Céva se plíží ke mně. Artérie se plazí za svou démonickou sestrou. Oba tiše předou. Můj křik tichne, změní se ve zděšené kňučení. S morbidním zájmem se dívám, jsem smířený se svým koncem.
„Ne!“ zařve Dervish a najednou letí nad démony. Oba chytne v zátylku a mrští jimi přes celý sklep, až narazí na pavučiny na protější straně. Pak sáhne po mně, chytí mě za paže a oderve mě od lepkavých vláken. Přitiskne mi prsty na záda, kde mám zlámané kosti. Hřejivý poryv energie... kosti se spravují.
„Tohle bylo neodpustitelné, Dervishi,“ utrousí Lord Lítost od šachovnic. „Opustit rozehrané partie...“ Nesouhlasně mlaskne. „Porušil jsi podmínky. Nyní mohu povolat tolik svých fámulů, kolik chci, a vypustit je na tebe i na chlapce.“
„Počkej!“ zahuláká Dervish. Lord Lítost už vstává. „Vrátím se a budu hrát dál!“
„Pozdě,“ vzdychne si pán démonů. „A k čemu by to vůbec bylo? Grubitsch je vyřízený. Tak tu trapnost ukončeme. Zklamal jsi mě, Dervishi, ale přijdou jiní Gradyové, jiné zápasy.“ Lord Lítost natáhne pět ze svých osmi paží, sevře všechny Dervishovy krále a chystá se je rozdrtit.
„Co kdyby s tebou hrál Grubbs?“ křikne Dervish.
Lord Lítost se zarazí. „Tak dohoda nezněla.“
„Uzavřeme novou,“ sykne Dervish. „Partie budou pokračovat tam, kde já jsem přestal. Grubbs převezme moji úlohu. Já se změřím s tvými potvorami.“
„Proč bych na to měl kývnout?“ zeptá se Lord Lítost. „Už jsem vyhrál.“
„Ne,“ namítne můj strýc. „Snad jsme ztratili hru... ale ty jsi ještě nevyhrál. Můžeš si teď vzít naše životy, a rychle, ale také můžeš prodloužit agónii a vychutnat si Grubbsovo zoufalství a smutek, až ho porazíš.“
Při zmínce o zoufalství a smutku pánovi démonů zaplane v očích, ale ještě zaváhá, než odpoví. „Co když neprohraje?“ ucedí nakonec. „Pak bych obětoval rozkoš z vítězství za ponížení z porážky.“
„Je to riziko,“ souhlasí Dervish. „Ale Grubbs je slabý šachista. Naše šance jsou chabé. Představ si to uspokojení, které ucítíš, až bude Grubbs pomalu a bolestně zjišťovat, že nemůže vyhrát.“
„Když to říkáš takhle, zní to skoro neodolatelně.“ Lord Lítost se pousměje. „Ale co na to sám hoch?“
Dervish se na mě tázavě podívá. Nejistě potřesu hlavou. „Chci to mít hlavně za sebou,“ vzlyknu. „Stejně prohrajeme... tak proč to protahovat?“
„Protože naděje umírá poslední,“ odpoví Dervish tiše. „A protože nehraješ jen sám za sebe, jde i o mě a o Billyho. Zahodíš naše životy bez boje?“
Podívám se na strýce, na jeho chladný výraz, pak se podívám na vyjícího Billa-I v kleci. „Pokud s tím bude Lord Lítost souhlasit, tak já taky.“
Dervish prudce otočí hlavu a zpraží pána démonů pohledem. „Tak co?“ vybafne. „Vyrovnáš se tomu dítěti odvahou, anebo utečeš k lehkému vítězství?“
Lord Lítost převaluje krále mezi tupými pahýly prstů, zvažuje nabídku. Pak je s úsměvem vrátí na šachovnici. „Pojď,“ ukáže mi na místo, které uvolnil Dervish.
Kloužu k zemi. Dervish mě stáhne. Levou nohou mi projede bolest. Nevšímám si toho. Kulhám. Zadívám se na pět šachovnic, na šiky bílých a černých figurek, pak se podívám do prohnaných očí pánovi démonů.
