Lord Lítost na středové šachovnici obklíčil mého krále - mat. Král se rozpouští, já se řehtám. Loužička ještě nepřestala bublat - a já už táhnu jezdcem na šachovnici napravo, pak se pohodlně usadím, točím si palci mlýnek a pohvizduju si.
„Takové hrané projevy lhostejnosti se k tobě nehodí,“ řekne Lord Lítost škrobeně a napadne mi jezdce pěšcem.
„Není na tom nic hraného,“ usmívám se, přesunu se na šachovnici úplně vlevo, pošlu věž hluboko na nepřátelské území, skoro bez rozmyslu, a ani se pak neobtěžuju podívat se, jak na to soupeř zareagoval.
„Tohle je směšné, Grubitschi,“ říká Lord Lítost. Nasadí falešný povzbudivý úsměv. „Pokud zahodíš hru, zahodíš tím i svůj život. Už teď prohráváš o dvě partie. Nemůžeš si dovolit další prohru. Musíš se soustředit. Pokud to neuděláš, ty a tvůj strýc a...
„Šachy jsou pro blbce,“ skočím mu do řeči. „Jako všechny hry je to neužitečná pitomost. A lidi, co je berou vážně, jsou troubové. Je mi líto, ale nedokážu už předstírat, že si takové pitominy vážím, bez ohledu na to, co je v sázce.“
Rty pána démonů odhalí ostré šedé zuby. „Mohl bych po tobě skočit a rozdrtit tě na milion kousků!“ sykne.
„Jo, jenže to by můj smích neumlčelo,“ pošklebuju se. „Tak co, už jsi táhnul?“ předkloním se a chci posunout pěšce na šachovnici vlevo ode mě.
„Nesahej na to!“ vybafne. „Ještě jsem netáhl!“
„No tak sebou hejbni,“ pohorším se. „Už jsem s tou trapnou blbostí promarnil dost času. Ať to máme pěkně za sebou.“
Lord Lítost se třese. Chystá se něco říct. Pak se udrží. Zamračeně něco ucedí a vezme mi úplně vlevo jednoho pěšce. A ještě než figurku odloží, já už ženu vpřed pěšce vlevo ode mě, a zase si hned potom začnu prohlížet nehty, bezmyšlenkovitě točit prsty, myslím u toho na léto, na televizi, na muziku... na cokoli, jen ne na pána démonů, na jeho fámuly a na šachy.
Lord Lítost se už neusmívá. Tvář má zkřivenou nenávistí. Před každým tahem dělá dlouhé, ztrápené přestávky - ale už ne proto, aby protahoval mučení, teď je to nejistotou.
Napadne mě, co kdybych začal vyprávět vtipy nebo zpívat písničky, ale nechci to přepísknout. Lhostejnost k tomu, aby ho rozzuřila, úplně stačí. Není zvyklý na soupeře, kteří kašlou na šach i na vlastní osud. Má za sebou dlouhé desítky let soubojů, při kterých byli protihráči pod tlakem, a on se krmil úzkostí v jejich tvářích a díky ní sílil. Prostě teď nemá tušení, co dělat s otráveným, zívajícím puberťákem.
Nehraju úplně naslepo, jenom bezstarostně, útočím na všech třech šachovnicích, zběsile riskuju, odevzdávám se náhodné mechanice šachu. Dávám pánu démonů víc šancí na to, aby mě dorazil, než se mu kdy mohlo snít - jenže jemu se nedaří toho využít. Na to, aby mi šel rovnou po krku, je moc rozrušený. Neobratně mi vezme pár figurek, ale pak na té výhodě není s to stavět.
A potom začnu já brát figurky jemu.
Nejdřív pěšce, jednoho dva na každé šachovnici. Rovnám si je hezky do řad, hraju si s nimi, zatímco on dumá nad dalšími tahy. Pak moje královna napravo uloví jednoho jezdce. Úplně vlevo mu rychle za sebou vezmu věž a střelce. On se ze všech sil snaží na té šachovnici zpevnit obranu - a v tu chvíli já táhnu ve vedlejší partii královnou... rovnou do rány černému střelci.
