Pak na dlouhou dobu nastalo napjaté ticho a minuty se jen pomalu vlekly. Ohmatal jsem si žebra – neměl jsem ani jedno zlomené. Vstal jsem a zaskřípal jsem zuby, jak mě rozbolelo celé tělo. Budu mít bolesti ještě pár dnů.
Dovlekl jsem se k panu Hroozleymu a odkašlal jsem si. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
Loupl po mně očima a zavrtěl hlavou. „Blbečku!“ vybafl. „Cos tu vůbec dělal?“
„Snažil jsem se vás zadržet, abyste ho nezabil,“ ukázal jsem na tlouštíka. Pan Hroozley se na mě překvapeně zarval. „Dozvěděl jsem se ze zpráv o těch šesti zabitých,“ Vysvětloval jsem. „Myslel jsem si, že ten vrah jste vy. Proto Jsem vás stopoval a…“
„Tak ty sis myslel, že já jsem vrah?“ rozkřikl se pan Hroozley.
Zamračeně jsem přikývl.
„Jsi ještě hloupější, než Jsem si myslel! To mi tak málo důvěřuješ, že…“
„A co jsem si asi měl myslet jiného?“ křikl jsem. „Neřekl Jste mi jediné slovo. Každou noc jste zmizel do města a my jsme se nedozvěděli nic o tom, kam chodíte a co děláte. Co jsem si pak měl myslet, když jsem zjistil, že našli šest mrtvol s vysátou krví?“
Pan Hroozley se tvářil nejdřív překvapeně a pak zamyšleně. Posléze unaveně přikývl. „Máš pravdu,“ vzdychl si. „Kdo chce, aby mu důvěřovali, musí sám dávat najevo důvěru. Chtěl jsem vás ušetřit těch krvavých podrobností. To jsem neměl. Udělal jsem chybu.“
„Ale ne,“ snažil jsem se, protože mi vyrazilo dech, že se najednou chová tak laskavě. „Já jsem asi neměl chodit za vámi.“
Pan Hroozley sjel pohledem k noži. „Chtěl jsi mě zabít?“ zeptal se.
„Ano,“ kývl jsem a bylo mi trapně.
K mému úžasu se krátce zasmál. „Jste lehkomyslný mladý muž, pane Darrene Shane. Ale to jsem věděl, už když jsem z tebe udělal svého pomocníka.“ Vstal a prohlédl si ránu na paži. „Asi bych měl být rád, že jsem z toho vyšel jenom takhle.“
„Nebude vám nic?“ zajímal jsem se.
„Zůstanu naživu,“ odsekl a vemnul si do rány trochu slin, aby se hojila.
Zvedl jsem hlavu k rozbitému oknu. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se znovu.
„Spíš než kdo by ses správně měl asi ptát, co to bylo.“ prohlásil pan Hroozley. „Byl to vampýr. A jmenuje se Murlough.“
„Vampýr? Já myslel, že to je jenom jiné slovo pro upíra!“
„To je na dlouhé vyprávění. A my nemáme čas. Později ti…“
„Ne.“ řekl jsem pevně. „Dneska v noci jsem vás málem zabil jen proto, že jsem nevěděl, co se děje. Takže mi to povězte hned, ať už k žádným přehmatům nedojde.“
Pan Hroozley zaváhal a pak přikývl. „No dobrá. Asi je jedno, jestli ti to řeknu tady, anebo někde jinde. Nikdo nás tu myslím rušit nebude. Ale nesmíme se moc zdržet. Musím si tenhle nepříjemný obrat v událostech důkladně promyslet, musím začít odznova plánovat. Vezmu to stručně. Snaž se nepokládat zbytečné otázky.“
„Zkusím to,“ slíbil jsem.
„Vampýři jsou…“ shledával slova. „Za dávných nocí bylo upírů hodně a živili se lidmi asi tak, jako se lidé živí zvířaty. Nebylo nic nezvyklého, když upíři zabili i několik lidí týdně tím, že jim vypili všechnu krev. Po nějakém čase se rozhodlo, že to je nepřijatelné, a tak vznikly zákony zakazující zbytečné zabíjení.
