ROZHODNUTÍ

„Ty ses zcvoknul!“ řvu. „Jseš totálně zmagořenej!“

„Jsem ledaco,“ odpoví Dervish chladně, „ale blázen myslím nejsem.“

„Určitě jo! Jenom šílenec by chtěl po klukovi, aby bojoval proti dvěma démonům!“

Dervish si mě klidně prohlíží, pak vstane a dojde si pro ty šachy podle Pána prstenů. A vykročí ke dveřím.

„Kam zase jdeš?“ vyhrknu, běžím honem před něj, zastoupit mu cestu.

„Nesu to do sklepa,“ povídá. „Než vyzvu pána démonů, musím tam mít pět šachovnic... jednu na každou partii.“

„Ty jsi mě neslyšel?“ syknu. „Já to neudělám! Nemůžu...“

„Grubbsi,“ umlčí mě a usměje se. „To nevadí. Požádal jsem tě. Ty jsi odmítl. Tím to končí. Byla to prosba, ne rozkaz.“

Podezřívavě ho sjedu pohledem. „Vážně?“

Přikývne. „Pomoct mi můžou i jiní. Jeden z mých přátel je skoro velmistr. Jeho protihráčem bude Lord Lítost. Já si vezmu na starost Artérii a Cévu.“ Ukáže na obyčejnou šachovnici ležící vlevo ode mě. „Nicméně ti budu zavázán, když mi pomůžeš nanosit šachovnice dolů.“

Přimhouřím oči. „Jestli se mě snažíš přechytračit, abych...“

„Žádné lsti,“ slíbí - a já mu věřím. Ustoupím mu z cesty, zvednu šachovnici a jdu za ním ven z místnosti.

Po schodech dolů, do hlavní haly. Dávám si na čas, nechci upustit žádné figurky. Horečně přemýšlím o tom, co mi Dervish říkal.

„Když máš někoho, kdo ti pomůže, proč jsi nejdřív žádal mě?“ zeptám se.

„Billy je tvůj bratr,“ odpoví Dervish. „Myslel jsem si, že by ses toho chtěl účastnit.“

„Ale to není logický,“ naléhám. „Potřebuješ toho, kdo se na to nejvíc hodí. Proč to pak nabízíš mně?“

„V ideálním případě bych pro souboj s pánem démonů chtěl mít někoho, kdo už prokázal odvahu v ostré palbě,“ souhlasí. „Někoho, kdo už čelil démonům a přežil to. Osobně znám jen šest takových. Patří mezi ně i Meera. Ta to ale teď udělat nemůže.“

„A co ti ostatní?“

„Čtyři jsou momentálně mimo dosah.“

Natáhne se po dveřích do sklepa, a než je otevře loktem, nemluví. Dál dolů jdeme mlčky. Čekám, dokud nedojdeme k regálu na víno, který skrývá vchod do tajné chodby. Teprve pak se zeptám: „A co ten šestej?“

„Ten šestý jsi ty,“ odpoví a vejde do tmy.

Tajný sklep. Na třech stolech sestrčených k sobě leží pět šachovnic, knihy a ostatní věci jsme sundali na zem. Dervish staví figurky, dává si záležet, aby byly, kde být mají. Bill-I pořád ohryzává mršinu jelena. Každou chvíli po nás plivne a vrčí na nás.

Od té chvíle, co jsme přišli dolů se dvěma prvními šachovnicemi, Dervish mlčí. Pracovali jsme potichu, nosili šachovnice a figurky, vyklízeli stoly a přestavovali je. Až teď, kdy se na něj dívám, jak rovná figurky, jsem sebral odvahu znovu se k tomu vrátit.

„Pořád nechápu, proč chceš po mně, abych ti pomáhal. Proč nepočkáš na Meeru, až se probere? Nemusíš přece souboj podniknout už dneska v noci, nebo jo?“

„Nemusím,“ uzná Dervish. „Ale čekání je nebezpečné. Lord Lítost dokáže proměnu zvrátit, dokonce i u toho, kdo byl vlkodlakem několik let. Ale někdy pak nejde navrátit i příčetnost. Každý den čekání zavádí Billyho blíž do bodu, za kterým už nebude ani stát za to ho proměňovat zpátky.

