Dervish řídí jako šílenec, jedeme stošedesátkou. Vítr skučí. Venkovská krajina splynula do jedné šmouhy. Ani omylem si nemůžeme povídat, nemůžu si ani prohlížet krajinu. Celou cestu tisknu obličej strýčkovi mezi lopatky a držím se jako o život.
V jedné vesničce konečně zpomalí. Vykouknu a zachytím jméno obce, když už z ní vyjíždíme. Carcery Vale.
„Kárkery vejl?“ zakrákorám.
„Vyslovuje se to Káršery,“ zavrčí Dervish.
„Tady bydlíš,“ poznamenám, tu adresu si pamatuju podle pohlednic, které jsem psal a posílal s mámou a s Gret. (Máma neměla strýčka Dervishe ráda, ale na Vánoce a k narozeninám mu přáníčko poslala vždycky.)
„Přesně řečeno, žiju asi tři kilometry za vsí,“ odpoví Dervish, opatrně předjede traktor a zamává řidiči. „Dost osamělé místo, zato ve vesnici je fůra dětí. Můžeš tam zajít, kdy budeš chtít.“
„Vědí o mně něco?“ zajímám se.
„Jenom že jsi sirotek a budeš bydlet u mě.“
Klikatá silnička. Hodně výmolů, Dervish se jim zkušeně vyhýbá. Kolem rostou stromy. Stojí tak těsně u sebe, že na silnici dopadnou jen tu a tam proužečky slunečního světla. Je tu tmavo a chladno. Přitisknu se víc k Dervishovi, abych se zahřál.
„Lesa je tu jenom kousek,“ povídá on. „Až budeš chodit do vesnice, klidně to můžeš obejít.“
„Já nemám strach,“ ucedím.
„Jasně že máš,“ zasměje se krátce a pak se po mně zběžně ohlédne.,,Ale můžeš mi věřit, že k tomu nemáš důvod.“
Dervishovo doupě. Obrovitý dům. Třípatrový. Postavený z hrubých bílých kvádrů skoro tak velkých jako ty, co jsem viděl na fotkách pyramid. Půdorys ve tvaru L. Přístavek, který na konci vyčuhuje, je postavený z obyčejných červených cihel a zbytku domu se moc nepodobá. Nahoře a po stranách jsou spousty dřevěných ornamentů. Břidlicová střecha se třemi obrovitými komíny. Střecha na té cihlové části je plochá a komín je ve srovnání s těmi ostatními titěrný. V přízemí jsou okna od podlahy po strop. Okna v patrech jsou menší, kulatá, se vzory z barevného skla. Cihlové křídlo má okna úplně obyčejná.
„Nic moc, ale jsem tu doma,“ poznamená Dervish suše.
„To muselo stát haldu peněz!“ zajíknu se, stojím vedle motorky, upřeně se dívám na dům a skoro se bojím jít blíž.
„Ani ne,“ krčí rameny Dervish. „Byla to ruina, když jsem to koupil. Střecha a okna pryč, vnitřek vydaný živlům na pospas a úplně zničený. V přízemí měl jeden místní statkář prasata. Hodně let jsem žil v tom cihlovém přístavku, než jsem hlavní budovu opravil. Pořád si říkám, že bych měl ten přístavek dát strhnout, protože ho už nepoužívám a k hlavní budově se nehodí... ale nějak se k tomu pořád nemůžu dostat.“
Dervish si sundá přilbu, mně s ní pomůže taky, pak mě provede kolem domu. Vypráví mi o jeho architektovi a o tom, kolik práce to stálo, aby byl dům zase obyvatelný, ale já moc pozorně neposlouchám. Na to mám příliš napilno s prohlížením sídla i okolí - hodně polí a luk, na některých ovce a krávy, k západu lesík, který se táhne až ke Carcery Vale, a nikde na dohled ani jeden sousední dům.
„To tady žiješ sám?“ ptám se, když se vrátíme před dům.
