TEORIE

„Ty ses zvcoknul.“

Pádím po schodech dolů do haly. Bill-I spěchá za mnou.

„Je to logický,“ nedá se, předběhne mě, zahradí mi cestu. „Ty kousance. To, jak jsou zvířata rozervaný zprostředka. A jak sbírá mršiny a pálí je - zbavuje se důkazů.“

„Magořina!“ odfrknu si znovu a odstrčím ho. „Před chvílí jsi mi tvrdil, že Dervish je tvůj otec, a teď je podle tebe pro změnu vlkodlak!“

„Jak to spolu souvisí?“ namítne Bill-I. „Vlkodlaci jsou normální lidi, kromě doby kolem úplňku.“

„Tobě straší ve věži!“ křiknu, rozrazím domovní dveře a vyjdu ven, na příjemné sluníčko. „Máme jedenadvacátý století. Všude policejní kamery. Rozbory DNA. A vůbec. V dnešním světě by vlkodlak nevydržel ani tejden.“

„Vydržel, kdyby měl lidskou chytrost,“ nesouhlasí Bill-I. „Poslechni si mě, jo? Rovnám si to v hlavě už pár měsíců. A většinu z toho chápu.“

Neochotně se zastavím. Nejradši ze všeho bych prostě šel dál a neposlechl si z těch jeho potrhlých řečí už ani slovo. Ale je ve mně něco, co nad tím žasne a chce toho vědět víc.

„Tak dál,“ vrčím. „Ale jestli začneš žvanit o stříbrnejch kulkách nebo...“

„Myslíš si, že ho chci zabít?“ vyjede na mě. „Vlastního otce?“

Jde a líčí mi, v čem spočívá jeho teorie. Šourám se vedle něj.

„Ve filmech se staneš vlkodlakem, když tě kousne jinej vlkodlak. Silně pochybuju, že by něco pokousalo desítky členů jedné rodiny, jednoho po druhém a po tolik století. Takže se to musí předávat v genech z rodičů na děti. Kdo má smůlu, narodí se jako vlkodlak. Mám dojem, že měnit se začnou docela brzy, když jsou děti nebo teenageři. Dervishovi je přes čtyřicet. Pokud je vlkodlak, určitě s tím žije už desítky let. Vlkodlaci nemůžou bezhlavě zabíjet,“ pokračuje. „Kdyby to tak bylo, Dervish by tu už pobil spousty lidí. Koukal jsem se do starých novin v knihovně a nikoho v kraji v posledních letech nezabilo divoký zvíře.“

„Třeba si zajede někoho zamordovat kus dál,“ navrhnu ironicky.

„Taky mě to napadlo,“ vezme to Bill-I vážně. „Ale ty poslední měsíce jsem ho pečlivě sledoval a nevšiml jsem si, že by kolem úplňku trávil noci mimo dům. Kromě toho jsme viděli jeho zdejší úlovky - ty zmasakrovaný zvířata. Když je loví a zabíjí takhle blízko u domova, není důvod, aby tady nelovil a nezabíjel i lidi. Ale Dervish není zabiják. Kdybych si myslel, že je nejmenší podezření, že vraždí, nevykládal bych to tobě, ale policii.“

„Udal bys vlastního otce,“ odfrknu si.

„Musel bych, kdyby vraždil,“ řekne Bill-I tiše. „To nejde, dovolit vrahům, aby si chodili po svobodě.“

Už jsme skoro u stodol. Na zemi mezi nimi a zámečkem leží veliký kus vlnitého plechu. Zamíříme k němu, protože jednoduše nemáme kam jít jinam. Kdysi tu byl nevelký sad. Kousek odsud je pořád pár hladkých pahýlů po stromech. Bill-I si sedne na jeden pařez, já na druhý. Ťukám nohou do vlnitého plechu a přemýšlím o těch jeho „důkazech“.