Většina upírů se s tím spokojila a dodržovala zákony, ostatně je pro nás snadnější, když se mezi lidmi pohybujeme nepozorovaně a nezabíjíme je, ale někteří měli pocit, že zrazujeme své zásady. Někteří upíři byli toho názoru, že lidé jsou na planetě jen proto, abychom měli co jíst.“
„To je nesmysl!“ vyprskl jsem. „Upíři se rodí jako lidi. Jak je mohlo…“
„Buď tak laskav a mlč,“ nenechal mě pan Hroozley domluvit. „Snažím se ti jen vysvětlit postoj těch upírů. S jejich skutky nesouhlasím.
Střet vyvrcholil před sedmi sty let. Sedmdesát upírů se odtrhlo od ostatních. Prohlásili se za odlišnou rasu. Začali si říkat vampýři, zavedli vlastní zákony a zřídili vlastní správní orgány.
Vampýři se v podstatě domnívají, že je špatné pít člověku jen krev a nezabít ho. Myslí si, že je ušlechtilé vysát někoho ke smrti a vstřebat jeho duši – jako ty jsi vstřebal část osobnosti Sama Gresta, když jsi vypil jeho krev. A také že je ostudné brát si jen malá množství a sát jako pijavice.“
„Takže když někomu pijou krev, vždycky ho zabijí?“ zeptal jsem se. Pan Hroozley přikývl. „To je hrůza!“
„Souhlasím,“ řekl upír. „A toho názoru byla většina upírů už v době, kdy se vampýři odtrhli. Nastala veliká válka. Mnoho vampýrů jsme zabili. O život přišlo i hodně upírů, ale vítězili jsme. Bývali bychom je uštvali a vymazali ze světa, nebýt toho, že…“ Kysele se pousmál. „Že se nám postavili do cesty právě ti lidé, které jsme chtěli chránit.“
„Jak to?“ divil jsem se.
„O existenci upírů tehdy vědělo hodně lidí. Ale pokud jsme je nezabíjeli, nechávali nás být, protože se nás báli. Jenže když vampýři začali masakrovat vlevo vpravo, lidé ztratili rozvahu a začali se bránit. Naneštěstí nedokázali rozlišovat mezi upíry a vampýry, a tak hledali a zabíjeli všechny bez rozdílu.
Vampýry bychom bývali zvládli, ale lidi ne,“ pokračoval pan Hroozley. „Málem se jim podařilo nás vyhladit. Nakonec se naše knížata sešla s vampýry a dohodli jsme příměří. Když přestanou tolik po libosti vraždit, necháme je na pokoji. Oni budou zabíjet, jen když se potřebují najíst, a udělají všechno možné pro to, aby ty vraždy před lidmi utajili.
Příměří nám pomohlo. Když lidé získali pocit, že nebezpečí pominulo, přestali nás pronásledovat. Vampýři se odsunuli co nejdál, abychom nepřišli do styku – i to byla součást úmluvy –, a my jsme na ně řadu posledních století v podstatě nenarazili. Došlo jen k náhodným srážkám a soubojům.“
„Soubojům?“ podivil jsem se.
„Upíři i vampýři vedou drsný život,“ vysvětloval pan Hroozley. „Věčně zkoušíme svoje schopnosti v zápasech a soutěžích. Lidé a zvířata jsou zajímaví protivníci, ale když chce upír prokázat, co v něm opravdu je, bojuje s vampýrem. Není nic neobvyklého, že se upír a vampýr vyhledají a bojují na život a na smrt.“
„To je ale hloupost,“ sykl jsem.