„V podstatě,“ přikývne Dervish. „Pozemky většinou patří jednomu sedlákovi, co není zrovna nadšenec do stavby nových domů. Je starý. Počítám, že až umře, jeho děti to začnou rozprodávat na stavební parcely. Ale posledních dvacet let jsem tady měl takový svatý pokoj a klid, jak jsem si jenom mohl přát.“
„Není ti tu někdy smutno?“ chci vědět.
„Není. Jsem od povahy samotář. Když potřebuju společnost, ve vesnici jsem pěšky za chvilku. A hodně cestuju... mám fůru přátel po celém světě.“
Zastavíme se u obrovských vchodových dveří, jsou dvoukřídlé jako vstup do zámku. Není tu zvonek, jenom dvě rozměrná klepadla ve tvaru chrličů, která si s obavou prohlížím. Dervish neotevře. Mlčky si mě prohlíží.
„Ztratil jsi klíč?“ zeptám se.
„Nemusíme dovnitř,“ oznámí mi. „Myslím, že si dům postupem času zamiluješ, ale na začátku je to trochu silná káva. Jestli ti to je milejší, můžeš bydlet v přístavku - je to ohyzdnost, ale vevnitř je útulno. Anebo můžeme zajet zpátky do Vale a můžeš párkrát přespat v penzionu, než se s tím popasuješ.“
Je to lákavé. Pokud je dům zevnitř jenom zpola tak strašidelný jako zvenčí, bude těžké si na něj zvyknout. Jenže vím jistě, že když nevejdu hned, dům začne být v mojí představivosti mnohem strašidelnější než doopravdy.
„Jdeme,“ pousměju se chabě, zvednu jedno klepadlo a hlasitě zaklepu. „Jak tu stojíme, vypadáme jako dva blbci. Jdeme dovnitř.“
Vevnitř je chladno, ale jasně osvětleno. Nikde koberce, jen samé dlaždice nebo kamenné desky, zato hodně koberečků a předložek. V hlavní síni a jídelně jsou lustry. V ostatních pokojích nástěnné lampy.
Všude jsou knihovny a většinou plné. A v každé místnosti šachovnice - Dervish je nejspíš na šachy stejně zatížený, jako byli máma a táta. Na mnoha stěnách jsou rozvěšené starodávné zbraně - meče, sekyry, palcáty.
„To kdyby se stavili z berňáku,“ řekne Dervish vážně a sundá jeden z těch těžších mečů. Máchne jím nad hlavou a zasměje se.
„Můžu si to zkusit?“ Podá mi meč. „Herdek!“ Je děsně těžký. Zvednu ho tak ke stehnům, výš už ne. Honem si v hlavě poupravím hodnocení strýčka Dervishe - vypadá šlachovitý jako krysa, ale pod tou džínovinou určitě schovává spoustu svalstva.
Obcházíme místnosti v přízemí, Dervish mi vysvětluje, k čemu dřív sloužily, a ukazuje mi zvlášť zajímavé věci, třeba vycpanou medvědí hlavu, která je přes dvě stě let stará, klec, kde kdysi chovali živého supa, a rezavé hřeby, které staří Římané používali k ukřižování lidí.
V jednom z obývacích pokojů stojí u stěny veliké prázdné akvárium. Dervish se u něj zastaví a poťuká na rám prsty. „Posledním majitelem sídla - než se začalo rozpadat - byl jistý tyran jménem lord Sheftree. Tady si držel živé piraně. Jednou za ním přišla nějaká žena s dítětem. Tvrdila, že je jeho, a chtěla peníze na jeho výchovu.“
Dervish se nakloní a nahlédne do prázdného akvária, jako by pořád bylo plné kroužících barevných ryb.
„Lord Sheftree jí nabídl, ať u něj přespí,“ pokračuje klidně. „Když spala, vkradl se k ní do pokoje a vzal dítě. Odnesl ho sem dolů a hodil piraním. Pak vyndal kosti a zakopal je. Ta žena udělala hrozný povyk, ale při pátrání pak žádnou mrtvolu nenašli a nikdo ji s dítětem neviděl přicházet - takže neexistoval důkaz, že kdy vůbec nějaké měla. Vyváděla tak, až ji zavřeli do blázince. Tam se oběsila.