Lord Lítost se zajíkne, výraz na obličeji se mu rozjasní. Táhne honem střelcem, celý žhavý, pochechtává se, v očích se mu zlobou jen blýská.
Pohrdavě si nad tou radostí pána démonů odfrknu a vklouznu za jeho střelce jezdcem. „Šach.“
Strne. Upře oči na jezdce, pak na svého krále, potom na zajatou královnu ve své znetvořené dlani. Roztřese se mu brada, pak to přemůže. „Chytrá strategie,“ pochválí mě, zdvořile a mrazivě.
„No, mě ten útok vlastně nápad až po tom, co jsi vzal královnu,“ odpovím po pravdě. „Asi to byla klika... i když u takovejchhle dětinskejch her nejspíš štěstí vždycky hraje nějakou roli.“
Lord Lítost znechuceně odvrátí hlavu. „Děláš hanbu téhle hře!“
„No tak mě potrestej,“ popichuju. „Ať za to zaplatím. Srovnej mě do latě.“ Říkám to vyzývavým tónem, jako úplně malý, drzý kluk. „Pokud teda můžeš!“
Zasyčí. Upře pohled na šachovnice. Zběsile si prohlíží situaci. Začnu se nimrat v nehtu na levé ruce a přemýšlet, jestli bych místo nůžtiček neměl začít používat kleštičky.
Rovnováha ve hře se zběsile přesouvá. Lord Lítost se nadře na to, aby mi vzal tři pěšce. Já odpovím tím, že se na šachovnici vlevo, tam, jak jsem přišel o královnu, líně honím za jeho králem. Zahradí mi cestu, napadne mého jezdce a dělá, co může, aby mě odrazil, ale já se dál držím a bavím se tím, že mi jezdce pořád ne a ne sebrat. Po chvíli začnu myslet na to, jak vypadá osaměle, jediný bílý jezdec zatoulaný doprostřed černého moře, a aby měl nějakou společnost, pošlu dopředu střelce a pěšce.
Lord Lítost vrhne všechny síly do snahy ty tři otravné bílé vetřelce zlikvidovat. Nechá zcela hlavního útoku a pronásleduje mého jezdce, střelce a pěšáka, jako by ho ti tři nějak osobně urazili. Po několika zběsilých obratech nažene mého střelce do kouta a vztekle se zachechtá. „Příštím tahem je můj!“
„Jo, to asi jo,“ vzdychnu si, pak se ale uličnicky zašklebím a postoupím jedním pěšcem. Sám pořádně nevím, jak se tam dostal, ale najednou je jediné políčko před protějším koncem šachovnice, kde si ho můžu vyměnit za jakoukoli figurku.
„Jenomže jeden tah po tom se z mýho pěšce stane královna - podstatně lepší než střelec, nemyslíš?“
Lord Lítost vypoulí oči na pěšce, pak na jezdce, potom zase zpátky na pěšce.
Dvě záložní paže se rozpřáhnou. Zakryje si oči. A zaskučí.
„Šach a mat.“
Prohodím to jakoby nic a začnu se drbat na levém lokti. „Můžu taky rozpouštět ty krále?“ zeptám se zvídavě.
Lord Lítost neodpoví. Upírá oči na polapeného krále na šachovnici vlevo ode mě, jako kdyby ještě šlo vymyslet, jak z toho ven, když se bude dívat dost dlouho.
„Ptal jsem se, jestli taky...“
Černý král se rozprskne na maličké střípky. Uhnu, aby mě letící kousky křišťálu nezasáhly. A když se podívám znovu, Lord Lítost má tvář posetou lesklými střípky. Z ranek crčí krev.