Pak Hroozley pokrčil rameny. „Patří to k našim zvykům. Vampýři se časem změnili,“ pokračoval. „Všiml sis, že má rudé vlasy, nehty a oči?“
„A taky rty,“ dodal jsem. „A měl nachovou kůži.“
„Ke všem těm změnám došlo proto, že pijí víc krve než upíři. Ani vampýři sice nejsou většinou tak vybarvení jako Murlough – ten vypil až nebezpečně mnoho krve –, ale všichni vypadají podobně. Snad jen až na mladé vampýry, protože pár desítek let zabere, než se barvy prosadí.“
Přemítal jsem nad tím, co mi vyložil. „Takže vampýři jsou zlí? A kvůli nim mají upíři tak špatnou pověst?“
Pan Hroozley si zadumaně mnul jizvu. „Že by byli naprosto zlí, to není tak úplně pravda. Pro lidi jistě, ale pro upíry to jsou spíš pomýlení příbuzní než jednoznační zvrhlíci.“
„Cože?“ nemohl jsem uvěřit, že je hájí. „Přijde na to, jak to kdo bere,“ rozvíjel to. „Naučil ses nebrat jako nic vážného to, že piješ lidem krev, že ano?“
„Ano, ale…“
„A pamatuješ si, jak moc jsi proti tomu ze začátku byl?“
„Ano,“ pokoušel jsem se mu znovu skočit do řeči. „Jenže…“
„Pro hodně lidí jsi ty čiré zlo,“ upozornil mě. „Mladý poloviční upír, který pije lidem krev… kdyby se dozvěděli, co jsi doopravdy zač, jak dlouho by to podle tebe asi trvalo, než by se tě někdo pokusil zabít?“
Kousl jsem se do rtu a přemýšlel o tom, co mi říká.
„Abys mi nerozuměl špatně,“ pokračoval pan Hroozley. „Já nesouhlasím s vampýry a s jejich zvyky. Ale nemyslím si, že jsou naprosto zlí.“
„To chcete říct, že zabíjet lidi není nic špatného?“ namítal jsem unaveně.
„Nechci. Chci říct, že chápu jejich stanovisko. Vampýři zabíjejí kvůli tomu, čemu věří, ne proto, že by je to bavilo. Člověk, který se stane vojákem a zabíjí ve válce, taky není zlý, neboje?“
„To není totéž,“ řekl jsem.
„Aleje to podobné, i když třeba jen zhruba a rozmazaně. Pro lidi jsou vampýři výlupek všeho zla a tečka. Ale upírům – a k upířímu klanu teď patříš i ty – se podobný odsudek nevynáší tak snadno. Jsou příbuzní.
A kromě toho,“ dodal, „mají vampýři i nějaké ty ušlechtilé rysy. Jsou věrní a odvážní. Nikdy neporuší slib: když ti vampýr něco slíbí, určitě to dodrží. Pokud by vampýr lhal a ti ostatní by to zjistili, bez jakéhokoli vyptávání by ho popravili. Mají svoje chyby a já osobně je moc rád nemám, ale zlí?“ Vzdychl si. „Těžko to tvrdit.“
Zamračil jsem se. „Jenomže tohohle jste se chystal zabít.“ připomněl jsem mu.
Pan Hroozley přikývl. „Murlough ale není obyčejný. Jeho mysli se zmocnilo šílenství. Ztratil sebevládu a zabíjí, kdy se mu zachce, jen aby ukojil svou obludnou potřebu. Kdyby byl upír, upíří generalita by ho odsoudila a dala popravit. Jenomže vampýři hodnotí svoje méně ukázněné soukmenovce laskavěji. A velice neradi někoho z nich zabíjejí.
Když vampýr přijde o rozum, jen ho vyvrhnou ze svých řad a vyženou. Když se jich pak straní, nijak se ho nesnaží zadržet ani mu ublížit. Stane se z něj…“
Trhli jsme sebou, protože se ozvalo zasténání. Ohlédli jsme se a zpozorovali, že se tlouštík začal vrtět.
„Pojď,“ vybídl mě pan Hroozley. „Budeme v té debatě pokračovat cestou na střechu.“
Vyšli jsme z mrazírny a vyrazili jsme zpátky.
„Murlough se takhle toulá po světě už pár let,“ vykládal pan Hroozley. „Obyčejně vampýři tak dlouho nepřežijí. Udělají nějakou hloupou chybu a lidé je brzy chytí a zabijí. Jenže Murlough je nadprůměrně chytrý. Zbylo mu dost rozumu, aby zabíjel nenápadně a mrtvá těla ukrýval. Znáš ten mýtus o tom, že upíři nemůžou vstoupit do domu, pokud je někdo nepozve?“
„Jasně,“ kýval jsem. „Ale tomu jsem nikdy nevěřil.“
„Dobře jsi dělal. Ale stejně jako většina mýtů má i tenhle reálné kořeny. Vampýři skoro nikdy nezabíjejí lidi u nich doma. Jdou po kořisti venku, zabijí, napijí se a pak tělo schovají nebo zranění zamaskují tak, aby to vypadalo jako nehoda. Šílení vampýři obyčejně na tahle základní pravidla zapomenou, ale Murlough si je pamatuje. Proto jsem věděl, že toho muže nenapadne u něj doma.“
„Ale jak jste vlastně věděl, že napadne právě jeho?“ uvědomil jsem si.
