V noci ze dvaadvacátého prosince přešel pan Hroozley k činu. Všiml si toho Evra. Já jsem si zrovna udělal krátkou přestávku, aby si oči odpočinuly, protože dokonce i poloupíří oči začnou po hodinách soustředění bolet, když tu sebou Evra najednou poplašeně trhl a chytil mě za kotník.
„Jde na to!“
Vrhl jsem se dopředu právě včas, abych uviděl, jak upír přeskakuje na střechu jatek. Násilím si otevřel okno a svižně vklouzl dovnitř.
„Už je to tu!“ zaúpěl jsem, vyskočil a chystal jsem se vyrazit.
„Počkej moment, jdu s tebou,“ ozval se Evra. „Ne!“ štěkl jsem. „O tom jsme se přece už bavili. A ty jsi slíbil…“
„Nechci jít až tam,“ namítl Evra. „Ale nebudu tu jen tak dřepět a schnout starostma. Počkám na tebe uvnitř v jatkách.“
Nebyl čas se hádat Krátce jsem přikývl a vyběhl jsem. Evra spěchal za mnou, jak nejrychleji dokázal.
U otevřeného okna jsem se zastavil a pozorně naslouchal. Odnikud jsem nic neslyšel. Evra se vytáhl ke mně, od běhu byl celý zadýchaný. Vlezl jsem dovnitř a Evra hned za mnou.
Ocitli jsme se v podlouhlé místnosti plné potrubí. Na podlaze byla vrstva prachu, ve které byly jasně vidět stopy pana Hroozleyho. Šli jsme po nich ke dveřím a za nimi byla vykachlíkovaná chodba. Teď nás zase vedl po dlaždičkách prach, který pan Hroozley nabral na podrážky, než přešel přes místnost.
Přešli jsme po prachové stopě přes celou chodbu a pak dolů po schodech. Ocitli jsme se v klidné části jatek, zaměstnanci byli všichni na druhém konci budovy, ale i tak jsme se sunuli opatrně. V tomhle ožehavém stadiu hry by nebylo dobře nechat se přistihnout.
Prach stopu od stopy mizel a já začal mít strach, že se nám upír ztratí. Nechtěl jsem se naslepo potulovat po jatkách a hledat ho, proto jsem přidal do kroku. Evra se mi přizpůsobil.
Když jsme zahnuli za roh, koutkem oka jsem zahlédl důvěrně známý rudý plást a okamžitě jsem se zastavil. Vycouval jsem z dohledu a Evru jsem stáhl s sebou.
„Mlč,“ hlesl jsem jen pohyby rtů. Pak jsem opatrně vyhlédl za roh, abych zjistil, co pan Hroozley dělá.
Upír se krčil za hromadou kartónových krabic narovnaných u jedné stěny. Nikoho jiného jsem neviděl, ale slyšel jsem blížící se kroky.
Tlouštík vyšel ze dveří. Hvízdal si, v ruce nesl psací podložku a listoval v nějakých papírech, které na ní měl připnuté klipsem. Zastavil se u velkých roletových dveří a stiskl tlačítko na stěně. Dveře ostře a nepříjemně zaskřípaly a sunuly se nahoru.
Tlouštík pověsil psací podložku na háček na stěně a pak vešel. Uslyšel jsem, jak tiskne tlačítko na druhé straně. Dveře se zastavily, zavrzaly a pak se stejným slimáčím tempem začaly zase spouštět dolů.
Pan Hroozley se svižně vrhl pod ně a proklouzl dovnitř.
„Vrat se do té místnosti s potrubím a čekej tam,“ nakázal jsem Evrovi. Začal protestovat. „Koukej tam jít!“ vztekal jsem se. „Kdybys tu zůstal, cestou zpátky by tě uviděl. Běž tam a čekej. Pokud se mi povede mu v tom zabránit, najdu si tě. Pokud ne…“ Našel jsem jeho ruku a silně jsem ji stiskl. „Jsem moc rád, že jsme se poznali, Evro.“
„Buď opatrný, Darrene.“ Evrovi bylo poznat na očích, jaký má strach. Ne o sebe. Strach o mě. „A hodně štěstí.“
„Štěstí nepotřebuju, mám tohle,“ kasal jsem se a vytáhl jsem nůž. Ještě jednou jsem stiskl Evrovi ruku, rozběhl jsem se a vrhl se pod dveře, které se za mnou brzy úplně dovřely, takže jsem byl uvnitř zavřený s tlouštíkem a s upírem.
