SKLEP

Je ráno a Dervish s Meerou se ještě pořád smějí. „Jak ses tvářil!“ chechtá se Dervish u snídaně. „Jako kdyby tě honili všichni démoni, co jich v pekle je!“

Už jsem se, myslím, zmínil, že můj strýček má mírně úchylný smysl pro humor.

Neříkám nic, jen ať si ti dva užijí svého žertíku, hlavu mám dole a věnuju se jídlu. Dervish nechápe, proč jsem se tak vylekal. Neví, že jsem ho viděl s tím jelenem, ani že ho podezírám, že je vlkodlak, a váhám, jestli se někde na E-bay dají sehnat stříbrné kulky. Pochybuju, že by se smál, kdyby to věděl.

Mám dům sám pro sebe. Dervish si jde vždycky ráno zaběhat a obyčejně je pryč tři čtvrtě hodiny až hodinu. Dost času na rychlý průzkum.

Honem seběhnu po schodech k vinnému sklepu. Zastavím se s rukou na dveřích. V hororech se vždycky ve sklepě schovávají nestvůry. Tohle ale není film. Nesmím podléhat vymyšleným strachům - když mám dost starostí s těmi skutečnými.

Plížím se dolů po schodech. Dveře jsem nechal otevřené. Mrknu na hodinky - Dervish odešel před sedmi minutami. Dávám si půl hodiny, víc ani vteřinu.

Pod schody se zastavím. Je tu tma a zima. Šourám se dál a nade mnou se rozsvítí světlo. Prohlížím si řady regálů s vínem, otáčím se dokola. Srdce mi zmateně bije. Připadá mi, že mám místo vlastních nohou sloní - děsná tíííha. Sekera v mojí levé ruce vypadá v ostrém světle ve sklepě titěrná a nepoužitelná. Dokradu se k nejbližší uličce mezi regály, prohlížím si podlahu - kamenné desky, různě velké, pevně spojené cementem. Sem tam se zastavím, přidřepnu a zaklepu koncem rukojeti sekyry na desku, poslouchám, jak to zní.

Nic. Žádná dutina.

Na konci doleva. Propátrám další uličku, pak třetí, čtvrtou. Ani jedna deska nevypadá podezřele. Nikde to na zaklepání nezní dutě. Cement ve spárách mezi deskami vypadá neporušeně. Nikde ani stopa po skrytých dveřích.

Jsem tam, kde jsem začal. Uběhlo dvacet z mých třiceti minut. Potím se jako čuník, co ucítil hořící dřevěné uhlí. Začínám si myslet, jestli jsem se s tím sklepem nespletl. Třeba je tajný vchod v některém pokoji v přízemí. Ale ještě to nevzdám.

Propátrávám okraje místnosti, soustředím se na stěny, přejíždím prsty po hrubém, suchém kameni, hledám skuliny.

Jedna police na víno - vysoká až po strop a takové tři metry dlouhá - zakrývá část stěny. Moje očekávání zesílí - tohle by mohl být tajný průchod! -, ale když zvednu pár láhví, za nimi neuvidím nic, jen zase kamennou zeď. Vyndám na různých místech pár dalších láhví, ale nepřijdu na nic neobvyklého.

Zbývají dvě minuty. Je to k ničemu. Podívám se pořádně na ty místnosti nahoře. Třeba se průchod skrývá za některou z mnoha Dervishových knihoven. Začnu v hlavní hale a pak budu postupovat...

Už jsem tu myšlenku nedokončil. Když jsem se chystal odejít, všiml jsem si tmavé šmouhy na podlaze. Sehnul jsem se k ní, odsunul jsem hlavu tak, aby neclonila světlo, a mžoural jsem, abych líp viděl.

Polokruhová skvrna, světlá, snadno přehlédnutelná. Bez nejmenší pochyby otisk boty.

Ve sklepě není stop moc, protože Dervish tu udržuje fakt pořádek, ale není to první, kterou jsem objevil. Tahle se ale od ostatních odlišuje tím, že míří špičkou od police na víno -a pata je schovaná za láhvemi.

Mám tě!