„Vampýři se drží tradice,“ vysvětloval pan Hroozley. „Oběti si vybírají předem. Vplíží se k nim domů, když ti lidé spí, a označí si je. Třemi drobnými škrábnutími na levé tváři. Všiml sis, že ten tlustý muž má podobné značky?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nedíval jsem se.“
„Jsou tam,“ ujistil mě pan Hroozley. „Nejsou moc patrné, sám si nejspíš myslel, že se poškrábal ze spaní, ale kdo ví, co má hledat, ten je nemůže přehlédnout. Jsou vždycky na stejném místě a vždycky jsou stejně dlouhé.
Tak jsem se toho člověka chytil. Až do té noci jsem pátral naslepo, pročesával jsem město a doufal jsem, že narazím na Murloughovu stopu. Toho tlustého muže jsem zahlédl náhodou a pak jsem ho sledoval. Věděl jsem, že ho napadne buď tady, anebo cestou domů z práce, takže stačilo jen trpělivě čekat, až Murlough přejde k činu.“ Upír se zachmuřil. „Jenže pak ses na scéně ukázal ty.“ Nebyl s to dostat z hlasu hořkost.
„Povede se vám Murlougha najít znovu?“
Zavrtěl hlavou. „Toho poznačeného člověka jsem našel jen díky neuvěřitelnému štěstí. Dvakrát se mi to nepodaří. A kromě toho je Murlough sice šílenec, ale ne hloupý šílenec. Všechny lidi, které si označil, nechá být a uprchne z města.“ Pan Hroozley si nešťastně povzdychl. „A s tím se asi budu muset spokojit.“
„Spokojit?“ zhrozil jsem se. „Vy ho nebudete pronásledovat?“
Pan Hroozley zavrtěl hlavou. Zastavil jsem se na podestě schodů – už jsme byli skoro u místnosti s potrubím – a zděšeně jsem se na něj zadíval. „Ale proč?“ vybafl jsem. „Je to šílenec! Zabíjí lidi! Musíte přece…“
„Není to moje věc,“ odpověděl pan Hroozley mírně. „Není na mně, abych si lámal hlavu s takovými tvory, jako je Murlough.“
„Tak proč jste se do toho pouštěl?“ vyrazil jsem a pomyslel jsem na všechny ty lidi, které ještě šílený vampýr zabije.
„Protože v podobných záležitostech mají upíří generálové svázané ruce,“ vysvětlil pan Hroozley. „Neodvažují se podnikat kroky k tomu, aby šílené vampýry odstranili, protože mají strach, že by tím způsobili otevřenou válku. Říkal jsem ti přece, že vampýři dbají na věrnost. Kdyby jeden z nich byl zavražděn, usilovali by o pomstu. Můžeme vampýry zabíjet v čestném boji, ale kdyby generál zabil šíleného vampýra, jeho bližní by cítili povinnost podniknout protiopatření.
Pustil jsem se do toho proto, že v tomhle městě jsem se narodil. Žil jsem tu jako člověk. Všichni, koho jsem tehdy znal, jsou sice už dávno po smrti, ale přesto cítím jistou účast. Jestli jsem někdy nějaké místo považoval za domov, tak to bylo tohle město.
Gavner Zurč to ví. Když se dozvěděl, že tu je Murlough, vyhledal mě. Odhadl, a správně odhadl, že nedokážu jen tak sedět a nechat šílence, aby tropil spoust. To od něj bylo vychytralé, ale nemám mu to za zlé – v jeho postavení bych se nezachoval jinak.“
„Stejně to pořád nechápu,“ řekl jsem. „Já myslel, že upíří generálové chtějí válku odvrátit.“
„Chtějí.“
„Ale kdybyste Murlougha zabil, tak přece…“
„Kdepak,“ přerušil mě. „Já nejsem generál. Jsem řadový upír a nemám s ostatními žádné spojení. Kdyby se vampýři dozvěděli, že jsem ho zabil, šli by po mně, ale generály by do toho nepletli. Byla by to osobní záležitost. Nevedlo by to k válce.“
„Chápu. Takže když tomuhle městu přestalo hrozit nebezpečí, už vám na tom šílenci nezáleží?“
„Správně,“ řekl pan Hroozley stručně.
