VÝZVA

Dervish položí Meeru na jednu z mnoha postelí v domě. Znovu ji prohlédne, tentokrát důkladněji. Pokusí se ji probudit, volá na ni jménem, lehce jí zatřese. Když se mu ji probrat nepovede, zajde do koupelny a vrátí se se sklenicí vody, do té pak namočí prsty a stříká jí kapky na obličej. Meera se ani nepohne.

Dervish zamračeně poodstoupí. „Mohl bych se pokusit ji přivést k vědomí magií,“ prohlásí, „ale nevím jistě, jak je zranění vážné. Mohl bych to zhoršit.“

„Co ji tu prostě jenom nechat?“ navrhnu. „Přežije to přece, ne?“ „Myslím.“

„Tak ji nech spát. To pro ni bude nejlepší, no ne?“

Dervish na mě neklidně upře oči, potom beze slova odejde z místnosti. Přikryju Meeru dekou, pak zavřu dveře a jdu do pracovny.

Po tmě ve sklepě mi pracovna připadá vyhřátější a světlejší než kdy dřív. Zapadnu celý do velikého koženého křesla, kolena si přitáhnu až na prsa, hlavu schovám mezi ně, jsem unavený a mám strach. Dervish stojí u šachovnice. Tahle je jeho nejmilejší, figurky jsou vyřezávané podle postav z Pána prstenů. Dervish zvedne výrazně pomalovaného hobita a při řeči si s ním roztržitě pohrává.

„Pochybuji, žes kdy zcela docenil, jak jsou šachy složitá hra,“ povídá. „Tak málo figurek, a přitom tolik možností. Žádné dvě partie nejsou stejné. Pravidla se můžeš naučit za odpoledne, ale snahou osvojit si je hlouběji pak můžeš strávit zbytek života.“

„Ty svoje šachy si strč někam!“ vykřiknu, vztekem jsem najednou ožil. „Bill-I je ve sklepě za mříží, celej pokřivenej a šílenej. Meera je v bezvědomí, jestli ne v komatu. A ty dokážeš žvanit jenom o...“

„Lord Lítost hraje šachy,“ přeruší mě Dervish klidně. „Demonata nebývají z podstaty hraví tvorové, ale on je výjimka. Nevím, kde a kdy si tu vášeň pro hru opatřil, ale když ho potkal Bartoloměj Garadex, byl to už zapálený šachista, i když zkušenosti měl omezené.“

„Kam tím míříš?“ zavrčím, i když nějakou představu o tom mám.

„Když jsi tehdy doma hledal rodiče, nevšiml sis nějakých šachovnic?“

Skoro nedýchám. Vzpomínám. Krev. Pavučiny místo stěn. Démoni. A na podlaze poházené šachové figurky a rozbité šachovnice. K tomu ta rozdrásaná v pracovně.

„Všiml,“ vzdychnu.

Dervish překotně vykládá. „Když se Bartoloměj snažil pána démonů přemluvit, aby mu pomohl s odstraněním prokletí, sehráli spolu spoustu partií. Fámulové měli zakázáno Bartoloměje obtěžovat, když seděl u šachovnice, takže to byl nejbezpečnější způsob, jak s jejich pánem zavést hovor. Po nějakém čase si Bartoloměj povšiml, že Lord Lítost má pro šach skoro stejnou vášeň jako pro hltání lidského smutku.

Potom Bartoloměj zkusmo přerušil s pánem démonů styky a několik měsíců se mu vyhýbal. A když znovu překročil předěl a znovu zavítal do vesmíru Demonat, Lord Lítost byl mrzutý a popudlivý a dychtivě čekal novou partii. Bartoloměj odmítl.“ Dervish se suše uchechtne. „Takhle dráždit démona je nebezpečné. Když se urazí, dokážou se stát strašlivými anděly zkázy. Lord Lítost mohl na starouše Bárta vypustit všechny svoje fámuly, což by...“

„On má kromě Artérie a Cévy i další?“ vyhrknu.

„No jistě,“ přikývne Dervish. „Tohle jsou jenom jeho nynější oblíbenci. Má stovky fámulů. Kdyby je na Bartoloměje vypustil, rozervali by ho úd po údu a ani všechna magie na světě by je nezahnala.

