SPLEEN

Zvykám si tu. Běžné domácí práce - myju po jídle nádobí, každý den zametám v jiných místnostech, leštím nábytek v některém velikém sále nebo pokoji. Plus spousta dalších, méně pravidelných prací - vynést smetí, umýt okna, zaběhnout do vesnice a něco tam zařídit.

Práce mě baví. Zaměstnává mě. Jinak toho moc nedělám, jenom hraju s Dervishem šachy, dívám se na televizi - Dervish má televizor s obrovskou, pětapadesátipalcovou obrazovkou, a přitom sám na něj skoro nekouká! - a čtu si. Šachy mě moc neberou... Dervish je jako máma a táta, šachový fanatik, a pokaždé mě lehce porazí. Nehrál bych radši vůbec, ale on na mě laskavě naléhá, ať na sobě pracuju. Nechápu, kde se ta posedlost šachem v naší rodině vzala, ale počítám, že to prostě budu muset snášet stejně, jako jsem to snášel doma.

Čtu víc než obvykle - nejsem až tak žhavý do „literatury“ -, ale Dervish má skvělou sbírku moderní beletrie. Koupil jsem si taky pár nových titulů ve Vale a další jsem si objednal přes internet, ale nejsem obzvlášť vybíravý. Zkusil jsem něco málo z těch tisícovek okultních knih, které má v policích, protože jsem si říkal, že to bude pořád lepší, než se celý večer dívat na měsíc, ale jsou moc složité nebo moc malým písmem, takže mě nezaujaly.

Tím pádem mi zbývá televize - nekončící přísun seriálů, debatních pořadů, filmů, sitcomů a sportu. A i když bych si to dřív rozhodně nepřipustil, je fakt, že televize začne po čase nudit, pokud se nemáte čím jiným zabavit.

Uteče týden. Dům už dobře znám. A začínám líp znát i Dervishe, i když je dost těžko k prokouknutí. Je hodný, přemýšlivý, dobře se o mě stará... ale taky bývá odměřený a má dost úchylný smysl pro humor. Jednou vešel, když jsem se zrovna koukal na zprávy. Dávali reportáž o vrahovi, který svým obětem uřezával hlavy a dělal si z nich sbírku. Poznamenal jen suše: „Víc hlav víc ví.“ Pak se zlomil v pase a dusil se smíchy - a já na něj vytřeštěně poulil oči a v televizi běžely záběry masakrů a vzlykajících příbuzných.

Jeho prahnutí po šachu je přinejmenším stejné jako u táty s mámou, pokud ne ještě větší. Ze začátku na mě šel polehoučku, mírně mě podporoval, ať hraju, a pojímal partie jako zábavu. Pak se ale vybarvil. Nedá jinak, než že s ním musím hrát každý večer, a vzteká se, když hraju špatně.

„Musíš si šachy zamilovat,“ řekl mi včera večer, ale až po tom, co mi sebral věž a s nečekanou silou ji po mně hodil. „Šachy jsou život. Musíš je milovat, jako miluješ život. Pokud ne...“

Nedořekl, jen se vyřítil z pokoje a nechal mě tam zaraženě sedět a drbat si tvář na místě, kam mě věž zasáhla. Když jsem se konečně sebral a cestou na kutě jsem ho potkal na chodbě, ucedil jsem: „Starej se víc o skutečnej život, ty cvoku!“ Bezva replika - jen přišla o hodinu pozdě.

Zato ho vůbec nezajímá hudba. V celém domě jsem, sečteno a podrženo, našel tři cédéčka, všechno od nějaké staré kapely jménem Led Zeppelin. Nečte romány. V televizi se dívá jenom sem tam na nějaké dokumentární filmy. Hodně času tráví na webu, aspoň podle toho, co jsem viděl, když jsem zašel k němu do pracovny. Ale ne že by jen tak brouzdal nebo hrál... většinou vede e-mailovou korespondenci s lidmi všude po světě, anebo navštěvuje nudně vypadající encyklopedické sajty.

