Zběsile jsem přecházel po hotelovém pokoji, zatínal jsem pěsti a vztekle nadával. Evra mě beze slova sledoval.
„Zabiju ho,“ vyrazil jsem po nějaké době. „Počkám si na den, roztáhnu závěsy, proženu mu srdcem kůl, useknu mu hlavu, zapálím ho.“
„Pro jistotu všechno najednou, co?“ utrousil Evra jízlivě. „A co mu takhle ještě lžící vydlabat mozek a lebku vycpat česnekem?“
„Jak si můžeš v takový situaci dělat srandu?“ zaskučel jsem.
Evra zaváhal. „Třeba to není on.“
„Přestaň, prosím tě!“ vybuchl jsem. „Kdo by to asi tak mohl být?“
„To nevím.“
„Měli vysátou krev!“ hulákal jsem. „Podle té reportérky jenom údajně,“ opravil mě Evra. „Jistě to nevěděla.“
„Podle tebe nejspíš bude lepší počkat,“ vztekal jsem se celý nepříčetný. „Počkat, až jich zabije dalších pět šest, co?“
Evra si vzdychl. „Nevím, co bysme měli udělat. Ale než se do něj dáme, asi by bylo lepší mít důkaz. Když někomu ušmikneš hlavu, jaksi to už nejde vzít zpátky. Pokud potom zjistíme, že jsme se spletli, bude pozdě. Nemůžeme mu ji zase přilepit a říct, ať nám to promine, že to byl omyl a že jsme to nijak zle nemysleli.“
Měl pravdu. Nemůžeme přece pana Hroozleyho zabít bez důkazů. Ale určitě to je on! Po nocích chodí ven, chová se divně a nesvěřuje se nám, co vlastně dělá – jedno ke druhému.
„A to není všechno,“ rozvíjel to Evra a já po něm loupl očima. „Předpokládejme, že tím zabijákem vážně je pan Hroozley.“
„To se mi předpokládá dost snadno,“ zavrčel jsem.
„Proč by to dělal?“ upozornil Evra. „To není jeho styl. Znám ho delší dobu než ty a nikdy jsem nezažil, že by něco podobného provedl, ani jsem o ničem podobném neslyšel. Není zabiják.“
„Když byl upířím generálem, tak určitě zabíjel.“ odsekl jsem. A pak jsem mu převyprávěl svůj rozhovor s Gavnerem Zurčem.
„Jasně.“ kývl Evra. „Zabíjel zlé upíry, kteří si smrt zasloužili. Já tvrdím, že pokud těch šest zabil, tak možná i oni si zasloužili umřít. Možná to byli upíři.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Generálské hodnosti se vzdal, je to už dost let.“
„Gavner Zurč ho mohl přemluvit, aby s tím zase začal,“ namítl Evra. „Navíc o upíří generalitě nevíme nic, co je zač a jak pracuje. Třeba sem pan Hroozley přijel právě proto.“
Znělo to vcelku rozumně, ale já jsem tomu přesto nevěřil.
„Šest zlých upírů že by řádilo v jednom městě?“ divil jsem se. „Je to dost pravděpodobné?“
„Kdo ví?“ krčil Evra rameny. „Ty snad víš, jak se takový zlý upír chová? Já teda ne. Třeba vytvářejí tlupy.“
„A pan Hroozley je sám zlikvidoval? Upíraje těžké zabít. Se šesti lidmi by moc práce neměl, ale šest upírů? Kdepak.“
„Kdo tvrdí, že byl sám?“ nedal se Evra. „Třeba s ním byl Gavner Zurč. A třeba je ve městě i fůra dalších upířích generálů.“
„Ty tvoje argumenty jsou čím dál tím chabější.“ upozornil jsem.
„Možná jsou, ale to ještě neznamená, že nemám pravdu. Prostě to nevíme jistě, Darrene. Nemůžeš přece pana Hroozleyho zabít jen kvůli podezření. Promysli si to a dojde ti, že mám pravdu.“
Uklidnil jsem se a zamyslel se nad tím. „No tak dobře,“ vzdychl jsem. „Dokud nezískáme důkazy o jeho vině, budeme ho brát jako nevinného. Ale co uděláme? Budeme sedět na zadku a dělat, jako by se nic nestalo? Udáme ho policii? Rovnou se ho na to zeptáme?“
„Škoda že nejsme u panoptika,“ mudroval Evra. „To bysme to mohli říct panu Topolovi a nechat to na něm.“
„Jo, škoda, ale něco udělat musíme.“ naléhal jsem.
„Musíme. A musíme na to přijít sami,“ kývl. Jeho sešikmené oči se protáhly ještě víc, přemítal o tom ze všech sil. „A co tohle? Budeme ho každou noc, když vyrazí ven, sledovat, zjistíme, kam chodí a co tam dělá. Pokud přijdeme na to, že je vrah a že to byli obyčejní lidé, tak ho zabijem.“
„Udělal bys to?“ vydechl jsem.
Evra přikývl. „Ještě nikdy jsem nikoho nezabil,“ prohlásil tiše. „A hrozně se mi to příčí. Ale jestli pan Hroozley bez příčiny vraždí, pomůžu ti zabít ho. Radši bych to nechal na někom jiném, ale nikdo tu prostě není, takže…“
Tvářil se odhodlaně a já věděl, že se na něj můžu spolehnout.
„Ale musíme získat úplnou jistotu,“ upozornil mě. „Pokud nepřestaneme třeba jen maličko pochybovat, udělat to nesmíme.“
„Souhlasím.“
„A musí to být naše společné rozhodnutí,“ dodal Evra. „Slib mi, že ho nezabiješ, když s tím já nebudu souhlasit.“
„Slibuju.“
„Myslím to vážně.“ zdůraznil. „Pokud usoudím, že pan Hroozley je nevinný, a ty po něm přesto půjdeš, udělám všechno pro to, abych ti v tom zabránil. I kdyby to znamenalo…“ Nechal tu výhružku viset ve vzduchu nedokončenou.
„Neměj strach,“ uklidňoval jsem ho. „Já z toho přece taky nejsem nijak nadšený. Na pana Hroozleyho jsem si zvykl. Jestli po něčem vůbec netoužím, tak zabít ho.“
Říkal jsem pravdu. Byl bych radostí bez sebe, kdyby se ukázalo, že moje podezření je neoprávněné. Měl jsem ale příšerný pocit, že oprávněné bude.
„Moc doufám, že se mýlíme,“ jako by mi Evra četl myšlenky. „Říct si, že ho zabijem, to je lehké, ale provést to by bylo o moc těžší. Není z těch, kdo by jen tak leželi a nic nedělali, když se do nich někdo pustí.“
„S tím si budem lámat hlavu až pak,“ navrhl jsem. „Teď zase zapni zvuk. Když budeme mít štěstí, policie to vyřeší a zjistí, že šlo jenom o nějakého magora, který se moc koukal na upíří filmy.“
Posadil jsem se vedle Evry a zbytek noci jsme sledovali zprávy. Moc jsme toho nenamluvili a jen jsme čekali, kdy se vrátí upír… nebo mu máme říkat vrah?
2024 ©