Ale starouš Bart vsadil na správnou kartu a Lord Lítost na něj démony neposlal. Zuřil sice hodně, ale jeho fascinace šachem se ukázala být silnější. Místo aby Bartoloměje rozdrtil, kňoural a stěžoval si a pokoušel se vyjednávat. A tak šel Bartoloměj rovnou na věc. Pověděl pánovi démonů, že s ním hrát nebude, pokud Lord Lítost nepřemůže prokletí Garadexů.

Ale kdepak. Byl šachem posedlý, ale až tolik si ho necenil. Proto starouš Bart zkusil jiný přístup. Navrhl sérii šachových turnajů, při kterých on bude hrát o životy jednotlivých členů rodu. Po dlouhém dohadování se shodli na určitém počtu utkání hraných na pět partií. Za každé utkání, ve kterém vyhraje Bartoloměj, Lord Lítost uzdraví jednoho Garadexe. Pokud však Bartoloměj prohraje, Lord Lítost získá jeho duši.

A tak začali, dvěma až třemi partiemi týdně - tohle tempo stanovil Lord Lítost. Podle Bartolomějových zápisků strašně nerad prohrával. Jako většina Demonat je nesmírně pyšný. Považují se za něco lepšího než lidé, takže prohrát s člověkem v čemkoli je ostuda.

Jenže on prohrával,“ uchechtne se Dervish. „Bartoloměj se šachu začal zcela věnovat, hrál ve dne v noci celé hodiny, s nejlepšími šachisty, jaké sehnal, učil se a zlepšoval se. V prvních třech měsících prohrál šest partií - ale pak už ani jednu. Vyhrál devětapadesátkrát v řadě a nezdálo se, že by ta vítězná série měla končit.“

„Jenže pak zemřel.“

Dervish pokrčí rameny. „Byl už starý a dřívější bitky s fámuly ho vyčerpaly. Nakonec zemřel poklidně... ve spánku.“

„Co se dělo dál?“ ptám se. Příběh mě pohltil.

„Dlouho nic,“ odpoví Dervish. „O Bartolomějových partiích s pánem démonů nikdo z rodu nevěděl. Neřekl nikomu o tom, jakou sehrál roli při uzdravování příbuzných. Mezi Garadexy byla řada čarodějů, ale ani ti nedokázali rozluštit jeho deníky, zapečetěné silnými kouzly.

Konečně, téměř čtyřicet let po smrti velkého kouzelníka, Davey McKay, vzdálený příbuzný, kterému prokletí vzalo pět členů nejbližší rodiny, rozluštil šifru deníku a přišel na to strašné tajemství. Davey se okamžitě spojil s pánem démonů a pokusil se obnovit šachové zápasy a zvrátit proměnu svého nejmladšího dítěte, u kterého choroba právě propukala.

Lord Lítost odpovídal pomalu a nerad. Bartoloměj ho ponížil. Měl strach, aby neutrpěl další šňůru porážek od člověka. A Davey navíc nebyl kouzelník, takže jeho duše nebyla pro pána démonů tolik zajímavá. Zato byl Davey vynalézavý. Přemýšlel, čím by mohl podnítit představivost pána démonů, jaká výzva by byla pro jeho pokřivené zájmy lákavá.“

Dervish upadne do zamyšleného mlčení. Pořád si pohrává s figurkou hobita. Volnou rukou otevře jednu zásuvku a vyndá z ní fotografii. Posune mi ji přes stůl. Podívám se - je na ní máma, táta, Gret a já. Foceno při jedněch tátových narozeninách.

„Daveyho řešení bylo příšerné,“ vykládá Dervish. Já se upřeně dívám na fotku. „Ale taky být muselo. Lord Lítost by se o nic míň nezajímal. Navržená pravidla vypadala takhle: jeden zápas na pět partií, jako předtím. Když Davey vyhraje, jeho synovi se vrátí lidství a oba budou volní. Ale pokud zvítězí Lord Lítost, zabije oba, jak Daveyho, tak dítě.

Lord Lítost byl s Daveyho návrhem vcelku spokojen, ale ještě přidal pár vlastních vymyšleností. Když hrál s Bartolomějem, nakázal svým fámulům, ať se drží stranou. Tuhle výsadu Daveymu odmítl. Někdo musel dělat Daveymu spoluhráče a při jeho šachové partii bojovat s démony. Dokud Daveyho ochránce žije, fámulové samotného Daveyho nenapadnou. Ale pokud bude jeho spoluhráč zabit, budou moct zabít Daveyho i jeho syna.