Kromě knih a starožitností, šachů a běhání a e-mailových kamarádů jako by neměl žádné koníčky a vlastně jako by se ani moc nezajímal, co se děje mimo jeho dům, ve světě.

Za sídlem jsou stáje - dávno opuštěné. Jednu takhle propátrávám, líně špičkou boty rozhrabuju na podlaze staré hřebíky a podkovy a hledám něco zajímavého, ale najednou někdo zaklepe na shnilé dveře a já leknutím div nevyskočím z kůže.

„Mír, hombre,“ uchechtne se ten cizí člověk, když se shýbnu k podlaze a na obranu si vezmu podkovu. „Jdu si tě prohlídnout, ne podříznout, jak povídal ten lidožrout misionáři.“

Dovnitř vejde kluk asi tak o rok mladší než já. Napřáhne ruku, já na ni chvíli upřeně koukám a pak mu ji stisknu. Je o dost menší než já, trochu buclatý, má černé vlasy a ospalé levé oko s pokleslým, napůl zavřeným víčkem. Na sobě má vyšisované džíny a staré tričko s motivem ze Simpsonových.

„Bill-I Spleen,“ povídá a cloumá mi rukou.“A ty jseš ten Gradyovic Grubbs, co nemá rád, když mu říkají Grubitsch, že jo?“

„Správně,“ pousměju se a pak zopakuju jeho jméno. „Billy Spleen?“

„Bill-I,“ opraví mě a pak mi to rozebere po jednotlivých písmenkách. „I když vlastně jo, jsem Billy,“ uzná, „ale změnil jsem si to. Ještě jsem to nemoh změnit úředně, ale až budu plnoletej, udělám to. Na Billym není nic špatnýho... je to o dost lepší než Grubitsch nebo Grubbs, ale Bill-I zní víc cool, jako jméno nějaký rapový hvězdy.“

Mluví rychle a úsečně a při řeči na zdůraznění šermuje rukama.

„Ty jsi tady z vesnice?“ zeptám se zdvořile.

„Jo, jsem Valeskej,“ zívne, jako by to byla ta nejnudnější věc na světě. „Dřív jsem bydlel pár kiláků odsud, v chalupě menší než tahle stodola, ale pak umřela máma. Tak jsem se přestěhoval k dědovi a babičce... původní Spleenoví, jak říkala máma. Vcelku v poho, jenom jsou trochu staromódní a úzkoprsý.“

Bill-I si prohlídne rozhrabané hřebíky a podkovy na podlaze a ušklíbne se. „Tady zlatej poklad nenajdeš,“ odfrkne si. „Prohrabal jsem to tu víckrát, než dokážu napočítat, a hledal jsem poklad starýho lorda Sheftreeho.“

„Poklad?“ Na můj vkus se Bill-I chová trochu přehnaně kamarádsky - nikdy jsem neměl v oblibě lidi, co si jen tak přijdou a hned se chovají, jako byste spolu pásli husy -, ale nechci nic říkat, abych se ho nedotknul, aspoň teda dokud se líp nepoznáme.

„Ty nevíš o tom pokladu?“ zahaleká, jako bych se přiznal, že nevím, že je Země kulatá. „Lord Sheftree - kterýmu to tady kdysi patřilo - tu prej měl někde schovat kufry se spoustou pokladů. Byla to jeho rezerva pro případ, že by musel narychlo utéct a potřeboval hotovost. Pěknej lump. Míval tam vevnitř akvárium plný...“

„...piraní, já vím,“ nenechám ho doříct. „A dal jim sežrat nemluvně. Jasně.“

„Dervish ti to řek?“ Bill-I se zatváří zklamaně. „Děsně rád tu historku vyprávím. Zná ji ale prakticky každej v Carcery Vale, takže možnost tím někoho ohromit se nenaskytne často. Nakopnu Dervishe do zadku za to, že mi to pokazil.“