„Měl by ses víc starat o to, jak vypadáš,“ poradím mu. „S takovouhle humusáckou tlamou tě nebudou holky chtít.“
„Za tohle budeš trpět,“ vyrazí chraptivě a vypoulí rudé oči. „Ať už vyhraješ, anebo prohraješ, najdu si nějaký způsob, jak se ti pomstít za všechny ty dnešní urážky.“
„Nechápu, o čem mluvíš,“ usmívám se. „To přece nemůže být urážka, když neprojevím zájem o hru, která mě prostě fakt nezajímá.“
„Jen počkej!“ sykne Lord Lítost a vztekle potřese hlavou. „Jen počkej!“
Podívá se na partii vpravo ode mě - na tu s inckými figurkami - a ve výhružném tichu nad ní dumá a vzpamatovává se.
Na incké šachovnici mě zahnal do kouta. Postupuje pomalu, ale usilovně. Odřezává mi možnosti protiútoku. Žene mě dozadu. Přimáčkl mě na vlastní polovině šachovnice.
Já si ale sílící hrozby nevšímám. Když nemůžu táhnout dopředu, uklouznu do strany, uskakuju z cesty jeho vojákům; když mi vezme jednu věž, odbudu to pokrčením rameny, a když můj jezdec jen tak tak uklouzne ze svírající se pasti, rozesměje mě to.
Čím víc se Lord Lítost blíží k vítězství, tím přerývaněji dýchá. Z pórů mu prýští krev. Vrtí se na židli.
Vůbec si nevšímám toho, co mi hrozí. Postoupím jedním pěšcem a po očku se dívám na Dervishe. Bojuje s fámuly nablízko, Artérii si drží paží dál od krku, Céva mu hryže levou nohu. Vypadá to vážně, ale já to sleduju s chladným nezájmem.
Lord Lítost spokojeně zabručí a vezme mi pěšce. Otevírá se mu cesta k mému králi. Ještě pár tahů a budu muset obětovat i královnu.
„Nějak se už nesměješ,“ poznamená sadisticky.
„Jenom proto, že tě můj smích nejspíš rušil,“ usměju se mile a vyšlu jednoho jezdce na pravé straně dopředu, aby chránil královnu.
Lord Lítost táhne věží a zahradí mojí královně ústupovou cestu. Znovu táhnu jezdcem, aby stál mezi mou královnou a jeho věží. Zlomyslně se zašklebí a honem mi jezdce vezme pěšcem.
Škubnu sebou - ale pak zamrkám. „Neuvěřitelný, že jsi skočil na tak průhlednej špek,“ vyprsknu.
Sevřu královnu, vedu ji úhlopříčně skoro přes celou šachovnici, mezerou, kterou vytvořil, když mi pěšcem vzal jezdce - a srazím ze stolu černou královnu.
Přestane dýchat. Otevře ústa. V břiše mu zakručí.
„Mat za čtyři tahy,“ poznamenám suše. „Nebo... že by už za tři?“
Místo odpovědi Lord Lítost zvedne svého krále a pomalu jej rozdrtí mezi znetvořenými prsty.
„Dva dva,“ zaskřehotá a podívá se na šachovnici vlevo ode mě... na poslední partii... tu, která rozhodne.
Lord Lítost líně posunuje figurkami. Hraje smutně a odtažitě, na obličeji má otupělý a žalostný výraz, cukne sebou pokaždé, když mu vezmu figurku, prohrává, ani se pořádně nebrání.
Ucítím, jak se mi v prsou rodí radost - a rychle ji propíchnu jako bublinu. Kdybych teď dal najevo nějaké city, mohl by se jich chopit a náhle ožít. Je to sice těžké, ale zůstávám nezaujatý, tahy dělám instinktivně, jako stroj, myšlenkami na vítězství se moc nezanáším.
Postupně rozbíjím jeho obranu na kusy. Dám mu šach a on posmutněle ustupuje. Několik tahů mi ohrožuje královnu, ale pak ji dostanu do bezpečí a dám mu znovu šach, věží. Jeho král musí podruhé ustupovat.
Krátce nato ho zaženu do úzkých na levé straně šachovnice. Je polapený mezi mojí královnou, oběma jezdci a střelcem. Chystá se táhnout králem. Zarazí se. Váhá. Pak zhluboka vzdychne a převrátí krále.
„To byl mat,“ prohlásí nevrle.
