Slídit za panem Hroozleym nebyla snadná věc. První noc nám zmizel hned po několika minutách: vysvištěl nahoru po požárním schodišti, a než jsme se tam dostali taky, slehla se po něm zem. Pár hodin jsme se potom potulovali po městě a doufali jsme, že na něj narazíme náhodou, ale až do rána po něm nebylo ani vidu ani slechu.
Poučili jsme se z toho. Druhý den, když pan Hroozley spal, jsem si vyšel ven a koupil jsem dva mobilní telefony. Před večerem jsme si je odzkoušeli. Fungovaly výborně.
A když v noci pan Hroozley vyrazil na střechy. Evra zůstal dole na zemi. Nedokázal se přesunovat tak rychle jako já. Já sám jsem se upíra udržel a informoval jsem Evru, který šel za námi po ulici.
I když jsem byl sám, měl jsem co dělat, aby mi neunikl. Pan Hroozley sebou uměl mrsknout mnohem svižněji než já. Naštěstí neměl ponětí, že mě má v patách, a tak nenasadil plnou rychlost, protože vůbec netušil, že by měl.
Tu noc jsem si ho udržel na dohled tři hodiny a ztratil jsem ho, až když sklouzl dolů na ulici a párkrát rychle po sobě zabočil. Noc nato jsem mu byl v patách až do úsvitu. Potom to různě kolísalo, některé noci mi v hodině zmizel, jindy jsem za ním vlál jako ocásek až do rána.
V té době, kdy jsem ho sledoval, toho moc nedělal. Někdy se na hrozně dlouhou dobu zastavil na jednom místě, vysoko nad davem lidí, a tiše je pozoroval. (Že by si vybíral příští oběť?) Jindy se toulal bez zastávky. Nedalo se odhadnout, kudy se vydá: někdy šel dvě tři noci po sobě stejnou trasou, jindy zkoušel noc co noc jinou cestu. Bylo nemožné vytušit dopředu, jak se zachová.
Evra byl pokaždé před ránem vyčerpaný (a já jsem stále zapomínal, že nemá tolik sil jako já), ale nestěžoval si. Nabízel jsem mu, že jestli chce, může na pár nocí zůstat doma, ale jen vrtěl hlavou a nedal jinak, než že půjde se mnou.
Třeba si myslel, že pokud se nebude držet nablízku, tak pana Hroozleyho zabiju. Třeba měl pravdu.
Od té doby, co se na veřejnost dostaly zprávy o těch šesti zabitých v opuštěné budově, nenašli žádné další mrtvoly. Potvrdilo se ale, že všechna těla byla úplně zbavená krve a že to byli obyčejní lidé: dva muži, čtyři ženy. A všichni mladí, nejstaršímu bylo dvacet sedm. Pocházeli z různých částí města.
Evru to na první pohled strašně zklamalo, když se dozvěděl, že zavraždění byli normální lidé. Být to upíři, bylo by nám po těle o hodně líp.
„Poznali by lékaři rozdíl mezi člověkem a upírem?“ vyptával se.
„Samozřejmě,“ kývl jsem.
„Jak?“
„Podle krve, každý ji má úplně jinou,“ vysvětlil jsem. „Jenže jim žádná krev nezbyla,“ připomněl mi.
„A rozdíl je i v buňkách. Atomy upířího těla se chovají podivně, proto upíra nejde vyfotografovat. A měli by úžasně silné nehty a zuby. Lékaři by to poznali, Evro.“
Snažil jsem se nepropadat předsudkům. Pan Hroozley v době, kdy jsme ho sledovali, nikoho nezabil, což bylo nadějné. Na druhou stranu je ale možné, že jen čeká, až opadne rozruch, teprve pak znovu udeří. Zatím se zpravidla vyhlašoval poplach a pátrání pokaždé, když někdo dlouho nešel domů ze školy nebo z práce.