„Promiň,“ ucedím podrážděně, „ale kdo sakra jseš a co tady děláš?“

Bill-I zamrká. „Nemusíš používat tenhle tón,“ odfrkne si. „Jenom se snažím chovat přátelsky.“

„A já bych zas jenom rád věděl, kdo jsi,“ odpovím chladně. „Přijdeš si sem, řekneš mi, jak se jmenuješ, a že o mně víš všechno - a já o tobě přitom vůbec neslyšel. Ty jsi Dervishův příbuznej? Nebo tu roznášíš noviny? Nebo co?“

„Noviny!“ zavrčí. „Pochybuju, že by si Dervish kdy koupil noviny! Co nemá vazbu z kůže nebo netopýřích křídel a co není plný zaklínadel a strašidelnejch zaříkání, to ho nezajímá!“

Bill-I poodstoupí doleva, do světla pronikajícího dírou ve stropě. „A z rodiny nejsem,“ pokračuje. „Jenom přítel. Sem tam za Dervishem skáknu, zahrajeme si šachy, něco maličko pro něj udělám. Bere mě za to na projížďky na motorce a učí mě nějaký kouzla. Už tě začal učit kouzla?“

Zavrtím hlavou.

„To je fakt cool,“ zazubí se. „Nevím, jestli vůbec nějaký opravdicky funguje, ale ty slova, co se k nim používají, jsou děsný. Cítím se jako nefalšovanej kouzelník, když zaklínám.“

„A nemoh bys mě jich pár naučit?“ zeptám se.

„Nemoh,“ na to okamžitě Bill-I. „To je první pravidlo, co do mě Dervish vtloukal. Učit může jenom učitel. Říkal, že jestli mě někdy přistihne, jak kouzla předávám dál, přestane s vyučováním a zakáže mi sem chodit. A myslí to vážně... Dervish není z těch, co by s podobnejma věcma jenom tak strašil.“

Bill-I Spleen se mi pomaličku začíná líbit, hlavně to, jak mluví o Dervishovi, ale skamarádit se mi vždycky chvíli trvá, a tak se přistihnu, jak místo něčeho jednoduchého radši říkám: „To Dervish ti řekl, ať si se mnou jdeš popovídat? Jako že se z tebe má stát můj novej nejlepší kámoš?“

Bill-I se ušklíbne. „Hele, moje kamarádství není na prodej. Obyčejně sem chodím po večerech, párkrát v týdnu a o víkendu. Ale Dervish mě požádal, ať sem tenhle týden nechodím, abys měl možnost si tu zvyknout. Já se fakt těšil, že si tě omrknu a provedu tě po Vale... myslel jsem si, že když jsme oba sirotci, mohli bysme mít ledaco společnýho, ale... ale teď mám dojem, že na to prdím. Na můj vkus jsi trochu moc načuřenej. Zajdu jenom za Dervishem a nechám tě tu běhat samotnýho.“

Bill-I se rozmrzele chystá odejít.

„Kdy ti umřela máma?“ zeptám se tiše.

Zastaví se a s přimhouřenýma očima se na mě zadívá. „Je to skoro sedm let. Byl jsem malej.“

„A co táta?“

Křivě se pousměje. „Nikdy jsem ho nepotkal. Ani nevím, kdo to byl. Je pořád naživu, aspoň myslím, takže úředně sirotek nejsem. Ale od máminy smrti se tak rozhodně cítím.“

„Naši umřeli... je to jenom pár měsíců,“ já na to. „Pořád to bolí. A hodně. Takže pokud se chovám jako dement, sorry, ale přesně tak mi doteď je.“

Bill-I se přestane tvářit nepřátelsky. „Když mi umřela máma, skoro rok jsem kromě dědečka a babičky s nikým nepromluvil. Když jsem potkal nějaký jiný děti, řval jsem a tlouk jsem je. Rodiče je museli držet, aby mi to neopláceli. Jednou v obchodě jsem to zkusil na staršího kluka, když u toho zrovna nikdo nebyl - a on mi pořádně rozbil hubu. Pak už to bylo v pohodě.“

Nastrčil jsem mu bradu. „Prašť si, jestli chceš.“

Bill-I se ke mně přišourá, sevře pěst, pak mě zlehka ťukne do brady. „Hele, víš co?“ rozesměje se. „Radši se zajdeme kouknout, co dělá náš drahý Dervish.“

Pracovna. Dervish a Bill-I něco probírají. Padá hodně jmen, která neznám. Bill-I mluví o škole, těší se na letní prázdniny. Dervish mu vykládá o nové knize o bavorských čarodějích, kterou koupil na internetu.