Já jsem s upírovým postojem nedokázal souhlasit, sám bych Murlougha pronásledoval třeba na kraj světa, ale aspoň jsem ho chápal. Chrání „svoje“ lidi. A když hrozba pominula, myslí si, že zabít vampýra už není jeho starost. Typická ukázka upíří logiky.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Vrátíme se k panoptiku a všechno to pustíme z hlavy?“
„Ano,“ kývl. „Murlough se napříště tomuhle městu bude vyhýbat. Unikne někam do tmy a hotovo. Můžeme zase začít žít, jak jsme žili předtím.“
„Dokud se neobjeví něco dalšího,“ přisadil jsem si.
„Mám jenom jeden domov,“ odpověděl upír. „Nic dalšího podobného se nejspíš neobjeví. Tak pojď,“ vyzval mě.
„Jestli máš ještě nějaké otázky, odpovím ti na ně později,“
„No dobře.“ Zarazil jsem se. „Jak jste předtím říkal… že už přede mnou nebudete tajit důležité věci… platí to pořád? Budete mi už věřit a všechno mi říkat?“
Upír se usmál. „Budeme si důvěřovat navzájem.“
Usmál jsem se na něj taky a vešel jsem za ním do místnosti s potrubím.
„Jak to, že jsem předtím nespatřil Murloughovy stopy?“ podivil jsem se, když jsem uviděl, kudy jsme do budovy vešli všichni.
„Vstoupil dovnitř na jiném místě,“ řekl pan Hroozley. „Nechtěl jsem se k němu moc přibližovat, dokud nepřejde k činu. Co kdyby mě uviděl?“
Už jsem vykročil k oknu, když tu jsem si vzpomněl na Evru.
„Počkejte!“ zadržel jsem pana Hroozleyho. „Musíme vyzvednout Evru.“
„On v tom byl namočený taky?“ rozesmál se upír. „Tak pro něj pospěš. Ale nečekej, že to všechno budu vykládat ještě jednou jemu. Takové drobnosti nechám na tobě.“
Začal jsem pátrat po kamarádovi.
„Evro,“ zavolal jsem ne příliš nahlas. Když se nic neozvalo, křikl jsem trochu silněji. „Evro!“ Kde se schovává? Rozhlédl jsem se a uviděl, že někam pod splet trubek vede jediná řada stop.
„Evro!“ rozkřikl jsem se znovu a vydal jsem se po jeho stopě. Nejspíš mě viděl, jak si povídám s upírem, a neví jistě, co se stalo. „Už je to dobrý!“ řval jsem. „Pan Hroozley je nezabil. Byl to…“
Na něco jsem došlápl a pod nohou se mi ozvalo ostré křupnutí. Poodstoupil jsem, sklonil jsem se a tu věc jsem zvedl, že si ji prohlídnu pořádně. Když jsem si uvědomil, co to je, srdce mi spadlo do kalhot: byly to rozbité zbytky mobilního telefonu.
„Evro!“ vyjekl jsem a vyřítil jsem se dopředu. O něco dál jsem našel doklady o rvačce – prach byl hodně rozházený jako by v něm sebou někdo hrozně házel. Ve vzduchu se doteď vznášely tisíce neusazených prachových částeček.
„Co se děje?“ zeptal se pan Hroozley a obezřetně se přiblížil. Ukázal jsem mu rozdrcený telefon. „Evrův?“ odhadl.
Přikývl jsem. „Určitě ho dostal vampýr,“ vyrazil jsem zděšeně.
Pan Hroozley vzdychl a svěsil hlavu. „Pak je Evra mrtev,“ prohlásil bez obalu. Když jsem se dal do pláče, pořád se díval do země.
2024 ©