Uvnitř byly spousty zvířecích trupů, které visely od stropu na ocelových hácích. A běželo tu mrazicí zařízení, aby zvířata zůstala čerstvá.
Pach krve byl nechutný. Věděl jsem, že jsou tu jen mrtvá zvířata, ale pořád jsem si představoval, že jde o lidi.
Stropní světla svítila neskutečně silně, musel jsem postupovat opatrně: jednou nešťastně vrhnu stín a je po mně. Podlaha podkluzovala – od vody? od krve? – pořád jsem musel dávat pozor, kam šlapu.
Pár vteřin jsem viděl jen samé zvířecí půlky, ale potom jsem zahlédl pana Hroozleyho i tlouštíka. Zařadil jsem se za ně a držel jsem se jich.
Tlouštík se zastavil a prohlédl si kus masa na háku. Asi mu byla zima, protože si dýchl do dlaní, aby se zahřály, i když na nich měl rukavice. Když si kus mrtvého zvířete dost prohlédl, poplácal ho – mršina se rozhoupala a hák strašidelně zaskřípal – a pak si muž začal pohvizdovat, stejnou melodii, jakou si hvízdal už venku. A znovu vykročil.
Zmenšoval jsem vzdálenost mezi sebou a panem Hroozleym, protože jsem nechtěl zůstat příliš pozadu, když tu najednou se tlouštík zastavil, sklonil se a prohlížel si něco, co leželo na zemi. Zastavil jsem se a couval jsem nenápadně zpátky, protože jsem měl strach, aby nezahlédl moje nohy, pak jsem ale zjistil, že pan Hroozley se ke skrčenému muži plíží.
Utrousil jsem nadávku a vyrazil rychle vpřed. Kdyby byl pan Hroozley dával pozor, byl by mě zaslechl, ale příliš se soustředil na to, co se děje před ním.
Zastavil jsem se pár metrů za upírem a vytáhl jsem rezavý nůž. Teď by byla skvělá příležitost zaútočit. Upír nehybně stál a soustředil se na člověka, neuvědomoval si, že tu jsem, prostě ideální terč. Jenže jsem to nedokázal. První je na tahu pan Hroozley. Dokud nezaútočí, prostě jsem odmítal myslet si o něm to nejhorší. Jak říkal Evra, kdybych ho zabil, už ho pak nijak k životu nepřivedu. Nemůžu si dovolit udělat chybu.
Vteřiny mi připadaly jako hodiny, tlouštík se pořád krčil a prohlížel si bůhvíco, prostě něco, co ho zaujalo. Potom pokrčil rameny a zase vstal. Uslyšel jsem, jak pan Hroozley sykl, a uviděl jsem, jak se celý napjal. Zvedl jsem ruku s nožem.
Tlouštík musel něco zaslechnout, protože se podíval nahoru – to si spletl směr, měl by se ohlédnout dozadu – a vtom, po chviličce, se pan Hroozley vrhl kupředu.
Čekal jsem to, ale stejně jsem to úplně nestihl. Kdybych vyrazil ve stejném okamžiku jako upír, byl bych s to švihnout rukou s nožem a zasáhnout ho tam, kam mířím: do hrdla. Jenže jsem na zlomek vteřiny zaváhal a kvůli tomu jsem netrefil přesně.
Když jsem se k němu vrhl, zařval jsem – hulákal jsem ze všech sil, zčásti i proto, že jsem měl hrůzu z toho, co dělám.
Křik přiměl pana Hroozleyho, aby se švihem otočil. Nevěřícně vytřeštil oči. Protože se už nedíval dopředu, nešikovně do tlouštíka vrazil a oba se svalili na zem.
Padl jsem na pana Hroozleyho a sekl jsem ho nožem. Ostří dopadlo na upírovu pravou paži a zakouslo se hluboko do masa. Zařval bolestí a zkusil mě ze sebe shodit. Strčil jsem do něj – byl v nelehké pozici a převaha ve váze i síle mu nebyla k užitku – a zase jsem napřáhl ruku s nožem a chystal jsem se zasadit mu rozmáchlou, vší silou vedenou smrtící ránu.
Ta vražedná rána nikdy nedopadla. Jak jsem totiž zapažoval, vrazil jsem do něčeho rukou. Něco se na mě řítilo shora. Nebo spíš někdo, někdo, kdo shora seskočil. Když ho moje ruka zasáhla, vyjekl a odkulil se ode mě, jak nejrychleji mohl.