Dalším novým pravidlem bylo, že partie je třeba sehrát simultánně - to aby byl na Daveyho a jeho parťáka vyvinut větší tlak. A poslední ustanovení - pokud Davey vyhraje, bude muset vejít do říše, kde vládne Lord Lítost, a tam s ním bojovat o vlastní duši.“

„Cože?“ vykoktal jsem, protože to poslední jsem nějak nechápal.

„Partie se odehrávají v prostoru ležícím mezi vesmírem Demonat a tím naším,“ vysvětlí Dervish. „V pokoji rodičů sis nejspíš všiml, že tam byly promíchané kusy našeho světa se světem, kde žije Lord Lítost. Právě v tomhle přechodném prostoru se měl Davey utkat s pánem démonů. Pokud Davey vyhraje, jeho syn bude vyléčen a jak chlapec, tak Daveyho spoluhráč si budou moct žít dál. Sám Davey ale i tak bude muset vejít do světa pána démonů a tam s ním bojovat na jeho vlastní půdě. Pokud ho porazí, je volný a může jít. Pokud ovšem prohraje, Lord Lítost ovládne jeho duši a on stráví zbytek života jako zombie.“

„To mi připadá jako dost nefér dohoda,“ zavrčím.

„Taky že je,“ přikývne Dervish. „Ale Davey s těmi podmínkami musel souhlasit.“ Odmlčí se a pak dodá tiše: „A Davey prohrál. Za spoluhráče si vybral bratra. Toho démoni přemohli. Davey byl zabit ještě dřív, než se rozhodlo v jediné z partií. Jeho syn zemřel taky. Všechny tři rozervali démoni na kusy.“

Vezme mi fotku a v tíživém tichu si ji prohlíží.

„Ale Daveyho oběť nebyla marná,“ pokračuje. „Lord Lítost totiž v té nové hře našel zalíbení. Oslovil Daveyho příbuzné - tedy ty, kdo měli magické schopnosti - a nabídl jim možnost bojovat o život tak, jako to udělal Davey. Většinou odmítli. Ale dva - oba rodiče dětí, které byly na pokraji proměny - výzvu přijali. Jeden byl poražen... ale ten druhý zvítězil. A jeho vítězství dalo naději ostatním, takže řada Garadexů a Gradyů za ta dlouhá desetiletí, která uplynula od té doby, výzvu přijala. Někdo vyhraje, někdo prohraje. Většina z těch, kdo vyhrají, potom hned přijde o duši v boji s pánem démonů v jeho panství. Ale několik málo se dostalo zpátky, což je důkaz, že i to lze dokázat.“

Dervish vrátí snímek do zásuvky a pomaličku ji zavře. Zamžourá jako sova a promne si rukou oči - asi přemáhá slzy.

„Tvoji rodiče nevyhráli,“ řekne. „Gret měla chorobu. Tvoji rodiče vyzvali na souboj pána démonů. Jeden z nich nebyl dostatečně pevný. Následkem toho všichni tři zemřeli. Já jsem měl původně...“

Selže mu hlas, odvrátí se, mne si oči, dojetím se celý chvěje.

„Měli jsme s tvým otcem dohodu,“ vykládá nešťastně. „Kdyby některé z jeho dětí podlehlo chorobě, budu jeho spoluhráčem. Podle mě dělal chybu, že měl děti, ale měl jsem ho rád - a měl jsem rád i jeho děti. Nehodlal jsem ve chvíli nejvyšší nouze stát stranou.“

„Tak proč jsi tam nebyl?“ vzlyknu a slzy se mi jen hrnou po tvářích.

„Vůbec mi nepověděl, že se Gret proměňuje,“ zachraptí. „Určitě ho tvoje matka přesvědčila, aby dovolil bojovat s démony jí. Nepochybuji, že Sharon šlo o Gretino blaho, jenže já jsem lepší šachista než ona, a bojovník dokonce o mnoho lepší. Cal po mně měl chtít, ať dodržím slib. Měl mi zavolat. Třeba bych dokázal...“

Zlomí se mu hlas. Zavře oči. Sevře pěsti. Pak zvedne hlavu ke stropu a zavyje. Připadá mi, jako bych až ze sklepa slyšel ozvěnou jiné zavytí, jako když proměněný Bill-I Spleen zvedl hlavu od kořisti a odpověděl na zmučený výkřik svého strýce.