„Takže podle tebe je Dervish vlkodlak se svědomím. Zabíjí zvířata, ale lidi ne.“

„Je to tak těžko k uvěření?“ zeptá se Bill-I. „Pochopil jsi, že démoni jsou skutečný... proč ne vlkodlaci?“

„U démonů jsem to pochopil, protože jsem je viděl,“ odpovím odměřeně. „A na beton to jsou démoni čtyřiadvacet hodin denně, a pořád jsou zlý a zkažený. Kdybys po mně chtěl, abych věřil, že se lidi můžou proměnit v divokou zvěř - fyzicky se změnit v něco, co se podobá vlkovi -, snad bych to dokázal. Ale nemůžu uvěřit, že se obyčejnej člověk promění v chlupatou, žlutookou vlkodlačí potvoru s tesákama přes noc, ale druhej den zase vypadá jako obyčejně.“

„Já taky netvrdil, že se tak promění,“ poznamená Bill-I okamžitě. „Podle mě to je spíš duševní stav než tělesnej.“

„A co ty potvory v knize?“

„Snad to u různejch lidí funguje různě,“ nadhodí. „Někdy se to zvrtne a změní je to úplně. Jiný, jako třeba Dervish, to dokážou ovládat.“

„První a druhej stupeň vlkodlactví,“ uchechtnu se. „Je to praštěnější pokaždý, když otevřeš pusu.“

„No dobře,“ vydechne, vstane a ramena má svěšená. „Jak chceš. Myslel jsem, že to dělám kvůli tobě, ale když se mi radši posmíváš, tak...“

„Co tím myslíš, že to děláš kvůli mně?“ přeruším ho.

„Já tu s ním nebydlím,“ prohlásí Bill-I a chystá se k odchodu. „Až zas přijde úplněk, já budu v kanafasu ve Vale, v bezpečí u babičky s dědou. To ty tu budeš sám... sám v domě... s Dervishem.“

Pár hodin nato. Snažím se to odbýt smíchem. Šílenost. Naprostý nesmysl. Neměl bych o tom vůbec ani přemýšlet. Jenomže...

Proč by ve světě sužovaném démony nemohli existovat i vlkodlaci? A nenapadá mě, proč jinak by měl Dervish prohledávat les, sbírat mrtvá zvířata a tajně je pálit. A některé tváře v té knize rozhodně odpovídají těm v chodbě s portréty.

Jenomže na to, že kniha je opravdu o vlkodlacích, mám jenom slovo Billa-I. Dervish má zvláštní smysl pro humor. Co se knihy týče, mohl si klidně dělat legraci. Třeba tam ty fotky a kresby vlepil sám. Dává to smysl víc než vlkodlaci teorie, kterým věří Bill-I. A je to logičtější.

Jenomže...

Dervish se vrátí chvíli před soumrakem. Když vchází dovnitř, pozdravím ho. „Kde jste byli, něco extra?“

„Jenom jsme se projeli,“ odpoví a uhlazuje si šedé vlasy po stranách hlavy.

„Kde je Meera?“

„Objíždí po kraji. Asi tak týden u nás zůstane, ale chce si hodně vyjíždět do okolí. Kde je Billy?“

„Šel domů.“

„Hm?“ Dervish se cestou do koupelny zastaví. „Já myslel, že se chce koukat na televizi.“

„Měl na práci něco jinýho,“ zalžu.

Dervish jde dál. Automaticky ho sleduju pohledem, prohlížím si jeho obličej, tvar brady, temeno, hledám něco abnormálního.

Noc. Těžké mraky. Měsíc je ve třetí čtvrti a vykoukne jenom málokdy.

Dívám se s Dervishem na televizi - dávají dokument o nějaké Indce, kterou zná. Pořád vykládají, jak použít přirozenou energii lidského těla k léčení chorob. ZÍÍV!

Pak hrajeme šachy. Dervish působí roztržitě (nebo si to jenom představuju?). Hraje nepozorně, ne tak agresivně jako obvykle. Porazí mě, ale seberu mu pár důležitých figur a musí se na vítězství nadřít.

Protáhne se. Zaskučí. Koukne na hodinky. „Jsem ztahaný. Půjdu na kutě brzy. Ty dneska budeš ponocovat?“

Skloním hlavu. „Ne. Taky jsem dost unavenej. Půjdu brzo po tobě.“

Potutelně se dívám, jak kluše nahoru po schodech - takhle přece nechodí člověk, který je ztahaný a jde do postele.