Sípavě dýchám. Rovnám si všechno v hlavě. Snažím se rozpomenout na všechno, co mě naučili táta s mámou.
Sedám si.
Okamžitě zavládne klid. Nepřirozené ticho. Vylekaně se rozhlížím po sklepě. Všechno jako by strnulo. Dervish nehybně stojí, je otočený k démonům, Bill-I jako by ztuhl u mříží klece. Potom mi dojde, že se pohybují... jen neuvěřitelně pomalu.
„Co se stalo?“ vyhrknu.
„Oddělil jsem jejich časový rámec od toho našeho,“ odpoví Lord Lítost. „Díky tomu můžeme hrát nerušeně.“
Dívám se, jak se Dervishova pravá ruka pomalu zvedá, prsty se natahují, z jejich konců vyrážejí červené plameny. Céva a Artérie uhýbají do stran, pomalu jako slimáci, lezou z cesty ohnivým bleskům.
„Začni,“ poklepe Lord Lítost na středovou šachovnici. „Jejich boj se tě už netýká. Soustřeď se na hru.“
Namáhavě odtrhnu oči od Dervishe a démonů a zadívám se na figurky stojící přede mnou. Hodnotím ztráty. Okamžitě mi dojde, že na šachovnici úplné vpravo je vše ztraceno - to je ta partie, ve které Lord Lítost vzal královnu střelcem. I uprostřed to vypadá na prohru, bílý ztratil oba jezdce a střelce.
„Deprimující, že?“ Lord Lítost vzdychne, tváří se snad ještě žalostněji, než jak se já cítím. „Dervish nebyl dnes v noci ve formě. Bál se o tebe - a to ovlivnilo jeho hru. Já ho před tím varoval, ale on neposlouchal.“
Lord Lítost si vezme královnu, kterou vzal na šachovnici vpravo, a pohrává si s ní. „Jsi na tahu, Grubitschi, ale dej si na čas. Není spěch. Prohlédni si situaci. Naplánuj postup. Vymysli další tahy.“
Natáhnu ruku po věži na šachovnici hned vpravo ode mě. Zaváhám. Stáhnu ruku dřív, než jsem se figurky dotkl. „Můžu táhnout čímkoli a na kterékoli šachovnici?“
„Samozřejmě.“
Znovu si prohlédnu všech pět partií, potom sevřu pěšce úplně napravo a postoupím o jedno políčko. Tam je stejně vše ztraceno, takže tam můžu klidně začít a brát to jako zahřívací kolo. A doufat, že si tam vyberu svoje nejhorší tahy.
„Á,“ přikývne Lord Lítost. „Velmi moudré, mladý Grubitschi.“
Táhne jezdcem, dá mi šach. „Na konečném výsledku to nezmění nic, ale aspoň prohraješ trochu důstojně. Třeba ti to poskytne aspoň náznak útěchy, až se i se svým nešťastným spoluhráčem budeš smažit v ohni mého soukromého pekla.“
Lord Lítost potřebuje devět tahů, aby mi úplně vpravo dal mat. Když vyhraje, můj král se rozpustí v odporně smrdící bílou loužičku. Lord Lítost vezme šachovnici, rozláme ji na kusy a odhodí.
„A zbyly čtyři.“
Potím se. Vrtím se na židli. Snažím se soustředit na partie. Očima bez ustání přeskakuju k Dervishovi a k démonům, kteří vedou zpomalený souboj.
Snažím se udržovat hru jen na šachovnici vlevo ode mě, brát to jednu partii po druhé, ale Lord Lítost mi to nedovolí. Udělá pár tahů na ní, pak se přesune k další partii a ještě k jiné.
I když si mezi partiemi můžu volit, jak chci, nemůžu udělat na každé z nich víc než jeden tah dřív, než Lord Lítost udělá protitah. Takže když táhnu uprostřed a pak Lord Lítost táhne úplně vlevo, nemůžu znovu táhnout uprostřed, musím počkat, až tam udělá nějaký tah on. Jeho samozřejmě zavazují stejná pravidla jako mě, ale přesto to vypadá, jako by všechno hrálo pro něj a omezovalo to jenom mě.