Přestanu plakat dřív než Dervish. Mám dojem, že nepláče zrovna často, takže teď mu dělá potíže se přemoct. Když slzy konečně přestanou téct a on si otře obličej rukávem, tak mírně, jak jen dokážu, vyslovím obvinění. „Ty tvrdíš, že to byla mámina chyba?“

„Samozřejmě že ne!“ odpoví okamžitě.

„Ale kdyby si táta místo ní vybral tebe...“

Dervish zaváhá, pečlivě volí slova. „Po pravdě řečeno... bylo by to logické rozhodnutí. Ale logika a magie vždycky nejdou dohromady. Někdy dopadnou amatéři líp než profesionálové. Nikdo vlastně neví, jak se mu povede, dokud nedojde na věc.“ Vytáhne kapesník a vysmrká se. „Ono to je nakonec všechno relativní. Tvůj otec se nějak rozhodl - ať už správně nebo špatně - a výsledek platí. Nemůžeme změnit minulost a byli bychom blázni, kdybychom se o to snažili.

Ale ať už se na to já osobně dívám jakkoli,“ dodá Dervish, „ani na vteřinu si nemysli, že to podle mě byla chyba tvojí matky. Nebyla. Prokletí je naše, ne její. Takže za to, že proti němu bojovala a že dala život v sázku ve snaze mu zabránit, nezaslouží nic jiného než naprostou lásku a úctu.“

Pomalu přikývnu a přemýšlím o tom. „Ale kdyby nedali svoje životy v sázku,“ zašeptám, „kdyby zavolali Beránky a nešli za pánem démonů...“

„Byli by dnes naživu.“ Dervish to vysloví na rovinu. „Právě proto jsem říkal, že se ti pravda asi nebude líbit. Gretin život postavili nad vlastní životy... a nad tvůj život. Kdyby se do toho nevložili, ztratil bys sestru, ale rodiče by ti zůstali.“

Nejistě na něj upírám zraky, třese se mi dolní ret, napůl nenávidím mámu s tátou za to, že kvůli nim musím tohle strpět, a taky nenávidím Gret, dávám jí všechnu tu bídu za vinu.

Dervish mi vyčte myšlenky a mírně zavrtí hlavou. „Tímhle směrem se nevydávej, Grubbsi,“ povídá. „Cal a Sharon udělali jen to, co museli. Kdybys chorobou trpěl ty, udělali by pro tebe totéž. Vím, že si připadáš ošizený. Že bys je chtěl mít zpátky. Ale když nahlédneš hluboko sám do sebe, když si vybavíš, jací byli, jak milovali tebe a Gret... pochopíš, proč to udělali.“

„Ale měli mi to povědět,“ zaskučím. „Úplně mě z toho vyloučili. Mohl jsem jim pomoct. Třeba...“

„Kdepak,“ řekne Dervish rázně. „Pravidla jsou jasná - jen dva mohou bojovat s pánem démonů a s jeho fámuly. Kdyby ti to pověděli, ničeho by tím nedosáhli.“

„Aspoň bych se připravil na nejhorší,“ nesouhlasím.

„Mám dojem, že na to ani nechtěli myslet,“ vzdychne si Dervish. „Když člověk pochybuje, jako by ho to zevnitř rozežíralo. Většina z těch, kdo se rozhodnou pro souboj, raději nemyslí na to, jak strašně by to mohlo dopadnout, protože pak je pravděpodobnější, že něco pokazí, takže to opravdu špatně dopadne.“

„Ale...“ začnu.

„Grubbsi,“ přeruší mě Dervish stroze, „můžeme tu sedět celou noc a dohadovat se. Tím ale nevrátíme život ani tvým rodičům, ani Gret. A nepomůžeme tím Billymu. Není snadné zapomenout, ale prostě si rodiče budeš muset na nějakou dobu vyhnat z hlavy. Pokud to nedokážeš, nejsi mi k ničemu.“

„K ničemu?“ zopakuju a zamračím se. „O čem to mluvíš? Co po mně chceš?“

Dervish se předkloní, na tváři má lhostejný výraz. „Chci, abys mi sekundoval. Abys mi stál po boku a bojoval s Artérii a Cévou, zatímco já budu u šachovnice a proti mně bude Lord Lítost.“

Svět strne.