Rovnám na šachovnici figurky. Líně hraju sám proti sobě. Kolem je ticho, jen dům popraskává a venku trochu fouká vítr. Partii nechám nedohranou. Jdu k sobě. U dveří se zastavím. To je ale pitomina. Jestli to nechám být, budu si představovat nebezpečí všude, kam se podívám. Musím v tomhle domě s Dervishem žít. Nemůžu dovolit, aby mezi námi bylo něco takhle směšného.

Jdu zpátky, vyrazím po schodech do nejvyššího patra. Dervishův pokoj. Chvilku stojím venku, urovnávám si v hlavě, co mu řeknu, a rozhodnu se, že mu povím všechno, co mi navykládal Bill-I. Ušklíbnu se, když si představím, jak nevěřícně se bude tvářit. Pak dvakrát zaklepu na dveře a jdu dál.

„Promiň, že tě vyrušuju, ale chtěl bych...“

Nedořeknu.

V pokoji nikdo není.

Prohledal jsem celý dům. Jeho pracovnu. Koupelny a záchody. Ostatní ložnice. Přízemí. Dokonce i sklep, co kdyby se probíral v regálech a obdivoval svou sbírku vína?

Není tu.

Sedím na posteli. Poslouchám, jak fouká vítr. Myslím na zvířecí mrtvolky a na staré filmy o vlkodlacích. Mám strach usnout.

Bleskově otevřu oči. Je brzy ráno. I přes ten strach jsem musel usnout. Vykulím se z postele. Venku šedivo, nebe je zatažené. Vykradu se dolů do kuchyně. Voní tam opékaná slanina a klobásky. Pomalu strčím do dveří. Dervish je vevnitř, v ruce má pánvičku, pobrukuje si. Chvíli mu trvá, než si mě všimne. Usměje se. „Vstal jsi nějak brzy.“

„Moc dobře jsem nespal.“

„Máš hlad? Trocha slaniny? Vajíčka?“

„Udělám si sám topinku.“ Strčím dva plátky chleba do topinkovače. Zarazím se vstoje nad přístrojem, zády k Dervishovi. „Včera večer jsem se u tebe stavoval,“ řeknu nevinně. „Nemoh jsem tě najít. Ty jsi byl venku?“

Kratilinká odmlka. „Jo. Zašel jsem si do hospody do Vale. Měli jsme tam sraz s Meerou. Pak ještě někam jela. Promiň, že jsem ti to neřekl.“

„To nic.“ Natáhnu se pro máslo. „To jsi jel na motorce?“ Jestli řekne, že jel, tak vím, že mi lže, protože to bych slyšel.

„Ne. Šel jsem pěšky. Řízení v opilosti není nic pro mě.“

S úsměvem se odvrátím od topinkovače. Dervish se soustředí na slaninu. Nemůžu uvěřit, že jsem v noci strávil tolik času obavami. Už už otevírám pusu a chci mu povědět o té včerejší scénce s Billem-I. Pak ústa zase zavřu.

Dervish pravou rukou sahá po vajíčku. Pohled mi zabloudí k jeho nehtům. Nejsou dlouhé, ale zato hrubé. Špinavé. A na špičkách jsou pod nimi červené skvrnky.

Mohla by to být barva nebo rez nebo něco, co včera jedl v té hospodě.

Ale taky to může být krev.

Dívám se. Dívám. Dívám.

Za mnou cvakne topinkovač.

Div že nevykřiknu.

Vyndávám z pračky oblečení. Pokud sem přijde Dervish, řeknu mu, že jsem si v kapse zapomněl peníze.

Spodky. Ponožky. Košile. Kalhoty. A konečně... modrá džínová košile se znáčkem orla na levé náprsní kapse. Ta, co ji měl Dervish včera večer na sobě.

Začichám. Zavání nepříjemně, potem, ale ne kouřem. Ani pivem. Jak by zavánět musela, kdyby strávil pár hodin v hospodě.