Takhle jsem hrál šachy už dřív, ale ne moc často - a ne v poslední době. Když jsem byl mladší, táta se mnou simultánky zkoušel, ale zjistil, že nedokážu udržet soustředění, a tak pracoval jen na vylepšení mojí hry na jedné šachovnici. Třeba by to se mnou zkusil znovu, až bych byl starší... kdyby se toho dožil.
Nedokážu nemyslet na rodiče a na Gret. Taky se táta tak strašně potil, když hrál proti pánu démonů? Byla Gret strnulá v čase, jako je teď Bill-I, netušila, co se děje, ale nějak vycítila blížící se zkázu? Ztratila máma v boji s démony nějaké končetiny? Táhnu na středové šachovnici věží ve tvaru čaroděje. Tahle partie je asi prohraná, ale protahuju to, doufám, že se nějaká cesta k vítězství otevře sama od sebe.
„Ale božínku,“ sykne Lord Lítost a mně se stáhne žaludek. Vezme mi střelcem jednoho pěšce, takže mám nekrytou královnu. Teď s ní budu muset táhnout, ale tím pádem bude zranitelný král. Pokud jsem choval nějaké polovičaté naděje na vítězství na téhle šachovnici, teď se vypařily.
„Smutné,“ šeptá Lord Lítost a rudé oči mu temně planou. „Prohrát čestně je strašné... ale takhle ledabyle partii zahodit...“
„Dej pokoj,“ napůl vzlyknu, vím, že má pravdu, nenávidím sám sebe za to, že jsem se vzdal tak lehko.
„Můžeš přiznat porážku hned teď, jestli chceš,“ nabídne se. „Nemám srdce, ale kdybych ho měl, bylo by v něm místo pro soucit. Dovolím ti...“
„Říkám, ať dáš pokoj!“ zařvu, nenechám ho to doříct. Surově stáhnu královnu do bezpečí a pak si přestanu všímat středové šachovnice a zaměřím se na ty tři, na kterých mám aspoň slabounkou možnost zvítězit.
Lord Lítost mě na prostřední šachovnici nedorazí, místo toho se rozhodne si se mnou pohrávat na těch ostatních, popichuje mě, ohrožuje moje důležité figurky, nechává mě uniknout, pak se znovu blíží a chystá se udeřit.
Hraju skrz slzy, prsty se mi klepou, dech mi v hrdle sípá. Nejvíc mě nezlobí to, že prohrávám, ale že to probíhá tak ponižujícím způsobem. Nevšímal jsem si toho, když Lord Lítost mluvil o důstojné porážce, ale teď chápu, co tím myslel. Zhroutit se v rozhodujícím okamžiku, dovolit protivníkovi, aby vás psychicky zdeptal, porazit sám sebe tím, že hrajete mizerně... to je miliónkrát nechutnější než přijít, soutěžit a být poražen v poctivém souboji.
„Mohl bych tě prohánět věčně, Grubitschi,“ utrousí Lord Lítost a znovu táhne zpátky královnou v partii vlevo ode mě, ačkoli by mohl postoupit a napadnout mého krále. „A možná to tak udělám!“ Usmívá se, zle a nadšeně. „Tady na nás čas téměř nemůže. Mohl bych to zařídit, aby partie trvala věčně.“
Místo odpovědi táhnu na šachovnici úplně vlevo pěšcem do strany. Nesmyslný tah, který vznikl z únavy a rezignace.
„Bohužel, to je nepovolený tah,“ řekne Lord Lítost a vrátí pěšce na původní místo. „Pro tentokrát to přehlédnu. Zkus to znovu.“
„Proč to jednoduše neskončíš?“ vyjeknu, chytím pěšce a hoclím ho démonovi do obličeje. Přilepí se mu na tkáň levé tváře. Chvíli ho tam nechá, kolem figurky se sbírá krev, pak ji oderve a vrátí na šachovnici.
„Měl bys být rád, že to odkládám,“ zachechtá se, přitiskne prst na čerstvou ranku na svém obličeji, pak si jej dlouhým šedým jazykem pečlivě olíže. „Tohle je tvoje poslední partie sehraná mezi živými. Je tudíž vhodné, že bude dlouhá jako život.“
Jako bych narážel do cihlové stěny. Pokaždé, když zaútočím, mě Lord Lítost zažene zpátky. Pokaždé, když mu jdu po některé figurce, mi hladce unikne. Pokaždé, když ustoupím a obklopím figurami krále - lákám ho blíž, doufám, že ve své nadutosti udělá chybu -, tak jen krouží jako sup, trpělivě, chladně, výsměšně.