Zamrkám - nevšiml jsem si toho. „Určitě?“ zeptám se a zamračím se.
Místo odpovědi se odstrčí od stolu, vznáší se pryč ze židle, na tváři má neproniknutelný výraz.
Reálný čas přijde jako rána. Zasáhne mě vlna horkého vzduchu. Zvuky - Bill-I vyje, Céva a Artérie cvakají zuby, Dervish vrčí. Honem se otočím. Můj strýc leží na podlaze, zběsile se pere s démony. Všude je krev. Levou nohu mu rozkousali na cáry. Pravačku úplně odhryzali.
„Zastav je!“ vykřiknu a vrhám se Dervishovi na pomoc.
Artérie mě uslyší, otočí se a zavrčí. Rozpřáhne ruce - mezi zuby má kousky Dervishova masa. Vstává, chce jít ke mně.
„Klid, Artérie,“ řekne Lord Lítost - a démon se zarazí. „Přestaň, Cévo,“ poručí Lord Lítost. Obluda s krokodýlí hlavou přestane hryzat Dervishovu nohu a tázavě se podívá po svém pánovi. „Byl jsem poražen. Musíme ctít pravidla hry.“
Démoni brebentí a štěbetají jako smyslů zbavení. Artérie zasyčí na pána, plamínky v jeho očích zahoří ještě víc, démon vrtí nesouhlasně hlavou. Céva otevírá a zavírá tlamu, pak se zase otočí k Dervishovi.
„Buď mě poslechnete,“ řekne Lord Lítost tiše, „anebo dostanu vaše hlavy.“
Démoni se zarazí. Potom Céva stiskne čelistmi Dervishovu paži. Dervish vykřikne. Sklep zaplní oslepující rudé světlo. Zavřu oči a pažemi si zakryju obličej. Když se odvážím znovu se podívat, z Cévy jsou kusy krvavých tkání, rozházené všude kolem mého strýce. Artérie vycouval až na pavučinu a ustrašeně kňourá.
Lord Lítost letí k Dervishovi a lhostejně se dívá, jak si můj strýc sedá, prohlíží si zranění a magicky se dává dohromady.
„Vyhrál jsem,“ poznamenám a opatrně jdu blíž ke svému zaměstnanému strýci. Mám strach z pána démonů - vzpurnou Cévu sice zabil, ale stejně mu nevěřím.
„Vidím,“ řekne Dervish, ale ani nezvedne hlavu od svých zranění. Trpce mě to zklame. Čekal jsem chválu a slzy, objímání a plácání po zádech - ne tohle.
„Míň nadšeně by to nešlo?“ odfrknu si. Dervish se na mě podívá. Na rtech se mu objeví drobounký úsměv, pak i ten zmizí. „Já mám radost, Grubbsi,“ vzdychne si. „Opravdu. Ale tím to pro mě nekončí. Teď musím bojovat s pánem démonů - a takový boj spíš nevyhraju. Takže jsem nadšením bez sebe, co se týče tebe a Billyho, ale na to, abych jásal, mám trochu moc starostí sám o sebe.“
„O čem to mluvíš? Vyhráli jsme. Porazil jsem ho. Můžeme jít...“
Zarazím se, protože jsem se rozpomenul na úplná pravidla souboje. Pokud Lord Lítost prohraje v šachu, je přísahou zavázán uzdravit toho, kdo je postižen lykantropií... jenže ten, kdo nad ním vyhrál, musí odejít do vesmíru Demonat a tam s ním bojovat.
„Ale já ho porazil!“ vykřiknu a sehnu se, abych Dervishovi viděl do očí. „Takže já bych tam s ním měl jít a...“
„Ne,“ přeruší mě Dervish. „Vždycky tam jde šachista a zůstává ten, kdo bojoval s fámuly. Jenže my jsme si úlohy prohodili, takže si můžeme vybrat, kdo půjde a kdo zůstane. Je to tak?“ zeptá se pána démonů.