Dívám se na televizi. Jsem nervózní. Čekám, až Dervish odejde. Neměl jsem čas si polici na víno prohlížet. Jakmile jsem našel tu stopu, šel jsem rovnou nahoru a pečlivě jsem za sebou zavřel dveře. Pár minut nato se vrátil Dervish, ale to už jsem byl pěkně u sebe a oplachoval jsem si obličej studenou vodou, aby nebylo vidět, jak jsem tím výletem do sklepa zarudl a zpotil se.

Dervish pak většinu dne strávil u sebe v pracovně, jak to dělá často, četl si, někomu volal, surfoval po internetu. Hrozně se mi to vleklo. Spalovala mě jedna jediná touha - vrátit se zase do sklepa. Pokud to nepůjde, nejspíš se zblázním.

Pozorně jsem sledoval domovní dveře, nechtěl jsem totiž, aby mi Dervish někam nepozorovaně proklouzl. Dokonce jsem nechával otevřené dveře, když jsem šel na záchod, abych ho slyšel, kdyby šel dolů po schodech.

Zatím smůla. Ale jsem trpělivý. Musí nakonec odejít. Nemůže tady zůstat zahrabaný věčně.

Snáší se tma. Dervish se pořád ještě nevypravil ven.

U pozdní večeře jsem se nenápadně zeptal, jestli má dneska nějaké plány.

„Říkal jsem si, že bych zase zaskočil do hospody,“ odpověděl a rozpačitě se zakřenil.

„Máš se sejít s Meerou?“

„Snad jo, snad ne. Kdo ví, co nevyzpytatelná slečna Flameová provede?“

„Jak to, že tě najednou popíjení ve Vale tak láká?“ zeptám se.

„Je tam pěkná nová číšnice,“ zasměje se.

„Jak se jmenuje?“

Odmlka. Pak rychlá odpověď: „Lucy.“

„Jak ti to s ní jde?“

„Pomaličku začíná doceňovat moje osobní kouzlo,“ uchechtne se. „Dávám jí ještě pár večerů. Pokud ani pak neskočí po návnadě, zabalím to a radši vás s Billym vezmu do kina.“

Snaží se, aby to znělo nenuceně, ale já vím, o co mu vlastně jde - chce získat výmluvu, aby mohl pár dalších večerů zůstat dlouho venku: až do doby, kdy přijde a zase odejde úplněk.

Dervish odejde přesně v devět čtyřicet osm. Před odchodem strčil hlavu ke mně do pokoje a se smíchem mi oznámil, že na něj nemám čekat. Chabě jsem se pousmál a neřekl jsem ani slovo o tom, že se nepřevlékl, nevzal si nové boty, neučesal se a nenastříkal si do podpaží deodorant - což by všechno rozhodně udělal, kdyby opravdu vyrážel balit holky.

V oboru špionáže se má můj strýček ještě hodně co učit!

Stojím u dveří do sklepa. Váhám. Radši bych to dělal ve dne. Jít tam dolů takhle pozdě v noci a nevědět, jak dlouho bude Dervish pryč a kdy ho mám čekat, není zrovna ideální. Přemýšlím o možnosti, že bych počkal do rána, až si půjde zaběhat jako vždycky, protože to pak mám zaručenou třičtvrtěhodinku času.

Jenomže poslední dvě noci jsem skoro nespal. Jsem ztahaný. Mohl bych ráno prospat zvonění budíku a probudit se pozdě, takže by mi příležitost unikla. Neodvažuju se čekat.

Zhluboka nadechnout. Pevně sevřít sekyru. Dolů.

Stěna za regály je pevná, ale když vyndám jednu láhev, natáhnu se a zaklepám na zeď, ozve se dutý zvuk. Chytím kraj police a s funěním zabírám.

Ani se to nehne.

Zaberu ještě víc - pořád nic. Zkusím to na druhé straně... nic.

Poodstoupím. Přemýšlím, v čem je potíž. Podívám se důkladněji na dřevěné police. Uprostřed je tenká mezírka. Sevřu regály po obou stranách od ní a pokusím se je odtáhnout od sebe. Maličko povolí, tak na pár milimetrů, jenže pak drží jako skála.

Hrubá síla řešením nebude. Vím jistě, že klíčem je ta mezera uprostřed. Jenom musím zjistit, jak na to.