O řadu let později, když už byl lord Sheftree starý a rozum mu slábnul, se s tou vraždou vytahoval před jednou svou komornou a pověděl jí, kde jsou zakopané kosti. Ona je vykopala a řekla to policii. Přišli ho zatknout, ale vesničané se sem dostali dřív. Pak ho našli rozsekaného na kousíčky - a všechny ty kousíčky někdo naházel do akvária k piraním.“
Dervish zmlkne a já na něj v němém úžasu poulím oči.
Narovná se a podívá se na mě. „Neříkám to, abych tě děsil,“ usměje se, „ale abys věděl, že tenhle dům má dlouhou a krvavou historii. Strašidelných historek jsou tu desítky, tak děsivá jako tahle není žádná, ale všechny jsou dost nechutné. Myslím, že bude nejlepší, když se o minulosti domu dozvíš hned a ode mě.“
„A taky... taky tu straší?“ zasípám.
„Ne,“ odpoví vážně. „Je tu bezpečno. Kdyby ne, nepřivedl bych tě sem. Kdyby ti noční můry z minulosti byly na obtíž příliš, můžeš odejít. Ale teď se nemáš čeho bát.“
Pomalu přikývnu, myslím na lorda Sheftreeho a jeho piraně, přemítám, jestli budu mít odvahu v takovém domě přespat.
„Není ti nic?“ chce vědět Dervish. „Nechtěl bys ven na čerstvý vzduch?“
„Jsem v pohodě,“ utrousím, odvrátím se od akvária a dělám jako bych podobné historky slýchal v jednom kuse. „Co je v patře?“
V prvním poschodí jsou hlavně ložnice. Všechny úplně zařízené, postele pěkně zastlané, ačkoli Dervish tvrdí, že co sídlo renovoval, použil jen čtyři nebo pět z nich.
„Tak proč si dávat práci se všema těma postelema?“ chci vědět.
„Když už něco děláš, stojí za to udělat to pořádně,“ zasměje se.
Některé postele jsou kousky s nebesy dovezené z ciziny a jejich historie je stejně věkovitá a strašlivá jako historie domu. Teprve když mi Dervish vylíčí příběh jedné postele, ve které se prý za revoluce čtyři měsíce schovával jeden francouzský šlechtic, napadne mě, jak moc to všechno muselo stát.
„Co vlastně děláš?“ zeptám se strýce. Zní to směšně, ale nepamatuju si, že by se kdy máma nebo táta zmínili, v jakém oboru Dervish působí.
„Fušuju do starožitností,“ odpoví mi. „Zaměřuju se na staré knihy - zvlášť na okultní literaturu.“
Dervish se po mně tázavě podívá - o démonech se ani nezmínil od chvíle, kdy mě vyzvedl v ústavu. Teď mi nabídl možnost začít se ho na ně vyptávat. Já ale ještě nechci debatovat o pánovi démonů a o jeho služebnících.
„Určitě ti to náramně jde, když si můžeš dovolit takovýhle bydlení,“ řeknu jen, abych se vyhnul důležitějším otázkám a tématům.
„Je to spíš koníček,“ prohlásí a vede mě po dlouhé chodbě se spoustou zarámovaných portrétů a fotografií. „Peníze jsou fajn, ale moc si s nimi hlavu nelámu.“
„Jak potom platíš za tohle všechno?“ zeptám se všetečně.
Dervish přidá do kroku. Říkám si, že se asi vyhýbá odpovědi, on se pak ale zastaví před jedním starším portrétem a ukáže na něj. „Poznáváš ho?“
Prohlížím si obličej staršího pána - je vrásčitý, má docela velký nos, ale jinak ničím nevyniká. „Je slavnej?“ zeptám se.