Ten mírně přikývne. „Ten bod je nejasný, ale já už mám toho kluka dost. Vyhledám si ho někdy jindy. Jak jsem slíbil, zaplatí mi za to ponížení, ale teď se ho chci jenom zbavit.“
„Ale ty jsi zraněný!“ namítám. „Nemůžeš dál bojovat. Pusť mě. Vím, jak ho porazit. Zvládnu to. Stačí, když...“
„Konec debaty,“ vybafne Dervish neomaleně. Sevře mi obě ruce a pořádně stiskne. „Vedl sis v šachu skvěle, Grubbsi, ale tohle je něco jiného. Ve svém vesmíru je podstatně silnější než tady. Nech to na mně, ano?“
Přestanu se ovládat a po tvářích se mi koulejí slzy. „Nechci tě ztratit,“ vzlyknu.
„Jenže musíš,“ usměje se. „Přinejmenším na čas.“ Dokončí hojení ran, vstane a nahlas zaskučí. Podívá se na pána démonů. „Co léčba?“
Lord Lítost se ušklíbne. „Nezapomněl jsem.“ Doletí přes místnost až ke kleci. Bill-I couvá, chvílemi vycení zuby, ale stačí jeden pokyn pána démonů, a už letí přes celou klec a prostrčí mezi mřížemi paže. Lord Lítost je sevře dvěma pažemi a mřížemi do klece prostrčí i šest ostatních rukou, aby mohl zmítajícího se vlkodlaka obejmout. Pak stiskne, až Bill-I znehybní, přiblíží k němu tvář, přiloží mu rty na ústa a pořádně vydechne, jako by mu dával umělé dýchání.
Bill-I roztáhne pěsti, prsty mu ztuhle trčí, pak je zase pevně sbalí do pěsti. Nohy sebou zazmítají, potom ochabnou. Po deseti nebo dvaceti vteřinách se od něj Lord Lítost odtáhne a pustí ho. Vznáší se pozpátku, kašle a plive. Bill-I se chvíli potácí, potom se svalí na zem.
Znepokojí mě to, chci k bratrovi vykročit. Dervish mě zadrží. „Počkej. Bude mu dobře. Než se rozloučíme, musím ti říct pár věcí.“ Podívám se na něj, on rychle pokračuje. „Víš, kde jsou formuláře, karty a kontaktní adresy. Použij je. Na nic nečekej. Nestyď se požádat o pomoc. A nedovol úřadům, aby tě odsud odvedly. Když zjistí, v jakém jsem stavu, možná se do toho začnou plést a pokusí se tě ode mě oddělit. Nedovol jim to.“ Tváří se zachmuřeně. „Lord Lítost tě varoval - a to je vážná věc. V Carcery Vale ti ublížit nemůže... pokud tedy nebudeš chodit sem do sklepa, ale kdekoli jinde jsi zranitelný. Časem se naučíš ochranná kouzla - pomůžou ti s tím moji přátelé -, ale zatím nesmíš z Vale odcházet.“
„Ale jak jim v tom zabráním?“ nechápu.
„Postav se jim na odpor. Poštvi na ně moje... svoje právníky. Neboj se jich. Dokaž, že se umíš sám o sebe postarat. Nedávej jim žádné záminky k tomu, aby tě odvedli. Meera ti pomůže... pokud se probere... ale nejvíc toho budeš muset zvládnout sám.“
Zatímco jsme mluvili, Lord Lítost doletěl k okraji sklepa. Vznáší se před hustou vrstvou pavučin, dělá proti nim nějaká gesta všemi osmi pažemi, huhlá něco nelidského. Artérie se doplížil k pánovi a uraženě se u něj krčí.
Před mými zraky se pavučina začne třpytit, pak se roztočí ve směru hodinových ručiček, motá se, sbaluje sama do sebe. Střed pavučiny několikrát zapulzuje, rozpíná se, pak se bleskově stáhne zpátky, protne cestičku vzadu ve vrstvě vláken, takže vznikne neskutečně dlouhý, rotující trychtýř vedoucí ze sklepa dozadu, do nějakého nekonečně vzdáleného bodu.