„A co to oční kouzlo?“ zeptá se Bill-I. Podívá se na mě a ukáže si na to svoje ospalé levé oko. „Maj mi ho za pár let odoperovat, ale Dervish by určitě dokázal vymyslet nějaký zaklínání, abych si tu nepříjemnost ušetřil.“

„Poptával jsem se na to,“ zasměje se Dervish, „jenže velcí kouzelníci minulosti se pokleslým očním víčkům moc nevěnovali. A navíc by se magie neměla používat k osobnímu prospěchu, Billy.“ Dervish mu nikdy neříká Bill-I, vždycky normálně Billy. Nejspíš ho zná už tak dlouho, že mu je zatěžko to měnit.

„To vykládej pra pra nebo co já vím kolik pradědečkovi Garadexovi!“ odfrkne si Bill-I. „Ten magií nadělal miliony, no ne?“

„Bartoloměj Garadex byl výjimka,“ na to Dervish.

Bill-I se v pracovně chová, jako by mu patřila. Vytahuje knihy z polic a zpátky je zastrkuje jenom napůl. Klidně odstrčí Dervishe a jde si surfovat na webu. Otevře si zásuvku psacího stolu a ukáže mi lebku opravdické čarodějnice, „upálený na hranici za to, že nemravně začarovávala mladý urostlý muže ze svojí obce“ jak mě informuje. Mává mi lebkou před očima, strká prsty do očních důlků. Dervish ho nechává, ať si dělá, co chce. Jen sedí a trpělivě se usmívá.

„Takhle neposedný obyčejně není,“ poznamená Dervish, jen co si Bill-I odskočí na záchod. „Vyvedlo ho z míry, že jsi sem přijel. Je zvyklý mít dům sám pro sebe. Asi má strach, že co jsi tady, všechno se změní.“

„Proč sem chodí?“ zeptám se.

„Já a jeho matka jsme byli přátelé,“ odpoví Dervish. „Zemřela při nehodě na lodi a Billy přešel do péče prarodičů.“ Ušklíbne se. „O tom párečku neřeknu nic víc, než že příjmení k nim sedí - Spleenovi! I mezi postaršími lidmi těžko najdeš někoho mrzutějšího. Bylo mi Billyho líto, tak jsem ho začal navštěvovat a bral jsem ho na výlety na motorce. Babička s dědečkem to neviděli nijak rádi, a doteď dělají první poslední, aby mu zabránili sem chodit, ale vytrvalost je prostě moje silná stránka. Když si něco vážně umanu, většinou si to taky prosadím. A občas nezaškodí i nějaké to přemlouvací kouzlo.“ Mrkne na mě. Nejsem s to říct, jestli mluví vážně, nebo si dělá legraci.

Bill-I se vrátí, oklepává si mokré ruce. „Nemáš tam ručníky, Derve,“ zavrčí.

Dervish se podívá na mě a nakrčí obočí. „Čisté ručníky jsou tvoje práce, nebo ne, vážený pane Grubbsi?“

„Promiň, zapomněl jsem,“ ušklíbnu se.

„Kdybych byl na vašem místě, pane Grady, dal bych mu výpověď,“ vychutná si mě Bill-I, pak se zasměje a poprosí Dervishe, aby ho naučil nějaké nové kouzlo.

„Třeba kouzlo, po kterým oba zmizíte?“ zeptá se Dervish nevinně.