Chvíli od chvíle můj vztek sílí a zase slábne. Ječím na něj, ukazuju mu záda a odmítám hrát dál, pak to vzdávám a žadoním, aby už to trápení ukončil.
A on mě celou tu dobu pozoruje s mírným, jízlivým úsměvem, který zesílí, když je mi nejhůř; nadšeně se krmí mým smutkem. Protože jsem na tom beznadějně, věnuju pořád víc a víc času pozorování Dervishova souboje s fámuly. Vypadá to, že Dervish má navrch, ti dva jsou samé zranění, ale pořád jsou taky aktivní, jdou po něm, hledají slabá místa.
„Nepříjemná ranka,“ poznamená Lord Lítost, když Artérie podnikne výpad a sekne Dervishe do levého boku. Do vzduchu zpomaleně vystříkne krev, z mého místa je vidět každá kapka. Dervish stáhne rty do bolestného úšklebku.
„Možná nakonec tvůj strýc podlehne dřív než ty,“ povídá Lord Lítost a jakoby nerad mi vezme pěšce. „Je sice odvážný a vynalézavý, ale nemůže to táhnout věčně.“
„To bys rád, co?“ zasyčím. „Vidět, jak prohraje. Moct to vyčítat jemu, aby se cítil provinile. Vsadím se, že bys mu nakecal, jak jsem si vedl v šachu veleúspěšně - abys ho trochu potrápil, než ho tvoji otroci rozervou na kusy.“
Lord Lítost se nechutně zazubí. „Ty do mě nějak vidíš, mladý Grubitschi,“ zapřede.
„Začínám do toho pronikat,“ odseknu a vrátím se ke hře. Už sahám po jezdci, ale pak se zarazím a přemýšlím o tom, co jsem zrovna řekl. Je to pravda, vážně začínám chápat, jak Lord Lítost funguje. Ostatně to není až tak složitý tvor - jak mi řekl už Dervish, Lord Lítost se krmí bolestí. Utrpení druhých mu dělá dobře.
„Hraj dál,“ pobídne mě Lord Lítost a kývne na jezdce. „Je to jeden z tvých lepších okamžiků. Ohrozíš tím najednou moji věž i královnu. Budu muset dokonce mírně přemýšlet, abych se z toho dostal!“ Zasměje se, jako kdyby měl radost z toho, že jsem vymyslel chytrý tah.
Jenomže on přece netouží po mojí chytrosti.
Ale po mém utrpení.
Odtáhnu ruku, strčím ji pod stůl, zuřivě přemýšlím. Rozumem ani zkušenostmi se mu v šachu nemůžu vyrovnat. K tomu, abych narušil jeho plány a vyvedl ho z míry, jsem zkusil všechno, co dovedu. Co když ale řešení nespočívá v samotném šachu? Co když s ním jde soupeřit na citové rovině, co když mu takhle jde vzít půdu pod nohama?
Přemítám...
Je to parazit.
Živí se utrpením druhých. Je nadšený z mých selhání.
Dívám se...
Ten jeho úsměv, který sílí, když se moje nálada horší.
Ten lesk v jeho očích, když mi dojdou nápady a vyhrknou mi slzy.
To nadšení, se kterým zaútočí a pak se zase stáhne.
Napadá mě...
- Co by se dělo, kdybych ho o tohle morbidní potěšení okradl?
- Jak by reagoval, kdybych mu ten přísun zoufalství a žalu odřízl?
Zavřu oči. Zapomenu na šachy, na hru, na pána démonů. Myslím na Dervishe a na rychlost, s jakou mě do tohohle souboje vmanévroval. Mohl mě na to připravit předem, povědět mi o Billovi-I a o pánu démonů, vycvičit mě v ovládání zbraní, zlepšit moje šachistické dovednosti, všechno pro ten případ, že by mě někdy potřeboval. On to ale neudělal. Hodil mě rovnou do vody. Žádný výcvik, žádné povely, jen jeden jediný, prostý a zásadní: nejednej sám. Reaguj na to, jak jedná druhý.