A kromě toho,“ dodá, „jak bys vysvětlil prarodičům a ve škole a na policii, kam se poděl? Jsme sice uprostřed neskutečna, ale jednou nohou pořád jsme součástí reálného světa. Zkus vykládat policajtovi, jak jsi někoho zamknul do klece proto, že je vlkodlak - schválně, co s tebou provedou!“

Dervish setře jednomu králi z korunky trochu prachu. „Bojoval jsi s démony, a přece jsi přežil a můžeš o tom vyprávět. Napojil ses na svůj magický potenciál. Takže s nimi můžeš bojovat i za jejich podmínek... ačkoli jsi teprve kluk,“ doplní a usměje se.

„Já bych ti chtěl pomoct,“ zaskučím. „Udělal bych skoro všechno, abych Billa-I z toho pekla dostal. Jenže jsem viděl Artérii, jak hejbal s Gret jako s loutkou, a...“

„Nemuč se kvůli tomu,“ přeruší mě Dervish laskavě. „Není to tvoje povinnost. Přišel ses sem zotavit, ne nechat se zatáhnout ještě hlouběji do té noční můry. Neměl jsem tě o to žádat. A taky bych to neudělal, kdybych...“

Nedokončí, a tak to musím doříct za něj. „Kdybys mě nepotřeboval.“

Pokrčí rameny. „Jak říkám, můžu zavolat tomu příteli. Radši bych ale bral tebe. Pokud bych ti tvrdil cokoli jiného, lhal bych.“

Dervish nosí zbraně a já si prohlížím Billa-I. Obličej a ruce má rudé od jelení krve. Poplácá se po břiše. Zubatě se usměje. Propichuje mě těma nepřirozeně žlutýma očima.

Vybaví se mi Lord Lítost. To, jak vzteklí, silní a rychlí byli Artérie s Cévou. Mám strach o život svého strýce a bratra.

Dervish vejde s malou sekyrou, palcátem a mečem. Položí je na podlahu k dalším zbraním, které tam už nanosil. Je to součást pravidel - může použít tolik zbraní, kolik chce.

„Chtěl bys, abych hrál šachy, anebo bojoval?“ zeptám se - a v tu chvíli lituju, že jsem nedržel jazyk za zuby.

„Hrát jsem tě viděl,“ povídá Dervish. „Bez urážky, ale budeš muset bojovat - na šachovnici by tě Lord Lítost rozdrtil.“

„Jenomže proti těm dvěma máš větší šance než já,“ namítnu. „Jsi silnější a máš víc zkušeností. Já nevím o zbraních ani o magii skoro nic.“

„Taky nemusíš,“ namítne Dervish. „Magie ví o tobě. To je hlavní. Když ses předtím bránil démonům, napojil ses na svůj magický potenciál. Napojíš se zase. Pudově.“

„Ale logičtější by bylo, abys bojoval ty,“ trvám na svém. „Zvládl bys to líp.“

Dervish zachmuřeně přikývne. „Nejspíš.“

„A tvůj přítel je lepší šachista než já. Takže když ty budeš bojovat a on hrát, je to ideální sestava. No ne?“

Dervish se na mě zvědavě podívá. „Nemusíš si to složitě zdůvodňovat,“ povídá. „Řekl jsi, že to nechceš udělat, a já tvoje rozhodnutí přijal.“

„Jenomže já si připadám jako hajzl!“ vykřiknu. „Jako když jsem tě v tom nechal!“

„Tak to není,“ namítá Dervish. „Schopnosti a potenciál neznamenají nic, pokud schází vůle k boji.“

„Ale i kdybych tu vůli měl, stejně bys měl lepší šance s tím druhým, ne?“ naléhám na něj a doufám, že bude souhlasit. Dervish jen potřese hlavou a neodpoví.

Místnost, kde leží v bezvědomí Meera. Dervish se ji znovu pokusí probudit. Zase nic. Vrátí se do pracovny, mne si zátylek. Sedí za psacím stolem a listuje ve svém telefonním adresáři. „Je čas, abych zavolal tomu příteli,“ prohlásí a po očku se na mě podívá. „Poslední šance, kdy si to můžeš rozmyslet, Grubbsi.“

Neřeknu ani slovo.

Dervish otevře adresář a najde číslo. „Pablo by se sem měl dostat za pár hodin. Jestli chceš, můžeš odjet do Vale, ale není to potřeba. Tady budeš v bezpečí. Démoni nebudou s to opustit sklep.“

Neodpovím. Myslím na blížící se boj. Strašně se stydím.