„Jo!“ Bill-I se nadšením div nezalkne, ale pak začne nadávat, protože Dervish nás popadne, vyhodí nás na chodbu a zabouchne za námi.

Chodba s portréty. Bill-I zná všechny tváře a všechna jména zpaměti. Dělá mi přednášku, abych líp pronikl do vlastní rodinné historie. Poslouchám s hranou pozorností, ale vlastně si všímám jen sem tam nějakého šťavnatějšího úryvku.

„Uršula Garadexová, pirátka,“ přednáší Bill-I a poklepe na rám velikého plátna. Žena na obrazu má jen jedno oko, scházejí jí i tři prsty, dva na levé, jeden na pravé ruce. „Hrdlořezka. Naprosto nemilosrdná. A tady je Augustin Garadex. Byl ve službě u nějakého knížete nebo prince nebo co. Příčina smrti: kopnul ho do hlavy kůň. Justin Plunkton, bankéř. Nic zajímavého.“

A tak dál.

Po chvíli se ho zeptám na ty nezletilé, a jestli ví, jak umřeli.

„O těch toho Dervish moc nenapovídá, Myslím, že to je nějaké starobylé rodové prokletí. Takže ty nejspíš budeš čuchat ke kytičkám odspodu co nevidět.“

„Budu se upřímně snažit, abych tě vzal s sebou,“ odseknu.

Dojdeme k tátovi a Gret. Bill-I se s vážným výrazem odmlčí. „Tyhle dva jsou nový. Nevím, kdo...“

„Můj táta a moje sestra,“ oznámím mu tiše.

Cukne sebou. „Mělo mě to napadnout. Promiň.“ Tázavě se na mě podívá, olízne si rty, pak se znovu pozorně zadívá na fotografie.

„Nevyslovená otázka je ta nejjalovější věc na světě,“ popíchnu ho.

„To je jedna z Dervishových hlášek,“ poznamená. A znovu si olízne rty. „Chceš mi povědět, jak umřeli, anebo je to tajemství? Ptal jsem se Dervishe, ale nic mi nechce říct, a babička s dědou to nevědí... ve vesnici to neví nikdo.“

Sevře se mi žaludek. Zábleskem spatřím psa s krokodýlí hlavou, pekelného spratka a jejich strašidelného pána. „Zavraždili je.“

Bill-I vytřeští oči. Jeho pokleslé levé víčko vyletí jako na gumičce. „Neke?“ vydechne.

Zachmuřím se. „Nekecám.“

„Víš, kdo to udělal?“

„Byl jsem u toho.“

Bill-I se hlasitě zajíkne. „Jako když je zavraždili?“

„Ano.“

„Jak jsi utek?“

Přemítám, kolik mu toho můžu říct. Rozhodnu se, že to zkusím s pravdou. „Zavraždili je démoni. A já jim utek díky magii.“

Zamračí se. „Jestli to má bejt vtip...“ Pak uvidí, jak se tvářím, a nedořekne. „Ví to Dervish?“

„Ano.“

„A věří ti?“

„Ano. Ale jenom on. Všichni ostatní si myslí, že jsem si to vybájil.“

Bill-I pohrdavě zavrčí. „Pokud ti věří Dervish, tak já taky.“ Odvrátí se od fotek a začne jakoby tancovat, podivnými šouravými krůčky, k tomu huhlá nějaká divná slova.

„To je jako co?“ zeptám se nechápavě.

„Jedno z Dervishových kouzel,“ odpoví. „Aby se mrtví usmívali. Dervish říká, že rozveselovat mrtvý je důležitá věc. V tomhle domě nestraší právě proto, že se Dervish stará, aby měli všichni duchové fajn náladu.“

„Kravina!“ vyprsknu.

„Možná,“ usměje se Bill-I. „Ale už takhle tancuju roky a duchové mi vždycky dali pokoj. Proč toho teď nechávat a riskovat?“

Díváme se na té pěpatadesátipalcové obrazovce na MTV, cpeme se popcornem, pijeme kolu z velkých papírových kelímků, úplně jako v kině.