Na chvilku jsem zapomněl na upíra a podíval jsem se přes rameno na toho tvora kutálejícího se po podlaze. Na pohled to byl člověk, ale víc se říct nedalo, aspoň dokud se nezastavil a nevstal.
A když vstal a podíval se na mě, najednou jsem si usilovně přál, aby se kutálel dál, až někam pryč z místnosti.
Byl to příšerný pohled. Byl vysoký. Ramenatý a obtloustlý. Od hlavy k patě byl oblečený do bílé, do bílého obleku bez poskvrnky, samozřejmě až na šmouhy krve a špíny, které nasbíral, jak se válel po zemi.
V obludném protikladu k bělosti jeho oblečení byla pokožka, a také vlasy, oči, rty a nehty. Kůže byla skvrnitá a většinou nachová. Zbytek byl tmavě, ostře rudý, jako nasáklý krví.
Netušil jsem, co je zač, ale okamžitě mi došlo, že to je ztělesnění zla. Měl to napsané na čele, podle toho, jak držel tělo, jak se pohrdavě usmíval, jak mu v nepřirozeně rudých očích blýskalo šílenstvím, jak se rubínově rudé rty stahovaly, až byly vidět vyceněné a přiostřené zuby.
Uslyšel jsem, jak pan Hroozley zaklel a vstal. Ale než se mu to podařilo, muž v bílém zakřičel a rozběhl se ke mně tak rychle, jak by to nedokázal žádný člověk. Sklonil hlavu a trkl do mě, div mi neprorazil žaludeční stěnu. Vyrazilo mi to dech.
Odletěl jsem dozadu, na pana Hroozleyho, a nechtě jsem ho srazil k zemi.
Tvor v bílém zaječel, na chvilku se zarazil, jako by zvažoval, jestli nemá zaútočit, pak se chytil jedné zvířecí půlky a vytáhl se nahoru. Vyšvihl se vysoko a chytil se okenního parapetu – teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že kolem celé místnosti vede úplně nahoře řada oken –, rozbil sklo a vyklouzl ven.
Pan Hroozley znovu zaklel a odstrčil mě. Vylezl po mase na háku, vyskočil na římsu za mužem s nachovou kůží a od zranění na paži se bolestí šklebil. Chvilku tam zůstal viset a pozorně naslouchal. Pak svěsil hlavu a ramena mu poklesla.
Tlouštík, který brečel jako dítě, se zvedl na všechny čtyři a začal se plazit pryč. Pan Hroozley si ho všiml, naposledy se zoufale podíval z okna ven a potom seskočil na podlahu a spěchal k němu. Muž se pokoušel vstát.
Bezmocně jsem sledoval, jak pan Hroozley toho člověka narovnal a zadíval se mu do tváře: kdyby ho chtěl zabít, nedokážu udělat nic, čím bych ho zachránil. Žebra mě bolela, jako by mě do nich praštili beranidlem. Těžko se mi i dýchalo. Ani nápad, že bych se pohnul.
Pan Hroozley ale vraždit nechtěl. Jen vydechl tlouštíkovi do obličeje uspávači plyn, tlouštík strnul a pak se v bezvědomí svezl na zem.
Potom se pan Hroozley rychle otočil a šel ke mně a tvářil se tak rozzuřeně, že jsem u něj nic podobného ještě nikdy neviděl. Začal jsem se strachovat o vlastní život. Zvedl mě a zatřásl se mnou jako s hadrovým panákem. „Ty idiote!“ hromoval. „Proč se do všeho tak pitomě pleteš? Uvědomuješ si vůbec, co jsi způsobil? Víš to vůbec?“
„Já jsem… jsem se… snažil vám zabránit…“ sípal jsem. „Já si myslel…“
Pan Hroozley mi přitiskl tvář až k obličeji a vrčel: „Utekl mi! Kvůli tvojí příšerné pitomostí si ten šílený zabiják někam zmizel a je na svobodě! Měl jsem šanci ho zastavit, ale ty… ty…“
Víc ze sebe vypravit nedokázal; vztek mu svázal jazyk. Upustil mě na zem, otočil se na pětníku, dřepl si na bobek, nadával a stěžoval si – chvílemi to skoro vypadalo, jako by plakal – a dával najevo znechucení.
Sjel jsem pohledem od upíra ke spícímu člověku a pak k rozbitému oknu a došlo mi (ostatně nijak geniální dedukce na to potřeba nebyla), že jsem udělal příšernou a možná i osudnou chybu.
2024 ©