Anebo možná někoho zabil. Možná ví, že ho sledujeme, a vraždí jen tehdy, když má jistotu, že nás setřásl. To bylo nepravděpodobné, ale úplně se to vyloučit nedalo. Pan Hroozley dokáže být velice mazaný, když chce. U něj bych si nedovolil žádnou možnost pominout.
Většinu bílých dnů jsem sice prospal, abych vydržel být v noci vzhůru, ale dával jsem si záležet, aby mi vybylo vždycky před večerem pár hodin, které budu moct strávil s Debbií. Obvykle jsem zašel k nim, poseděli jsme spolu u ní v pokoji a pouštěli jsme si muziku a povídali si, protože jsem se snažil nechávat si dost sil na blížící se noční pronásledování. Někdy jsme se ale šli projít nebo jsme obráželi obchody.
Byl jsem pevně rozhodnut, že panu Hroozleymu nedovolím, aby mi přátelství s Debbií pokazil. Trávil jsem s ní čas strašně rád. Byla to moje první holka. Věděl jsem, že se budeme muset rozejít, a to spíš dřív než později, ale rozhodně bych neudělal nic, čím bych ten čas, co nám zbývá, nějak zkrátil. Nocí jsem se vzdal a zasvětil jsem je sledování pana Hroozleyho. Nehodlal jsem se vzdát ještě i dnů.
„Jak to, že už nikdy nechodíš, když se setmí?“ zeptala se jednou v sobotu, když jsme vycházeli z kina po odpoledním představení. Ten den jsem vstal dřív než obvykle, abych s ní mohl být dlouho.
„Bojím se tmy,“ zakňoural jsem.
„Já se ptám vážně,“ štípla mě do ruky.
„Táta mi zakázal chodit po setmění ven,“ lhal jsem. „A taky se cítí provinile, že přes den s náma skoro není. Takže je rád, když může večer se mnou a s Evrou posedět a poslechnout si, co jsme přes den dělali.“
„Ale kdyby sis vyšel aspoň jednou za čas, určitě by mu to nevadilo,“ protestovala Debbie. „Přece ti dovolil být venku dlouho do večera tenkrát, jak jsme měli první rande, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nedovolil, utekl jsem. A když to zjistil, děsně zuřil. Dal mi na týden kasárníka. Proto jsem tě s ním neseznámil – ještě pořád se zlobí.“
„Tak mám dojem, že to je pěkný morous,“ utrousila.
„To teda je,“ vzdychl jsem si. „Ale co naděláš? Je to můj táta. Musím stát při něm.“
Nedělalo mi žádnou radost, že jí lžu, ale pravdu jsem jí jaksi říct nemohl. Musel jsem se usmát, když jsem si představil, jak jí to prozrazuju: „Jo, ten chlap, co ho vydávám za svýho otce? To není můj otec. Je to upír. A mimochodem, mám dojem, že těch šest lidí zabil právě on.“
„Čemu se to usmíváš?“ zajímala se Debbie.
„Ničemu.“ Rychle jsem nasadil vážný výraz.
Ten dvojí život byl podivný, byl jsem přes den normální kluk a v noci lovec vraždících upírů, ale bavilo mě to. Tak před rokem by mi z toho šla hlava kolem, byl bych se převracel ze spaní a dumal, co přinese zítřek, měl bych z toho nejspíš i poruchy trávení a trpěl bych depresemi. A zřejmě bych se taky pokusil soustředit jen na jednu věc a přestal bych se scházet s Debbií.
Teď ale ne. To, co jsem prožil s panem Hroozleym a u Circo Mostruoso, mě změnilo. Ty dvě odlišné úlohy jsem dokázal zvládat. A co víc, obměny mě bavily. Protože jsem v noci stopoval upíra, připadal jsem si významný a důležitý – pan Darren Shan, ochránce spícího města! A díky denním schůzkám s Debbií jsem si zase připadal jako normální kluk. Vymlsám si z obou světů to nejlepší.
Jenže když si pan Hroozley vybral příští oběť, toho tlouštíka, bylo po všem.