi to jedno. Je to vaše tajemství. Nechte si ho. Všichni potřebujeme mít tajemství, no ne?
A na tom chlapovi mi taky nezáleží,“ pokračoval. „Nic než jídlo. Jídlo, jakého je moře. Celé obrovské moře lidské krve.
Dokonce mi nezáleží ani na tobě,“ odfrkl si. „Poloupíři mě nezajímají. Jen jsi šel za svým učitelem. Nelámu si s tebou hlavu. Klidně tě nechám naživu. Tebe i Slepejše i toho člověka.
Ale ten upír… Larten Hroozley.“ Vampýrovy rudé oči se naplnily nenávistí. „Na něm mi rozhodně záleží. Měl mít víc rozumu a neplést se mi pod nohy. Upíři a vampýři si navzájem nepřekážejí! Je na to dohoda. Nepleteme se těm druhým do života. On porušil zákon. Musí za to zaplatit.“
„Žádný zákon neporušil,“ odsekl jsem vyzývavě. „To ty ses zbláznil. Zabíjíš lidi, jak tě napadne. Je potřeba ti v tom zabránit.“
„Zbláznil?“ Očekával jsem, že Murlough na tu urážku zareaguje výbuchem vzteku, ale jen se krátce zasmál. „Tohle ti pověděl? Že jsem blázen? Mladý pan Murlough ale není šílenec! Lepšímu duševnímu zdraví než já se nikdy žádný vampýr netěšil. Byl bych tady, kdybych byl blázen? Měl bych dost rozumu, abych nechal Slepejše naživu? Vidíš mi u úst nějakou pěnu? Blábolím snad nesmysly jako nějaký idiot? Co?“
Rozhodl jsem se neodporovat mu. „To asi ne,“ připustil jsem. „Když teď o tom tak přemýšlím, mám dojem, že chytrý jsi dost.“
„Samozřejmě že jsem chytrý! Mladý pan Murlough má rozumu za dva. Kdo má rozum, nemůže šílet, leda by dostal vzteklinu. Vidíš někde nějaké zvíře se vzteklinou?“
„Nevidím.“
„No prosím!“ prohlásil triumfálně. „Žádné vzteklé zvíře, žádný vzteklý Murlough. Pochopil?“
„Pochopil,“ odpověděl jsem tiše.
„Proč se mi do toho pletl?“ zeptal se Murlough. Znělo to zmateně a uraženě. „Nijak jsem mu neškodil. Ani bych si ho nevšiml. Proč ho vůbec napadlo to celé tak hloupě pokazit?“
„Protože je z tohohle města,“ vysvětlil jsem. „Žil tady, když byl ještě člověk. Měl pocit, že je jeho povinnost zdejší lidi chránit.“
Murlough na mě nevěřícně vytřeštil oči. „To chceš říct, že to udělal pro ně?“ vyvřískl. „Pro krvenoše?“ Potrhle se rozesmál. „Určitě mu straší na věži! Já myslel, jestli je třeba nechce sám pro sebe. Anebo jestli jsem nezabil někoho, koho měl rád. Ani na vteřinku mě nenapadlo, že by to mohl udělat pro… pro…“
Murlough se přestal smát. „Tím je všechno jasnější,“ prohlásil. „Nemůžu tu nechat volně chodit takového blázna. Kdo ví, co by provedl příště. Poslouchej dobře, Darrene Shane. Vypadáš na chytrého chlapce. Uděláme spolu obchod. Urovnáme všechen ten zmatek, no ne?“
„Jaký obchod?“ optal jsem se podezřívavě.
„Výměnný obchod,“ odpověděl Murlough. „Já vím, kde je Slepejš. Ty víš, kde je upír. Vyměníme. Co ty na to?“
„Mám ti dát pana Hroozleyho místo Evry?“ ošil jsem se. „Co to má být za obchod? Vyměnit jednoho přítele za jiného? Sám přece nevěříš, že bych…“
„A proč ne?“ nadhodil Murlough. „Hadí chlapec je v tom nevinně, no ne? Prý je tvůj nejlepší kamarád, sám mi to říkal. Zato upír tě odvlekl od rodiny, pryč z domova. Evra mi pověděl, že jsi ho nenáviděl.“
„To už je dávno,“ namítl jsem.
„Ale i tak,“ snažil se vampýr dál. „Kdyby sis měl vybrat mezi těmi dvěma, koho bys zvolil? Pokud budou na vážkách jejich životy a ty budeš moct zachránit jenom jeden, který to bude?“
To jsem nemusel zvažovat moc dlouho. „Evrův,“ řekl jsem pevně.
„No vidíš!“ zahřímal Murlough.
„Jenže život pana Hroozleyho nic neohrožuje,“ prohlásil jsem. „Ty jen chceš, abych ho použil k záchraně Evry.“ Smutně jsem potřásl hlavou. „A to já neudělám. Nezradím ho a nezavedu ho do pasti.“
„To taky nebudeš muset,“ přemlouval mě Murlough. „Stačí, když mi řekneš, kde je. Stačí jméno hotelu a číslo pokoje. Já se postarám o ostatní. Vklouznu tam, až bude spát, udělám, co je potřeba, a pak tě zavedu za Evrou. Dávám ti slovo, že vás pak oba pustím. Tak si to promysli, no ne? Zvaž to a rozhodni se. Upír, anebo Slepejš. Můžeš si vybrat.“
Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Kdepak. Nepřichází v úvahu. Vyměnil bych si místo s Evrou sám, kdyby to…“
„Na tobě mi vůbec nezáleží!“ zaječel Murlough. „Chci upíra. Co bych asi tak dělal s pitomým mrňavým poloupírem? Krev ti pít nemůžu. Když tě zabiju, nic tím nezískám. Chci buď Hroozleyho, anebo se žádný obchod nekoná.“
„Tak to se nekoná,“ odpověděl jsem a do hrdla se mi skoro draly vzlyky, když jsem uvážil, co moje slova znamenají pro Evru.
Murlough po mně znechuceně plivl. Slina se odrazila od kanálové mřížky. „Jsi hlupák,“ zavrčel. „Myslel jsem, že jsi chytřejší, ale nejsi. No jak chceš. Najdu si upíra sám. A to tvoje děvče taky. Oba je zabiju. Pak zabiju tebe. Počkej a uvidíš.“
Vampýr se pustil stěny a spadl do tmy. „Vzpomeň si na mě. Darrene Shane,“ křikl, když už mizel v kanálu. „Vzpomeň si na mě, až přijdou Vánoce a ty budeš baštit krocana a šunku. Jestlipak víš, do čeho se zakousnu já? Víš to?“ Vampýr vesele odbíhal pryč kanálem a jeho smích se strašidelně rozléhal.
„Ano,“ pípl jsem. Věděl jsem docela přesně, do čeho se chce zakousnout.
Vstal jsem a utřel jsem si slzy z obličeje. Pak jsem vykročil za panem Hroozleym. Povím mu o svém setkání s Murloughem. Po chvíli jsem radši vylezl po požárním schodišti a dál pokračoval po střechách, to pro případ, že by mě vampýr sledoval a chtěl tak zjistit, kde bydlíme.
2024 ©