Vyklouzneme z domu. Krademe se kolem stodol. Vcházíme do lesa. Jdeme opatrně, Bill-I v čele. Noc je jasná. Znepokojivě kulatý úplněk zastiňuje jenom velice málo oblaků. Ale pod stromy je tma. Spousta místeček, kde by mohla číhat nějaká potvora.
„Kudy šel?“ zašeptám tiše, když se Bill-I zastaví a sehne se k zemi.
„Tudy,“ odpoví mi za pár vteřin a ukáže doleva.
„A to víš jak?“
„Stopy,“ povídá a poklepe prsty na zem.
„A odkdy je z tebe malej Vinnetou?“ Mžourám, co můžu, ale žádné otisky nevidím. „Víš to jistě?“ zeptám se a napadne mě, jestli mě schválně nevede někam jinam.
„Na beton,“ přikývne Bill-I, pak se narovná a znepokojeně se na mě zadívá. „A jestli se bude tohohle směru držet, tak jde k Vale.“
Mlčím a ten upřený pohled mu oplácím. Pak se oba beze slova sebereme a pokračujeme v pronásledování - rychleji a usilovněji.
Běžíme. Uhýbáme se nízko visícím větvím. Přeskakujeme křoví. Bill-I se najednou zastaví. Vrazím v běhu do něj. Potlačím výkřik.
„Vidím ho,“ řekne Bill-I tiše. „Zastavil se.“
Mžourám dopředu do tmy... nevidím nic. „Kde?“
„Támhle,“ ukáže Bill-I a pak se skrčí. Přidřepnu vedle něj. „Jsme na kraji lesa. Do Carcery Vale se odsud dá doběhnout za minutku.“
„Ty myslíš, že by někoho napadnul přímo ve vesnici?“
Bill-I nejistě nakloní hlavu ke straně. „Tomu moc nevěřím. Ale nevidím jinej důvod, proč by sem chodil. Leda...“
Najednou se švihem otočí a přikryje si ústa dlaní. Vrhne se dozadu do křoví. Praskají větvičky. Šustí listí. Svalí se na zem a zvrací na hromadu větviček.
Bleskově od něj odtrhnu oči a dívám se dopředu. Rukojeť sekery tisknu tak křečovitě, až to bolí. Čekám, kdy Dervish uslyší ten hluk a přijde se podívat.
Uteče půl minuty. Pak minuta. Vepředu se nic nehýbe.
Bill-I se doštrachá vedle mě. Leží ve stínu hustého křoví. Těžce dýchá. Na bradě má zbytky zvratků. „Já dál jít nemůžu,“ zaskučí. Hlas mu selhává. Celý se třese.
„Tak po pravdě, jak moc zle na tom jsi?“ zeptám se a hledám ho ve tmě, jenže kromě obrysu tváře nevidím nic.
„Mizerně.“ Suše se uchechtne. „Měl jsem tě předtím poslechnout a jít si domů lehnout. Potřebuju doktora.“
„Odsud to k vám není daleko,“ poznamenám. „Můžu tě tam dovést.“
„A co s Dervishem?“
„Je pořád tam, jak jsi říkal?“ chci vědět.
Bill-I před sebou rozhrne křoví, přiklekne a upřeně se dívá rovnou dopředu. Pár vteřin ticha. Pak... „Jo, je tam.“
„Zavedu tě domů a obloukem se vrátím zpátky,“ rozhodnu se.
„Jenomže ty ho nedokážeš stopovat jako já,“ namítne Bill-I. „Potřebuješ mě.“
„Nějak to zvládnu,“ nedbám na něj. „V tomhle stavu jsi pro mě jenom přítěž. Dost veliká klika je už jenom to, že tě před chvílí neslyšel. Takhle jsi nepoužitelnej.“
„Pan Grubbs Grady, mistr upřímnosti,“ zasměje se Bill-I chraplavě.
„Tak dělej,“ ucedím a podám mu ruku. „Čím dřív vypadneme, tím dřív u něj zase budu.“
Bill-I váhá, pak se mě chytne za rukáv a potácivě se postaví.
„Promiň,“ huhlá, je zlomený v pase, skrývá obličej; stydí se.
„Hlouposti,“ usměju se a obejmu ho. „Bez tebe bych ho až sem nevystopoval. A jdeme.“
Jejich dům je skoro rovnou před námi, ale přímou cestu nám zahrazuje Dervish. Musíme ho proto obejít a klopýtat ještě kus lesem, až konečně po svahu o něco níž najdeme místo, odkud nás snad nespatří.
„Jdeme, anebo běžíme?“ zeptám se.
Bill-I neodpoví hned - dýchá přerývaně a klepe se. Pak si vzdychne. „Jdeme. Kdybysme... běželi, naděláme... víc hluku.“
Pořádně ho chytnu - mám totiž dojem, že kdybych ho pustil, svalí se - a vykročím na mýtinu zalitou světlem měsíce.