„Pokud s Pablem porazíme pána démonů i jeho fámuly, ale pak já prohraju v boji jeden na jednoho,“ pokračuje Dervish, „budeš se o mě muset postarat.“

„Cože?“ vykoktám.

„Jestli souboj po šachovém zápasu prohraju, moje tělo to přežije,“ vysvětluje. „Ale ne duše a rozum. Budu s to se pohybovat, ale už ne myslet, ani mluvit. Nebudu schopný nakupovat, platit účty, vařit, uklízet a tak dál. Budeš o mě muset pečovat, anebo si na to někoho najmout.“

Dervish poklepe na jednu zásuvku. „Tady jsou formuláře a všechny informace. Jména, spojení na advokáty a bankéře, údaje o různých kreditních účtech. Máš moje svolení - slovní i písemné – k tomu, abys spravoval pozůstalost po mně tak, jak uznáš za vhodné, i když valná část z majetku zůstane v rukou tvých zákonných opatrovníků, dokud nebudeš plnoletý.“

„Nechci tvoje peníze,“ odfrknu si.

„Tenhle postoj ti nevydrží napořád,“ usměje se. Zvedne telefon. Zaváhá. Zase ho položí. „Ještě poslední věc. Pokud to dopadne zle, budu vypadat jako nemyslící robot. Možná ti mě bude líto a ocitneš se v pokušení moje trápení ukončit.“

„To bych neudělal!“ vykřiknu. „Nejsem přece vrah! Nedokázal bych...“

„Ale dokázal,“ skočí mi do řeči Dervish. „Většina lidí dokáže zajít do krajnosti, když je pod tlakem.“ Nervózně si olízne rty. „Ale nedělej to. Ve vesmíru Demonat probíhá čas jinak. Nedokážeme zjistit, jak dlouho bude souboj trvat. Těch pár lidí, co s ním bojovalo a pak se vrátilo, bylo pryč celé měsíce... roky... v jednom případě i desítky let.

Takže i kdyby uteklo nevímkolik času, je tu nějaká naděje,“ vysvětlí. „Nevzdávej to se mnou, Grubbsi. Starej se o moje tělo. Třeba ho zase jednou budu potřebovat.“

Najde v sešitku toho pravého, zvedne telefon, navolí číslo. „Počkej,“ zadržím ho. „Co se stane, když ty nevyhraješ a já se pak začnu měnit ve vlkodlaka?“

Dervishův výraz zjemní. „I bude bydliti vlk s beránkem.“

„Prosím?“ zamračím se.

„To je z Bible. Izajáš. Právě podle toho se jmenují Beránci.“

Ukáže hlavou ke psacímu stolu. „Ve druhé zásuvce vlevo zdola jsou černé desky. Jména a telefony na Beránky. Kdyby to bylo třeba, spoj se s nimi. Ale jedině pokud budeš vědět jistě, že se měníš. Beránci se s tím nepářou. Jakmile je uvedeš do pohybu, nezastaví se, i kdyby sis to rozmyslel a chtěl je odvolat.“

„Jak to poznám?“ chci vědět. „Bill-I netušil, že se proměňuje.“

Dervish se zamyšleně odmlčí a kouše si dolní ret. „Nikdo se nepromění bez varování,“ řekne potom. „Pokud lykantropie udeří, přijdou nejméně dva tři úplňky, kdy se nezměníš tělesně, ale budeš pobíhat venku jako Billy. Nebudeš si to pak pamatovat, ale najdeš krev pod nehty, chlupy zvířat mezi zuby...“ Dervish ztuhne a dokončí hrubě: „A pak bude nejvyšší čas zavolat Beránky.“

Utrápeně se na něj dívám, ale on se obrátí k telefonu a tiskne tlačítka. Ten na druhém konci to zvedne skoro okamžitě. „Prosím?“ uslyším mužský hlas. Dervish se chystá odpovědět.

„Řekni mu, že se nic neděje,“ ozvu se tiše. „Že jsi jeho číslo vytočil omylem.“

„Grubbsi, nemusíš...“

„Nebudu žít s neustálou hrozbou, že se proměním. Ani s vinou, že jsem nebojoval za Billa-I.“ Hluboký nádech. Přemýšlím - asi jsem se zbláznil, že tohle dělám. Ale taky... takhle by to chtěl táta.

„Udělám to,“ zasípám. „Budu bojovat s Artérii a Cévou.“ Droboulinký, skoro neznatelný úsměv. Falešná statečnost. Grubbs Grady, zabíječ démonů! „Jdu do toho s tebou.“