Prohlížím si police. Prsty se sunu až k hrdlu jedné láhve. Jen tak s ní točím doleva doprava a můj mozek pracuje naplno. Ukročím doleva, chci si znovu prohlídnout regál z boku, pak se ale zastavím a podívám se na vlastní prsty. Napůl vytáhnu ven jednu láhev, pak ji zase vrátím na místo. S úsměvem sevřu, protočím a vytáhnu láhev nad ní, pak tu vedle. Všechny stojí volně, ale vím jistě, že když vyzkouším všechny láhve na regálu, najdu jednu, která je napevno.

Hlavně metodicky. Začnu vlevo dole, i když tuším, že to zařízení bude výš, někde kolem prostředka. Probírám jednu láhev po druhé, vždycky s nimi otočím, vytáhnu je ven, vrátím na původní místo. Nechávám tu spousty otisků - měl jsem si vzít rukavice -, ale tím si budu lámat hlavu někdy jindy.

Doleva až na pravý konec. Pak o řadu výš. Zprava doleva. Nahoru, napříč. Nahoru a napříč. Nahoru a...

Postupuju výš. Minuty ubíhají. Zrychlím, nejradši bych to už měl za sebou. Jednu láhev vytáhnu moc prudce. Vyletí a padá k zemi. Skočím po ní a chytnu ji těsně před tím, než by dopadla a rozřákala se na sto kousků. Roztřesenými prsty ji pak vrátím do police. Pak už pokračuju stejnoměrně a opatrně.

Minu značku v prostředku výšky police. Nahoru zbývají čtyři řady. Ztrácím naději. Snažím se přijít na jiný způsob, jak půlky regálu dostat od sebe. Skoro mě to láká chytit sekeru a prosekat se dřevem. Vím, že to je šílené, ale jsem tak napružený, že bych klidně...

Sedmá láhev zprava. Zakroutím jí, ale nepohne se. Svět se zastaví. Zadržím dech. Popojdu blíž k láhvi, prohlížím si ji. Nijak se od ostatních neliší, když nepočítám, že je pevně přidělaná na místě. Zacloumám s ní silněji, protože co kdyby byla prostě jen přilepená? Ani se nepohne.

Pokusím se ji vytáhnout ven... nepovoluje.

Prohlížím si ji znovu, zamračeně. Zrak mi padne na zátku. Zazubím se. Přiložím k zátce bříško pravého ukazováčku. Mírně zatlačím.

Korek zajede do hrdla láhve. Hlasitě cvakne. Poloviny regálu kloužou od sebe a za nimi se ukáže tmavá chodba mírně se svažující dolů. Honem si to v duchu rovnám... vede ke stodolám.

Přejdu k činu dřív, než strach dostane šanci mě zadržet. Vykročím. Překročím práh. Jdu.

Neudělal jsem víc než osm nebo devět kroků, když se regál na víno za mnou začne s tlumeným svištěním zavírat. Jsem v naprosté tmě, srdce se mi rozbuší. Rozhodím ruce, abych si sáhl na stěny po obou stranách, prostě se potřebuju dotknout něčeho pevného. Jen zlomky vteřiny mi zbývají do naprostého zpanikaření, když vtom...

...mi nad hlavou zabliká světlo. Slabé, matné zářivky, ale dost silné na to, aby osvětlily stísněnou, úzkou chodbu.

Srdce mi přestane tak tlouct. Očima hltám světlo. Chabě se sám pro sebe usměju. Otočím se a jdu zpátky. Prohlédnu si polici na víno ze zadní strany a přemýšlím, jak se potom dostanu ven. Vlevo na stěně tlačítko. Zmáčknu ho. Světlo zhasne a police se odsune.

Vyjdu do vinného sklepa, počkám, až se regály zavřou, pak je otevřu znovu a vrátím se do chodby. Tentokrát jdu dál, i když se police uzavře, a na okamžik jsem v naprosté tmě. Chvilku nato, jen co světla bliknou a nahodí se, se po nich jízlivě podívám a bezstarostně mávnu rukou.

Grubbs Grady - pan Chladnokrevný!

Chodba vede rovně a po zhruba dvaceti metrech přestane klesat. Je úzká, ale vysoká. Na stěnách a na stropě roste mech. Na zemi je vrstvička štěrku. Podle mechu soudím, že tunel bude určitě desítky, ne-li stovky let starý.