Jen co opustíme les, kde jsme byli schovaní, stáhne se mi žaludek do uzlíku. Dívám se dopředu, nerad bych o něco zakopnul, ale oči mi pořád šmejdí doleva, prohledávají prostor mezi stromy, hledají strýce.
„Vidíš ho?“ syknu koutkem úst.
Bill-I místo odpovědi jenom zaskučí a nerozhlídne se.
Už jsme blízko domů na kraji Carcery Vale. V zahrádkách za nimi je tma. Svítí se jen v kuchyních nebo ložnicích. Kolem nás projede rovnoběžně s lesem nějaká žena na kole. Zamává nám. Už se chystám zamávat taky, ale pak zahne doprava a mně dojde, že jenom dávala znamení, že odbočuje. Blížíme se k domům. Za nimi vede silnička, na které většina místních parkuje. Dojdeme na ni a blížíme se ke Spleenovic domu. Začínám přemýšlet, co nám asi poví bábi Spleenová, a taky co se stane, až zavolá Dervishovi a bude si stěžovat na to, v jakém stavu se vnuk vrátil od něj domů. Snad bych měl Billa-I odvést rovnou k doktorovi. Je sice pozdě, ale určitě by...
Bill-I se bolestí zajíkne a zhroutí se. Dáví na sucho, rukama hrabe do chodníku, kňučí jako raněné zvíře.
„Co se stalo?“ vykřiknu a přidřepnu si k němu. Natáhnu ruku, chci si prohlédnout jeho obličej, ale praští mě přes paži a zavrčí. „Bille-I? Co je? Chceš, abych tě...“
„Grubbsi? Ustup.“
Hrubý hlas přímo za mými zády. Pomaličku, rozklepaně vstanu a podívám se tam.
Dervish!
Strýc stojí mezi námi a zahradní brankou Spleenovic domu. Neprojdeme. Ozařuje ho světlo měsíce. V pravé ruce drží dlouhou injekční stříkačku. V očích se mu vztekle blýská.
„Meero,“ povídá a přeskočí pohledem někam za mě. Kouknu se tam taky. Po chviličce zpoza jedné dodávky vyjde Meera. Hlava se mi jen točí. Vzpomenu si na nedávnou bláznivou myšlenku - co když jsou vlkodlaci oba?
Dervish vykročí ke mně.
„Stůj!“ zaskučím a varovně zvednu sekeru.
„Ustup, Grubbsi,“ vyzve mě znovu, nezpomalí. „Nevíš, co se děje.“ Pak osloví Meeru. „Dávej pozor. Zahraď mu únikovou cestu, ale moc se k němu nepřibližuj.“
„Vím, co jsi zač,“ vzlyknu a do očí mi strachy vyhrknou slzy. „Jestli přijdeš ještě blíž...“
„Nepleť se do toho,“ vyštěkne na mě Dervish. „Nechci ti ublížit, ale jestli neuhneš, budu muset...“
Dostal se na dosah. Rozmáchnu se po něm sekerou. Kvůli slzám nemůžu přesně zamířit - rána jde vysoko. Dervish ucedí nadávku a skrčí se. Znovu naslepo švihnu sekerou. Zatímco se rozmachuju, Dervish se bokem přikrade blíž, uhne ráně a volnou levačkou mi zasadí úder do paže, kterou držím zbraň.
Od lokte dolů ztratím v ruce cit. Sekera spadne na zem. Vrhnu se po ní. Dervish mě chytí zezadu za límec a odhodí mě stranou. Praštím sebou o jedno auto. Než se stačím vzpamatovat, je u mě. Levou paží mi ovine krk. Stiskne.
„Dervishi!“ zajíkne se Meera.
„Už je to dobrý,“ sípá on. Já se zmítám jako o život a on mě osloví: „Klid! Jsme na stejné straně.“
„Pusť!“ vyrazím pisklavě. „Vím, co jsi zač! Pusť...“
Hluboké zavrčení. Zvířecí. Vlčí.
Jenže ne od Dervishe.
Zepředu.
Dervish mě pustí. Stojím jako přibitý. Poulím oči. Upřeně se dívám na bestii, která se zvedá na zadní a cení zuby. Zkřivený obličej. Žluté oči. Ostře se rýsující lícní kosti. Tmavé stíny. Otevřená tlama plná vyceněných zubů.
Zvedne to ruku - tmavá kůže, dlouhé nehty, prsty zkroucené jako pařáty.
A mně dojde, asi tak o milion let později, než mělo, že dneska v noci ta bestie opravdu unikla ze zajetí a dostala se do Carcery Vale - jenže to není Dervish.
Vlkodlakem je Bill-I Spleen!
2024 ©