„Postarej se o Billyho,“ řekne mi Dervish. „Na nic z tohohle všeho se nebude pamatovat. Sám musíš rozhodnout, kolik mu toho povíš. V téhle věci ti nebudu nic radit. Pokud se začneš měnit...“ Zaváhá, pak pokračuje. „Meera a jeden z mých přátel možná vyzvou ve tvé věci pána démonů. Pokud budeš chtít, požádej o to Meeru a ona...“
„Ne,“ skočím mu tiše do řeči. „Do něčeho takového nikoho nezatáhnu. To by nebylo fér. Pokud na mě prokletí padne, smířím se s tím, anebo zavolám Beránky. Nikoho ale nebudu žádat, aby kvůli mně bojoval.“
Dervish se vyčerpaně usměje. „Až budeš starší, možná o pár takových ušlechtilých ideálů přijdeš.“ Jeho výraz změkne. „Ale doufám, že ne.“
„Je čas, Dervishi Grady,“ řekne Lord Lítost. Spirálovitě se točící trychtýř, který vytvořil, rudě září, pavučiny se rychle otáčejí. Artérie skočí na pavučinu u kraje trychtýře. Okamžitě ho to vtáhne dovnitř. Několikrát se otočí přes hlavu, pak zmizí v tlamě trychtýře nadobro... aspoň doufám.
„Vážně musíš?“ vzlyknu a chytím Dervishe za ruce.
„Ano,“ odpoví stručně. „Kdybych odmítl, mohl by sem k nám vrhnout hordy svých fámulů a všechny nás pobít.“
„Jak se dozvím, jestli jsi... jestli se ti to povedlo?“ polknu.
„Dokud budu bojovat, tady ze mě zůstane necitelná tělesná schránka,“ odpoví. „Pokud prohraju, nezmění se to a ty se to nikdy nedozvíš... jednoduše zemřu stářím. Ale pokud zvítězím...“ Mrkne. „Neměj starosti, to se dozvíš raz dva!“
Dervish se podívá na pána démonů a na trychtýř. Zhluboka se nadechne. Pak dech zadrží. Neklidně vydechne. „Nezapomeň, Grubbsi,“ ucedí. „Nevzdávej to se mnou. Ať uběhne jakkoli dlouhá doba... třeba i celé desítky let... pořád je naděje.“
„Budu se o tebe starat,“ slíbím a neovladatelně se rozpláču.
„Dneska v noci by na tebe tvoji rodiče byli pyšní,“ prohlásí Dervish. „A Gret taky.“
Nato se ke mně otočí zády a vejde do trychtýře. Lord Lítost si počká, až se k němu můj strýc přiblíží, a zdvořile se ukloní - nato ale rozpřáhne všech osm paží a jde Dervishovi po krku. Dervish se svižně sehne a unikne mu. „Ale ale!“ zasměje se. „Takhle snadno se mnou neskoncuješ!“
Přeskočí démona, sevře tlusté vlákno pavučiny, udělá na něm veletoč a se zběsilým pokřikem zmizí v trychtýři; změní se v tečku a je pryč.
Lord Lítost se vznáší blíž ke vchodu. Ohlédne se po mně, oči má chladné a plné nenávisti. „Dříve jsem choval úctu k těm, kdo mě porazili,“ zavrčí. „Jenže ty jsi neponížil jen mě, ale i samotnou hru. Budu tě pozorně sledovat, Grubitschi Grady, a pokud někdy...“
„Jmenuju se Grubbs,“ nenechám ho doříct. Pokročím blíž k němu a setřu si slzy z obličeje. „A teď už táhni do svýho světa, ty šmejde nepřirozená, a ty hrozby si schovej pro někoho, kdo se tě bojí.“
Na chvilku to vypadá, že zapomene na pravidla a rozerve mě na kusy. Pak jen zavrčí, bleskově se ode mě odvrátí a vrhne se do trychtýře v pavučině. Zablýskne se. Svět zrudne, pak zčerná. Pavučiny blednou. Trychtýř zabliká a zmizí. Pomalu se na svá místa vracejí stěny a strop.
Je po všem.
2024 ©