„Jenom mezi námi,“ na to Dervish. „Je to tvůj praprapradědeček. Bartoloměj Garadex. To je totiž naše původní rodové jméno ze strany tvého otce... na Grady se to zkrátilo až někdy v dobách tvého pradědečka.“ Ukáže na nedaleký portrét. „To je on.“ Máchne rukou někam k celé chodbě a dodá: „Všichni patří do rodiny. Garadexové, Gradyové, Bellové, Moorové... pokud se někdo z příbuzenstva dal portrétovat nebo fotit, nejspíš ho tady najdeš.“
Vrátí se k portrétu mého praprapradědečka a povídá: „Bartoloměj byl nesmírně chytrý pán. Začal od píky, ale když zemřel, zanechal po sobě velké jmění. Ještě pořád z něj žijeme... no, přinejmenším já ano. Cal dával přednost tomu, že si ve světě nějak poradí sám, a do rodinných truhlic sahal jen v případech nouze.“
„Kolik toho zbylo?“ zajímám se.
„Docela hodně,“ odpoví Dervish neurčitě. „Tvůj prapradědeček, jeden ze synů starouše Barta, většinu rozházel. Ale pak to napravil jeho syn, ten, jak nechal změnit příjmení. Od té doby se majetek drží na poměrně stejné úrovni, většina je v dluhopisech a v nemovitostech, ze kterých je stálý výnos.“
„Kdo to dostane, až...“ zarazím se a zrudnu. „Teda jako... kdo je dědic?“
Dervish neodpoví hned. Upřeně se dívá na tvář na portrétu, jako by ji viděl poprvé. Pak uhne pohledem a řekne klidně: „Já děti nemám. Části pozůstalosti podle mojí poslední vůle připadnou různým přátelům a organizacím. Vždycky jsem ale chtěl, aby většina mého majetku přešla na Cala a jeho děti. A protože ty jsi přežil jako jediný...“
Sevře se mi žaludek - Dervish to říká, jako by mě obviňoval, že mi sejde víc na penězích než na rodině. „Vyměnil bych cokoli za to, aby máma a táta a Gret zase žili,“ zavrčím.
„Jistěže.“ Dervish se zamračí, sjede mě zvláštním pohledem a mně dojde, že jsem si tu výčitku jen vymyslel.
„Tak jdeme,“ povídá Dervish. „Ještě musíme projít další patro a pak taky sklep.“
„Sklep?“ zopakuju neklidně.
„Jasně, tam zakopávám mrtvoly.“
Strnu - a on se musí zastavit a mrknout, aby mi došlo, že to byl vtip.
Ve druhém patře je spousta místa na uskladnění kdečeho - v místnostech je hodně beden, soch a krabic s knihami. Pak několik ložnic, včetně té Dervishovy, a uprostřed všeho - jeho pracovna.
Ta jediná ze všech místností v domě má koberec a stěny obložené dřevem. Je to obrovitánská místnost, velká jako sedm nebo osm ložnic, a dva psací stoly v ní jsou větší než většina postelí, co jsem kdy viděl. Jsou tu knihovny, ve kterých je maličko knih, zato pečlivě srovnaných. Dál počítač, laptop, psací stroj, několik psacích podložek a spousta psacího náčiní. V místnosti je pět šachovnic, každá jiná; jedna je celá z křišťálu, jiná má figurky z masivního zlata. Na každé stěně visí po meči a sekyře, jejich rukojeti jsou vykládané drahokamy, čepele se jim jasně blýskají.
„To je teda síla,“ ušklíbnu se a přečtu si názvy několika knih. Všechny se zabývají duchy, vlkodlaky, magií a dalšími okultními tématy.
„Některé z mých vzácnějších objevů,“ povídá Dervish, vybere jednu knihu a s úsměvem v ní zalistuje. „Když má člověk hodně peněz, skvělé na tom je, že nemusí prodávat, aby přežil.“
„A to se nebojíš lupičů?“ napadne mě. „Nebyly by ty věci bezpečnější v muzeu?“
„Co je v téhle místnosti, je chráněné,“ odpoví. „Zbytek domu si takový lupič může vydrancovat, jak je mu libo... ale odsud si nic neodnese.“
„Jaký bezpečností systém používáš?“ vyzvídám. „Lasery? Detektory tepla?“
„Magii.“
Začnu se ušklíbat, myslím si, že to je zas jeden z jeho žertů, ale vážný výraz na jeho obličeji mě znervózní.