Chodba končí u silných dveří z tmavého dřeva, které mají místo kliky veliký zlatý kruh. Přimáčknu ke dveřím ucho, ale nic neslyším. Pokud je tam vzadu Dervish, nebude možné ho překvapit. Musím se prostě modlit, aby to dobře dopadlo.

Chytnu ten obrovský zlatý kruh. Pořádně zatáhnu. Dveře zaskřípou a otevřou se. Vejdu.

Veliká místnost, přinejmenším taková jako vinný sklep. Strop podpírají masivní dřevěné trámy. Na stěnách jsou zasazené hořící pochodně - elektrické osvětlení nikde. Hnusný smrad. Nechám dveře otevřené, jdu dovnitř a prohlížím si to tu. Místnosti vévodí ocelová klec, která stojí blízko stěny vpravo ode mě. Je vysoká skoro po strop, tenké tyče má blízko u sebe, ve všech čtyřech rozích je přišroubovaná k zemi.

Uvnitř klece je... ten jelen. Pořád je svázaný a ochable se zmítá. Leží ve vlastních výkalech. Proto ten smrad.

Jdu dál, ale kleci se vyhýbám obloukem. V téhle podzemní komoře jsou tři stolečky. Mají vyřezávané nohy podobné lidským postavám. Div se neprohýbají pod spoustou knih. Na jednom leží nakřivo šachovnice. Pera. Psací podložky. Svíčky čekající na zapálení.

V jednom rohu provazy a řetězy. Zbraně žádné. Myslel jsem si, že tu budou sekyry a meče, jako v domě, ale nikde ani hůl. Truhlice... poklad! Honem ji otevřu, touha po pokladu mi na chvíli zatemnila smysly. Ze by legendární mamon lorda Sheftreeho?

Trpké zklamání - truhla je plná starých knih a svitků pergamenu. Odhrnu papíry, prozkoumám dno truhlice, co kdyby byl aspoň někde v koutě jediný zlatý valoun, ale kde nic, tu nic.

Obcházím místnost. Tentokrát blíž ke kleci. Všimnu si na podlaze misky... asi na vodu. Dveře mají dva zámky, ani jeden není zamčený. Žádná dvířka, kudy by se dala dovnitř strkat potrava.

Napadne mě, jestli nemám jelena vytáhnout ven a pustit, jenže tím bych prozradil, že jsem tu byl. A já nechci, aby Dervish věděl, že jsem tuhle jeho boudu prohlédl. Nevím jistě, co by se mnou provedl, kdyby na to přišel.

Prohlížím si stoly. Na dvou z nich jsou knihy pokryté vrstvou prachu, svíčky nepoužité a židle přitažené natěsno. Na tom třetím je knih míň, pár je jich otevřených, dvě velké svíčky jsou vyhořelé do poloviny a židli někdo odtáhl.

Soustředím se na poslední stolek. Dvakrát si ho obejdu, než se něčeho dotknu. Mám strach ze zaklínadel, z toho, co by se mohlo stát, kdybych je narušil.

Zalituju, že tu není Bill-I. Měl jsem mu zavolat a něco mu nakukat, aby sem přišel a zůstal přes noc. Jenže já ho do toho nechtěl zatahovat, dokud nebudu mít jistotu... a tu nemám pořád. Zatím jsem nenašel nic, co by dokazovalo, že Dervish je vlkodlak, anebo že tuhle kobku používá k něčemu děsivějšímu, než je věznění polapeného jelena.

Musím to s těmi zaklínadly risknout. Odtáhnu židli ještě o trošku, pak si sednu a opatrně položím ruce na stolek. Nic se nestane.

Světlo je tu bídné. Na stole jsou sirky, ale neodvažuju se zapálit svíčku - Dervish by to po návratu mohl ucítit, anebo by si mohl všimnout, že je vyhořelá víc, než jak ji nechal.

Prohlížím si jednu z otevřených knih, ale slova mi nedávají smysl. Pokud to je anglicky, je to chráněné čtecími kouzly jako knihy v Dervishově pracovně.

Přelistuju o pár stránek dál, prst ale nechám založený tam, kde byla původně otevřená. Obrázky žádné, jen tu a tam nějaký matematický nebo magický diagram. Vrátím stránky zpátky a vezmu si jinou knihu.