Sedím u telefonu. Chci, aby se Bill-I dozvěděl, jak se Dervish vypařil, aby věděl o té krvi a nenasmrádlé košili. Jenže...

Mohl i tak jít do hospody, jak říkal.

Mohl si košili vyměnit, před tím, než odešel, ale až po tom, co jsem ho viděl naposledy.

Ty skvrnky pod nehty můžou být od kdečeho.

Kdyby mi Bill-I neudělal díru do hlavy těmi kravinami, nic bych si nevyvozoval z toho, že se Dervish vytratil z domu a nic mi neřekl. Neudělal to prvně. Dává mi spoustu prostoru a svobody a totéž očekává oplátkou. Na tom není nic podezřelého. Jenže co dělá, když je sám? Kam chodí? Vážně se ve Vale sešel s Meerou? A pokud ano, proč se s ním nevrátila? A pokud se před odchodem převlíkl, proč ta košile, co ji měl v hospodě, není s ostatním prádlem v pračce?

Carcery Vale. Před hospodou U Lva a beránka. Ve Vale je hospod několik. Všechny je obejdu a zjistím si, jestli tu Dervish včera večer byl.

Vymyslel jsem si, že Dervish ztratil hodinky a poslal mě se přeptat, jestli je nenašli. A nepamatuje si, ve které hospodě byl, takže to musím obejít všechno.

Jenže pak mě napadne, že by se někdo mohl před Dervishem zmínit, jak jsem se vyptával.

Nakonec od Lva a beránka odejdu a zamířím domů. Nejsem dost lehkomyslný nebo vyděšený, abych prověřoval Dervishovo alibi. Ještě ne.

Noc. Sám v domě. Odpoledne se stavila Meera. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli se včera v hospodě dobře bavila, ale byl u toho Dervish a já to nechtěl dělat až tak okatě. Před pár hodinami odjeli. Dervish mi řekl, že jedou do Vale a že na ně nemám čekat. A zeptal se, jestli mi mají něco přivézt. Já na to, že bych si docela dal bramborové lupínky.

Dost šílená myšlenka - co když jsou vlkodlaci oba, Dervish i Meera? Vyženu si ji z hlavy dřív, než se stačí pořádně zformulovat.

Jsem v jedné z ložnic pro hosty, poblíž nižšího konce domu, tam, kde navazuje cihlový přístavek. Je odsud dobrý výhled na příjezdovou cestu. Z místnosti naproti přes chodbu je zase stejně dobrý výhled za dům a na stodoly. Okno jsem nechal otevřené, takže kdyby se ozývaly nějaké zvuky, uslyším to.

Jsem přilepený k přednímu oknu. Doufám, že uvidím Dervishe a Meeru, jak se potácejí zpátky z vesnice a opilecky si prozpěvují. Chystám si uštěpačné poznámky pro Billa-I. Přemýšlím, jestli to celé není jeden velký fór, který mě má pořádně vyděsit. Jestli ano, budu vzteky bez sebe - ale zároveň se mi uleví.

Po půlnoci. Zavírají se mi oči. Z polospánku mě ale vytrhne kovový zvuk zpoza domu.

Bleskově přeběhnu do zadního pokoje až k otevřenému oknu. Vykouknu. Mraky už nejsou tak husté jako předtím. Je téměř úplněk, světlem je zalitý skoro celý prostor za domem, jen rychle letící mraky občas vrhnou protáhlé stíny.

Dervish a Meera jsou u toho kusu vlnitého plechu, tam, kde jsou ty pařezy. Posouvají plech stranou. Za nimi na zemi sebou zmítá něco velkého, napůl zakrytého stínem. Pokouším se zaostřit. Po chvíli se mraky posunou dál a světlo měsíce dopadá přímo na to.

Je to jelen, všechna čtyři kopýtka má svázaná provazem a na tlamě náhubek.

Dervish a Meera už odsunuli kus vlnitého plechu. Uprostřed kruhu pařezů spatřím veliké dvoudílné dřevěné padací dveře zasazené v betonu. Silný řetěz a zámek. Dervish se k němu sehne, z kapsy vytáhne klíč, chvíli si hraje se zámkem, pak odhodí řetěz stranou a namáhavě dveře odklopí.