„Použil jsem na tuhle místnost některá ze svých nejúčinnějších kouzel,“ pokračuje. „Kdo sem vejde bez mého svolení, zadělá si na značné potíže. Mírně řečeno.“
Dervish se posadí do velikého koženého křesla za jedním psacím stolem, pomaličku se otáčí doleva a zase doprava a mluví ke mně. „Vím, že nic neláká tolik jako zakázané ovoce, Grubitschi, ale jsem nucen tě požádat, abys do tohohle pokoje nechodil, pokud v něm nejsem. Mohu tě ochránit nějakými kouzly - a taky tě můžu nějakým kouzlům naučit, až na to budeš zralý -, ale je lepší nepokoušet osud.“
„Jsi...“ Musím si olíznout rty, abych mohl pokračovat. „Jsi kouzelník?“
„Ne,“ zasměje se krátce. „Ale dost se vyznám v magické praxi. Bartoloměj Garadex, to byl kouzelník - kromě jiného -, ale od jeho časů se žádný další v rodině nevyskytl. Skuteční kouzelníci jsou vzácnost. Jedním z nich se nejde stát - člověk se jím musí narodit. Obyčejní lidé jako my dva můžou studovat magii a do jisté míry ji zvládnout, ale praví kouzelníci mají přirozenou schopnost měnit podobu světa lusknutím prstů. Nebylo by moc dobré, kdyby po světě chodilo hodně lidí s takovou mocí. Příroda se omezuje tak na jednoho dva za století.“
„Je...“ strašně nerad vyslovuju to jméno nahlas, ale musím. „Je Lord Lítost kouzelník?“
Dervishovi ztemní oči. „Není. Je to pán démonů. Je o tolik před kouzelníky, o kolik jsou kouzelníci před námi ostatními.“
„Když jsem... když jsem utíkal, použil jsem magii.“
„Aby ses dostal ven psími dvířky.“ Přikývne. „Mnozí z nás mají magický potenciál. Obyčejně nečinně dřímá, ale přítomnost démonů ti umožnila se na své zdroje napojit. A magie skrytá v tobě reagovala na jejich magii. Nebýt toho, zemřel bys s ostatními.“
Beze slova upírám na strýce Dervishe oči. Mluví tak upřímně, tak věcně, jako by mi vysvětloval početní příklad. Tolik bych toho chtěl vědět, tolik otázek bych rád položil. Jenže ne tentokrát. Nejsem na to zralý.
Podrbu se na hlavě a utrhnu si za levým uchem dlouhý zrzavý vlas. Mnu ho mezi prsty, až mi upadne, pak se podívám zpříma na Dervishe a roztřeseně se pousměju. „Slíbím, že ti nepolezu do pracovny, když ty za to něco uděláš pro mě.“
„A co?“ zeptá se a na hlase je mu poznat, že očekává nějaký neomalený požadavek.
„Budeš mi říkat Grubbsi? Nesnáším, když se mi říká Grubitsch.“
Ve sklepě je plno regálů na víno a zaprášených láhví.
„Moje další velká láska vedle knih,“ zapřede Dervish a otře etiketu jedné velké zelené láhve. Popojde dál, a jak jde, nad ním se rozsvěcují světla. Napadne mě, jestli to není magie, ale pak si nahoře všimnu detektorů pohybu.
„Piješ víno?“ zeptá se a vede mě uličkami mezi spoustou regálů dál do sklepa.
„Máma s tátou nám dovolovali někdy skleničku k večeři, ale moc mi to nechutnalo,“ odpovím.