Zablesknou na mě vyceněné vlčí tesáky! Zalapám po dechu a zvednu ruce, abych se chránil, div že nespadnu ze židle...

Pak se hystericky rozesměju, protože mi dojde, že to je jenom obálka knihy pod tou, co jsem si vzal. Musím se sebrat. Takhle se polekat obrázku... to pan Chladnokrevný nedělá!

Odložím horní knihu stranou a otevřu tu s obrázkem vlka. I v ní je text nerozluštitelný, ale je tam hodně obrázků a kreseb - na většině z nich jsou tvorové někde mezi člověkem a vlkem. V neklidném tichu si prohlížím fotografie a ilustrace. Malby jsou divočejší - muži s naprosto normální horní polovinou těla, ale od pasu dolů vlci; ženy s normálními těly, ale pokřivenými vlčími hlavami; děti porostlé chlupy, s orvanými rty a rozeklanými tesáky. Jenže ještě znepokojivější jsou fotky, i když tak děsné věci jako na malbách na nich nejsou. Na většině z nich jsou znetvoření lidé se spoustou srsti, zkřivenou tváří, ostrými zuby a očima přimhouřenýma do škvírek.

A děsivější jsou proto, že... že jsou skutečné.

Obrázek, to může být výplod umělcovy divoké fantazie, ale fotka je pravá. Samozřejmě vím, že dneska je lehké fotografie falšovat a pokřivovat realitu, ale nemyslím, že tohle by byl výsledek práce nějakého fotolaboranta s morbidním smyslem pro humor. Kniha vypadá starobyle, a je taková i na dotyk - i když některé snímky jsou barevné, tak jejich barvy jsou rozmazané a matné, jako na velice starých fotografiích. Pochybuju, že by ten, kdo tohle dal dohromady, měl technické dovednosti potřebné k vytvoření digitálně zvětšených snímků.

Tvorové v knize mi nikoho nepřipomínají, i když si tváře prohlížím důkladně. Pokud tu jsou nějací Gradyové nebo Garadexové, nepoznávám je.

Zavřu knihu a vezmu si jinou, která leží vpravo od ní. Tahle je modernější. Lesklé fotky, hlavně snímky mrtvých tvorů - napůl lidí, napůl vlků -, a jsou na nich otevření, s vyndanými vnitřnostmi. Nepřečtu to, ale vím, co to je - pitevní příručka. Někdo se studiu vlčích lidí věnoval opravdu pečlivě a pak svá zjištění publikoval.

Rozklepaně se zašklebím při představě, co by se stalo, kdybych zašel do knihovny a zeptal se, jestli nemají něco o pitvách vlkodlaků!

A jen co pitevní knihu odložím, padne mi zrak na tenkou knížku. Vlastně spíš volné stránky ve vrásčitém pořadači z hnědé kůže. Když to otevřu, zjistím, že se dívám do rudých očí pána démonů: Lord Lítost.

Prsty mi ztuhnou. Hrdlo se mi sevře. Není to ten obrázek, který mi Dervish ukázal, když za mnou přišel do ústavu. Tenhle je podrobnější. Je na něm jenom démonova hlava. Ohromeně i fascinovaně si prohlížím záhyby boulovité červené kůže, plešaté temeno, drobná ústa, ostré šedé zuby. Obzvlášť podivné jsou oči... jak jsem si všiml už předtím, vypadá to, jako by měly jenom tmavorudé duhovky a panenky. Celý se klepu, chci stránku otočit, podívat se i na další, co v pořadači jsou...

...a pak strnu jako socha, protože se ozve děsivé zašeptání.

„Zzzdravím... Grubitssssschi...“

Démonův hlas! Upustím papír a upírám zraky na namalovaný obličej - a ten, i když je to nemožné a děsné... ten mi pohled oplácí.

„Vypusssť mě,“ syčí démon na stránce, tenké rty se jen tak tak pohybují, oči se maličko mhouří. „Hladovím po... tvojí bolesti.“

Malba se zašklebí.

Vykřiknu, zabouchnu pořadač, vzlykám, upaluju do bezpečí a při každém zběsilém kroku si představuju, že mi pán démonů dýchá na krk.