Schody vedou pod zem. Dervish zvedne jelena a hodí si ho přes rameno. Jelen se zmítá. On si toho nevšímá a vykročí dolů. Meera jde za ním, jen se zastaví a zavře za nimi dveře.

Přes měsíc uhánějí mraky. A já se upřeně dívám na ty dveře vedoucí pod zem. Mlčím. Jsem bledý. Strnulý.

Čekám, kdy Dervish a Meera zase vylezou. Koušu si nehty. Vracím se k té svojí šílené myšlence: co když jsou vlkodlaci oba? Snažím se uklidnit, připomínám si, co mi sliboval, když jsem se sem nastěhoval. „Tady budeš v bezpečí.“ Jestlipak to pořád platí?

Ubíhají minuty. Deset. Patnáct. Půl hodiny. Přemýšlím - když lezli dolů, nevypadali jinak než obyčejně. Nepřibyly jim žádné vlasy ani chlupy. Žádné ostré špičáky. Oblečení byli normálně. Nevyli na měsíc. Dervish snadno vsunul do zámku klíč, takže se mu ruce určitě nezkroutily jako zvířecí pazoury. Nevypadali jako vlkodlaci a nechovali se tak. Pětačtyřicet minut. Padesát. Už se to blíží k hodině, když... když se zase objeví.

Jenže ne těmi padacími dveřmi - přijdou z kuchyně!

Vyjdou z domu až k dřevěným dveřím. Dervish sebere řetěz, protáhne ho celý oběma velikými držadly a zamkne. Oba pak pečlivě nasunou vlnitý plech zpátky na dveře a schovají je. Pak nohama rozmetají stopy v prachu, které zanechal vlnitý plech, aby tam žádné nezůstaly. Otřou si ruce. Dervish si naposledy všechno prohlídne a pak se vracejí do domu.

Jakmile vejdou, zavřu okno a řítím se k sobě do pokoje - nechci, aby mě našli tady. Ležím oblečený pod peřinou a třesu se.

Kroky na schodech.

Zavřu oči, předstírám spánek, čekám, že se na mě Dervish zajde podívat. Ale kroky pokračují do horního patra - do jeho pracovny.

Pár minut čekám. Když se už nic neozývá, vyklouznu z postele, svleču se, vezmu si pyžamo, vrátím se do zadní ložnice. (Kdyby mě přistihli teď, můžu tvrdit, že jsem náměsíčný.)

Prohlížím si vlnitý plech. Snažím se skládat si mozaiku. Dervish a Meera sešli za domem po schodech pod zem, ale vyšli ven domem. Takže tu někde musí být tajný průchod.

Rychle si to počítám. Řešení je nasnadě: sklep. Víno je jenom na oklamání. Dervish mě odtamtud nechtěl dostat jen proto, aby chránil svoje archivní poklady, ale taky abych neobjevil to, co leží ještě níž.

Postel. Nemůžu spát. Kolena jsem si přitáhl až k bradě. Třesu se. Svírám v rukou stříbrnou sekyru, kterou jsem sundal z jedné stěny. Modlím se, abych ji nemusel použít.

Krátce po svítání. Oči se mi zavírají. Ruce na rukojeti sekyry povolují.

Dveře se rozletí. Dovnitř vtrhne Meera. Chci vykřiknout, ale krk se mi stáhne a zmůžu se jenom na ubohé vykviknutí.

Meera má v ruce sáček. Vrazí do něho ruku. Moje představivost plní sáček všemožnými hrůzami. Snažím se vytáhnout sekyru, ale zamotá se mi do peřin. Meera vyloví ze sáčku hrst něčeho a hodí to obloukem po mně. Odtahuju se od ní, nejradši bych prošel zdí, kterou mám za zády.

Něco z toho mě zasáhne rovnou do obličeje. Zajíknu se, zoufale se po tom oháním, pak ale překvapeně zamrkám, protože mi došlo, co to po mně hodila... Bramborové lupínky!