„Ta telka byl můj nápad,“ hlásí Bill-I. Ovladač má vybalancovaný na levém koleni. „Dervish se tomu ze začátku bránil, ale pořád jsem ho otravoval, až ji koupil.“

„To ti vyhoví vždycky?“ ptám se.

„Ale ne,“ vzdychne si Bill-I. „Bábi s dědou si umím omotat kolem prstu, ale Dervish se nedá. Televizi koupil, protože jsem ho přesvědčil, že to je dobrej nápad - že i když jemu je k ničemu, jeho hosti by ji tu měli rádi.“

„Takže jste s Dervishem dobrý kamarádi, co?“ nadhodím.

„Ustup, Sherlocku Holmesi - do města přijel záhadnej cizinec!“ Bill-I se uchechtne a protočí oči.

„Já přece nechci... jako to... se stavět mezi vás... nebo tak...“ ucedím rozpačitě.

„Taky bys to nedokázal, ani kdyby ses snažil!“ odpoví samolibě.

„Ale dokázal!“ já na to naježeně. „Je to můj strejda!“

„No a?“ zasměje se Bill-I. „A můj to je táta!“

Ohromeně na něj upřu oči.

Bill-I se zatváří pokorně. „To jsem ti neměl říkat,“ utrousí. „Nepovíš mu to, že ne?“

„Ne... ale... to jako...“ Nemůžu nějak popadnout dech. „Tvrdil jsi, že otce neznáš!“

„Taky neznám,“ přikývne. „Oficiálně. Ale jeden nemusí být génius, aby mu to docvaklo. Copak by mě pořád zval sem a tolik kolem toho nadělal, kdybysme nebyli příbuzný? A babička s dědou by mu to všechno netrpěli, kdyby nemuseli, bez ohledu na to, jak moc dobře se znal s mámou. Je to logický.“

„Zeptal ses ho na to někdy?“

Bill-I okamžitě zavrtí hlavou. „Proč bych to kazil? Tak, jak to je, spolu vycházíme fajn. Kdyby někdy vyšla pravda najevo, třeba by mě chtěl dostat do opatrovnictví.“

„A to by se ti nelíbilo?“

Pokrčí rameny. „Kdybych se přestěhoval k Dervishovi, babička s dědou by mi až tak nechyběli,“ přizná. „Stejně bych k nim mohl kdykoli zajít. Ale zase kdyby to Dervish prohrál u soudu, mohli by získat i rozhodnutí, že se se mnou vůbec nesmí stýkat. Mám dojem, že když máma umřela, nějak se dohodli... on nedal jinak, než že mě bude dál navštěvovat, anebo že já budu chodit k němu, pokud mi ovšem nikdy neřekne, kdo doopravdy je. Kdybych se v tom nějak vrtal, mohl bych to všechno pokazit.“

Drbu se na hlavě a přebírám si to. Připadá mi to trošku moc složité - a nezdá se mi, že by Dervish byl z těch lidí, co by podobné úskoky podnikali. Jenže jsem tu nový. Bill-I mého strýce zná po většinu svého života. Snad tedy ví, o čem mluví.

„Takže jsme bratranci... pokud to je pravda,“ poznamenám.

„Jo,“ uchechtne se Bill-I a pak mě dloubne do prsou. „Ale taky jsem tím pádem jeho právoplatnej dědic, takže milej Grady, ať ti tenhle dům moc nepřiroste k srdci, protože jenom co starouš půjde pod kytky, letíš odsud!“

„Ty jsi ale zlatíčko!“ zasměju se a vysypu mu na hlavu zbytek popcornu.

„Hééj!“ křikne Bill-I, vytřásá si kukuřici z vlasů, až padá všude na gauč a na podlahu. „Tohle uklidíš!“

„Ukliď si to sám,“ šklebím se zlomyslně. „Je to tvůj barák!“

Smějeme se, on běží za mnou po schodech ke mně do pokoje a celou cestu mi na hlavu hází plné hrsti popcornu.