Najednou mi to docvakne. Rázem otevřu oči. Šel jsem na to úplně špatně! Myslel jsem, plánoval, dumal... a Dervish mi přitom říkal, ať tohle všechno nedělám. Varoval mě, že musím naslouchat vlastním instinktům, reagovat na výpady a údery démonů. Mluvil o boji zblízka, ale proč by jeho rady nemohly platit i pro utkání v šachu?
Rozpomenu se, jak se do hry pustil on sám. Žádné váhání. Žádné dlouhé spekulace nad šachovnicí. Tehdy jsem si pomyslel, že to dělá, protože si herní plán urovnal v hlavě, ještě než ke hře zasedl - ale možná že vůbec žádnou strategii neměl!
„Grubitschi?“ zeptá se Lord Lítost a nasadí falešně ustaraný výraz. „Není ti něco, můj mladý příteli? Můžeš hrát dál?“
Beze slova a po dlouhou, velevýznamnou chvíli se na něj jen dívám.
Pak se rozesměju.
„Jasně že můžu!“ chechtám se tak hlasitě, až se pán démonů poleká. „Omlouvám se za tu delší přestávku... nějak jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem zhasnul u sebe v ložnici, než jsem šel sem dolů.“
„Cože?“ zamrká.
„Táta to děsně nesnášel, když jsem všude nechával svítit,“ vysvětluju mu a ležérním pohybem posunu vpřed na středové šachovnici královnu tak, že ji může vzít věží. „Účty za elektřinu se samy neplatěj, znáš to. Jsi na tahu.“
Lord Lítost na mě ohromeně zírá, pak sklopí zraky k šachovnici. „To nebylo moudré rozhodnutí,“ ucedí. „Neuspěchal jsi to?“
„Ani ne,“ posmívám se.“Vím dobře, co dělám.“
„Jestli chceš, můžeš ten tah vzít zpátky.“
„Fakt?“
„Obvykle to není dovoleno,“ usměje se. „Ale udělám výjimku. Zruš ten tah. Znovu to uvaž. Vyber si moudřejší postup.“
„Jak milé.“ Stáhnu královnu zpátky o šest políček, do původní pozice, pak se na chvilku zarazím - a potom s ní táhnu přesně na to místo jako předtím.
Lord Lítost se zachmuří. Já zakloním hlavu a řehtám se jako zjednaný.
„Mít víc rozumu, nepokoušel bys mou trpělivost,“ sykne.
„Strč si tu trpělivost někam,“ šklebím se. „Tahle hra mě nudí. Ty mě nudíš. Tu královnu si vezmi, anebo to zase natahuj - mně už to je jedno.“
„Chceš uznat porážku?“ zeptá se Lord Lítost s přehnanou dychtivostí.
„Ani omylem,“ chechtám se. „Budeš si pro mě muset jít. A jestli to neuděláš, jestli budeš dál hrát tak upejpavě jako doteď, tak půjdu já po tobě. Nedám ti jinou možnost, než mi sebrat královny, věže, střelce. A víš, co bude pak, starý příteli? Budu se tomu smát! Budu se řehtat! Padnu smíchy na zem a budu se tam válet!“
„Ty ses zbláznil,“ zaskřehotá.
„Ale ne,“ usmívám se škodolibě. „To ty jsi přišel o chutný soustíčko. Už ti prostě nebudu hrát tu ufňukanou, vyděšenou oběť. Už si na mně nepochutnáš. Můžeš mě zabít, ale nevymáčkneš ze mě už ani kapičku potěšení, i kdybys mě držel naživu po dvacet lidskejch životů!“
Pánovi démonů se začne třást brada. V očích mu světle rudě zahoří. Hadi na prsou najednou začnou zběsile lézt jeden přes druhého. Pak Lord Lítost natáhne ruku, pahýlovitými, groteskně znetvořenými napodobeninami prstů sevře věž, táhne a srazí mou elfí královnu ze stolu.
A já se mu podívám zpříma do očí - a směju se.
2024 ©