„Otřesné!“ pohorší se. „Budu si muset vzít na starost vzdělávání tvých chuťových pohárků. Víno je stejně různorodé a ne-
předvídatelné jako lidé. Jsou ročníky, se kterými se jednoduše nespřátelíš, i kdyby byly sebeslavnější a sebeoblíbenější, ale vždycky najdeš něco, co se ti zamlouvá... když pátráš dost důkladně.“
Zastaví se, vybere si další láhev, prohlédne si ji a vrátí ji na místo. „Jsou dny, kdy se tady dole potuluju celé hodiny,“ vzdychne si. „Půlka potěšení z podobné sbírky vín spočívá v tom, že člověk zapomene, co tady má, a po letech to pak náhodně objevuje. Vybrat správnou láhev může být skoro stejně zábavné jako ji pak pít.“ Odfrkne si. „Skoro!“
Vracíme se ke schodům do kuchyně a on se zastaví. „Musím tě požádat, abys nechodil ani sem dolů,“ prohlásí. „Nemá to ovšem nic společného s magií a kouzly. Jde o to, že je tu třeba precizně udržovat teplotu a vlhkost.“ Při slově precizně přidrží levý palec a ukazováček na mezírku od sebe. „Pokud jde o hmotné statky, bývám poměrně ležérní, ale co se týče mých vín, jsem neskutečně mrzutý. Kdybys způsobil nějakou nehodu...“ Nevrle potřese hlavou. ,,Asi bych ti nic moc neřekl, ale už navěky bych tebou mlčky pohrdal.“
„Nepolezu ani sem,“ zasměju se. „Pokud se mi bude chtít chlastat, bude mi stačit, když zajdu do krámu.“
Dervish se usměje a jde první nahoru. Za námi automaticky zhasnou světla, takže sklep upadne do té své chladivé, precizní tmy.
„A to je všechno.“
Jsme tam, kde jsme začali, v hlavní síni, pod velikým lustrem. Dervish se podívá na hodinky. „Obyčejně večeřím kdykoli mezi pátou a sedmou. Můžeš se najíst se mnou - jsem šikovný šéfkuchař, jestli se můžu sám pochválit -, anebo si můžeš uvařit sám a najíst se, kdy se ti zachce. Mrazák je přecpaný pizzou a hotovými jídly.“
„Najím se s tebou,“ řeknu mu.
„Tak já tě zavolám, až to bude hotové. Zatím můžeš prozkoumávat sídlo dál, vevnitř nebo venku. A opakuju - tady se ti nemůže nic zlého stát.“
Vyrazí k širokému mramorovému schodišti, které vede do pater.
„Počkej!“ zadržím ho. „Vůbec jsi mi neukázal, který pokoj bude můj.“
Dervish se hravě pleskne do čela. „Na tohle si časem zvykneš. Pořád přehlížím to, co nejvíc bije do očí. Hmm, můžeš si vybrat celkem ze čtrnácti ložnic - vezmi si kteroukoli kromě té mojí.“
„Ty jsi pro mě žádný pokoj nevybral?“ zeptám se překvapeně.
„Napadlo mě to,“ připustí, „ale rozhodl jsem se nechat volbu na tobě. Můžeš jich vyzkoušet, kolik chceš. Pokud chceš bydlet v horním patře, blízko mě, klidně - ovšem tamní pokoje jsou ve srovnání s těmi v prvním patře o dost skromnější.“
Na pozdrav si cvrnkne do klobouku, který nemá, a pak už upaluje po schodech k sobě do pracovny.
Stojím sám ve veliké síni. Kolem mě dům vydává vrzavé zvuky.
Záchvěju se, pak si vzpomenu, co strýček Dervish slíbil - že se mi tu nemůže stát nic zlého. Zaženu chvění strachu dřív, než se mě stačí zmocnit.
Zvednu batoh, který jsem upustil za dveřmi, když jsme vešli, stoupám po zdobeném schodišti a jdu pátrat po všech těch překrásně udržovaných, luxusních pokojích po jednom, kde bych rozbil tábor a kde bych byl doma.
2024 ©